Gharibpour, Behrooz: Mezinárodní poselství ke Světovému dni loutkářství 21. 3. 2015

Bylo mi deset let, když jsem poprvé viděl tradiční loutkové představení. Bylo mi deset let, když jsem se zamiloval do postavy Mubaraka. Toto zamilování mi vydrželo více než půl století a dodnes prostupuje celou mou hlavu i mé tělo.

Bylo mi dvacet let, když jsem pod vlivem této velké lásky pročesával každou ulici i uličku města Teheránu, abych nalezl staré a unavené loutkáře a přivedl je zpět k životu i zpátky do uměleckých kruhů a univerzitních učeben v naději, že pak i jiní propadnou mým idolům.

V té době jsem si myslel, že jsem jediným člověkem na světě, kterého něco takového zajímá, ale brzy jsem si uvědomil, že tomu tak není. Projezdil jsem celý svět, abych zjistil, že loutkářství je významné pro celou naši planetu; setkával jsem se s milovníky loutkového divadla ve všech zemích od Itálie a Velké Británie až po Indii, Čínu, Rusko, USA, Francii, Německo a mnohé další.

Byl jsem nadšen, když jsem zjistil, že nejsem sám, ba naopak, že jsem jenom jedním z miliónů lidí, kteří milují loutky, a že Mubarak je jenom jednou z desítek loutkových postav, které celá staletí prostřednictvím humoru a sarkasmu rozdávali naději a radost mužům, ženám i dětem, na něž až příliš často doléhala bolest a strach ze světa plného války, chudoby, násilí a zoufalství.

Netrvalo ale dlouho, než jsem si uvědomil, že moji kolegové divadelníci se dívají na loutky s despektem a myslí si, že je pod jejich úroveň se do jejich světa zapojit.

Proto jsem se pustil do obhajoby své životní lásky jako válečník bránící svůj poklad, odhodlán položit za něj svůj život.

V této době jsem si začal stále více cenit loutkářství jako jazyka, tak rozsáhlého a prastarého jako je naše schopnost cítit radost i žal, zármutek i štěstí.

Uvědomil jsem si, že každá loutka je symbolickým ztělesněním světa kolem nás a odrazem každého člověka, který žil před námi.

Tehdy jsem si poprvé uvědomil, proč Omar Chajjám, velký perský filozof, matematik a básník, přirovnal lidský život k loutkovému představení ve svém geniálním čtyřverší:

My loutky jsme a osud nitky vede

To není přirovnání, to pravda čistá je

Po jevišti s námi rozmarem svým smýká

A odložen do skříně je ten, kdo dohraje

Za oponou je stín, v tom stínu ty a já

Ale až opona spadne, z nás dvou bude jen stín

Na svých cestách, v četbě i v rozhovorech s ostatními milovníky loutkového divadla jsem si uvědomil, že samotný smysl loutkářství se projevuje v jeho mnoha různých podobách v rukou řady umělců v různých koutech celého světa, od Čikamacu Monzaemona přes bezpočet chrámových loutkářů a přes herce sicilské tradice až po představivost a jazyk indonéských dalangů či mnoha režisérů i herců na celé planetě.

Došel jsem tak k závěru, že tento tisíce let starý jazyk loutkářství můžeme využít pro kritické vnímání světa kolem nás a tak přitáhnout další a další diváky, aby se mohli do této prastaré formy umění zamilovat.

Jsem pevně přesvědčen, že objev loutky měl na lidstvo právě tak obrovský účinek jako objev kola, a stejně jako ten nám pomohl zkracovat vzdálenosti a zdolávat komunikační překážky mezi námi.

Snad je to proto, že i hluboce filozofická loutkohra dokáže ve svých divácích oživit něco z jejich dětství a vymanit je tak z iluze věku a času, pomoci jim objevit fantastický svět, kde předměty ze dřeva a jiných materiálů přicházejí k životu.

Je možná nejvyšší zodpovědností každého loutkáře nezávisle na jeho jazyku, národnosti či původu, aby probudil toto dítě v srdcích miliónů lidí, kteří potřísnili náš svět krví a násilím.

Loutky i my, obdivovatelé tohoto cenného odkazu našich předků, jsme tak zodpovědní za to, abychom pomáhali zastavit zlo a nenávist, jež se rozmáhají v naší velké rodině lidství, a připomněli lidem jejich dětství, jeho radost a překrásné sny…

Dnešek je dnem všech, kdo probouzejí dítě v nás a kdo z celého srdce milují loutky.

Přeji vám krásný světový den loutkářství.

Behrooz Gharibpour

Loutkář 2/2015, s. 2.