Soprová, Jana: Zápisky z 64. Loutkářské Chrudimi

Ve dnech 31. června–7. července 2015 proběhl už 64. ročník festivalu Loutkářská Chrudim, jehož mottem byla „proměna“. Jaký byl? Z pohledu předsedy poroty LCH Luďka Richtera nadprůměrný. Z pohledu jiných problematický. Pro někoho takový jako jindy… Zážitky a vzpomínky si odnese každý své. Pro mě byl horký, hektický a jako vždy inspirativní.

Kromě toho je třeba konstatovat společně s jeho ředitelem Michalem Drtinou, že LCH bobtná. Jinými slovy, nabízí stále více představení. A tak se může stát, že v dalších letech už neuvidí všichni všechno, ale budou si muset vybírat. Letos se to dalo stihnout jen tak tak, s odřenýma ušima. Ztížené podmínky jsou i v tom, že chrudimský festival už několikátým rokem probíhá za úmorného vedra (takže nejlépe se mají děti, které se cachtají ve strouze za divadlem), které lidi ponouká spíše k siestě než k návštěvě divadla. Nicméně na návštěvnosti představení se to neprojevilo. Na každé představení narváno, někdy ani kapacita sálu zájmu dětských i dospělých diváků nestačila.

Fakta – čísla – lidé

V rámci soutěžního programu, o jehož představeních diskutovala porota společně s diváky mnohdy v dosti pozdních večerních hodinách, se představilo šestnáct soutěžních inscenací. Jednotlivých představení však bylo daleko více, aby byl uspokojen zájem všech diváků. Hrálo se převážně na Velké scéně v Divadle Karla Pippicha, kterou doplňovaly komornější kousky na Malé scéně a nově také v malé suterénní místnosti v útrobách divadla nazvané Slavoj, dále v tzv. MEDu a Spolkovém domě. Mimosoutěžní představení probíhala často ve stanu za divadlem nebo v plenéru. Porota ve složení Luděk Richter, Jakub Vašíček, Marcela Jeřábková, Katarína Aulitisová a Michal Zahálka na závěr rozdala dvanáct ocenění, která se dotýkala osmi inscenací, a nominovala na Jiráskův Hronov tři inscenace plus jednu doporučila.

Diváci měli možnost, pokud byli hodně čilí, zhlédnout dalších dvacet představení, včetně zahraničních. Pro účastníky LCH byla připravena jako každoročně nabídka dvanácti týdenních tvůrčích seminářů, a navíc zde byl zahájen projekt Loutkářská konzervatoř, jehož program je rozplánován na dva roky. V rámci festivalu v letošním roce proběhl projekt Srovnávání různorodých cest loutkového nastudování norské pohádky. Jeho součástí bylo nejen dvojí nastudování pohádky Na východ od slunce, na západ od měsíce, ale také workshop německo-islandského loutkáře Bernda Ogrodnika Metamorfózy a uvedení jeho stejnojmenné inscenace.

Hlavní program – atraktivní loutky všeho druhu, slabinou je dramaturgie

Na úvod si vypůjčím několik myšlenek ze závěrečné zprávy Luďka Richtera, který konstatoval, že nejaktivnější loutkáři pocházejí z plzeňského a královéhradeckého kraje, odkud přišlo po čtyřech inscenacích. Je ovšem škoda, že na festivalu (podobně jako v předchozích letech) je k vidění pouze produkce šesti ze čtrnácti krajů republiky. To by měla být výzva pro loutkáře z Karlovarského, Ústeckého, Olomouckého a Zlínského kraje, ale také pro ty z jižních Čech a Vysočiny. Richter dále konstatoval, že „sympatickým trendem je ústup plyšáko-gumákové éry vedené heslem \’čapni, co je po ruce, a třepej tím\’ směrem ke zdůvodněné volbě a výrobě loutky a hlavně i hře s ní.“ V diskusích opakovaně zaznívaly kritické hlasy týkající se dramaturgie, která není vždy tak nápaditá a důsledná, jak by bylo žádoucí. Na scéně se v průběhu festivalu objevily loutky všeho druhu – ať už klasické marionety různých velikostí, maňásci, loutky totemové, tyčkové, plošné, muppetové, černodivadelní manekýni, hračky, dráťáci, předměty, stínohra, projekce ad. Téměř stoprocentně už loutkáři rezignovali na oddělenou interpretaci. Počítá se s tím, že protagonisté zvládnou loutky zároveň vodit i mluvit. Objevily se soubory dětské (většinou ze ZUŠ či LŠU), dospělé, generačně smíšené, i rodinné.

Na Loutkářské Chrudimi je vždy obtížné hodnotit – tedy házet do jednoho pytle – dětské soubory, u nichž je patrné, že mají tzv. tréninkový charakter a učí děti základním dovednostem, s těmi, které mají jiné ambice. Jsou ovšem i takové projekty, které vznikají vyloženě za účelem přehlídky, jiné naopak spíše jako recese kamarádů. Přiznám se, že na letošním ročníku jsem neobjevila žádné výrazné překvapení, takovou tu zaručenou „bombu“, jakou byly v předchozích letech např. meotarové projekty Tomáše Hájka. Možná i proto dramaturgie festivalu nabídla vedle amatérských projektů doslova záplavu různorodých představení profesionálních souborů v doplňkovém či inspirativním programu. Začněme ale u amatérských souborů, které reprezentovaly to nejlepší, co v posledních dvou letech v tomto oboru vzniklo.

O rybáři a staré botě (Spolek loutek, Loutkino, Brno) Variace na pohádku o rybářovi a zlaté rybce z pera Jiřího Žáčka, kdy je ryba plnící přání nahrazena starou rozbitou botou, která se rovněž tváří, že plní přání, ale vzhledem k její nahluchlosti je to vždycky nějak jinak, se možná dobře čte. Ve scénickém provedení ovšem vyznívá poněkud rozpačitě. Chybí pointy i gradace příběhu, proměny zlé ženy jsou spíše pro prvoplánové pobavení publika (ale nikdo se moc nesměje). Ani vizuální stránka nefunguje úplně logicky, spíše se zdá, že např. síťovitá scéna loutkohercům chvílemi trochu překáží.

Bajky (soubor Za dveřmi ZUŠ Chlumec nad Cidlinou) Jednotlivé krátké etudy, které vznikaly v průběhu roku a pak z nich bez výraznější logiky byly vybrány čtyři (které se dětem líbily nejvíc). Tři inspirovány bajkami, poslední hororovitá variace na Červenou Karkulku působí v celku dosti nesourodě. Děti, částečně skryté paravánem, hrají na přední vertikální ploše s maňásky (vyrobenými z dozdobených podkolenek – největší úspěch mají zajíci). Je to milé, ale kvalita a energie kolísá. Sympatické je, že se staví na hravosti dětí. Chvílemi příjemné, chvílemi rozpačité.

Daidalův pád (OPAL LD SVČ, Opava) Vychází ze starší literární předlohy a slova tedy působí chvílemi zbytečně pateticky. Dospělý soubor oblečený v černých trikotech s maskami na obličejích je vizuálně působivý. Zvolené totemové loutky působí sice dekorativně, ale poněkud toporně. Jsou rozpohybovány použitím rukou vodičů. To se některým divákům zamlouvalo, jiným naopak vadilo. Patřila jsem k těm, kterým rozpohybování nevadilo, naopak příjemně oživovalo strnulost. Navíc mi stylizace pohybu připomněla vznešenost antických gest. Největší problém byl v tom, že pomalý meditativní rytmus představení, které by za jiných okolností mohlo působit až rituálně, působil zde spíše únavně. Domnívám se, že zásadní okamžiky příběhů Daidala a Ikara, tedy jejich vzlety a pády, by právě prostřednictvím loutek bylo možno podat dramatičtěji a napínavěji.

Povídám, povídám pohádku (Kašpárek, DDM na Výstavišti, Mladá Boleslav) Jednalo se o představení, které způsobilo největší kontroverzi. Jak porota, tak diváci se většinou shodli na tom, že takové představení se ocitlo na přehlídce spíše omylem. Reprezentovalo totiž typ loutkařiny, která v rámci festivalu 21. století působila značně zastarale. I když bylo patrné, že přípravě byla věnována velká pozornost a pečlivost, loutky kůzlátek byly líbivé a děti zručně kombinovaly živou akci s loutkami. Všechno to ovšem působilo velmi zvláštně, uměle. Diskutabilní bylo také použití techniky. Děti mluvily přes mikrofony, což nesvědčí ani projevu profesionálních herců, a navíc s nacvičenými deklamačními přízvuky. Navzdory tomu, že se soubor prezentuje jako „černodivadelní“, tohoto principu příliš účelně nevyužívá. Výtky směřovaly především k tomu, že děti jsou manipulovány a projev nevychází z jejich přirozenosti. Nicméně zdá se, že děti taková práce baví a že soubor má své publikum. Zda se jedná o kažení vkusu, jak rozhorleně poznamenali někteří členové poroty, si musí každý rozhodnout sám. Sama za sebe si myslím, že i takové soubory mají právo na existenci, ale jejich účast na festivalech je vždy zklamáním jak pro soubor, tak pro diváky.

Zapeklitá povidla (LD Bedruňka, Brno) Původně vzniklo jako stolní divadélko se spodovými loutkami, připomínající v protagonistech hašteřivé skřítky z pařezové chaloupky. Jejich souboj s čertem, kterého si přivolali a pak se ho nemohli zbavit, neurazil, ale výrazný dojem nezanechal.

Rytíř Brumla a maličká víla (Loutkové divadlo Maminy, Jaroměř) O něco lépe dopadla marionetová pohádka o lásce a přátelství. Na jedné straně křehká víla vysedávající u vody, na druhé straně medvěd. Podle dopisů, které připlují po potoce, si víla svého rytíře idealizuje do podoby krásného prince na bílém koni. Ovšem nakonec se ukáže, že i tak nesourodá dvojice může najít štěstí. Jen když se chce. Není to dlouhé, je tu pár půvabných loutek, ale trvalejší dojem rovněž nezůstává.

Medvěd?! (soubor Bubliny, dramatická školička při SKS Svitavy) Příběh medvěda, který odmítl stát se někým jiným a po cestě světem se navrací ke své přirozenosti a sám k sobě, je inspirován knihou z roku 1947. Téma i jeho zpracování je skvělým příkladem toho, jak dělat loutkové divadlo moderně a nápaditě a jak oslovit děti i dospělé. Jednoduchý, jasný příběh srozumitelný dětem může pro dospělé evokovat výrazný existenciální příběh a vytvořit působivou metaforu, dotýkající se nejrůznějších filozofických, ekologických i společenských aspektů. Přitom si na nic nehraje, ale s obsahem a formou si dokáže skvěle pohrát. Režisérka Jana Mandlová vede své svěřence k jednoduchosti, ale přesnosti. V představení je velmi dobře využito nejrůznějších technik, loutek, činohry, projekce, stínohry – a tato směs působí velmi přirozeně, a zároveň hravě a vtipně. Inscenace už v loňském roce nasbírala mnoho ocenění. A letos k nim přidala i sympatie poroty a diváků na LCH.

Pan Žabák aneb Za dobrodružstvím (Teátr Vaštar, Ostružno) V představení na motivy poeticky laděné knížky o divném panu Žabákovi a jeho kamarádech využili protagonisté kombinace činohry a loutek – muppetů. Snaha spojit poezii s atraktivním příběhem však tak docela nevyšla. Je tu pár vizuálně zajímavých obrazů kombinujících akci činoherní a loutkovou, ale celek působil poněkud rozpačitě a zdlouhavě.

Kachničky ošidori (Geld und Money Theatre, Plzeň) Tuhle desetiminutovku určenou jen pro pár diváků zahrál soubor mnohokrát. Není to podívaná pro davy, ale naopak velmi půvabná miniatura pro pár diváků. Využívá (dle slov v brožuře) „totémkové a marionetičkové“ loutky, původní muziku i svérázný humor. Právě schopnost balancovat na hraně vážnosti a parodie je naplněním plzeňské představy o japonském punku. Je to křehké, nápadité, jedinečné jak použitím rekvizit (všichni protagonisté mají obličeje skryté pod košíky, které mají na hlavě), tak hudby (která je původní a hrána na originální nástroje), malé scény a loutek, připomínajících rozsypaný čaj. Je to takové suši pro duši.

Osmý hřích je drzost (Rámus Plzeň a Krtek, Plzeň) Rodinný tým z Plzně boduje na loutkářských soutěžích pravidelně. A recept na úspěch se v podstatě nedá okopírovat. Mají svou zvláštní energii, rytmus, rituály, humor, jsou dokonale sladěni. Děti jsou na úrovni dospělých, nikdo není outsider, společně tvoří tým. Výjimečné je i to, že tohle naladění a vlnu energie dokážou předat i divákům. Působí to, jako by si hráli sami pro sebe, o to dráždivější se jeví možnost nahlédnout do jejich světa. Ten svět je baví, a tak baví i diváky. Kdo zná jejich tvorbu, princip je vlastně stále stejný – krátké, vtipné etudy s pointou, cinknuté cimrmanovským humorem, při proměnách scény rytmizované hudebními sólíčky Jarmily Parčiové. Tvarem lze představení přirovnat k netradičnímu kabaretu. V tomto případě je základním principem pojednání neřestí/hříchů prostřednictvím zvířecích bajek. Setkáme se tu s jelenem, kňourem, hadem i křídlatým hmyzem. V okamžiku, kdy hrozí stereotyp, dospělí skončí s tím, že dál už to nevymysleli… Ale děti jsou připraveny představení dokončit. Krtek je jakousi vnitřní odnoží Rámusu, jakoby jeho zakuklená budoucnost. Předností tohoto tvůrčího kolektivu je bezprostřednost, autenticita, hravost a humor. Ve spojení s tématem o lidské nenasytnosti to výborně funguje.

O šmolíčkovi (Malé dvě, ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř) Podle původní pohádky K. J. Erbena žádný Smolíček neexistuje. Je to šmolíček, tedy „malý člověk“, děcko. Jaroměřský soubor zkouší nejrůznější metody, nejrůznější typy loutek a pokaždé se snaží překvapit něčím novým – nejprve sebe a pak i diváky. Tentokrát se hraje na stole, na kterém je rám, z něhož visí zelená látka přikrývající loutkoherce. Na jedné straně jsou velké zavírací dveře u šmolíčkova domku. Loutky jsou realizovány spuštěným zápěstím místo těla s připevněnou hlavičkou. Prsty jsou nožičkami. Představitelky jezinek s nimi dokážou hrát i velmi detailně. Vtipně je pojednán i jelen, vpletený jako vzor do svetru kluka, který rukama ve žlutých rukavicích ztvárňuje jeho zlaté parohy. Je to zajímavá variace na známou pohádku. Nicméně pro děti, které pohádku neznají, může být nesrozumitelná.

Tenkrát v Paříži (Spolek loutkářů Na holou, Osek) Soubor se zaměřuje na nejrůznější literární či filmové variace, či jejich kombinaci. Podobné je to i v tomto případě. Žánrově tentokrát zamířili do detektivně parodických vod a propojili geniálního detektiva Sherlocka Holmese s neméně geniálním lupičem Arsènem Lupinem. To vše zasadili do prostředí staré Paříže, okořenili věčným konfliktem mezi britským a francouzským myšlením a známou životní filozofií „cherchez la femme“. Podobně jako v předchozích titulech používají kombinace různých typů loutek s činoherci (chvílemi ve stylu kramářského divadla), slovní i vizuální vtípky a také nostalgii a romantické reálie Paříže, prezentované obrázky jako na starých pohlednicích. Je tu pár zapamatovatelných fórků (nejvíce utkvějí „vysocí“ úředníci, vizuálně realizováno doslova, a také love story doktora Watsona). A velmi příjemné hudební vstupy Kateřiny Bímové. Se souborem Na holou to mám jako s filmy Woodyho Allena. Není to vždycky úplně ono, někdy nefunguje technika, jindy energie, ale samotný princip představení a jejich vtip slovní i vizuální mě vždycky potěší a pobaví.

Já nespím, Arieli (Oklikou, Praha) Soubor si vzal jako předlohu norskou knížku Jako v zrcadle, jen v hádance, která je pro dramatické zpracování obtížná svým meditativním charakterem a zároveň i jakousi mystičností. Nemocná holčička Cecílie je odsouzena ležet na lůžku, a tak si nakreslí na okno anděla. Ten se jí zhmotní a stane se jejím fiktivním přítelem a snovým průvodcem. V představení se prolíná sen a skutečnost, fantazie a něžná poezie. Hraje se s malými marionetkami a je tu použita i plošná loutka v případě lyžování na zasněženém svahu. Nostalgické vyprávění o předzvěsti smrti a smíření s ní v tomto případě nepůsobí sentimentálně, spíše poněkud odcizeně. Takže vnímáme tragiku příběhu jako by přes sklo, bez emocí a sledujeme spíše vizuální kouzla. Nevím, jestli tohle byl úmysl tvůrkyň.

Karmen (spolek loutkářů Vozichet, Jablonec nad Nisou) One man show Rudolfa Hancvencla, tedy loutková parodie známé Bizetovy opery, srší energií a vtipem. Protagonista s přehledem hraje a zpívá a dokáže zvládnout všechny loutky sám. Je rovněž autorem textů, v nichž vytěžuje známé melodie a opatřuje je parodizujícími současnými texty. Příběh Carmen se ze sevillské tabákové továrny přenáší do jabloneckého supermarketu Tesco, z Carmen se stává Karmen, toreador Escamillo se proměňuje v místní fotbalovou hvězdu Kamila K. a Don José je místní nesmělý policista Pepa. Život nevěrné Karmen je tragicky ukončen zásahem fotbalového míče, který omylem vyletěl ze stadionu. Je to energií nabité představení, plné loutkářské vynalézavosti, kterou jsem osobně ocenila. Netrefilo se ovšem do vkusu poroty. Málo umělecké – příliš bavičské? Nevím. Myslím, že si představení zasloužilo aspoň čestné uznání.

Vyvraždění Vršovců (loutkové divadlo Maminy, Jaroměř) Znovu rodinné představení – tentokrát historie, tematicky tak trochu rakvičkárna. Příběh je ohraničen vypravěčem-klukem, který nesdílí, a tedy kritizuje vášeň své tetičky a rodičů pro dějiny a staré hrady. Poté, trochu naroubovaně, sledujeme variaci historického příběhu postupné likvidace rodu Vršovců. Mnohé se odehrává za zavřenými dveřmi, kam společně s klukem nahlížíme klíčovou dírkou. Krvavá likvidace je udělána vkusně, žádný Tarantino. Místo boje samotného vidíme jen meče, létající kusy oblečení a brnění. Chvílemi to působí celkem zábavně, pak zas téměř nudně a poněkud rozpačitě. Celkový dojem matný.

Bílobílý svět (Střípek Plzeň – skupina Šafrán) Duo František Kaska a Šárka Chvalová je jakousi odnoží momentálně nefungujícího Střípku. To, že jsou jen dva, ovšem vůbec nevadí – naopak. Vzniká velmi půvabné, poetické představení, jakási scénická koláž, která si pohrává s jazykem i s materiály. Tenká stužka příběhu-nepříběhu podle textů slovenského spisovatele Daniela Heviera se odvíjí tak, jako bychom rozmotávali klubíčko. František se nasazením pletené čepice stává naprosto autentickým malým klukem Adamem, který jde do školy a cestou potkává nejrůznější dobrodružství, kouzelné věci a tvory. Jako scénický prvek tu velice originálně a pro mě dosud nevídaně funguje kresba – černé na bílém a bílé na černém. A tak se pouhým překrýváním ploch před očima překvapených diváků doslova kouzelně proměňuje jedno zvíře v druhé, například netopýra v kočku (scénografii a loutky vyrobila Helena Šimicová). Nejpůsobivější je právě ta jednoduchost příběhu a jeho formy, ale i neokázalé a zaujaté „hraní si“. Divákům se nevnucuje, ale jen tak mimochodem jim dovoluje nahlédnout do světa bohaté dětské fantazie.

Severní vítr

Letošní ročník Loutkářské Chrudimi je vyvrcholením akce, v níž diváci mohli porovnat dvě verze norské pohádky Na východ od slunce, na západ od měsíce. Jedna z nich je mezinárodní, druhá ryze česká. Pod nezměněným názvem pohádku o dívce, princi zakletém v ledního medvěda a zlé trolí čarodějnici realizovala režisérka Bela Schenková z Divadla Anpu s herci norského Theater Innlandet, Helenou Klarén a Henrikem Slåenem a muzikantem Trulsem Hannemyrem (ten se navíc stává i ledním medvědem). Postavy příběhu jsou střídavě hrány herci a loutkami, i když je patrné, že herci se lépe cítí sami za sebe než jako loutkovodiči. Vtipná variabilní scéna s pojízdnými kontejnery i loutky jsou dílem Barky Zichové.

Trochu jinou, ale rovněž loutkovou verzi nabízí soubor Buchty a loutky pod názvem Norská pohádka. Loutky jsou v tomto představení manekýni vyřezaní z lipového dřeva. Jejich autorkou je Bára Čechová. Vedle výrazných loutek (něžná Thea a protivná Nosatice se svou stejně nosatou matkou čarodějnicí) se na scéně objevuje i velký lední medvěd, do něhož je navlečen Vít Brukner. Obě verze mají něco do sebe, ale ta od Buchet má v sobě více svérázného slovního i pohybového humoru, zatímco Norové bodují hlavně přesným činoherním herectvím a zpěvem.

Pohled z Islandu a z Jordánska

V rámci severského grantu přijel do Chrudimi také německý loutkář a performer Bernd Ogrodnik, trvale žijící na Islandu, kde má své vlastní divadlo a kulturní centrum Bruduheimar – World od Puppets. Manažerkou jeho projektů a zároveň režisérkou je jeho žena Agusta Skúladottir. Bernd vedl v Chrudimi dílnu pod názvem Metamorfózy a uvedl i představení se stejným názvem – Metamorphosis. A právě toto představení, uvedené v závěru festivalu, publikum doslova okouzlilo. Okouzlení bylo ovšem vzájemné. Ogrodnik se dal slyšet, že Chrudim je „loutkářské nebe“. Takové standing ovations a následný nepředstíraný zájem o detailní prohlídku loutek prý hned tak někde nezažije. Ogrodnikovy etudy beze slov ukázaly, s čím vším lze hrát a jaké možnosti skrývají různé variace loutek. I když hrál na velké scéně, dokázal soustředit pozornost diváků k doslova intimním proměnám loutek všeho druhu, doplněných jeho mimickou akcí. Etud, které skládají představení Metamorfózy, je prý velké množství. Ty, které jsme měli možnost vidět, jsou jednoduše kouzelné. Ať už šlo o úvodní velice jemnou, detailní studii pohybu holé marionetové loutky a její komunikaci s loutkovodičem, práci s kusem látky ztvárňující matku a dítě či manipulaci s proměnlivou světelnou konstrukcí na principu černodivadelním, ale i vytvoření loutkových postaviček z vlastního těla a končetin. V každém případě to byl magický zážitek sršících nápadů a zároveň dokonalé řemeslné zručnosti (protože Bernd si vyrábí všechny loutky i scénické prvky sám). A pro české amatérské loutkáře velká inspirace.

Dalším zajímavým hostem festivalu byl Jordánec Husam Abed, který studuje v mezinárodním programu na pražské DAMU. Do Chrudimi přivezl svou inscenaci The Smooth Life, svérázné dokumentární divadlo kombinující projekci autentických fotografií z oblasti středního Východu s vyprávěním o dětství stráveném v utečeneckém táboře. Na rozdíl od Ogrodnikových spektakulárních proměn to je projekt syrovější, založený především na autenticitě. Husam zve diváky ke kulatému stolu, kde jim hraje a vypráví, ale také je společně se svou ženou, scénografkou Rékou, pohostí čajem a večeří. Ke stolu se vejde pouhých osm osob (v Chrudimi se ovšem stávalo, že lidí bylo víc, ale ti museli stát). Miniloutky jsou vyrobeny z odpadových materiálů. Jednotlivé epizodky ze života v utečeneckém táboře nejsou samozřejmě vždy zcela srozumitelné, ale představení má zvláštní, trochu spikleneckou atmosféru a obřadnost. Každého návštěvníka Husam osobně přivítá podáním ruky a na konci se s každým zvlášť loučí, jako bychom odcházeli z návštěvy jeho domácnosti. (Rozhovor s Husamem Abedem si můžete přečíst na předchozích stránkách, pozn. red.)

Inspirace od profesionálů

V inspirativním a doplňkovém programu se objevilo množství souborů, množství metod, různých loutek, témat i žánrů. Vystřídaly se tu téměř všechny významné profesionální loutkoherecké soubory z Čech. Naivní divadlo s Třetím gongem, který vznikl k 65. výročí založení divadla a v němž loutky hrající loutkoherce s nadhledem glosovaly tvůrčí proces vzniku inscenace, byla tu loutková opera Calisto Buchet a loutek, na níž spolupracovaly s Collegiem Marianum, plzeňská Alfa s retro příběhem z období počátku němého filmu Cha Cha Cha a Pohádkami ovčí babičky, divadlo Líšeň s Hygienou krve o hrůzách holocaustu či Continuo s mystickým oratoriem Den osmý. Slovensko zastupovali Ivan Gontko z nitranského Tyjátru s klasickým marionetovým kouskem zarámovaným výstupem potulného loutkáře Don Šajn aneb Marnotratný syn a Divadlo Piki z Pezinku s RozKrávkou. Různé variace loutkářského umění dneška představili studenti i absolventi Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU sdružení v Damúze (Vinnetou, Batosnění, Deset-dvacet-Sova, Dešťová víla, Golem a alchymisté, Perníková chaloupka).

Závěrem

Kdybych měla pojmenovat, co bylo pro letošní ročník charakteristické nebo nejzapamatovatelnější, pak mě zcela prvoplánově napadá velké množství zvířátek všeho druhu, která se objevila na scéně. Nebylo téměř představení bez účasti zvířat. A tak si dovolím citovat jednoho z členů poroty, režiséra Jakuba Vašíčka, který při příležitosti uvedení inscenace Medvěd?! napsal do Zpravodaje LCH: „Medvědí show letošní Loutkářské Chrudimi začíná kulminovat. A já za sebe pomalu, ale jistě propadám pocitu, že přítomnost medvěda v inscenaci zaručuje kvalitu.“ Doplňuji, že nejen medvěda, ale jakéhokoli zvířete. O tom svědčí výsledky LCH. Některé vítězné inscenace mají zvíře přímo v názvu, jiné nikoli, ale o to více zvířat se tam objevuje (viz Osmý hřích je drzost a Bílobílý svět). Dalším poznatkem je, že nejlepší loutkové divadlo se hraje v Plzni. Kdo však sleduje amatérské loutkářství dlouhodobě, toho takové konstatování zase tolik nepřekvapí. Tak jen doufejme, že v příštích letech ožijí i oblasti, které dosud do loutkářského klání nezasáhly.

Loutkář 4/2015, s. 35–41.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.