Bábkarská Bystrica Tour 2018

Holá, Kateřina: Becketta hledat v kupce sena

Do jaké míry jsou naše životy skutečně „beckettovské“? Herec, loutkář a režisér Matija Solce se rozhodl spolu se 4. ročníkem herectví KALD aplikovat „motiv“ z her Samuela Becketta na naši přítomnost a na jevišti Divadla Disk s ním různě experimentovat. Není ale zcela jasné, proč tvůrci k Beckettovi už v samotném názvu inscenace odkazují, když z něj na jevišti nezbylo víc než jen motiv.

Divák je uveden na jeviště s mapou komunikačních táhel – provázků visících ze stropu v sále –, za která může tahat a ovládat všemožné zvuky. Jedním z provázků se spouští„slovník“ a při každém zatáhnutí se ozve jiné slovo. Další provázek nedělá s největší pravděpodobností nic (nebo jsem ve změti zvuků neodhalila ten, jenž k němu patří). Takhle je divákům dovoleno si hrát, objevovat a být spolutvůrci dění na jevišti. Záleží pouze na divákovi, zdali má interaktivní hry s herci rád a své role spolutvůrce se zhostí. Je rovněž možné, že mu to bude nanejvýš trapné a bude si přát odejít. I to je však součástí experimentu, protože představení nezačne, dokud některý z nich nerozluští nápovědu. Následně začnou tvůrci diváka pomocí světelných nápověd navádět k řešení úkolů, jež postupně vedou ke konci hry. Potom už si hrají jen herci.

Doprostřed hracího prostoru jsou naneseny židle tak, aby polovina diváků sledovala jednu stranu a druhá polovina k nim seděla zády a dívala se druhým směrem. Na černě natřených praktikáblech rozehrávají drobné scénky z vlaku Bedřich Beckett na cestě odnikud nikam skrze mnoho tunelů. Co chvíli tma utne situaci dřív, než se stihne rozehrát a něčeho podstatného se dobrat. Dialogy jsou nekoherentní, útržkovité a neustále se cyklí: „No jo, no… No, když se to tak vezme, tak asi jo, no.“ Inscenace nemá příběh, byť se v ní často mluví o matce, synovi nebo jakémsi Jerrym, na jehož smrt všichni kdoví proč čekají. Postavy nejsou přesně definovány a herci na sebe co chvíli přebírají jiné, neidentifikovatelné role. V jedné z krátkých scének experimentují s molitanovými loutkami s realistickými zvídavými obličeji, s nimiž zkoumají objekty a zapojují do hry fotoaparáty, budíky nebo sušenky. Všechno je to vlastně docela pěkné, ale opět není jasné, co si z toho má divák odnést.

Dalším aspektem inscenace je zkoumání, kde je hranice divácké snesitelnosti. Divák dává impuls k začátku hry, divák musí splnit vše, co po něm inscenátoři chtějí, jinak se hrát nezačne, a konec nepřijde, dokud se obecenstvo rozpačitě neroztleská. Potlesk spustí závěrečné hudební číslo, na první pohled nekonečný koncert, při němž hrají dokola stále jednu píseň, zase o Jerrym. Jestliže koncert skutečně nikdy nekončí (tj. ustal by až po dobrovolném odchodu všech diváků ze sálu), pak by na tomto závěru bylo cosi beckettovského, resp. godotovského. Navíc se role v tu chvíli obrátí a divák má poprvé skutečně možnost vzít režii do svých rukou a rozhodnout, jak dlouho budou naopak herci plnit jeho úkol.

Jinak je divák po celou dobu představení místy spoluhráčem, jindy spíše obětí nepříjemných, poněkud prvoplánových naschválů. Herci ho nutí ve světle reflektorů „telefonovat“, jíst a zpívají mu k narozeninám, byť je zrovna nemá. Dvěma z nich dokonce zouvají boty a využívají je k loutkohře. Jestliže se toto divadlo subjektu snaží zapojit diváka do hry jako jeden z rovnocenných elementů, tak se mu to daří pouze napůl. Divák je sice součástí hry, ale nedobrovolně a v podřízené, citlivějším jedincům možná i nepříjemné pozici. Může odejít, křičet nebo jinak představení narušit, ale jeho průběh ovlivnit nemůže. Herci se jednoduše snaží navést diváky k plnění předpřipravených úkolů a zkouší, k čemu všemu je mohou donutit.

Ve velkém sále Divadla Disk se inscenace utápí. Scénografii tvoří pár praktikáblů, hudebních nástrojů a rekvizit, dvě třetiny sálu zůstávají nevyužity a schovány ve tmě. Kostýmy sestávající z elegantních sak a vytahaných tepláků jsou jakýmsi dalším rádoby absurdním prvkem, nezvyklou (daleko spíše než nesmyslnou) kombinací všedního a svátečního. Celá inscenace působí jako spíchnutá horkou jehlou. Jednotlivé scénky mají možná kouzlo nebo dobrý nápad – je radost sledovat na jevišti Disku po dlouhé době loutkové divadlo, kterému se bohužel KALD už pár let ve svých absolventských inscenacích nevěnuje – dohromady ale nedávají smysl a žádný z experimentů není dotažen do konce. Repetice i absurdno jsou jen výchozím bodem drobných nesourodých scének, které dohromady nic neříkají. Jsou naše životy absurdní? Je naše jednání repetitivní? Nesouvisle seřazené situace a promluvy vyjmuté z kontextu budou pravděpodobně vždy působit trochu nesmyslně. Se Samuelem Beckettem to ale nemá nic moc společného a divák by ho v inscenaci jen těžko hledal.

V programu inscenátoři uvádějí, že „nezůstává, než vytlačit své rácio na talíř. A sežrat ho.“ Podaří-li se to divákovi, možná se nad jednotlivými nápady pousměje, někdy se možná i upřímně pobaví. O moc víc však poslední absolventská inscenace nenabídla.

Recenze byla napsána pro studentský časopis Hybris (vyšla v č. 23, s. 9), který vydává Katedra teorie a kritiky DAMU.

Divadlo Disk, Praha

Katedra alternativního a loutkového divadla

Beckettomotive

Režie a hudba: Matija Solce, dramaturgie: Marek Turošík, scénografie: Kateřina Hadravová, kostýmy: kolektiv

Psáno z repríz 8. a 20. března.

Loutkář 4/2015, s. 28–29.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.