Šefrnová, Blanka: 49. Třebíčské loutkářské jaro

Třebíčské loutkářské jaro je přehlídkou hned tří krajů. Ale musím říci, že na konci března tu jaro málokdy najdete. Navzdory tomu byla nálada účinkujících i pořadatelů jako vždy velmi vstřícná a pospolitá. Jen nemoci bohužel zařádily a přehlídka přišla o představení z Prostějova, Skleného nad Oslavou i Kroměříže. Přesto jsme něco viděli a naše zážitky byly tentokrát divadelní i mimodivadelní. Hned prozradím, že přímo v areálu Národního domu, v jehož sálech se vše odehrává, byla loni otevřena nová galerie Františka Mertla, který své obrazy a sochy podepisuje jednoduše Franta. Pod tímto jménem se stal světovým malířem, jehož díla mají velké sbírky, třeba Guggenheim, Brooklyn, Centre Pompidou, Picassovo muzeum. A teď také Třebíč, které věnoval asi třicet obrazů ke svým 85. narozeninám, neboť je to jeho rodné město. Prohlídka galerie se letos stala součástí přehlídky. A to nemluvím o známé synagoze, která nám byla také přístupná, čehož jsme mnozí využili.

Navraťme se ale zpět k divadlu. Začnu talentovanou dámou Lenkou Sasínovou. Byla protagonistkou dvou představení, o kterých bych ráda psala na začátek. Pod hlavičkou Pohádky od Lenky zahrála jako sólový výstup pohádky O Otesánkovi a O hloupé huse. Čerpala z původních zdrojů a vše si vyrobila a zorganizovala sama. Druhý den jsme viděli Červenou Karkulku a Perníkovou chaloupku Divadla Brod. Obojí v režii a interpretaci Romana Švehlíka, s loutkami, které vytvořila Lenka. Abych doplnila podstatné – tyto pohádky mají svou předlohu ve zpracování Pavla Poláka a Divadlo Brod je z Uherského Brodu. Obě jmenované inscenace jsou založené na podpoře dětského diváka, jsou interaktivní a vše tomu podřizují. Také mají velmi podobně řešenou scénu – hraje se před látkovým paravánem, jen někdy za ním.

Pohádky Divadla Brod přinášejí především společně zažívanou divadelní situaci s dětmi na jevišti. A tu herci zpracovávají spíš radostně, se zkratkovitým humorem. Děti rozezpívávají, Lenka hraje na akordeon. Není lehké za těchto okolností udržet nit. Daří se to hlavně proto, že se všichni pohybují na velmi známém terénu obou pohádek (Pavel Polák si toho byl samozřejmě vědom) a znalost příběhu si u dětí herci průběžně kontrolují. Na detailnější práci s loutkou tu ale není mnoho času. Lenka a Roman jsou dynamičtí, ale také velmi pozorní k dětem. Dokážou lidsky správně vyřešit i nepředvídané situace. Takže oč tu jde, je v zásadě v pořádku. Inscenace byla navržena do širšího výběru LCH.

Každý rok do Třebíče přiváží Divadlo Povidlo z Otrokovic svůj svébytný humor a dobrou marionetářskou práci. Taky mívá velký sál zcela vyprodaný. Tento soubor dělá své inscenace razantně, střídá kabaretní výstupy herců na předscéně s marionetami v kukátku. Mnoho z toho, co se hraje, míří také k dospělému divákovi. Letošní Kašpárek pánem skalního hradu (autor neznámý) měl navíc v loutkové části hry dvě velmi povedené humorné scény. Za jednu z nich, s kočkou a hrncem, mohla svým vtipným loutkářstvím Táňa Kopčíková. Režíroval a Kašpárka hrál Robert Bázika.

Soubor Bedruňka z Brna uvedl hru Zapeklitá povidla autora Milana Suchánka. Jde o moderně pojaté maňasové divadlo, tradičně a uspokojivě odehrané na vysokém paravánu. A možná s trochu víc tradičním pojetím hry, než bychom očekávali. Samotný příběh vychází z lidové pohádky, novými postavami se tu ale stávají dva skřítci. Inscenace působí méně narativně, má v sobě jisté zobecnění vedoucí k tématu, které vyznívá eticky. Což beru jako jistou kvalitu. Leč je, na maňasy, trochu víc mluvná. Ale je živá, s pěknými loutkami, v podstatě stylová, ozdobená výborným (zesíleným a k maňasům se hodícím) zvukovým plánem, který by mohl sehrát klidně i větší roli. Vše ukončuje v jisté katarzi píseň, živě hraná a zpívaná všemi herci. Hru režíroval Ladislav Mika, loutky a scénu vyrobila Kamila Prokopová. Soubor Bedruňka byl navržen do širšího výběru LCH.

Obě další inscenace přehlídky vám představí můj muž Karel Šefrna:

Hastrmaní princeznička – dětský loutkářský soubor Blučina. Autor Alois Mikulka, režie a scénografie Hana Kratochvílová. Vedoucí souboru vybrala A. Mikulku, protože ho má ráda a děti naučila, aby ho měly rády taky. Aby pochopily jeho svérázný humor a radovaly se z něho. Byl jsem nekriticky nadšen tím, jak se Alois Mikulka proplétal celou inscenací jako pruhovaná nit. To byl zaručeně on, ten zločinný drsný kocour, co ukradl princeznu. Stylizace možného, to byl klíč k tomu, jak pohádku inscenovat s dětmi, z nichž některé ještě nechodily do školy. Paní Hana Kratochvílová ten klíč našla v maximální jednoduchosti a ohraničenosti prostředků, loutek, projevu dětí, prostoru, zvuků. Skupina dětí byla soustředěná na věc, hravá, ale vedená. Přesto jejich herecké akce byly přesvědčivé. Dokázaly příběh pochopit a bylo mi s nimi tu chvilku krásně. Soubor byl navržen do širšího výběru LCH.

O rybáři a staré botě – Loutkino (Loutkino tvoří při soukromé mateřské a základní škole) Brno. Na motivy Jiřího Žáčka, režie Alena Zemčíková a Radomír Prokop. Scénografie a loutky Kamila Prokopová. Jde vlastně o pradávnou pohádku O zlaté rybce, kterou převyprávěli po svém. Takže rybář nemá za ženu starou rybářku, ale ženu Boženku, kterou má upřímně rád. Ale Boženka spokojena není, stále po něčem prahne, je rybkou několikrát potrestána, ale nepoučí se. A rybka? To je stará bota, která svou nahluchlostí vytváří komické situace. Děti-herci se hrou dobře baví, přesně vědí o čem je řeč. Jejich projev je kultivovaný a vytvářejí uvěřitelné postavy s dobře odlišenými charaktery. Z jejich skutků jasně vyzařuje střet postoje rybáře (všechno potřebné máme, máme se rádi, více netřeba) a jeho ženy s nenasytitelnou touhou po statcích světských. Pro ostatní na závěr: tak to dopadne, když se uvěří, že přání splní stará hluchá bota… Soubor obdržel nominaci, takže hurá na Chrudim!

Letošní Třebíč byla rozsahem malá, ale i tak přinesla ledacos povzbuzujícího. Jen škoda, že se letos neobjevily žádné mladé tváře. Třeba bude mít větší štěstí ta příští Třebíč, důstojně padesátá. Přehlídka byla perfektně organizována, velký dík všem! Porota pracovala ve složení Miroslava Čermáková, Blanka Šefrnová, Karel Šefrna.

Loutkář 3/2015, s. 30–31.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.