Přelet nad loutkářským hnízdem

Tichý, Zdeněk A.: Od perníkové chaloupky k bratrům Čapkům

Na úvod své herecké kariéry byla mladá loutkoherečka a potenciální dramatická autorka obsazena do dvou titulů nejtradičnějšího dětského repertoáru – Perníkové chaloupky (1969) a Červené karkulky (1969). To ovšem nic nevypovídá o mimořádně inspirativním prostředí, v jakém se ocitla. Divadelní dění sedmdesátých let sice bylo sešněrováno ideologickým dohledem těch, kdo se do svých funkcí svezli na tancích sovětské armády v srpnu 1968, ale navzdory nim se v některých místech podařilo udržet enklávy umělecké (i lidské) svobody v nesvobodném světě. Jedna z nich byla v Liberci, kde existovalo unikátní \„dvousouborové\“ uskupení loutkářského Naivního divadla a Studia Ypsilon. Díky tomu se Iva Veverková nesetkávala od počátku svého angažmá jenom s úspěšnými loutkářskými tvůrci, jako byli kupříkladu herečka a režisérka Markéta Schartová, herec a režisér Pavel Polák, režiséři Jiří Středa, Karel Makonj a Josef Krofta, scénograf Pavel Kalfus nebo dramaturg a režisér Pavel Vašíček. Vliv na ni – i na formující se poetiku Naivního divadla – měl také styl Ypsilonky, jednoho z nejoriginálnějších studiových divadel, jež založil a vedl režisér, výtvarník, herec a dramatik Jan Schmid. A kde v té době hostovali – než se Schmidův soubor přestěhoval v roce 1978 do Prahy – například režiséři Evald Schorm, Jan Grossman a Jan Kačer; ten ostatně režíroval i v Naivním divadle.

Coby loutkoherečka působila Iva Veverková, respektive Peřinová – po svatbě se Zdeňkem Peřinou, kolegou z divadla – v libereckém souboru až do poloviny osmdesátých let. Ze začátku hrála převážně role typu \„holčička se stříbrným hláskem\“, k nimž patří i titulní postava v dramatizaci knihy Vítězslava Nezvala Anička skřítek a Slaměný Hubert (1970) v režii Jiřího Středy. Ve výčtu rolí z následujících let nescházejí vedle těch výraznějších, jako byla třeba Karkulka (Na hradě v zahradě, 1972), Jasánek (Tajemství zlatého klíčku, 1973) nebo Hofmistryně (Švec Dratvička, 1975), ani méně vděčné loutkářské kreace typu němý pahorek (Krakonošův les, 1973), 4. strážník (Boj o Tomka, 1974) a 2. dračí hlava (Dračí kámen, 1975).

Iva Veverková účinkovala i ve svém autorském debutu O dráčku, který nejdřív lechtá (1973), jehož režie se ujal Zdeněk Peřina. Tehdy ještě ale nic nesvědčilo o tom, že by Naivní divadlo objevilo její dramatický talent. Naopak, guru českých loutkářů Erik Kolár ji tvrdě zkritizoval: \„To byl příšernej spucunk,\“ vzpomínala po letech. \„Dodnes si pamatuju, jak jsem se klepala. Myslím, že mě sepsul víc, než musel. To se tak někdy stane. Dlouho jsem pak nenapsala nic, uzavřela jsem se.\“

Ke psaní se vrátila až díky režisérce Markétě Schartové, která si u ní objednala písničky do pohádky Marie Kownacké Švec Dratvička (1975); za ně se tentokrát od Erika Kolára dočkala velké pochvaly. A pak ji Pavel Polák oslovil s nabídkou na dramatizaci Trnkovy Zahrady – proslulou hru Branka zamčená na knoflík (1977) již podepsala jménem Iva Peřinová. Ačkoliv šlo o inscenaci úspěšnou, ke společné práci se oba znovu sešli až po více než deseti letech. (Polák mezitím režíroval v Naivním divadle i na dalších scénách hry jiných autorů – např. Jana Vodňanského, Oldřicha Augusty a Pavla Šruta, případně texty vlastní.) Opět se obrátili na nejmenší diváky, pro něž Iva Peřinová napsala rozpustilou hříčku Kolíbá se velryba (1988) o dvou drsných pirátech, kteří se napraví pobytem ve velrybím žaludku. A do třetice Polák inscenoval její lyrickou komedii Pohádka do dlaně (1991), v níž dvě sněhové vločky – Anežka 1 a Anežka 2 – putují v různých podobách a po různých místech čtyřmi ročními obdobími.

Bezprostředně po Brance zamčené na knoflík ovšem Iva Peřinová vyrukovala s hrou inspirovanou kramářskými písněmi Poslechněte, jak bývalo (1978), kterou režírovala Markéta Schartová. A definitivně se tehdy potvrdilo, že se v libereckém souboru zrodila nová dramatička. Navíc dramatička, jež umí napsat originální texty jak pro dětské publikum, tak pro mládež a dospělé. Což bylo dvojnásob důležité po roce 1978, kdy Ypsilonka přesídlila z Liberce do Prahy. Loutkáři nyní mohli vystoupit ze stínu proslulejšího souboru, ale zároveň museli dokázat, že zvládnou navázat (samozřejmě po svém) na jeho patnáctiletou éru.

Do konce osmdesátých let si Naivní divadlo vybudovalo renomé na domácím teritoriu a opakovaně ho potvrdilo i na mnoha zahraničních zájezdech. Velký podíl na tom měla Iva Peřinová, která se čím dál víc etablovala coby autorka a úměrně tomu stále méně hrála: \„Jak jsem se zavírala doma při psaní, začínala jsem být na jevišti nejistá a ztrémovaná.\“ S hereckou profesí se rozloučila ve svých hrách – rolí Anděla v Putování dona Juana aneb Epidemie sevillská (1985) a úplně naposledy figuruje její jméno mezi účinkujícími v programu Deseti černoušků (1986), \„detektivce pro děti\“ inspirované anglickou nonsensovou říkankou./…/

…Jinak ale Iva Peřinová spolupracovala v osmdesátých letech především s režisérkou, která stála u počátku její autorské kariéry. Markéta Schartová nastudovala i Pohádky na draka (1980), kde autorka s komediální nadsázkou vychýlila tradiční pohádkovou optiku a namísto princezen lačného monstra přivedla na scénu tříhlavého draka Habánka – vegetariána. Pohádky na draka jsou patrně nejhranějším textem Ivy Peřinové a často je uvádějí v různých podobách i úpravách i zahraniční soubory, což ona sama připisovala – pro svou tvorbu – netypickým okolnostem jejich vzniku: \„Nepsala jsem je tenkrát pro žádnou konkrétní inscenaci, ale z mladické nerozvážnosti pro jakousi soutěž, podporující vznik nových her pro loutky – a odtud jejich univerzálnost.\“ Jenom v zemích bývalého Sovětského svazu je uvedlo 11 loutkových divadel a například v polovině devadesátých let si hru upravil činoherní soubor z bulharského Plovdivu na muzikál.

Autorsko-režisérský tandem Peřinová-Schartová je v Naivním divadle podepsán i pod dalšími tituly pro dětské, respektive rodinné publikum: Deset černoušků (1986) nebo Tři zlaté vlasy děda Vševěda (1990). Vedle nich ovšem vytvořil volnou inscenační linii, která parafrázovala či upravovala texty klasických autorů nebo zpracovávala a rozvíjela klasická témata. První v ní byla Turandot ukrutnice (1982), parafráze na Gozziho hru, poté následovala Shakespearova Komedie omylů (1984), inscenace Košile pro Jánošíka (1984) a variace na juanovský mýtus Putování dona Juana aneb Epidemie sevillská (1985).

Tuto linii završila na jaře roku 1989 scénická koláž vytvořená ze hry bratří Čapků Ze života hmyzu. Iva Peřinová jejich text rozstříhala a sestavila do nového tvaru, škrtla postavu Tuláka a její repliky rozdělila mezi postavy ostatní. Navíc do inscenace napsala písničky, k nimž složil hudbu Slávek Janoušek, tehdy jeden z nejpopulárnějších folkových zpěváků. Sukces čapkovské variace u diváků i kritiky potvrdil to, co již bylo patrné během předcházejícího desetiletí. A totiž spřízněnost Naivního divadla s progresivními studiovými scénami, jako bylo Divadlo Husa na provázku, HaDivadlo, Studio Ypsilon, Divadlo na okraji nebo Činoherní studio. Liberecký soubor se sice na rozdíl od Divadla DRAK nepouštěl do mezinárodních koprodukcí ani se nezapojil do některého ze společných studiových projektů, ale přesto opakovaně překračoval horizont loutkářského světa. V jeho inscenacích totiž diváci mohli mj. číst – podobně jako v tvorbě dalších jmenovaných divadel – zprávu o stavu upadající totalitní společnosti a její pokřivené morálce. A to nejen v takovém Dykově Krysaři (1986) nebo Brechtově Kavkazském křídovém kruhu (1987), ale i ve hrách Ivy Peřinové.

(Zdeněk A. Tichý: Zrozena pro loutky – výňatky ze studie obsažené v publikaci Naivního divadla Liberec, 2014)

Loutkář 5/2014, s. 28–29.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.