Přelet nad loutkářským hnízdem

Ebelová, Kateřina: Masky – historie III

„Přesně ve dvě hodiny vidím moji milou vystupovat z gondoly, skvěle oblečenou a výborně maskovanou. Šli jsme do opery v Saint-Samuel a na konci druhého jednání jsme šli do ridotta, kde se skvěle bavila.“ Casanova (1725–1798)

V minulém čísle Loutkáře jsme se věnovali historii masopustu u nás, proto jen krátce připomeneme, že etymologický význam slova karneval pochází z latinského carmen levare (carnelevarium – maso pryč). Termín karneval však bývá spojován také s antickými slavnostmi, kde byl v procesí tažen alegorický vůz ve tvaru bojové lodě (carrus – navalis). Karneval by bylo možné definovat také jako období „vlády masek“, provázené uvolněním morálky a porušením tradičního společenského řádu. Během evropských karnevalů se objevovaly také alegorické postavy představující masopust a půst.

Italské karnevaly mají své kořeny nejen v rituálech spjatých se zemědělskou magií a antickými dionýskými kulty, ale navázaly také na středověká vystoupení maskovaných kleriků, kočovných komediantů, lidové slavnosti a průvody…

Délka karnevalového období byla dána historickými i regionálními specifiky, někde začínaly oslavy již v říjnu, jinde trvaly jen několik týdnů. Čas bujarých oslav a hodování vyvrcholil na Tučné úterý (Mardi Gras), kdy probíhal závěrečný průvod maškar, následující Popeleční středa zahájila období čtyřiceti dnů půstu, které trvalo až do Velikonoc. Během karnevalu probíhaly nejen plesy, společenské zábavy, soutěže, akrobacie, ale také pouliční divadelní maskovaná vystoupení.

Díky kulturním a společensko-politickým změnám získaly velký význam především italské městské státy – Janov, Benátky, Florencie, Pisa a Verona. Benátský karneval má bohatou historii, první zmínka se objevuje již v roce 1092. Masopustní oslavy provázelo také pořádání hodů a zabíjaček, které se traduje již od roku 1162, kdy byla na počest vítězství Benátské republiky nad aquilejským patriarchou na náměstí sv. Marka uspořádána porážka býka a prasat.

V dlouhé historii karnevalu se však střídala období, kdy byl povolován a zakazován, největší oblibu měl v 17. a 18. století.

Karnevalovou atmosféru zachycují dobové grafiky a malby, díla představují muže a ženy v černých nebo bílých celoobličejových maskách, případně polomaskách zakrývajících horní část obličeje, spodní část tváře halil závoj nebo rouška. Tajemnost maskování dotvářela paruka a dlouhý černý plášť s kapucí, případně široký černý klobouk a rukavice, ženy se oblékaly dle dobové módy. Některé masky měly tvar ptačího zobáku, vycházely z ochranných masek tehdejších lékařů, kteří se jimi chránili v době morových epidemií. Na renesančních rytinách se můžeme setkat také s postavami bláznů v čepicích s oslíma ušima zakončenýma rolničkami, motiv souvisí s alegorií Lodi bláznů.

Komedie dell´arte

Je obtížné jednoznačně stanovit počátek tohoto žánru, neboť charakteristické typy masek a kostýmů, předcházejících komedii dell´arte, se vyvinuly ze starověké pantomimy, později také ze středověkého divadla a dvorských typů karnevalových maškar. Na základě písemných pramenů lze doložit počátky italské komedie dell´arte do poloviny 16. století. Jedná se o žánr improvizovaného divadla bez pevného scénáře, k charakteristickým námětům komedie dell´arte patřila láska, nevěra a intriky. Komika komedie dell´arte byla postavena na zápletce a vtipných dialogických jednáních ústředních postav, hlavním cílem herců bylo pobavit diváky. Obliba komedie dell´arte trvala až do poloviny 18. století, avšak v transformovaných podobách přetrvávala i podstatně déle také v dalších žánrech, baletu, pantomimě nebo loutkovém divadle.

Nejstarší typy masek komedie dell´arte byly víceméně realistické a v jejich rysech převládaly groteskní rysy, postupem času se jejich vzhled poněkud stylizoval a ustálil do dnešní podoby. Díky tomu, že masky ponechávaly hercům ústa a bradu volné, neomezovaly je v hlasovém projevu. Zajímavé je, že v historii komedie dell´arte herci ve většině případů představovali pouze jeden charakterový typ, který odpovídal jejich fyziognomii a naturelu. Vzhledem k velmi odvážnému, až erotickému repertoáru měla maska výhodu také v tom, že tajila identitu nositele…

Soubor byl tvořen většinou z deseti herců – většinou sedmi mužů a tří žen. Postavy komedie dell´arte lze rozdělit na maskované a nemaskované typy představující milovníky a milovnice, bohaté muže a sloužící. K nemaskovaným pevným typům patří mladý muž – innamorato a mladá žena – innamorata. Maskované typy lze rozdělit na panstvo a sluhy. Panstvo v maskách – Pantalone, Dottore. Sloužící v maskách (zanni) – Arlecchino, Brighella, Pulcinella.

Pantalon (Pantalone) benátský kupec a zbohatlík, v mnoha hrách bývá otcem krásné dcery, kterou chce výhodně provdat. Přestože není nejmladší, cítí se jako neodolatelný milovník, někdy mu mladá žena nasadí parohy. Pantalonova polomaska bývá červená nebo hnědá s charakteristickým velkým nosem, maskování dotvářejí vlasy a dlouhý bílý vous. Nosí červené přiléhavé kalhoty, červenou vestu a široký volný černý plášť, oděv mnohdy doplňuje čapka. Nezbytnými Pantalonovými atributy jsou měšec a meč, později také brýle.

Doktor (Dottore) obvykle parodoval typ boloňského pedantského vědce (právníka, lékaře, filozofa, astronoma). Mnohdy bývá zesměšňován pro svoji odtrženost od života nebo žárlivost či paroháčství. Dottorova polomaska bývá většinou černá a představuje typ starce s kulatým nosem a vráskami. Maska zakrývala pouze čelo a nos, tváře bývaly červeně nalíčeny. Akademický talár symbolizoval rozevlátý černý plášť, černé kamaše a čapka. Bílým akcentem býval u kostýmu pouze límec, manžety a šátek. K této dvojici patřil také chvástavý mluvka Capitano ve vojenské uniformě, ten však masku nenosil.

Ve většině komedií dell´arte vystupovala dvojice přihlouplých či vychytralých sluhů – Arlecchino a Brighella nebo Covielo a Pulcinella. Arlecchino – Harlekýn představuje typ nemotorného a přihlouplého venkovského sluhy, mívá černou koženou polomasku s tupým nosem, knírem a huňatým obočím, později ji nahradila kašírovaná maska doplněná látkou. Na vyholené hlavě nosil klobouček. Původní Harlekýnův kostým byl tvořen mnoha záplatami, které se později zjednodušily do mnohobarevné mozaiky, sešité z kosočtvercových dílů. Nezbytným atributem byl dřevěný meč k soubojům, případně „pleskačka“ na udělování výprasku a mošnička přivázaná k pasu.

Brighella typologicky představuje vychytralého a patolízalského sluhu a kuplíře, byl Harlekýnovým protipólem, se kterým tvořil komickou dvojici. Nosil tmavě zelenou polomasku s velkým skobovitým nosem a knírem, mívá krátký bílý plášť. K Brighellovým atributům patřila dýka, později kytara. Plátěné šaty bývaly olivově zelené barvy a zdobily je zelené prýmky. Postupem času se Brighellův naturel zjemnil a jeho typickou rekvizitou se stala kytara.

Pulcinella – představuje vychytralého a drzého venkovana, bývá sluhou, případně kupcem nebo hostinským. K jeho charakteristice patří žravá poživačnost. Černá polomaska zakrývá pouze horní část obličeje, charakteristický je zobákovitý nos, někdy mívá na čele bradavici. Kostým tvoří volná bílá halena s vycpaným hrbem (někdy i břichem) a bílé kalhoty, oděv doplňuje vysoký klobouk s péry, případně dlouhá válcovitá čapka. Pulcinella byl předchůdcem těchto komických figur: Punch (Anglie), Polichinelle (Francie) a Don Cristobal (Španělsko).

Významným dramatikem posledního období komedie dell´arte byl Carlo Goldoni (1707–1793), který zastával názor, že je zapotřebí nahradit sentimentální repertoár a konvenční improvizované situace náměty z reálného života. Doporučoval omezení klasických „typů“ a zrušení masek, které omezují mimiku, dále pak prosazoval kultivaci jevištní řeči. S koncepcí Goldoniho transformačního úsilí komedie dell´arte nesouhlasil autor 150 komedií a dalších dramat Gozzi, který také napsal několik satirických pohádek v klasickém duchu dell´arte, kde dominuje improvizace a fantaskní vidění světa. Jedná se o hry, které jsou dodnes oblíbené jak v činoherním, tak i loutkovém divadle – Láska ke třem pomerančům, Král jelenem, Turandot, zajímavostí je, že Gozzi psal pohádky pro masky…

V historii loutkového divadla se čas od času setkáváme s loutkami a maskami inspirovanými tradičními typy komedie dell´arte, například Harlekýn, Kolombína, Pulcinella (později Pierrot) aj. Inspiraci komedií dell´arte můžeme objevit v klaunských pantomimách, pouličním divadle, cirkuse, případně individuálních výstupech s loutkou.

Loutkář 5/2014, s. 13–14.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.