Přelet nad loutkářským hnízdem

Vašíček, Pavel: Loutkářská katedra DAMU – prvních 20 let (1952-72)

V závěru předchozího pokračování padla zmínka o V. divadelním festivalu a semináři v Karlových Varech, které SČDFU tentokrát věnoval \\\„Divadelnímu mládí\\\“. Zároveň jsem se obrátil s prosbou na P.T. pamětníky o případné zapůjčení jakéhokoli materiálu, z něhož by bylo možno vyčíst program přehlídky. Zatím marně… (Domnívám se, že KL se zde prezentovala inscenací triptychu Milana Pavlíka Proměny, dokonce jsem zaslechl něco o Büchnerově Vojckovi, ale nic z toho nelze potvrdit.) Nezbývá tedy, než se soustředit na další \\\„diskusní panel\\\“ o problematice vysokého loutkářského učiliště, který se v rámci setkání uskutečnil a který pro ČsL zaznamenal Jindřich Halík (viz: č. 8–9/1962). Diskuse, inspirované jistě i 10. výročím trvání katedry, ale zaměřené spíše k její současnosti a budoucnosti, se zúčastnili pedagogové doc. dr. Erik Kolár, Zdeněk Bezděk, Jarmila Svobodová, vedoucí Loutky Jiří Filipi, první absolventi katedry v r. 1956 Anna Kusá, Milada Novotná, Jiří Koutný a Jindřich Halík, Jiří Procházka (absolvent z r. 1958), Milada Šebková (absolvovala v r. 1959) a nynější posluchači 2. ročníku Miroslav Vildman a Jiří Vyšohlíd. Nelze si ovšem nevšimnout toho, že v první půli besedy diskutují téměř výhradně jen pedagogové mezi sebou a také v druhé půli záznamu jejich vstupy výrazně převažují. Z téměř 60 vstupů připadla na studenty ať už bývalé nebo současné zhruba čtvrtina, a to ještě převažují absolventi z r. 1956.

Bylo-li tomu tak skutečně, nebo jsme si mohli přečíst jen výběr editora, už asi dnes nezjistíme. Záznam diskuse zaplnil 4 strany ČsL, citovat z něho mohu pouze sporadicky, spíše se pokusím o zmapování hlavních témat. Nicméně přece jen začnu citací úvodního lapidárního konstatování dr. Kolára: \\\„Kdybych měl s telegrafickou stručností charakterizovat desetiletý vývoj naší katedry, řekl bych to asi tak: Na začátku jsme neměli nic – a teď máme problémy. S tím desetiletým odstupem vidím, jak jsme byli tenkrát nádherně naivní a jak jsme si to představovali jednoduše: Do pedagogického sboru nabereme nejzkušenější z lidí, kteří se tehdy loutkářstvím zabývali (ovšem s výjimkou profesora Skupy a dr. Malíka jen amatérsky), sestavíme učební plány (více méně podle schémat výuky jiných oborů na divadelní fakultě) a budeme mít vysokou loutkářskou školu\\\“. Následuje určité porovnání přístupu prvních absolventů se současnými posluchači, jež vyznělo spíše v neprospěch těch současných, nejostřeji asi v replice (tehdy třiačtyřicetiletého) Z. Bezděka \\\„Mladí si něco vymyslí a z titulu, že jsou mladí, se to nekriticky vítá. Věřte mi, že to nemyslím paušálně, ale jsou takové případy. Z radosti, že se ukázala aktivita jinak pokojně spící svazácké organizace, se přehlédnou i destruktivní tendence a mohou se uplatnit i tlučhubové\\\“. A hned nato J. Svobodová (pedagožka hlasové výchovy) konstatuje, že ztráta prvotního nadšení a elánu se netýká jen posluchačů, ale i pedagogů, a pokračuje zajímavou úvahou, v níž v kostce naznačuje, jak to také na KL \\\„chodilo\\\“: \\\„Jednu z hlavních příčin vidím v tom, že dnes pedagog stále více rozebírá svou práci, srovnává své metody a výsledky s připomínkami četných diskusí, kdežto dřív ,jel naplno´, nezatížen zbytečnými problémy. Je to takové nové – a dobré! období\\\“.

Objevují se i stesky na nedostatečné materiální i personální zajištění katedry (např. na 85 hodin výuky předmětu loutkoherectví jsou k dispozici pouze 2 kmenové síly, či na 50 hodin jevištní řeči 1 kmenová síla). V souvislosti s \\\„problémem netrpělivostí\\\“, který posléze vnese do diskuse dr. Kolár, však J. Svobodová namítá: \\\„Je ovšem možné považovat za mladickou netrpělivost, když si dnešní studenti myslí, že deset let je přece jen deset let a že se za tu dobu už mohlo něco udělat s tím nezdravě skromným vybavením katedry, ať už myslíme na vybavení personální nebo hmotné?\\\“. A její stanovisko výrazně podpořil i Zdeněk Bezděk: \\\„Vyčítají-li nám studenti, že jsme dosud nedokázali hmotně zajistit provoz, vyčítají nám to právem. Poukazy na to, že jsme se o to snažili, leč málo dokázali, by byly jen omluvy, které nemusí nikoho zajímat. Jeden pramen potíží je totiž v tom, že jsme, fakulta ve fakultě…´\\\“.

Zdá se, že provokativní článek Radovana Krátkého, o němž jsme už dříve několikrát referovali, přece jen alespoň zčásti padl na úrodnou půdu, byť výhonky zásadnějších změn jaksi ne a ne vyrašit… I následující replika dr. Kolára svědčí alespoň o ochotě nad Krátkým nadhozenými problémy uvažovat (byť trošku ve stylu \\\„ano, ale…\\\“): \\\„My ve škole jsme se někdy nestačili vyvíjet tak rychle, jak šel rozvoj československého loutkářství, zůstali jsme někdy trochu při představách a názorech, s nimiž jsme školu zakládali – a tak se mi zdá, že by bylo na čase staré učitele vyměnit a nahradit novými. Ale to bohužel není tak snadné, protože k pedagogické činnosti nestačí jen mladé moderní názory a dobrá vůle, ale je k ní třeba i zralé umělecké i zralé životní zkušenosti – a umělecké autority. Nicméně už jsme přikročili k tomu, že z některých absolventů naší katedry se stali učitelé – a zdá se, že výsledky jsou dobré.\\\“ Řešení vidí Kolár v tom, že se čas od času promění třetina pedagogického sboru, čímž by se \\\„zajistila kontinuita v cílech a zkušenostech i prokrvení novými názory, silami a metodami. A ti ´staří´ by tak získali možnost zase se plně věnovat tvůrčí práci a získávat nové zkušenosti.\\\“

Mezi pedagogy vznikl i jistý spor o to, zda a nakolik absolventi katedry ovlivnili vývoj celého českého loutkářství – osobně sdílím názor Kolárův a Bezděkův (na rozdíl od skeptičtějšího přístupu J. Filipiho), že spíše více než méně, neboť jejich vliv dosáhl nutně i tam, kde třeba žádný z nich nepůsobil. Měnily se výrazové prostředky, tvůrčí atmosféra, uprášený realismus zvolna mizel v propadlišti. Ostatně, ze zhruba 80 absolventů KL jich tehdy údajně v loutkových divadlech, loutkovém filmu a televizi působilo cca 75 %. A to i přesto, že – jak naznačila diskuse – mnozí poměrně těžce nesou minimální popularitu i tradiční podceňování loutkového divadla jako divadelního druhu. Jaký by tedy měl být – dle dr. Kolára – profil uchazeče o studium na KL? Krom talentu je třeba, \\\„aby mladý člověk, který se chce věnovat loutkovému divadlu, měl vztah k dětem, protože ještě dlouhá léta budeme převážně tvořit pro děti. Budoucí adept loutkářského kumštu musí mít i zvláštní morální kvality, skromnost, čestnost. Mimochodem: nezdá se vám, že tzv. socialistické zákulisí je v loutkových divadlech daleko častější než u jiných scén? Je to asi tím, že loutkář nutně musí sloužit věci – ,milovat umění v sobě´ – a nesmí a nemůže být exhibicionista.\\\“ A jaký recept nabízí příslušník nejmladší generace, tehdy posluchač II. ročníku a v budoucnu režisér, který skutečně změní tvář českého loutkářství a který dosáhne pro sebe i Divadlo DRAK domácího i mezinárodního uznání Miroslav Vildman, tvůrce Pohádky z kufru (1964) a dalších vynikajících opusů DRAKu ze 60. let. \\\„Snad se to zdá nadsazené a romanticky idealistické, ale myslím, že bychom si měli vypracovat jakýsi strategický plán pro získání pozic. Aby se o nás vědělo! Snažit se nejrůznějšími prostředky, aby si veřejnost začala vážit práce loutkářských umělců, aby se jim daleko více než dosud dostalo i veřejných ocenění a poct. Pak by se určitě vyřešilo i hodně problémů s výchovou a hlavně získáváním posluchačských kádrů.\\\“ Vildman ovšem pochopil, že cesta k tomuto cíli vede především přes mimořádně kvalitní tvorbu. Myslím, že s tímto tématem svým způsobem souvisí i druhá Vildmanova replika, vyslovená v dalším průběhu diskuse: \\\„Profesoři by na nás měli být přísnější! Vždyť my v našem ročníku máme většinou hezké známky, snad bychom měli být rádi, ale věřte, nám bylo milejší, když profesor, který přednáší dějiny divadla pro celou fakultu, vyhodil od zkoušky z našeho ročníku sedm lidí s odůvodněním, že na nás bude brát stejná měřítka jako na ostatní.\\\“

Teprve v druhé půli diskuse přichází \\\„na přetřes\\\“ i otázky pojetí a konkrétní náplně výuky, neboť \\\„nemůžeme přece vychovávat jen pro Divadélko S + H nebo jen pro divadlo typu Jiřího Srnce nebo Jana Švankmajera. Škola tedy musí vychovávat lidi, kterým jsou vlastní ony prakořeny herectví vůbec a herectví s loutkou zvlášť, lidi muzikální, rytmické, zpěvné, s výtvarným citem pro oživování mrtvé hmoty.\\\“ (J. Filipi). A diskuse se vcelku logicky stáčí k otázce loutkohereckého řemesla. Ocituji alespoň některé názory… Jiří Procházka: \\\„Otázka ,loutkohereckého řemesla´ je vůbec kapitola sama pro sebe. Jednak považuji za problematické stále ještě dělit loutkohereckou výuku do oněch tří tradičních skupin (herectví s maňáskem, javajkou, s marionetou): to už přece vůbec neodpovídá současné praxi! Dnešní loutkoherec málokdy dostane do ruky klasickou marionetu nebo javajku, prakticky ke každé inscenaci dostane nový technický typ, který je nějakým křížencem těch dosavadních. A pak: prosím vás, co vlastně opravdu je to pravé ,loutkoherecké řemeslo´?\\\“ Anna Kusá: \\\„Řeknu to naprosto selsky. Řemeslo mi má dát schopnost umět si poradit s jakoukoliv loutkou a jakýmkoliv textem.\\\“ Zdeněk Bezděk: \\\„Loutkoherecké řemeslo je pro praxi asi takovým předpokladem jako odborné vzdělání pro práci vědeckou. Vedle vzdělání je pro vědeckou práci ovšem třeba obecné inteligence; obdobnou kategorii pro divadlo bych definoval jako hereckou inteligenci nebo také talent.\\\“ Jindřich Halík: \\\„Rozdíl mezi výukou a předáváním manýr bych osvětlil na výtvarnickém příkladě. Řemeslu se učí žák tehdy, když se seznamuje s jednotlivými technikami, se zákony kompozice – a třeba i s přípravou plátna a mícháním barev. K předávání manýr by došlo tehdy, kdyby ho učitel učil, jak namalovat dětskou hlavu, koně nebo západ slunce. Zdá se mi, že tu a tam není některým loutkohereckým pedagogům na katedře tento rozdíl dost jasný, že občas místo seznamování s obecnými zákony loutkoherecké tvorby je nutí ke kopírování vlastní představy nebo přímo výkonu. A tohle poznávání zásadních zákonů loutkoherecké tvorby, seznamování s estetikou hry s loutkou a poznávání její vnitřní techniky – to je, myslím, něco, v čem je třeba loutkohereckou výuku na katedře doplnit. To je snad jediná podstatná věc, která mi na katedře scházela.\\\“ Kdeže loňské sněhy jsou… Jakési krédo katedry v r. 1962 pak formuloval dr. Kolár: \\\„V prvních dobách jsme chtěli vychovávat ,komplexní loutkáře\\\\\\\’, loutkářské polyhistory a všeuměly. (…) Dnes je hlavním cílem školy vychovat herce pro naše loutková divadla, protože herectví s loutkou pokládáme za jeden z nejvýznačnějších rysů ,české loutkářské školy\\\\\\\’. České loutkové divadlo h r a j e o č l o v ě k u, proto se má posluchač především učit hereckému vyjadřování s loutkou. Vedle toho se však snažíme výuku individualizovat tam, kde se objeví osobitý talent posluchače (nejzřetelněji to bylo vidět na případech Srnce, Kolafy, Palečkové, Švankmajera).\\\“ Následuje výčet dílčích změn ve výuce, k nimž v poslední době došlo, a jež jsem stručně shrnul v závěru kapitoly v č. 2 (str. 10), neboť tyto změny byly přímým důsledkem kauzy Generálská operka.

V závěru diskuse dr. Kolár reagoval poněkud vzrušeněji na Procházkovu zmínku o \\\„idylickém duchu loutkářské rodinky\\\“, z níž podle jeho názoru vyplývá \\\„snížená náročnost\\\“ a poté se dostává – z hlediska dalšího vývoje – k asi nejzávažnějšímu tématu: \\\„Z té, jak říkáte, ,rodinné atmosféry\\\\\\\’ nemám příliš strachu. Rozhodně mnohem horší jsou různé fámy a pověsti, které se šíří, závažné otázky, v nichž se občas jedná ,o nás bez nás\\\\\\\’. Tu při dlouhodobém plánování zaslechnete ,a kdoví, jestli ta vaše katedra bude v pětašedesátém vůbec ještě existovat\\\\\\\’, tu se mimochodem dozvíte, že máme přijít o Loutku, kterou jsme si s takovými potížemi vybudovali, že ji mají dostat Kopecký s Horníčkem a nám má připadnout divadlo Ve Smečkách, kde by bylo třeba začít budovat znovu. V takovém ovzduší se nepracuje dobře.\\\“ Kdyby se uskutečnilo řešení, o němž hovořil Kolár, dopadlo by to s Loutkou ještě dobře – působila by v solidním divadelním sále na stálé a stále dobré adrese. Skutečnost však byla drastičtější… Ze sálu Ženských domovů Ve Smečkách byl v létě r. 1961 – pod záminkou fiktivní rekonstrukce – úřady vypuzen Semafor. (Vzpomínka Jiřího Suchého z knihy Tak nějak to bylo: \\\„Oznámili nám krátce před koncem sezóny, že náš sál je nevyhovující a že jej bude nutno zvelebit. A oni se toho rádi ujmou. Během prázdnin že nám dají divadlo do pořádku a na podzim že přijdeme do úplně nového prostředí a že budeme koukat. (…) Tehdy jsem se ponejprv dověděl, že podvod je jeden ze způsobů, jakým Strana likviduje třídního nepřítele anebo toho, kdo je za něho považován. Na národním výboru nám s úsměvem řekli, že nám chtěli pomoci a zatím se zjistilo, že divadlo je naprosto nevyhovující a že tudíž nemůže být vráceno svému účelu.\\\“). Hned nato ho na 2 sezóny získal Paravan J. R. Picka a v r. 1965 zde zahájil svoji činnost Činoherní klub, který zde působí dodnes. Ještě než dáme Loutce \\\„poslední sbohem\\\“, ocitujme alespoň část diskuse, která se nad problematikou Loutky v závěru celého setkání rozvinula. V tu dobu nebo krátce nato však už bylo zřejmě o osudu Loutky rozhodnuto…

J. Procházka: \\\„Profesoři říkají, že v Loutce má posluchač ukázat, co se za ty čtyři roky naučil, přičichnout k profesionální práci na inscenaci – a veřejnost čeká ,trhák\\\\\\\’, mladý experiment.\\\“ Dr. E. Kolár: \\\„Hodně z těch nejasností má na svědomí naše kritika. Loutka nemá být experimentální divadlo – má to být divadlo, zdůrazňuji, současné, moderní loutkové divadlo, které má prověřovat schopnosti budoucích absolventů. Vychovávat posluchače především pro oblastní loutková divadla (mimochodem vřele se přimlouvám za to, aby u nás byly zavedeny umístěnky a naši posluchači do oblastních divadel skutečně chodili), aby to byli lidé, kteří současnému uměleckému provozu našich divadel nejen stačí, ale kteří by je taky mohli postrčit o kousek dál… pokud se mezi posluchači vyskytne výrazná a zralá režijní či výtvarná individualita, není důvodu, proč by si nemohla v Loutce zaexperimentovat… ovšem experiment v Loutce nelze považovat za nezbytné pravidlo. Prvním cílem inscenace v Loutce není úroveň představení, ale to, aby se posluchači něco naučili – tedy záměry pedagogické.\\\“

Asi nejakceptovatelnější názor vyslovil posluchač II. ročníku, již zmíněný M. Vildman: \\\„Myslím, že není třeba – a že to ani není dobré – příliš okatě rozlišovat záměry inscenační a záměry pedagogické. Řekl bych to asi tak: bylo by třeba skrýt pedagogické záměry do záměrů inscenačních. Dát posluchačům možnost nadšeně pracovat – ať už je strhne zajímavá inscenační koncepce nebo to, že budou pracovat za vedení silné režisérské osobnosti. A na veřejnost taky nelze zapomínat, ta se nestará o pedagogické záměry, pro ni je inscenace v Loutce výslednicí práce katedry, její vizitkou.\\\“ Jak jsme už naznačili výše, tato diskuse už se odehrála víceméně \\\„post mortem\\\“, Vildmanův (ani žádný jiný) ročník už si v Loutce nezahrál. Teď mírně překročím stanovenou časovou hranici. Ještě na podzim r. 1962 zkoušeli posluchači následujícího absolventského ročníku (1959–63) Malíkova Míčka-Flíčka (režie: Libuše Koutná, výprava Irena Rendlová-Richterová). V té době tam ovšem už zkoušel i Semafor, jemuž – jak je všeobecně známo – bylo divadlo v pasáži Alfa přiděleno (bez náhrady pro KL!). Dle svědectví Jiřího Švece, obsazeného do role dědečka, zkoušky probíhaly až do Vánoc, kdy byly přerušeny, premiéra byla stanovena na 5. 1. 1963. Na jednu z posledních zkoušek se dostavila pedagožka herecké výchovy a členka umělecké rady DAMU Božena Půlpánová ještě s několika kolegy a prohlásila, že inscenace nemá potřebnou úroveň a musí se předělat. K tomu však už nedošlo, premiéra se nikdy neuskutečnila a už 7. 1. 1963 začal dr. Kolár s posluchači zkoušet Zlatovlásku, jejíž premiéra se konala v dubnu 1963 v Kobylisích. Ke slovu poté přišlo i amatérské divadlo Kováček na Smíchově, Dům dětí na Hradě, atp. (Premiéra mé školní inscenace Černošský Pán Bůh proběhla na podzim r. 1968 už jenom v jedné z učeben v Ledeburu, zvící velikosti obývacího pokoje – naštěstí jsme si ji pak několikrát zahráli i na zájezdech a dokonce v Divadle J. Wolkra.)

Když už jsem zabrousil do osobních vzpomínek, dovolte mi ještě jednu, týkající se výše probíraného tématu… V r. 1962 mi bylo 15 let a díky situaci, o níž je řeč, jsem se ocitl ve dvojím ohni. Fakt, že škola, na kterou jsem se od dětství chystal (a kam jsem byl v r. 1966 skutečně přijat), přišla o studijní scénu, mě samozřejmě naštval a rozesmutnil (včetně pocitu \\\„zase s loutkovým divadlem zametli\\\“), ale na druhé straně jako valná část mé generace, i já jsem bezmezně zbožňoval Jiřího Suchého a Semafor a přál mu, aby už konečně našel stálé působiště (během sezóny 1961/62 divadlo vystřídalo jen v Praze 13 různých působišť (MLK, Lucernu, Smečky, Ústřední kulturní dům dopravy a spojů, Divadlo Na Slupi, Divadlo Jiřího Wolkera, Vojanovy sady, Domovinu, PKOJF, Ústřední dům armády, Vokovice, Klicperovo divadlo, Gong). Průbojná scéna, která i po odchodu největších hvězd dokázala přijít s tak zásadním představením, jakým byl Jonáš a tingl-tangl (premiéra se uskutečnila v Gottwaldově a poté Na Slupi), si důstojný stánek v centru věru zasloužila! Poté, co \\\„Jonáše\\\“ zhlédla delegace ÚV KSČ a byla spokojena, rozhodla se situaci řešit…

Krom naprosto nepřehlédnutelné celonárodní popularity Semaforu, měla svůj podíl na neslavném konci Loutky – dle mého soudu – i sama škola, která hrubě podcenila fakt, že – jak na to upozornil M. Vildman – \\\„na veřejnost taky nelze zapomínat, ta se nestará o pedagogické záměry, pro ni je inscenace v Loutce výslednicí práce katedry, její vizitkou.\\\“ V obecném povědomí (alespoň po r. 1960) žila Loutka jako zcela nevyužitý prostor v centru Prahy… (Vzpomínka Jiřího Suchého z téhož pramene: \\\„Zkrátka za nějaký čas jsme se stěhovali do divadla Loutka – kdysi to bylo Nové divadlo Oldřicha Nového – toho z něj vypudili po únorovém puči pokrokoví satirici a během roku tuto prosperující scénu zcela zruinovali. Pak bylo přebudováno na loutkové divadlo, dostala je loutkářská katedra DAMU a v tomto skvostném sále v samotném centru metropole se hrávalo občas dopoledne pro školní mládež….\\\“) Pamětníci, kteří máte tu možnost, nalistujte si druhou stranu obálky č. 4/1956 ČsL a podívejte se, v jakém stavu divadlo bylo, když v něm školní scéna začínala, a co všechno asi bylo třeba udělat pro zprovoznění těchto prostor… A nejsem si jist, že bylo uděláno v pravý čas vše pro získání náhradního sálu… Trvalo totiž téměř 10 let, než byl nalezen a upraven náhradní miniprostor, v bývalém \\\„hampejzu\\\“ U Staré paní, kde sice studenti mohli zkoušet, ale z bezpečnostních důvodů se výsledky své práce nemohli pochlubit před veřejností – pořádat veřejná představení nebylo povoleno.

Premiéra semaforského pásma Zuzana není pro nikoho doma v březnu 1963 se tedy uskutečnila už na stálé scéně v pasáži Alfa. (Já jsem shodou okolností Semafor poprvé navštívil 7. 2. 1966, v den svých přijímacích zkoušek na loutkářskou katedru. Na programu byla Dobře placená procházka. Jako případný budoucí student jsem si dilema z r. 1962 připomněl, ale bohužel, už nebylo co řešit… Ostatně, onoho večera jsem jednoznačně fandil Semaforu.)

Ale asi se shodneme na názoru, že cokoli bylo lepší než dnešní řešení, kdy se v bývalém stánku Múz údajně nachází herna (Semafor byl z pasáže \\\„vypoklonkován\\\“ v r. 1993).

(pokračování)

Loutkář 5/2014, s. 7–10.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.