Přelet nad loutkářským hnízdem

Makonj, Karel: Těžko se to táhne samotnému...

Hezky se to čte a vzpomíná, ta kniha Orbis cirkus. Není to kniha o tom, že celý svět je cirkus (jak by mohlo někoho napadnout), ale o světě cirkusu, s řadou jeho proměn, vlivů, odboček, konfrontací a setkání. A pro čtenáře tohoto časopisu je zajímavé a potěšitelné, že – alespoň v českých zemích – u jeho začátků i u jeho současnosti, zvláště současnosti nového cirkusu, stáli a jsou loutkáři, respektive absolventi Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU v Praze…

Kolikrát se už psalo o krizi cirkusu, o krizi divadla, o krizi loutkového divadla a já nevím čeho ještě a v této knize se najednou otevírá jiný pohled – pohled na setkávání se, ovlivňování, obapolnou inspiraci, ze které mají prospěch nejen obě strany, ale i diváci.

Ano, mám na mysli především dva světy – svět cirkusu a svět divadla, které někdy žily – ke své škodě – jen vedle sebe, někdy šly i proti sobě (a to je možná i lepší), až v jistou chvíli došlo k jejich vzájemnému prolnutí a obohacení se: ke vzniku cirkusu nového, nového cirkusu, cirkusu plně cirkusového, přitom však i zvláštně divadelního.

Tak zvláštně, že by se na druhou stranu mohlo hovořit svým způsobem i o vzniku nového divadla, kdyby se to vše neodehrávalo v cirkusovém stanu.

Ostatně mám dojem, nevím, možná se mýlím, že k novému cirkusu se spíše hlásí divadelníci než staří tradiční cirkusáci, spíše divadelníci, unavení divadelním „uměním“ než cirkusáci, bojující o své současné diváky obklopeni svými přívěsy, zvěřinci, pilinami a atrakcemi.

Knihu Orbis cirkus můžete číst odpředu i odzadu, zleva i zprava, normálně i vzhůru nohama, z každé strany začíná jiná kniha dokonce s jiným názvem. Myslíte, že jde o nějaký cirkusový trik? Nikoliv, je to pravda. Tato kniha, kterou vydalo Nakladatelství AMU, Cirkoskop a Národní muzeum, je složena ze dvou základních statí, a sice historické studie Hanuše Jordana Příběh českého cirkusu a studie Ondřeje Cihláře K českému novému cirkusu.

Zatímco Jordanova studie končí znárodněním československých cirkusů a jejich transformací, překvapivě časově Cihlářova studie tam nezačíná, ale naopak se vrací ještě hluboko do minulosti, k evropské divadelní avantgardě a její fascinaci tradičním cirkusem. Již tady začíná ono vzájemné hluboké ovlivňování obou uměleckých druhů.

Tak nějak si představuji rhizom Gilla Deleuzeho a Filipa Guattariho – jako organismus, ve kterém již nelze rozlišit kořen a výhonek, nelze si ho představit ani jako tradiční strom s kořeny ani jako moderní systém malých kořenů, ale cosi, co není monadické, ale právě nomadické.

Tato nomadičnost je zřetelná právě ve vztazích mezi tradičním cirkusem a moderním divadlem, zájem avantgardy o „osvobozený“ prostor, o jiné, nepsychologické herectví, kterému poskytovalo řadu podnětů jak umění artistů (viz Mejercholdova biomechanika, ale i Craigova nadloutka), tak i umění, byť mírně pokleslé, cirkusových klaunů (viz V+W), ale i poválečná dravá postfialkovská generace C. Turby, B. Hybnera (s jeho gagmanstvím), B. Polívky, R. Rýdy, J. Platze a mnoha dalších, nových, mladších, jiných, a přece stejných. Pojmy jako Pantomima A. Jarryho, Cirkus Alfred, divadelní poutě na Střeleckém ostrově, Branické divadlo pantomimy – to všechno jsou základy, ze kterých dnes vyrůstá například La Putyka R. Nováka či produkce bratří Formanů a konec konců i Letní Letná či Cirqueon.

To je věru dlouhá cesta od loutkářských začátků českého cirkusu s rhizomatickými odnožemi provazochodectví, akrobacie, ranhojičství a já nevím čeho všeho ještě. I tak dochází k sebeuvědomování uměleckého druhu, aby pak tento umělecký druh, již spíše izolovaný ve své pyšné samostatnosti, se začal zase ohlížet po svých sousedech a souputnících, aby v nich opět začal hledat inspiraci, obohacovat se jimi a obohacovat sebou i druhé; to je zákon uměleckého vývoje ve spirále, kdy se umění dědí spíše od děda k vnukovi než na syna od otce, ale to věděl už starý dobrý Viktor Šklovskij…

Asi právě v této tvůrčí spolupráci a syntéze spočívala nevšednost oněch „zlatých šedesátých“, připomínajících snad nejspíše tvůrčí rozpoložení a mentalitu let dvacátých minulého století.

A ještě jedno mají tato období společné, že nikdo tehdy příliš neplakal nad ztrátami, nad rozlitými krajáči mléka, například nad tím, že klauni-mimové se už nelíčí na „bílo“ nebo že ty loutky už nejsou „jako živé“ a že jich je v inscenacích stále méně… Nešlo tehdy totiž tolik o specifika, tedy to rozdílné, ale o podstatu, tedy o to, co mají společného… A tak se dalo i mnohem snadněji spolupracovat.

I dnešní doba je tomuto myšlení nakloněna a měla by si toho být náležitě vědoma a nepromarnit tuto hřivnu.

Myslím, že tato kniha vychází právě včas. Vrátím-li se k začátku této recenze a připomínce všech možných krizí, nešlo si nepovšimnout, že i při hodnocení letošní Letní Letné byla tu a tam konstatována určitá „únava materiálu“, jisté přešlapování festivalu i souborů na místě, prostě jistá předzvěst nové krize – a to krize nového cirkusu, že by už?

Ostatně, v produkci cirkusu Trottola dokonce vystoupil i cvičený pejsek…

A právě v této situaci kniha H. Jordana a O. Cihláře může přinést nový impuls v uvědomění si podstaty tohoto nového fenoménu, možnost jistého sebenáhledu i sebeuvědomění pro budoucí „kudy kam“ – jak samotného nového cirkusu, tak i festivalu Letní Letná. Ostatně tuto možnost využití připomíná a volá po ní i O. Cihlář ve své studii jako možnosti využití festivalu jako tvůrčí i teoretické platformy pro soubory středoevropské a východoevropské provenience. Myslím, že na to by tento festival měl a slušelo by mu to…

Vydalo Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze, Praha 2014, 1. vydání, 368 stran, cena: 399 Kč.

Loutkář 5/2014, s. 5–6.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.