Hulec, Vladimír: Ve znamení recyklací

Skupova Plzeň potřicáté. To je docela hezké kulaté číslo. Festival v plné síle! Na plzeňském magistrátu při té příležitosti uspořádali minivýstavu všech ročníků, kde se dalo dočíst, kdo se kdy a kterého účastnil, kdo dostal ceny, podívat se na pár tváří, prohlédnout několik výprav, objektů a loutek, a tak v zhuštěné zkratce zachytit nejen Skupovu Plzeň a dokonce nejen historii českého loutkového divadla od roku 1967 po dnešek, ale tak trochu i proměny dob a společnosti. Zprvu oficiální strojenost a velký zájem médií střídala umělecká i lidská otevřenost, jež se postupně měnila v dnešní společenskou i kulturní okrajovost a – téměř intimní – setkávání. A samozřejmě se měnily i loutky a přístup k (loutkovému) divadlu. Zdálo se mi, jako by dříve loutky především kopírovaly svět, později jej samy utvářely a byly čím dál výraznější, a nyní zase jako by ustupovaly herci a divadlu jako takovému. Co je vlastně loutkové divadlo? Určuje je loutka, maska, kostým, výprava, objekt(y) na scéně, anebo jde spíš o jakýsi – řekněme přístup k divadlu a divadelnímu tvaru? Nemíním na tyto otázky ve svém textu odpovídat, ani si nemyslím, že jsou jednoduše zodpověditelné. Jen vytyčuji pole, ve kterém se budu pohybovat a ve kterém se pohyboval i letošní ročník.

Zprvu trochu osobní ohlédnutí. Na Skupově Plzni jsem byl v roli porotce počtvrté. Poprvé v roce 1996, pak 2004, 2012 a letos. Nemám pocit, že by se za tu dobu něco výrazně – ani k horšímu ani k lepšímu – změnilo. A přece posun nějaký je, a nejen v tom, že někteří z nás už tu nejsou či že všichni stárneme a přijíždějí noví, mladší. Technicky tu nejvýraznější proměnu zaznamenal sám podtitul festivalu, když v roce 2010 připojil k slovu „loutkové“ ještě „alternativní“. Už před dvěma lety jsem se v Loutkáři zamýšlel nad tím, co vlastně označuje a kdo by měl na Skupovku jezdit. Je jasné, že jde vlastně o kopírování polistopadového pojmenování loutkářské katedry DAMU, jež se tímto směrem (tedy loutkovým a alternativním) vydala. Ale charakteristika „alternativní“ je daleko širší, než kam sahají zatímní představy pořadatelů. Přesto je dobře, že udržují jisté meze ve vztahu k obecně respektovanému či vnímanému pojetí toho, co a kdo je loutkové divadlo a loutkář a co a kdo je „akurátně“ (loutkářsky) alternativní, neb jinak by se Skupovka proměnila v něco úplně jiného a svou svébytnost by navždy ztratila. Vždy si otázky po tom, kdo je na Skupovku vhodný, bude třeba klást, hranice zprostupňovat a přít se a diskutovat kdo, proč, jak často a jak moc by na festivalu měl být. Bylo to i jedním z témat našich porotních setkávání.

Loutkové divadlo a alternativa

V „alternativním“ ohledu bylo největší událostí přehlídky pozvání a účast nezávislé pražské skupiny fyzického divadla Spitfire Company a jejich performance Antiwords. Možná že právě tuto oblast divadla s výrazným vkladem výtvarného přístupu a myšlení by mohla Skupova Plzeň oslovovat, neb – často více než absolventi KALD DAMU – rozvíjí soudobé postupy toho, co bychom mohli nazývat loutkovým divadlem dneška. Nejedná se jen o Spitfire Company (klidně od nich mohlo být pozváno i cokoli dalšího, například úspěšné S/He is Nancy Joe, 13. měsíc aneb Requiem za Bruno Schulze či Krevety à la Indigo) a nejedná se jen o Miřenku Čechovou, která za mnoha těmito a dalšími podobnými projekty stojí. Jde i o další spřízněné performerky Jindřišku Křivánkovou a Janu Kozubkovou, režisérku Lucii Ferenzovou, skupinu Handa Gote, performera Petra Krušelnického aka Krushu, v Praze usazenou Mexičanku Cristinu Maldonado a řadu dalších, obdobně zaměřených. Vymykají se totiž i v kontextu „alternativního“ (tedy u nás především fyzického a performativního) divadla svým důrazem na objekt a vizuální složku představení a zájmem o ně. To je podle mne to, co je na loutkovém a „alternativním“ divadle společné, přitom dostatečně specifické a jedinečné (přijmeme-li představu, že loutkové divadlo neznamená jen divadlo s loutkami). Ale to už jsem se dostal jinam, mimo (letošní) Skupovu Plzeň. Vrátím se tedy zpět.

30. Skupova Plzeň

30. Skupova Plzeň se letos konala ve dnech 15. – 19. června. V hlavním programu se představilo 13 inscenací statutárních divadel i nezávislé scény, mimo soutěž vystoupily tři české (Divadlo bratří Formanů, Geisslers Hofcomoedianten a Divadlo koňa a motora) a šest zahraničních souborů a v průběhu festivalu se představili v pěti (respektive šesti – o tom ještě bude řeč) ukázkách svých prací i studenti KALD DAMU. Jako člen poroty jsem pochopitelně viděl všechna soutěžní představení, navíc většinu studentských a nenechal jsem si ujít příležitost po letech zhlédnout formanovské Obludárium. Trochu zevšednělo, asi jako když Berouskovi medvědi hrají denně. Jinak má ale vše, co je zdobilo a zdobí – eleganci, nadhled, humor, krásná čísla i patafyzické výstupy, dravost a energii. Propadnete se jím do dětských snů jako Alenka do říše divů.

Bohužel mi nezbyl čas a energie navštívit zahraniční produkce, z nichž jsem viděl jen nepříliš zdařilý slovinský Proces podle Franze Kafky. Zajímavou koncepci dvou loutkářů-vypravěčů (oba představují Josefa K.) hrajících uprostřed dvou proti sobě postavených minitribun s diváky v jednoduché proměnlivé scéně-domku a souzených jakýmsi Velkým inkvizitorem, který je současně komentátorem či vypravěčem příběhu, rozmělnili oba protagonisté spolu s režisérem, bývalým absolventem KALD DAMU Matijou Solcem, na sled příliš herecky a obsahově ambiciózních výstupů a scén, které se nemohly vyrovnat Kafkově přízračnosti a existenciálnímu zoufalství. Nenabídli jimi natolik specifický výklad díla, aby vzniklo jedinečné představení silných obrazů či apelativního divadla, o které se zřejmě oba herci pokoušeli, soudě alespoň podle jejich snah o vtahování diváků do dění. Píšu to jen na okraj, neboť nyní se (až na jednu výjimku, o níž ještě bude řeč) budu věnovat už jen české účasti.

Recyklace jako téma

Tento text jsem nazval Ve znamení recyklací. K titulu mě inspiroval předseda poroty, polský loutkářský historik, teoretik, pedagog i praktik, ředitel poznańského Teatru Marcinek Dr. Marek Waszkiel, který většinu našich debat rámoval úvahami o tom, že divadlo dnes především recykluje postupy i témata dávno objevená. Že je to tak v Polsku, ve světě a vidí to i u nás. A zamýšlel se, zda je to dobře, anebo ne.

Takže, co je to vlastně ta recyklace? Přeloženo: Opětovné použití. Vypadá to jako něco pro umění dehonestujícího, neb nepůvodního, ale proč by na tom mělo být něco zásadně špatného? Z jistého úhlu nahlíženo, je to to nejlepší (nejekologičtější), co může v rozvoji jakéhokoli oboru být a co jej může (také) rozvíjet. Ze stávajících a použitých forem, prostředků, přístupů, témat a žánrů vytváříme – recyklujeme – aktuální (potřebné) divadelní žánry, formy a tvary. Nač hledat stále nové přístupy, postupy, formy a témata. Divadlo (a potažmo umění) by mělo vyhledávat a vytvářet aktuální komunikaci s diváky a nehledět na to jak. I když forma je vždycky důležitá. K tomu jsme aspoň došli, když jsme s Markem Waszkielem seděli na zahrádce za Divadlem Alfa. Přesto spousta otázek zůstala viset ve vzduchu.

Recyklace minulosti

Waszkiela nejvíc trápilo, proč (čeští) divadelníci nehledají nové příběhy. Doba je přece jiná než včera nebo před dvaceti, padesáti, sto či tisíci lety. Proč tedy bylo na festivalu tolik „omletých“ příběhů – od předkřesťanských mýtů přes tradiční pohádky či klasickou literaturu po adaptace děl již zasloužilých, vesměs nežijících spisovatelů nedávné doby. Kdo jsou mladí? Co je zajímá? Čím žijí? ptal se Marek. Proč si Jakub Vašíček vybral Hrabala, Gagarina či dokonce křesťanskou moralitu, Vítek Peřina Otesánka, Jiří Havelka Méliѐse, Radovan Lipus druhou světovou válku, Ondřej Cihlář krkonošský příběh ze začátku XX. století, Ústečáci loupežnici Ronju a tak dále a tak podobně? Proč čeští loutkáři došli v časové ose nejdál do disentu 70. a 80. let minulého století? Opomineme-li selektivní výběr a to, že bychom jistě i aktuální příběhy v českém loutkovém divadle našli (před dvěma lety to na Skupově Plzni byly například inscenace Babu a papoušek, Můj atlas světa, Amberville, Problém a svým způsobem i Hamleteen), něco to o letošním ročníku vypovídalo. Starší generace a ta, která se zaměřuje především na dětské publikum, se obrací k prověřeným příběhům a tématům. A ta mladá – řekněme nastupující – téma, zdá se, nemá. Žije v době vnější nablýskanosti, v době konzumního vnímání a využívání světa, v době popularity retro-stylů, v době recyklace mnohého, hmotného i duchovního. A tak tyto přístupy a postupy používá a dneškem konfrontuje.

Recyklace formy

Typickým příkladem budiž Peřinovy Loutky hledají talent, který si jako téma zvolil celospolečensky populární televizní soutěže Česko hledá… a formou tradičního pimprlového divadélka s použitím moderních technologií ostrých střihů a digitálních dotáček vytvořil nesmírně vtipnou a divácky atraktivní satiru na tento jev s groteskním poukazem na jeho destruktivní vliv na jedince. Že přitom „recykloval“ mnohé prvky a postupy pouťových loutkářů (a starších inscenací Naivního), nebylo na závadu. Ba naopak. Jejich použitím zdůraznil nadčasovost tohoto jevu a docílil v každém snad až archetypálně zakořeněného silného účinku obrazů věčného soupeření duše a těla, ďábla a anděla o lidskou duši. Škoda, že se faustovský motiv postupně z inscenace vytrácel a vztah tajemného producenta (Mefistofela) a hlavní postavy, iluzionisty Františka (včetně Markétky-Margarety) nebyla důsledněji dovedena do osudových konců.

Recyklace pohádky

Obdobně recykloval týž autor i pohádku Otesánek. S lehkým nadhledem a chytrým humorem posunul známý Erbenův pohádkový příběh do současnosti, zasadil jej do reálií dnešní Plzně a zajímavě (obdobně, jako to rád dělává Jiří Havelka) si pohrál s vnímáním prostoru a času. Věřím, že prostřih na budovu Divadla Alfa nebo objevení se slavného plzeňského fotbalisty Pavla Horvátha musí děti nadchnout, a představení tak splňuje svůj účel. Recyklací pohádky do dnešních kulis, doby a technologických postupů nabízí Divadlo Alfa divadelní svébytnost a pobaví.

Recyklace Havla

Nejdůsledněji s recyklací známého textu postupovali již zmínění pražští Spitfire Company v performanci Antiwords. S vědomím obecné znalosti Havlovy Audience rozemleli slavnou nahrávku této jednoaktovky na padrť, vybrali jen několik pasáží mluvených Pavlem Landovským a ty v mnoha pohybových a významových variacích opakují, čímž vzniká zcela nový výklad a tvar. A nejen ty, ale přibyly i nové, „přidané“ významy. Pití piva a neustálé mluvení a vysedávání u něj se ritualizuje, mužský svět se paroduje až do extrémů (krkání na scéně, utírání si pěny rukávem, roztahování nohou při sezení na židli a škrábání se v rozkroku apod.). Performerky Miřenka Čechová a Tereza Havlíčková (nahradila původní aktérku Jindřišku Křivánkovou, která v době představení byla v USA) tak komentují dnešní svět, ve kterém neustále vládnou muži-samci a ve kterém se hodnoty střídají, aniž by kdo poznal, kdo je kdo. A jdou ještě dál. Střídáním si míst a jednotnou podobou masek, kdy je nepodstatné, kdo je v kterou chvíli kdo a kde, reflektují tragické symptomy této civilizace a obecný mechanismus moci, ve kterém je úplně jedno, kdo je v danou chvíli u moci a kdo je jím ovládaný. O chování člověka rozhoduje jeho postavení a situace, ve které se ocitl, ne jeho charakter. A jdou ještě dál – recyklací hitu Včelka Mája v podání Karla Gotta se krutě vysmívají i sobě samým a nám, kteří jsme jako děti tyto písničky poslouchali a dodnes na ně (podvědomě) zjihle vzpomínáme. Všichni jsme Vaňkové a všichni jsme Sládci. Všichni jsme Včelky Máji. Všichni manipulativním mechanismům moci a showbyznysu podléháme. Anebo ne všichni??? Je to kruté divadlo skvěle zahrané včetně reálného pití piva a závěrečného realistického blekotání a pohybových nejistot. Divadlo, které vstupuje do reality, divadlo za hranicemi světa fikce. Ač opakovaná, vždy neopakovatelná performance.

Když jsem se o ní bavil s dalším členem poroty, hercem a hudebníkem Divadla Drak Jiřím Vyšohlídem, provokoval jsem ho řka, že toto již přece není loutkové divadlo, byť používá masky. To je čistá performance. „Víš, Vladimíre,“ odpověděl mi Vyšohlíd, „název ´loutkové divadlo´ je nešťastný, protože evokuje nepřítomnost herce, kterého zastupuje loutka, nebo který používá – aby se skryl – masku. Jistě je to jeden z možných znaků, takže použily-li performerky hlavové masky, jde o loutkové divadlo. Ale pro mě loutkové divadlo znamená divadlo s citem pro detail, s důrazem na něj. Evokativní divadlo, nápadité, hravé. Loutku či výtvarný objekt použije loutkář právě proto, aby na detail upozornil a aby jej rozehrál. A když ji nepoužije, ví proč. A stejně je loutkář. A toto Spitfire v této performanci dělají. Už jen tím, jak herečky pracují s pivními lahvemi, jak je otevírají, jak z nich pijí a zahazují je. A ty hlavy také nejsou formální znak či výtvarný prostředek. Skvěle je rozpohybovávají. Soustředíme se tak náhle na jejich bezpříznaková těla, vnímáme jejich stále stejná a opakující se gesta a postoje, která se tak stávají hlavním tématem přestavení. I když to na mě bylo trochu moc syrové a brutální, bylo to loutkářské představení v přesně těch intencích, jak termín ´loutkové divadlo´ vnímám, a myslím, že by se měl dnes chápat.“

Recyklace antropologie

Z úplně jiné strany přistoupilo k recyklaci malovické Continuo. Tak trochu recyklovalo samo sebe. Pavel a Helena Štouračovi, zakladatelé a dnes snad jediní stálí členové divadla, začínali kdysi odkrýváním kořenů kultury a civilizace. Používali a odkrývali (recyklovali) tradiční postupy a prostředky divadla. Pracovali s přírodními materiály, svými produkcemi odkazovali na rituály a mýty. Zajímalo je konkrétní prostředí, konkrétní lidé. Odstěhovali se z města na venkov a vydali se a stále jdou cestou ariergardy, jak tento směr komunitního divadla tvořícího mimo centra ve venkovských usedlostech nazývají v Polsku. Současně byl Štourač absolvent DAMU, stejně jako jeho žena Helena, oba scénografové. Tyto své dovednosti a znalosti samozřejmě používali a rozvíjejí stále. Postupně se však posunuli k vytváření neopakovatelných (nebo časově omezených) divadelních „událostí“, případně k tématům zdejších konkrétních míst a konkrétních osudů. V Dnu osmém, se kterým byli na Skupově Plzni a jež je zatím jejich poslední (22. 2. 2014) premiérou, se ale přímou cestou vracejí ke svým počátkům. K divadlu těla, loutek a objektů interpretujícím dávné mýty a příběhy.

Za základ si vzali předkřesťanské texty národů Blízkého východu, vybrali několik příběhů, které propojili a co možná citlivě, s jistou obřadností, formou mozaiky situací a krátkých dialogů je před divákem odehrají. S důrazem na tělo, pohyb, zvuk a hudbu, rytmus, světlo a „nahé“ dřevo, z něhož jsou všechny loutky vyrobené. Někdy hrají s náznakem, někdy syrově, vždy v jistém etnickém, globálním hávu. Mluví česky, anglicky i v dalších jazycích. Ne každý příběh a situace jsou jasné a srozumitelné, ale o to nejde. Je to jako listovat knihou dávných příběhů, jako poslouchat etnický koncert, jako být přítomen obřadu intelektuálních šamanů. Multikulturní divadlo – recyklace dávných (vesměs) mrtvých kultur formou výtvarně-pohybového divadla čerpajícího (recyklujícího) z 60. a 70. let XX. století.

Recyklace jarmarečního komediantství

Svébytnou recyklaci nabídlo duo Tomáš Jarkovský – Jakub Vašíček v inscenaci Čert tě vem. Krátké morality zahrané různými formami moderního loutkového divadla s výrazným využitím různých manekýnů, maňásků a vlastních převleků propojili jarmarečními proslovy principála Karla Kumpána (Petr Borovský) a jeho ženy Elfrídy/Elišky (Milena Jelínková). Oba skvěle herecky oživili vždy platné a fungující principy pouťových produkcí. Skvěle napsané, výborně výtvarně uchopené a s omamným gustem zahrané. K slzám dětí i dospělých vtipné a poučné.

Recyklace němého filmu

O Havelkově Posledním triku Georgese Méliѐse se již psalo a ví se hodně. Havelkova schopnost použít a propojit „triky“ všeho prostorového druhu, jeho záliba v matení diváka a útoky na jeho intelekt, jeho vztah k vědě, objevitelství a dobám klasického modernismu konce devatenáctého a první poloviny XX. století, obdiv k originálním všeumělům a géniům se v této inscenaci projevily naplno. Dokonale propojeny scénografickými kouzly (přímo kouzelnictvím) a herectvím obou hlavních představitelů Dušana Hřebíčka a Johany Vaňousové. Radost a paráda. Jsem zvědav, jak tato inscenace uspěje ve světě. U nás nemá ve svém oboru konkurenci. Blíží se Gentyho výtvarné zázračnosti, Savaryho jevištní magičnosti a Keatonově herecké grotesknosti.

Recyklace humoru

Tři inscenace soutěžní části přehlídky přiznaně recyklovaly humor svých tvůrců. Představení Gagarin spolku Športniki nabídlo stále ještě studentský (rozuměj přímočarý, mladicky/studentsky nevázaný, maximálně asociativní, generačně empatický, opájející se sám sebou) humor Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka, jak jej známe z jejich předchozí tvorby. V Gagarinovi se baví bizarností doby, kterou nepamatují, ale jíž se coby malí ještě dotkli: socialismem, jeho rituály a ikonami. Na rozdíl od razantním výsměchem se vypořádavajících se stejným dějinným obdobím Buchet a loutek v dávné inscenaci Příběh ??? člověka ale nekonfrontují tuto dobu sami se sebou a svými zkušenostmi, ale jen si nezávazně hrají. Chybí temný tón, odvážnější výklad, razantnější přístup. Vzniká tak kabaret bez ostří.

Podobné je tomu i u Šaryk vzpomíná režiséra Radovana Lipuse (Divadlo loutek Ostrava) a Slz ošlehaných mužů Ondřeje Cihláře a Vosto5. Opakují postupy, které dlouho znají a používají, a nic podstatného k nim nepřidávají. Rutinní inteligentní divadlo, které si své diváky jistě najde. Ale ani jedna z těchto dvou produkcí nevyužila atraktivity zvolených témat. Vždyť polské seriály Čtyři z tanku a pes a Kapitán Klos byly téměř symptomem doby a zahryzly se hluboko do genů několika generací stejně jako (možná geneticky ještě zakódovanější) tragický příběh Hanče a Vrbaty. Místo aby právě s těmito symptomy nějak nakládaly, soustředily se oba soubory na víceméně prvoplánový konverzační humor utahující si z (možných) vážných témat. Výtvarná složka sloužila především jako příležitost pro vznik a rozvíjení různě komických výstupů a situací. Tedy (opět) recyklovaný kabaret.

Recyklace undergroundu

Jak s touto recyklací nedávné minulosti aktuálně naložit ukázala inscenace Divadla Minor Jak kohouti obarvili svět aneb Magoři dětem opět (po kolikáté na tomto festivalu už) dua Tomáš Jarkovský – Jakub Vašíček. Propojili tři pohádky ikon českého undergroundu 70. a 80. let minulého století (I. M. Jirouse, Františka Stárka a Jany Veselé) s osudem jednoho z nich – Ivana Magora Jirouse – a dětem zhruba druhého stupně ZŠ a (možná i) teenagerům skrze jednoduché situace předestřeli nekulturnost světa oné doby. Bez moralizování, bez školometství. Ač můžeme právem polemizovat, zda jej nepřetřeli příliš šedivou barvou se zavádějícími fakty, jež onu dobu posouvají kamsi do orwellovského světa románu 1984, vytvořili srozumitelný příběh i vztahy s velkým pochopením pro duši dítěte a jeho pocity outsidera. Bez výsměchu, bez zbytečné líbeznosti, s pochopením původních textů i jejich autorů. Dobré divadlo.

Recyklace omylu

Tak trochu undergroundem mohla být i Ronja, dcera loupežníka, kterou přivezlo bývalé Činoherní studio Ústí, dnes nuceně přetransformované ve spolek Činoherák. Obsahově i postojem sympatické divadlo naráželo na nezkušenost tvůrců hraničící s neprofesionalitou snad ve všech oblastech – od režie přes kostýmy (včetně šílených paruk) a scénu po herectví (snad vyjma Anny Fišerové v titulní roli).

Brněnská Radost přivezla Erbenovu Kytici – konkrétně balady Kytice, Vrba, Vodník, Zlatý kolovrat a Svatební košile – a divadelně neobratně, mnohdy velmi popisně, jindy příliš rétorsky nebo křečovitě komediálně je zdivadelnila. Velká scéna, spousta rekvizit, hodně herců a výsledkem byla mrtvolnost. Mrtvolné divadlo, neživá poezie, kostěná kantorská muzika, utrápené herectví.

Recyklace činohry

Ať si říká Jiří Vyšohlíd, co chce, Hrabalovy Ostře sledované vlaky v dramatizaci a zpracování dua Jarkovský-Vašíček byla čistá činohra. S loutkovým ani alternativním divadlem neměla – vyjma toho, že je to produkce zaměřená na loutkové divadlo – nic společného. Pozoruhodná dramatizace, velmi dobré herectví, skvělé divadlo. Ale úplně mimo kontext.

Recyklace života

Výsledky 30. Skupovy Plzně najdete na jiném místě tohoto listu. V porotě jsme se tentokrát celkem shodli, otázkou jen byl počet ocenění (jde vždy pouze o individuální) – zda víc, či míň. Jak jsme rozhodli, nechť posoudí jiní.

Na závěr ještě zmíním svůj úplně největší – od ostatního dění se vymykající – zážitek z alternativního a loutkového divadla, který jsem si z letošní Skupovy Plzně odvezl. Zprostředkoval mi ho těsně před čtvrteční půlnocí v klubu Divadla Alfa v Praze dnes žijící palestinský uprchlík Husam Abed, v současné době student KALD DAMU. U nevelkého kulatého otáčivého stolu vyprávěl a hrál o svém životě, o osudu své rodiny, podával silné osobní svědectví o strastech a tragédiích lidí pocházejících z oblastí izraelsko-jordánského regionu. Představení se jmenovalo Smooth Life (Klidný život) a Abed nám, čtyřem sedícím kolem jeho dřevěného stolku, arabsky a anglicky vyprávěl o útěku jeho otce a matky z Izraele (Palestiny) do Jordánska, o životě tam, o své emigraci odtamtud, o komplikovaném vztahu s otcem a jeho smrti, jež přišla dřív, než se mohli po letech potkat a – snad – usmířit. To vše doprovázel videoprojekcí a jednoduchými hereckými akcemi s využitím fotografií, map a především surového „recyklovaného“ materiálu – plechovek, drátů, papíru, dřeva, zrnek rýže. Mluvil nahlas, šeptal, bouchal pěstí do stolu, zpíval, tančil, podával nám ruku, díval se nám do očí. A na závěr nás pohostil během představení připravovaným čajem a uvařenou rýží s omáčkou a masem. Divadlo přímé jako život. Divadlo jako pěst i otevřená dlaň. Divadlo recyklující život.

Takové bych přál každému divákovi, festivalu i tvůrci.

P. S. Viděl jsem ještě několik produkcí studentů KALD DAMU. Jelikož věřím, že to nebyla poslední příležitost tyto studenty a jejich práce vidět, tak o nich někdy příště.

Loutkář 4/2014, s. 22–27.

Hulec, Vladimír: Ve znamení recyklací

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás