Loutkar.online

Ebelová, Kateřina: Masky – historie II

\„Skákej, skákej, medvěde, čert pro tebe pojede s drátovaným měchem. Stojí za vořechem, s drátovaným talířem, budeš v pekle malířem…“ (Čeněk Zíbrt, 2006, str. 106)

V předcházejícím čísle jsme věnovali pozornost evropským starověkým a středověkým maskám, volně navazující text se zabývá historií masopustu. Vývojovou kontinuitu můžeme nalézt především v starořeckých dionýsiích a v římských bakchanáliích. V antice byly na počest poživačného boha vína, úrody a plodnosti Dionýsa (Bakcha) pořádány maskované průvody, obřady a dramatizace provázené hýřením a oslavami falického kultu. Do pozdějších masopustních férií byla z antiky převzata postava Bakcha. Maškara byla vezena v kočáře, na káře, případně nesena nad hlavami, průvod však vždy směřoval k Bakchovu neodvratnému konci – zástupně symbolické smrti a následnému pohřbu.

Další zdroj tradice maskování můžeme nalézt ve svátcích růží – rusaliích, které provázely kult předků. Rituál probíhal sedmý týden po Velikonocích, díky maskám a převlekům byl nazýván také „šaškovský“. Naše maskované tradice tudíž vycházejí jak z antických slavností, tak i pohanských obřadů s koledními obchůzkami masek provázejících čas zimního slunovratu.

Pojmenování masopust – maso půst je českým ekvivalentem pro výraz carneval carne vale – maso odejít, který pochází z románských jazyků. Pro označení masopustu se především na Moravě používá z němčiny zkomolený výraz fašank (der Fasching). Přestože masopust přímo nesouvisí s liturgií, byl jeho výpočet stanoven církevním kalendářem podle pohyblivého data Velikonoc. Vzhledem k tomu se masopust slaví v různých termínech – od počátku února až do 7. března. Masopustní období provází hojnost jídla a pití, které vrcholí tučným čtvrtkem a trvá do masopustního úterý, nazývaného lokálně ostatky, fašank nebo voračky, kdy probíhá maskovaná obchůzka, doprovázená hudbou a tancem. Následujícím dnem je Popeleční středa, kterou masopust končí.

Vyvrcholením masopustního období byly hody, při nichž se konaly zabijačky a pekly sladkosti, nejtypičtější byly koblihy, které hospodáři v dřívějších dobách přinášeli jako obětiny na svá pole. Obchůzky v maskách se obvykle konaly v úterý před Popeleční středou. Původně směli masky nosit pouze svobodní mládenci, ačkoli byla pravidla postupně uvolněna, přesto většinu maškar včetně ženských postav představují muži. Každá z maškar měla nejen ustálený kostým, masku (případně líčení) a příslušné atributy dané postavy, ale i masopustní charakteristickou „roli“. Na území Německa lze prokázat masopustní slavnosti již kolem roku 1150 a dosud zde mají velmi silnou tradici.

Období masopustu bylo, podobně jako další lidové obřady, úzce spjato s hospodářským rokem, koloběhem flory a fauny. Symbolika ustáleného obřadního chování maškar měla zajistit pro hospodáře a jeho rodinu plodnost, reprodukci, ochranu před vlivy démonů a negativních sil. Součástí tanců a obřadních zvyků bylo skákání do výšky, které mělo zajistit vysoké obilí a bohatou sklizeň. K archetypálním rolím jednotlivých typů masek patřila symbolická kopulace, vybírání darů na novorozence, vykupování se ze „spárů“ smrtky, výprask, kolový tanec atp. Masopustní kolední obchůzky byly dříve doprovázené koledními hrami.

Mezi charakteristické znaky archaických masopustních masek patřila znaková komunikace, případně zástupný jazyk, především mumlání a hýkání, zvuk rohů měl zajistit ochranu před zlými mocnostmi. Většina barev na maskách a kostýmech měla symbolicky-znakový význam, jako příklad zmíním červenou a černou. Červený pigment na tvářích značil mládí a vitalitu, pokud byl nanesen na celém obličeji – krásu této postavy. Rudá barva se objevovala nejen v otevřených tlamách, vyplazených jazycích čertů, ale také na jazycích a falech zvířat, která symbolizují kult plodnosti. Černá barva symbolizovala u většiny pohanských kultur negativní síly – čerty a peklo, na druhé straně však poskytovala ochranu před působením démonů. Černé obličeje měly maškary Slamáků, také tváře přihlížejících představovaly přímou „výzvu“ k začernění…barvivo se získávalo ze sazí smíchaných s olejem nebo sádlem.

Na tvorbu masek se používaly místně dostupné materiály – dřevo, textil, kůže, sláma, hrachovina. Jejich výběr měl v mnoha případech symbolickou vazbu k plodinám souvisejícím s hospodářským cyklem, plodností, případně ochranou před uhranutím. Podle historických a oblastních tradic byly některé maškary doplněny o další materiály – rohy, zuby, kosti, ulity, vejce, koudel, větvičky, plody atp. Kožešinové obličejové masky navazovaly na archaické postavy bájných starců a šamanů (Dědek, Starý, Kubo), některé měly prostřižené otvory očí a úst lemovány červeným plátnem, dlouhý červený nos a vyplazený jazyk.

Mezi masky symbolizující vitalitu a pohlavní sílu patří medvěd, býk, kozel, kůň, vlk a vlkodlak. V některých lokalitách během masopustní obchůzky medvěd symbolicky poválel dívky na sněhu, náznak pohlavního aktu připomínal dávné kulty plodnosti, medvěda často doprovázel medvědář. Součástí některých zoomorfních masek, případně jejich doprovodných atributů byly faly nebo zvonečky různých velikostí. Obdobný symbolický význam měla hůl zakončená bambulí potaženou ježčí kůží – tzv. ježovka. Ježovku používala maškara představující žida k pošťuchování děvčat. V některých lokalitách měl dlouhé rezavé vlasy i vousy, černý kostým a na zádech nesl pytel.

Pěknou masopustní maškarou byl kůň. Základ jeho těla tvořila dřevěná obruč (př. drátěný ovál), zavěšená popruhy na ramenou, konstrukci zakrývala textilie. Složitější variantou byla maškara koně vytvořená z těl dvou mužů. První měl koňskou hlavu a představoval přední část koně, druhý v předklonu dotvářel tělo a zadní nohy. Zoomorfní masky tradičně symbolizovaly samčí plodivou sílu, některé z nich však na sebe vázaly také negativní události z předcházejícího roku, proto byly v závěru masopustu symbolicky „utraceny“. Alegorické postavy, symbolizující umírající masopust a jeho pohřeb, může zastupovat dle lokálních zvyklostí Bakchus, případně medvěd, kobyla nebo basa… Během posledního rozloučení s masopustem vystupují mnohde maškary imitující hrobaře, kněze, kostelníka, ministranty a smuteční zpěváky. Pokud se pohřbívá Bakchus, loučí se s ním žena a děti. Díky historickému záznamu známe vzhled Bakchova kostýmu: „Má na sobě objemnou bílou košili a široké bílé podvlékačky, oboje vycpáno peřinami, na hlavě bílou noční čepici s třapečkem (“michlovskou„), boty pod podvlékačky. V levici drží čtyři esa obyčejných karet, obrácená lícem od těla, v pravici dřevěný korbílek, z něhož si občas přihýbá. Sedí obkročmo na sudu na dvoukolové káře“. (Čeněk Zíbrt, Veselé chvíle lidu českého, 2006, s. 161).

V některých regionech bývá masopustní průvod veden maskou Laufra, nazývaného také Odstřižek nebo Strakatej, pojmenování maškary je odvozeno z kostýmu sešitého z mnoha kousků látky. Na hlavě má vysokou čepici kornoutového tvaru, která je pošitá nebo polepená obdobnými odstřižky, které jsou použity na oděvu. Laufr má červeně nalíčená líčka, jeho hlavním atributrem je dlouhý spletený bič. Maškaru mnohdy doprovází muž v komickém

ženském přestrojení s nalíčenou tváří, někdy v masce.

Ve dvojici chodí také maškary medvědáře s medvědem. V zápise Jeníka z Bratřic ze 13. stol. je velmi pěkně popsán kostým medvěda: „…maje vypůjčen veliký kožich podšitý černými beránky obrátil ho a oblékl na sebe. Rukávy sloužily mu dobře na přední nohy a na zadní zase zformírovala se dolejší šířka téhož kožichu. Hlava byla přikryta černou larvou a u tlamy visel jakýsi zámek. Veden tento medvěd na řetěze, jak kde v kterém statečku chtělo se ukázati…“ (in. Čeňek Zíbrt, 2006, str. 103). Na tvorbu zoomorfních masek se používaly především ovčí a kozí kůže, na Valašsku a Vsetínsku se můžeme setkat také s maškarami z vlčích kůží. Výtvarně zajímavou alternativu medvěda představuje vesnická varianta, místo kostýmu z kožešiny je použita hrachovina přivázaná k tělu, maškaru dotváří vysoká čapka ze spletené slámy. V některých moravských lokalitách medvěda doprovázela také opice.

Maškary se dotýkaly také významných období lidského života – například svatby. Během masopustního průvodu byly parodovány dobové nešvary, například předem domluvené nerovné sňatky. Nerovnost páru umocňuje komicky vycpaný a nalíčený muž představující nevěstu dominující nad ženichem jak výškou, tak i šířkou. V některých regionech byla nevěsta oblečená do místního kroje.

Mezi výtvarně nejzajímavější postavy patří maska Slaměného, tato maškara mívá více lokálních názvů: Slaměný, Pohřebenář, Hřebenář aj. Kostým i pokrývka hlavy jsou vytvořeny ze spletených žitných stébel obdobnou technikou, jako se pletou ošatky, bohatá suknice bývá ze svázaných povřísel. V ruce drží spletený cep nebo obušek. Regionálně bývá kostým a čepice Slaměného ozdobena krepovými květinami, obličej bývá nalíčen černou barvou. Další masopustní postavou byl ras, který vedl kobylku na porážku, kostým tvořil řeznický kabátek, který doplňovaly červené nebo bílé kalhoty, obličej měl nalíčený rudým pigmentem. Na oděvu rasa byly našité aplikace, které symbolizovaly jeho řemeslo – kůže, zvířecí tlapky nebo uzeniny. Další masky představují Židy, Turky, báby s nůší, kominíky, ale také mytologické a démonické bytosti, například postavy předků, ďábla nebo smrti. Čeněk Zíbrt popisuje konec masopustu:… „O konec masopustu na Roudnicku, hned ráno strojí se chlapci za maškary. Na obličej dají si ze silného papíru (obyčejně papíru z cukru udělanou) larvu. Děti s larvami chodí od domu k domu…“ (Č. Zíbrt, 2006, str. 140).

Tradice masopustních obchůzek se dodržují v českých, moravských i slovenských regionech. S krásnými maškarami se můžeme setkat na Hlinecku, Doudlebsku, Sušicku, Domažlicku, Milevsku i v mnoha dalších lokalitách. Masopust pořádaný ve skanzenu Veselý kopec a na Hlinecku byl dokonce zapsán mezi památky UNESCO. Dokumentaci masopustních tradic se více než 30 let systematicky věnovali etnologové PhDr. Jitka Staňková a prof. Ludvík Baran – Jihočeská maškara, 1973, Masky, šašci, démoni, 2002. Z jejich terénního výzkumu pocházejí dvě fotografie dokumentující tento text (obr. ……).

Po roce 1989 se pozvolna rozrůstal počet venkovských i městských masopustů (karnevalů), některé vycházely z existující místní tradice, jiné se objevily zcela nově. Oblíbené jsou masopusty na Žižkově, Roztokách u Prahy, Úněticích, Českých Budějovicích a na mnoha dalších místech. Na zcela přerušenou historii šlechtických maškarních bálů navázali v roce 2006 manželé Zlatuše a Rostislav Müllerovi, kteří pořádají Carnevale Praha. Historické masopustní masky můžeme vidět v etnografických muzejních sbírkách, případně expozic umístěných v skanzenech lidové kultury nebo v tematických výstavách.

Myslím si, že nejen expresivní vzhled masopustních maškar, ale i jejich různorodé materiály a technologie by se mohly stát pro loutkáře přínosným inspiračním pramenem.

Loutkář 4/2014, s. 12–13.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.