Přelet nad loutkářským hnízdem

Bažant, Jan: Gigantické loutky III

Přetrvávání určitého dědictví základních lidových tradic po tisíciletí není ničím překvapivým. Americký neurobiolog Roger Sperry, nositel Nobelovy ceny, objevil v šedesátých letech rozdíl mezi mozkovými hemisférami člověka. Levá hemisféra je soustředěna na racionalitu, pravá hemisféra je centrem kreativity a emocí. Zkusme si představit kulturní projevy lidské civilizace ve dvou proudech. Jedním proudem, vědomým, racionálním, řízeným více méně v reakci na příčinu vnějších změn ve společnosti a jako důsledek dějinného vývoje. Druhý proud je podprahový, líně reagující na změny prvního, udržuje folklor, jeho projevy odkazují na atavismy hluboce v nás zakořeněné.

Máme za to, že obvykle dospějeme k rozhodnutí vykonávat určitou činnost, toto rozhodnutí je důsledkem argumentů a obvykle tlaku vnějších faktorů jako například obživa. Ale zkusme to pojmout obráceně. Druhý, nevědomý proud vede k nutkání vykonávat určitou činnost a teprve zpětně nám ten první, vědomý, opodstatňuje a přiřazuje hlubší význam tomu, co děláme. Jsem přesvědčený o tom, že tento princip funguje zejména v kreativním procesu.

Příklad spojující oba principy může být fyzik a umělec v jedné osobě, holandský umělec Theo Jansen. Studoval fyziku na univerzitě v Delftu a od počátku se ve své práci zabývá přesahy technologie a umění. Světovou proslulost získal jako tvůrce umělého života, „plážových zvířat“ – holandsky „Strandbeest“. Tyto obrovské konstrukty vyráběné z plastových trubek berou energii z větru a Jansen se od roku 1990 věnuje jejich soustavné evoluci. Jejich vývoj Jansen řadí do period podle technologie zpracování a vlastností – období nazvané Gluton je perioda lepicí pásky, Chorda je periodou stahovacích pásků, Calidum obdobím horkovzdušné pistole, Vaporum pneumatickým a konečně Cerebrum je periodou mozku. Jensen je často nadneseně nazýván bohem, který vytváří nové živočišné druhy vyrobené z odpadu a vypouští je na pláže.

Jansen plážová zvířata popisuje a rozlišuje podle tříd druhů, rodů a podrodů. Nejdéle přeživší exemplář Animaris Percipiere Rectus ponechaný napospas živlům bloudil po holandských plážích přes dva roky. Jeho zvířata sama chodí poháněna větrem, nevyužitou energii střádají do „žaludku“ tvořeného plastikovými lahvemi, které natlakují a využijí ji v případě bezvětří. Mají svaly, mají také primitivní nervový systém, který jim signalizuje nutnost změnit směr, pokud kráčí do moře nebo když stoupají na písečnou dunu. Rod zvaný Animaris Excelsus má dokonce orgán na bázi barometru, který dá zvířeti signál, když se blíží bouře a zvíře zakope do země kotvu.

Dílem Theo Jansena, komplexní evolucí nových druhů pojatou vskutku systematickým, vědeckým přístupem, se vine parodická linka sebeironie a nadsázky. Kniha, shrnující dvacetiletou práci na vývoji plážových zvířat, se příznačně jmenuje The Great Pretender, což můžeme také přeložit jako „Velký podvodník“, obsahuje úvahy nad způsobem, jakým vnímáme skutečnosti, události a jejich význam a hodnotu.

Evoluce plážových zvířat není o snaze vytvoření nových živočišných druhů, ale o zkoumání vztahu fyzického světa kolem nás a světa, jak jej projektujeme v naší mysli. Jensen říká, že naše smysly jsou otroky míry našeho poznání. K tomu, abychom určitý objekt nebo jev zaznamenali, nestačí jej vidět, cítit nebo hmatat, musíme si jej uvědomit, zařadit si jej. V okamžiku, když objekt zařadíme, jsme schopni jej popsat a stává se objektem či jevem skutečným. Ale to automaticky neznamená, že skutečně existuje. Když hledám určitý předmět, postupně mi vytane v mysli řada obrazů, jak předmět leží na určitém místě. Vidím ho do všech detailů, jen jej zvednout, ale když se tam podívám, není tam. Není to o tom, že bych jej na tom místě někdy viděl a zapamatoval si ten obraz, který se mi teď vybavuje. To moje mysl předmět promítá tam, kde by si přála, aby byl. Znáte ten pocit?

V roce 1980 Jansen realizoval projekt nazvaný UFO. Vytvořil z plastových trubek a z černé zahradní folie disk o průměru zhruba tři metry, naplnil jej héliem a vypustil na předměstí města Delft. Zanedlouho se ozvaly první policejní sirény, lidé vybíhali z domů a přísahali, že viděli létající talíř. Jensen se je snažil přesvědčit, že to byl pouze igelitový pytel, ale nikdo mu neuvěřil. Oni skutečně viděli třicetimetrový létající talíř, který za sebou zanechával kondenzační stopu a vydával znepokojivé zvuky. A mají pravdu, oni to skutečně viděli, nehleďme na to, že u černého objektu proti světlé obloze se velice těžko odhaduje velikost. Všechny deníky v Delftu přinesly toho dne zprávu o objektu velikosti jaderného reaktoru, který nezachytil radar a velkou rychlostí zmizel do mraků. Proto také nebyl vypátrán stíhačkami, které vzlétly z nedaleké základny.

Stejně tak jako sníme, tak pozorujeme okolní svět. Pozorujeme světelné záblesky, pachové stopy, zvukové vlny. Tyto impulzy spínají náš vnitřní filmový projektor, ladí vnitřní rádio na naši vnitřní frekvenci. Sníme naše životy. Vidíme to, co myslíme. Pochopení tohoto principu je podstatou práce scénografa. Jeho úkolem je vytvářet iluze, přesvědčit diváka, že objekty, které vidí na scéně, jsou něčím jiným, než ve skutečnosti jsou. Překližku změní v hrad a holý prázdný prostor pomocí světla promění v les. Na divadle platí obecně jiné fyzikální zákony, loutka má jiné proporce než člověk, stejně jako třeba v animovaném filmu postavičky mají pouze čtyři prsty, neboť s pěti prsty působí nepřirozeně. Na těchto příkladech můžeme pozorovat, že mnohdy příliš věrná nápodoba reality je spíš matoucí než přínosná. Proto tedy není na škodu oprostit se od původní hmoty a hledat její substituci v hmotě, která se pouze zdá být původním materiálem.

Loutkář 4/2014, s. 10–11.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.