Weissová, Daniela: Skupovy Strakonice

Strakonice, jako ostatně každý rok, pořádají svou přehlídku jako opulentní hostinu pro své dětské diváky.

Začíná už ve čtvrtek a oba všední dny chodí na pohádky školy a školky. Pro vaši představu, letos bylo k vidění v nepostupové části Divadlo Matýsek Nový Bor, Divadlo Studna Hosín, Divadelní společnost Koňmo, Dřevěné divadlo a Divadlo Lampion Kladno. Ale to už tu byl pátek odpoledne a začala ta napínavější část. Boj o postup. Letos se z šesti souborů na postupovou přehlídku přihlásily čtyři. Nicméně, jak už je ve Strakonicích dobrým zvykem, hovořilo se o všech představeních a za účasti ostatních souborů.

Prvním představením byla Strakonická Loutková scéna Radost s inscenací Pták ohnivák a liška Ryška.

Strakoničtí sáhli po Křešničkově úpravě, kterou jim před mnoha lety dělal na míru, a přesto, že mají původní výpravu a loutky, které jsme měli možnost vidět na výstavě, rozhodli se pro výpravu novou. Režie se ujal Jakub Jílek, bývalé souborové děcko, dnes mladý a schopný muž. Pro svou vizi zvolil kombinaci herců a loutek, které jsou něco mezi totemovou a tyčovou loutkou, a to byl také ten největší kámen úrazu. Přestože jsou to loutky výtvarně velice zajímavé, hraje se s nimi obtížně. Působí vznosně a sošně, což tématu sluší, ale v akcích, kde je potřeba výraznější pohyb či prosté sednutí, lehnutí, nastává obtížná situace a loutky jsou najednou nemotorné a herci se s tím „nějak“ musí poprat. Možnost, jak loutku oživit pomocí živé ruky vodiče, si zkomplikovali tím, že loutky mají své malé dlaně, do nichž berou rekvizity. To je ovšem nejednotné, protože v několika obrazech hraje najednou ruka loutkovodiče. Scéna je naprosto jednoduchá a čistá, jen v jednotlivých obrazech se na ní objeví tu strom, tu klec, tu trůn a je to naprosto dostačující a funkční. Pokud jde o samotnou režii, mladý režisér se s ní vypořádal se ctí. Vzhledem k tomu, že se jedná o známou pohádku, vyhneme se dlouhému úvodu a ocitáme se hned v královské zahradě, kde se čeká na zloděje zlatých jablek (Křešničkova úprava), děj je plynulý a logicky váže. I propojení loutek a herců je nosné. Loutkami jsou všichni princové, Zlatovláska, kůň, pták (a ptáčata) a liška, ostatní role jsou hrány herci. Tady se režijní chyby projeví nejvíce. Dva králové mají korunu, třetí ne, a my se hned ptáme, kdo to tedy je. Zlatovlásku v jejich pojetí střeží nejprve „zlá čarodějnice“, abychom posléze zjistili, že je to její matka. Celá hra je navíc rámována „jakýmisi vypravěči“, kteří na předscéně, v dobových kostýmech, veršovanou „poeticko romantickou“ mluvou vstupují do děje a posouvají ho dál, ale celé to trochu působí jako pocukrovaná vata. Hra má originální hudbu, kterou složil a nahrál místní člen souboru, a která ji ozvláštňuje. Rezervy má svícení. Nejvíc na nás zapůsobila liška, jediná marioneta na drátě, kterou opravdu skvostně vodila i mluvila Eva Kalíšková. Představení je to rozhodně zajímavé, a pokud soubor ještě popřemýšlí a dotáhne věci, kterých si je vědom, má v repertoáru povedený kus.

Druhým představením byl Černej kocour Příležitostného loutkářského souboru Tatrmani – Sudoměřice u Bechyně.

Jak sám velký Pepa Brůček řekl, měl desetiletou tvůrčí pauzu. Ale to neznamená, že by se na nás nechystal. Naopak, těch deset let využil k přípravě nové inscenace, a to včetně výpravy. A stojí to za to. Jeho nový kousek v tom dobrém navazuje na předcházející opusy, ve kterých pro mě zní jako leitmotiv hlavní téma – cesta. Cesta, na které se hrdina dozví mnohé o světě, ale úplně nejvíc o sobě. Tak je tomu v tomto případě. Hlavnímu hrdinovi, který se vydal vyhledat a jednou pro vždy zničit zlo, se stane, že si pro své vlastní odhodlání, ani nevšiml, že zlo jde celou cestu s ním a roste jeho „hrdinskými“ činy.

Brůček pojednává scénografii jako několikavrstevnatý plán, který mu úžasně slouží a funguje. V horním patře, kde na nás z počátku mluví téměř schizofrenicky pojednaná zmnožená figura, kterou až v samém závěru definitivně přečteme. Hlavní plocha – místo pro hrdinu i spodní plán, kde se jako medaile vyvěšují hrdinovy trofeje získané cestou. A mezi tím vším černej kocour. Ďábel? Svědomí? Glosátor? Vyberte si. Dramaturgicky výborně uchopené, dobře napsané, skvěle zahrané a silné. Včetně momentů bojů, válek, sekání dračích hlav. Zkrátka velké plátno. Jen snad na závěr mi přišlo té filozofie trochu moc. A rychleji zpátky by bylo zároveň rychleji dopředu.

Víc opravdu nechci prozrazovat, protože by byla věčná škoda ochudit diváky o velký zážitek.

Třetím soutěžním představením byl dvojprogram LS Nitka Písek Namydlený čert a Strašidelný mlýn.

Obě představení spojovalo téma čertů a také nejednotnost v použitých loutkách, která byla vlastně roztomilá a funkční. Loutková klasika se hrála, jak jinak, marionetami v klasickém kukátku. Ovšem bez, zde obvyklé, rozdělené interpretace. A to inscenaci náramně prospělo. Díky tomu bylo představení svižné, razantní a s nenadálými situacemi si herci mohli dobře a mnohdy i velmi vtipně poradit. To, že loutky byly z různých dílen (kromě Únanova), dávalo hře větší plasticitu a možná i (mimoděk, neplánovaně) větší význam jednotlivým figurám. Sympatické bylo, že se soubor nesnažil za každou cenu natáhnout a rozmělnit děj, ale naopak se poměrně rychle dostal k pointě. Někdy bychom si ale možná rádi užili víc honiček či máchání čerta.

Jako čtvrté a poslední soutěžní představení jsme viděli O princezně solimánské Spolku třeboňského loutkového divadla.

Představení začíná „dvorečkem“ – trhovci přicházejí na trh a poněkud klopýtavě a také krkolomně se dostávají k tomu, že „tuhle strýc umí pěkně vyprávět a že tahle teta má na stánku exotické koření… a že bychom si mohli, když mi pomůžete, povyprávět pohádku…“ Není to úplně přesvědčivé, přestože se herci nepitvoří a působí na jevišti přirozeně. Scéna je složena z „trhoveckých stánků“ s vyloženým zbožím a z toho se posléze drobným akcentem stanou loutky a prostředí, ve kterém se hraje. A tak se oživí patentní sklenice šátkem – jako turbanem, a máme sultána atd. Celé to ve mně evokovalo osmdesátá léta, oživování předmětů a hraní s věcmi. Bylo to docela příjemné a čisté, jen tak trochu vyčpělé a s tím „dvorečkem“ i málo uvěřitelné. Nicméně nás potěšilo, jak soubor neúnavně hledá svou vlastní cestu, a máme pocit, že si zkrátka potřebuje vyzkoušet všechno, aby se mohl odpovědně rozhodnout, co a jak vlastně bude dělat.

Dále už byla pouze dvě, a to nesoutěžní představení – LS Jiskra Borovany s představením Kašpárek v pekle, kterého jsme takřka v nezměněné podobě viděli v roce 2009, a Malá scéna MKC Hořovice s Kocourem v botách.

Obě představení byla hrána v rozdělené interpretaci v kukátku, marionetami na nitích. Mnoho textu, málo akce, pomálu vtipu a razance. Nicméně oba soubory hrají pro své publikum a to je evidentně těší.

Z přehlídky jsme měli opravdu dobrý dojem a máme za to, že se podařilo šlápnout do pedálů, že se i díky mnohaletým diskuzím o představeních, na které soubory chodí, přece jen podařilo posunout laťku výš. Velice oceňujeme snahu a usilování souborů o vlastní cestu.

Ve volných chvilkách jsem mluvila s ředitelkou MěKS ve Strakonicích paní Evou Dresslerovou o přehlídce, zájmu diváků, financích a mnohém dalším. Strakonická Radost musela opustit svůj loutkový sálek se zázemím v Kulturním domě, protože dojde ke kompletní rekonstrukci. Náhradou jim byl dán prostor bývalého malého kina v sídlišti Na mravenčí skále. Přestože se potýkají s nedostatkem prostoru, jsou za něj vděčni a pochvalují si, že díky tomu, že to děti mají blíž, mají na představeních plno. Otázkou však je samotná přehlídka. Pokud se soubory nepřihlásí samy, MěKS neví, jak je oslovit. Myslím tím hlavně ty soubory, které o sobě nedaly vědět, byť třeba pravidelně či nepravidelně hrají. Strakoničtí by uvítali větší spolupráci s NIPOS ARTAMA a také větší zájem z jednotlivých souborů. Je zde vůle uspořádat nějaký seminář či workshop, ale pochopitelně musí být poptávka. A to by nebyl problém zajistit i levné ubytování. Tak doufám, že se třeba otevřou nějaké možnosti, jak loutkové divadlo na jihu Čech posílit.

Pro přehlídku Loutkářská Chrudim 2014 porota nominuje představení Černej kocour Příležitostného loutkářského souboru Tatrmani – Sudoměřice u Bechyně a do širšího výběru doporučuje Strakonickou Loutkovou scénu Radost s představením Pták ohnivák a liška Ryška.

Za porotu ve složení Daniela Weissová, Jaroslav Ipser, Petr Záruba zpracovala

Daniela Weissová

Loutkář 3/2014, s. 34–35.