Richter, Luděk: Pražský Tajtrlík 2014

Jubilejní 10. ročník krajské výběrové přehlídky Pražský Tajtrlík, který se uskutečnil 29. března 2014 jako obvykle v Švehlově sokolovně v Hostivaři pod patronací domovského souboru Frydolín, byl příjemný setkáním nejen pěti pražských a jedné jihočeské inscenace, ale hlavně souborů a lidí, kteří chtějí hrát loutkové divadlo, chtějí ho hrát dobře, a proto si o něm i rádi s kolegy popovídají.

Byla to přehlídka inscenací na půli cesty: žádná zavrženíhodná a žádná nesporná.

Pražský Sokolíček: Anička a loupežníci aneb Uloupená princezna (autor Jan Forejtar, režie Libuše Kašparová)

Jedenadevadesátiletý Pražský Sokolíček je z těch souborů, které ctí tradici konce 19. a prvé poloviny 20. století: „klasické“ loutkové pohádky hrané iluzivním způsobem čtyřiceticentimetrovými marionetami na drátě. V podání sokolských seniorů to má své kouzlo a dospělý nemůže nevzpomenout étosu žel bohu zašlých dnů, kteří sokolové stále připomínají. Příjemným překvapením byl tentokrát i mladistvý nadhled, který styl „tradičního“ loutkového divadla neboural, ale nenápadně prozrazoval, že ono divadlo hrají dnešní lidé, vědí, co hrají, mají na to i nějaký svůj názor a nemají sebe ani děti za naivní hlupáčky. Hra je běžnou variací na pohádkové motivy, dramaturgicky žádné veledílo, některé motivy se nahodí a nikdy už se neuzavřou, je poněkud upovídaná, ale inscenace drží vcelku svižný temporytmus a místy se objevuje i zajímavá hlasová charakteristika. Kdyby konečně soubor našel i odvahu opustit konzervu playbackové nahrávky, nejenže by se zbavil technického chomoutu se všemi jeho problémy, včetně toho, že nikdy nepoznáme, která z loutek vlastně mluví, ale hlavně by se nám přiblížil lidsky – což je hlavní přednost divadla oproti všem filmům, videím, televizím… Jde to – a lepší nedokonalá, ale živá, než dokonale mumifikovaná mluva.

Prváci KVD DAMU Praha: Dlouhý, Široký a Bystrozraký (autor Karel Jaromír Erben, režie Karel Vostárek)

Pět studentek a jeden student katedry výchovné dramatiky hrají známou pohádku za stolem s kulisou hradu úrovňově voděnými loutkami, které si sami vyrobili. Nevím, nakolik se do nich obtiskla i ruka jejich pedagoga, loutkářského scénografa K. Vostárka, ale samy loutky jsou jak svým vzhledem, tak technologickou funkční nápaditostí tím nejlepším v celé inscenaci: Dlouhý je tubusový „dupák\“, Široký má tělo z rozvíjitelných roliček papíru, Bystrozraký má pohled na provázku, který dosáhne nejen do dáli, ale i za roh; nejasné zůstává jen to, proč je král na kolečkách, když je navíc ani nepoužívá.

Vše ostatní je, bohužel, jen jakoby „konceptuální umění\“: jistě je vše nějak myšleno a vymyšleno – ale v působivé formě to vidět ani slyšet není. Pro krále se oženění syna nezdá být životním problémem, princ (čert ví proč hraný dívkou) sice mluví o své touze, ale žádná patrná není, z černokněžníka sice padají obruče, ale vcelku nevzrušeně, a moc se nechvějeme, ani když princezna opakovaně mizí, ani nejsme napjatí, zda bude nalezena a včas navrácena na své místo. Chybí napětí, chybí výraz, chybí emoce: emotivně o nic nejde – není se s kým ani s čím ztotožnit (nejméně ze všeho s nepříliš přitažlivou loutkou princezny).

Výsledkem je pocit, že tu vedle sebe stojí tři věci: nápadité, až sofistikované loutky, krásný Erbenův lehce archaický jazyk a naivistické, poněkud bezkrevné herectví. Jako by nám byl předváděn jakýsi inženýrsky sestavený koncept, ilustrující děj.

Těžko říci, zda je soubor schopen rozvinout během tří měsíců do Loutkářské Chrudimi především své herecké možnosti. Nicméně porota nabízí inscenaci pro její koncepční výtvarnou stránku programové radě 63. loutkářské Chrudimi do širšího výběru.

ZUŠ Praha 10-Hostivař: Jogín, Svatební košile (autor 1. vlastní tvorba, 2. Josef Zuzánek, režie Věra Dřevíkovská)

Osmiminutový sólový výstup Jogín je brilantní pantomima se zástupnou řečí a půlmetrovou látkovou loutkou-panáčkem, vedenou vkleče za nízkým stolkem. Mladičký loutkoherec v něm využívá přesně vycítěných a zvládnutých možností loutky (zpomalený pohyb, zauzlování, levitace ve vzduchu…). Má málo vídaný smysl pro temporytmus „řeči\“ i pohybové akce, barvitě pracuje s hlasem, dokáže vytvořit a podržet naplněnou pauzu… Zkrátka loutkářská lahůdka. Snad jen zástupná řeč by nemusela být tak upovídaná a za zpřesnění by stála gradace od reálných, uskutečnitelných jogínských cviků na začátku k těm nadreálným, které zvládne jen loutka, ve finále.

Svatební košile je parodickou parafrází Erbenovy balady v poněkud hospodském duchu – však jsme také v závěru zváni „přijďte k Brejškovi (zde možno uvésti jiný známý hostinec) za námi\“. Spojení s klavírním doprovodem do žánru parodického melodramatu je v loutkářské oblasti novem a zejména hoch zvládá harmonizaci slova s hudbou výborně. On i jeho kamarádka hrají dvěma cca třiceticentimetrovými marionetkami na nitích ve větší krabici, zařízené jako pokojíček pro hračky s odříznutou přední a horní stranou. Za dopracování by stálo ráznější, akčnější použití loutek v prostoru, snad i ve spojení s výraznějším akcentováním rekvizit, jež si milá chce brát s sebou (láhvice, šnuptychl, tobolka). Vinou představitelčina drmolení jsem jejímu partu rozuměl jen výjimečně a text se mi dostal do rukou, žel, až po skončení přehlídky. Hříčka z přelomu 19. a 20. století nepatří k literárním skvostům (hospodská anekdotka) a lze uvažovat i o její vhodnosti pro třináctiletou dvojici. Nejvíc trpí ztrátou dramatického protipólu, jejž u Erbena tvoří postupně odhalovaný fakt, že milý je umrlec; v této verzi jde pouze o lineárně rozvíjené pozvání na pozdní tancovačku, za nímž už následuje jen citovaná výzva.

Porota se rozhodla obě drobničky nominovat na 63. loutkářskou Chrudim.

Divadélko máma a táta – Sokol České Budějovice: Námořnická pohádka

Divadélko tvořené manželi středního věku vystupuje pod hlavičkou Sokola České Budějovice, ale hraním se v podstatě živí.

Putovní divadlo za vozíkem, na němž je naaranžována loď pro (nepříliš hezké, lesklé) marionetky na krátkém drátě, objede stopadesátimetrové kolečko s šesti zastaveními. Oba herci umí navazovat autentický a vnímavý kontakt (marčíkovský vliv na jihočeské divadlo se nezapře) s dětskými diváky (či možná spíš účastníky), ale sama inscenace se poněkud rozpadá – a to nejen jako do jisté míry daň za putovní exteriérové divadlo, v němž se nelze ubránit nevypočitatelnosti temporytmu putování hordy diváků, ani ruchům a šumům vznikajícím mezi účastníky a v okolí, ale hlavně i vinou samotné dramaturgie: námořnická pohádka je řetízek příhod, které se přihodí cestou za pokladem, ale kdyby se udály v jiném pořadí či vůbec, vlastně by to bylo jedno. Loutky jsou spíše ukazovány a řiďoučký děj je nesen hlavně oběma průvodci-vypravěči, někdy až křečovitě expresivními, stále tlačícími na pilu. Leč děti se baví, vyřádí se a to, že vlastně o nic nešlo, si asi ani neuvědomí.

Divadelní studio Kampak, ZUŠ Praha 3, Štítného: O věrném milování Aucassina a Nicoletty (autor francouzský anonym, režie Dana Bláhová)

Smíšený osmičlenný soubor (8–18 let) hraje v kombinaci herců a výtvarně zdařilých tyčových loutek v životní velikosti. V inscenaci je též hojně užita živá hudba a voicebandové prvky přednesu i zpěvu. Zatím se ne zcela podařilo sdělit, podle jakého klíče se v rolích té či oné postavy střídá herec a loutka, a rezervy jsou i v schopnosti prosadit na patřičných místech do vědomí diváka jako jednající postavy loutky; což by chtělo i výraznější a přesnější práci s prostorem a světlem. Nejasná je funkce epizody s rodícím králem a bitva dívek – kdyby se oba motivy vypustily, nebyli bychom o nic ošizeni. Na druhé straně je v inscenaci řada zajímavých řešení a několik emotivně silných míst.

To, co je pro mě zatím hlavním problémem inscenace, je, jak se k příběhu staví inscenátoři, a jak jej tedy mám vnímat já. Místy se zdá, že se tvůrci hlásí k milostné romantice, místy je patrný jakýsi ironický, téměř výsměšný odstup. Místy také ještě nezažité a neprožité deklamování. Velkorysost přístupu, zajímavé pojetí divadla s loutkami i hudebně voicebandové prvky by však mohly být pro Loutkářskou Chrudim zajímavým oživením. Viděl jsem inscenaci během čtrnácti dnů podruhé a zlepšení je očividné. Lze tedy doufat, že během dalších tří měsíců dozraje do skutečného zážitku.

Porota Pražského Tajtrlíka ji proto doporučuje do širšího výběru 63. loutkářské Chrudimi.

TATE IYUMNI Praha: Bylo nebylo

Tomu, kdo viděl inscenaci Hluboko v lese téhož souboru, není třeba mnoho vysvětlovat: stejný princip „kinoautomatu\“ s hlasováním červenou či žlutou kartičkou o pokračování děje, stejné loutky (třiceticentimetrové marionetky, dokonce mnohé vytažené přímo z fundusu minulých inscenací), stejný inscenační i herecký styl… Až se člověku vtírá myšlénečka, zda soubor těchto inteligentních, citlivých a tvořivých lidí nevykrádá sám sebe.

Soubor je suverénní v tom, co od něj známe: ve funkční scénografii, ve hře s loutkářským detailem, v schopnosti navázat komunikaci s diváky. Zdaleka ne všechny volby nabízejí atraktivní rozhodování – řada z nich nám nedává možnost zapojit svou představivost a z ní plynoucí touhu spatřit to či ono a je jedno, kterou rukou mávneme. Samozřejmě jsme zhlédli jen jednu z možných variant – končila nemastně neslaně, neuspokojivě. Vnímaví herci to cítili, i dodali druhou. Nebylo to lepší. Pravda, leccos lze přičítat evidentní nedodělanosti, ale…

Pro každého, kdo dosáhl hodně vysoko, je obtížné dostát laťce, kterou sám sobě i divákům nasadil, a těžko na souboru chtít další a lepší Krvavá kolena. Zdá se však, že tentokrát šlo o příliš lehkovážný pokus recyklovat, co se ukázalo úspěšným. Těším se na příště.

Loutkář 3/2014, s. 28–29.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.