Přelet nad loutkářským hnízdem

Ebelová, Kateřina: Masky – historie I

„Žádná maska nemůže nadlouho zakrýt lásku, jestliže je, a předstírat ji, jestliže není…“ Lúkianos

Za nejstarší textilní maskové artefakty můžeme považovat staroegyptské kartonážové posmrtné masky vytvořené z plátna, papyru nebo jejich drti. Jednotlivé vrstvy materiálu byly spojované sádrovým štukem nebo horkou pryskyřicí. Poté byla na masku nanesena slabá vrstva řídké sádry, po vytvrzení následovala závěrečná polychromie, případně zlacení.

Masky z lněné nebo papyrové kartonáže mohly být snímány přímo z tváří zesnulých, není však vyloučeno, že pro jejich zhotovení sloužily také sádrové formy (tzv. „náhradní hlavy“), které byly nalezeny v některých pohřebních výbavách.

Antika

V období antiky se používaly masky vyrobené z tuženého plátna nebo kozí kůže nejen během nábožensko-rituálních kultovních průvodů a mysterií, ale i v divadelních představeních různých žánrů.

Podle pramenů se o vznik kašírovaných látkových masek zasloužil herec a básník Thespius z Ikarie (6. stol. př. n. l.), který jimi nahradil původní – dřevěné.

Doklady o technologii řeckých a římských divadelních masek neznáme, avšak podle dochovaných kartonážových pohřebních masek můžeme usuzovat, že antičtí tvůrci ovládali techniku kašírování plátna.

Vzhledem k stejné velikosti a pojednání některých typů masek lze předpokládat, že byly kašírovány na formy. Masky byly pojednány štukem a polychromií a doplněny parukami, případně vousy.

Ačkoli se dřevěné, látkové ani kožené artefakty nedochovaly, poměrně dobrou představu o vzhledu masek i kostýmů dokumentují zobrazení v nástěnném malířství, enkaustice, mozaikách nebo terakotových soškách maskovaných herců postav z attické komedie nebo výtvarně ustálených typů karikaturních masek z flyackých komedií z jižní Itálie.

Významný dokument o vzhledu masek představují figurální výjevy, které byly zachyceny v řeckém vázovém malířství. Jako příklad uvádím hereckou skupinu ze satyrské hry, která pochází z období kolem roku 410 př. n. l. tzv. Pronomonova váza (kratér v červenofigurovém stylu).

Vedoucího satyrského sboru – starce Siléna doprovází desetičlenná skupina satyrů, mimo jediného herce mají všichni aktéři své masky v rukou, tudíž si je můžeme podrobně prohlédnout z různých úhlů a porovnat jejich velikost vůči hercům. Další výjev, který doprovází vyobrazení masek, představuje komický chór z komedie Jezdci od hlavního tvůrce starořeckých komedií Aristofana (446 – asi 388 př. n. l.).

Středověk

V evropském středověku se objevovalo mnoho rozdílných typů masek a kostýmů – některé provázely liturgické hry, jiné však byly jejich znesvěcujícími parodiemi. Kostelní svátky bláznů byly proto zakázány toledským koncilem v roce 633. Pro označení masky byly ve středověku používány výrazy – „larva“ (maska, duch) nebo „kraboška“.

Zajímavý dokument o používání masek v žákovském divadle představuje text Jana Husa, který svého počínání lituje:

„ Co pak činí v zřejmé nekázni v kostele, strojíce krabošky, jakož i já v mladosti své byl jsem jednou pohříchu kraboškú. Kdo by vypsal v Praze? Učinivše žáka potvorného biskupem, posadí ho na oslici tváří k ocasu, vedouc ho do kostela na mši a před ním mísu polévky a korec nebo džbán piva drží, an jí v kostele. A viděl jsem, jak kadí u oltáře a vyzdvihl nohu nahoru i vece hlasem velikým: bú. A žáci nesli před ním velké pochodně místo svěc a chodí oltář od oltáře tak kadě. Poté uzřel jsem, ano žáky kukly kožišné obrátivše, v kostele tancují a lidé dívají se a smějí a míníce, že by to bylo svaté, nebo to mají v té své rubrice, to je ve svém ustanovení…“ (Blahník, V. K.: Světové dějiny divadla, Praha 1929, str. 136).

Masky provázely také rytířské turnaje, procesí nebo pouliční divadlo, především v období svátků a trhů a masopustů.

Kulturní historik a etnograf Čeněk Zíbrt (1864–1932) cituje zápis rytíře z Neuberka: „Léta 1493 v pondělí a v úterý masopustní měšťané a někteří z mladých nastrojili hru potvornú. Zdělavše larvy sobě a oblekše se v rúcha ženská, i chodili jako panny, i s kárami potvornými jezdili“. (Č. Zíbrt, časopis Zlatá Praha, 1886).

Vyobrazení maskovaných postav kejklířů se dochovalo nejen ve středověkých rukopisech a malbách, ale i dřevořezbách. Pokud však nemáme průkazné zápisy o použitých materiálech (jako například ve výše uvedené citaci Jana Husa „kukly kožešinové“), pak pouze na základě obrazové dokumentace není snadné technologii jednoznačně identifikovat.

Ve středověku se také objevily první půjčovny kostýmů, které nabízely církevní roucha, dobové i antické oděvy. Účastníci maskovaných průvodů a slavností nosili masky postav komedie dell´arte, bláznů a šašků, smrtek, zrůd a skřetů. Vedle těchto typů se se objevovaly také zoomorfní masky, například jelen, vlk, zajíc, medvěd a mnohá další zvířata.

Loutkář 3/2014, s. 10–11.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.