Přelet nad loutkářským hnízdem

Exnarová, Alena: 10. přehlídka loutkářských souborů v Pardubickém kraji

Konala se v sobotu 29. března a viděli jsme celkem 12 inscenací a drobniček. Potěšitelné bylo, že si do divadla našlo cestu hodně rodičů s dětmi, takže bylo téměř plno.

Nejdříve vystoupil Libor Štumpf s představením Psí tanec, což bylo víceméně varietní číslo provedené na stole – tanec marionet na nitích na hudbu, beze slov. Naštěstí přiměřeně dlouhé, protože delší produkce by už začala působit stereotypně. Jaroslav Filipi zahrál pohádku Dlouhý, Široký, Bystrozraký tradičně samostojnými marionetami. Loutka Dlouhého se hezky dokázala vytahovat, Bystrozraký měl svítící oči, ale většina zásadních momentů děje se bohužel odehrávala především ve slovní rovině. Podobně upovídané bylo i společné představení obou pánů, tedy LS Ahoj Chrudim Jak Kašpárek…, hrané rovněž samostojnými marionetami a jen navázané hlavy draka umožňovaly rozmanitější pohyb.

Letos jsme se opět setkali s LS Amigos Chrudim, tedy s dívkou a chlapcem, s nimiž pracuje již několik let Libor Štumpf a vloni dokonce postoupili na Loutkářskou Chrudim. Letos zahráli pohádku Kůzlátka a vlk a problém byl především v nekvalitní textové předloze. Navíc hráli maňásky, které vyžadují akci a práci s reálnou rekvizitou, ale tady se jen hovořilo a také byly oslovovány děti v hledišti loutkami i tehdy, když byli herci skryti za paravánem. Taková komunikace není právě ideální, protože není dost dobře možné reagovat na diváky. Ti naštěstí nebyli zlomyslní, takže k větším problémům z tohoto hlediska nedošlo. Ale doufám, že v příštím roce se s těmito šikovnými mladými lidmi zase setkáme a že se jim bude dařit lépe.

S Janem Petrášem jsme se poprvé setkali loni a už tehdy říkal, že není loutkář, ale spíš klaun, který komunikuje s diváky, a loutky používá víceméně jako doplněk. A tak tomu bylo i letos v představení nazvaném Honza hlídačem.

Potěšila nás Anička Polehňová z Hradce Králové se svojí etudou Kobra?. Přichází na scénu s piknikovým košíkem, vytáhne z něj zobcovou flétnu, začíná hrát a najednou se z košíku vynoří loutka (kobra?), neviditelně zavěšená na zobcové flétně. Tančí, Anička s ní pohledem komunikuje. A pak má kobra problémy, tak jí dává umělé dýchání, oživí ji a pak kobra znovu tančí. Je to půvabná etuda, dlouhá tak akorát. Anička vnímala publikum a jeho reakce, ale nenechala se vytočit pohybem v hledišti, kdy se někteří dospělí s dětmi opožděně vraceli z krátké přestávky. Aničku jsme doporučili programové radě k zařazení na LCH.

Poslední dopolední představení zahrál soubor MY všichni, ZUŠ Nové Město na Moravě, s nímž pracuje Tomáš Machek. Neslo název Vyhořelí. Černě pokrytý stůl, černé igelity, malé bílé loutečky (manekýni), odkrytí vodiči v černém, postava smrti… Zajímavé představení, ale kladli jsme si řadu otázek, protože ne všem významům jsme rozuměli.

Odpolední blok představení zahájil Kacafírek Chrudim, přesněji řečeno jedna z jeho skupin, která se snaží o současnější přístup k loutkovému divadlu. Letos nastudovali Pohádky ze skládky. Nicméně náznak skládky působil spíš esteticky, zatímco se hrálo nad ní na černě potaženém a od skládky poněkud odděleném stole a podle mého názoru byla škoda, že postavy nevylézaly přímo ze skládky.

Druhá parta Kacafírku Chrudim pracuje spíš tradičnějším způsobem, v rozdělené interpretaci. Letos předvedli Hráškové království a jako obvykle s odkrytými vodiči, což poněkud narušuje možnost vnímat postavu jako celek. A to mají v souboru hodně mladých vodičů, tak se domnívám, že je škoda, že na inscenaci nepracují komplexně.

Letos jsme měli možnost vidět také dva soubory ze ZUŠ Žamberk. Prvním byl soubor Alojsky – dvě dívky zahrály čínskou pohádku Náš drahý oslík o cestě tatínka s holčičkou na trh a jejich proměnlivém vztahu k oslíku, který málem umřel, ale všechno se v dobré obrátí. Hrají na malém paravánu – papírovém kopci a okolo něj, malými loutečkami. Využívají xylofonu a činelek a pracují s půvabnými detaily (například nad holčičkou letí motýlek). Jsou ve věci, slyší na sebe vzájemně, jsou komunikativní a mají smysl pro rytmus a vývoj příběhu, tak jak tomu většinou u soborů pracujících pod vedením Olgy Strnadové bývá. A je tomu tak i u souboru druhého, který se nazývá Trošťáci a předvedl Etudy šatní, zajímavou práci s \„šatními\“ předměty na stole. Inscenaci Náš drahý oslík jsme doporučili programové radě k zařazení na LCH.

Závěr přehlídky patřil souboru STEMIL, ZUŠ Střezina, Divadlo Jesličky Josefa Tejkla, Hradec Králové s inscenací Jiřího Polehni inspirovanou předlohou Josefa Kainara a nazvanou Ubu. Ubu? Ubu! Soubor se s touto inscenací zúčastnil v loňském roce krajské přehlídky v Hradci Králové, odkud byl doporučen na LCH, ale nebyl zařazen. Pozitiva inscenace zůstala zachována. Hraje se hadrovými manekýny a občas spodovými loutkami lidu. Loutky svým \„krásně hnusným\“ vzhledem a výrazem odpovídají koncepci inscenace a vesměs zvládají rozehrávat stručnou a přímočarou slovní rovinu. A jejich \„pokleslost\“ je hezkým kontrastem k využitým panenkám a prvkům, evokujícím dětskou roztomilost. Téma Krále Ubu (lačnost po moci, občanská konformita a zbabělost) je rozhodně silné svou nadčasovostí. Režisér se mohl opřít především o výborný loutkoherecký výkon představitele krále Ubu a lépe než loni si loutkoherci poradili s využitím prostoru. Jak volbou tématu, tak jeho zpracováním jde o inscenaci rozhodně zajímavou a netuctovou. Proto se odborná porota (pracovali v ní se mnou Jaroslav Jung a Petr Pištěk) rozhodla inscenaci nominovat na LCH.

Loutkář 2/2014, s. 40–41.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.