Přelet nad loutkářským hnízdem

Exnarová, Alena: XXIV. Turnovský drahokam

Kdo se opakovaně vrací na regionální loutkářskou přehlídku pro Liberecký kraj a Český ráj pořádanou LS Na Židli pod vedením Petra Záruby, těší se na zaběhnuté rituály – krásné turnovské divadlo vyzdobené loutkami, vystoupení živého Kašpárka, který před každým představením informuje děti o soutěži o nejlepšího diváka a o losování drobných cen po každém představení. A také děti hlasují o dětských představeních vhazováním žetonů do úst tří různě se tvářících Kašpárků a vítězný soubor pak obdrží putovní diváckou cenu Turnovský drahokam. Určitě i pro tohle všechno nemá tato přehlídka nouzi o diváky, a to je program skutečně nabitý.

Zahájil LS Miss Blechy Jaroměř s představením Jak to bývá v pohádkách, v němž zpracoval motivy z předlohy Milady Mašatové Čtyři pohádky o jednom drakovi s tím, že veršovaný text je částečně zachován, pohádky jsou v inscenaci pouze tři (vynechaná je ta o chytré princezně) a vše je částečně propojeno vzájemnou komunikací hereček, kdy si mimo jiné rozdělují charaktery princezen (tak trochu podle charakterů svých). Viděla jsem tuto inscenaci v loňském roce na přehlídce v Hradci Králové a letos se dívky charaktery princezen více snažily rozlišit a také vylepšily zvuky. A stále zůstává pozitivem humor, herecké nasazení a vzájemná komunikace dívek a za energické a komunikativní herectví porota (zasedli v ní se mnou Hana a Tomáš Volkmerovi) soubor ocenila.

Vlašťovka ZUŠ Turnov, jmenovitě Jitka Hlaváčová připravila inscenaci, která vznikla prací s různým druhem materiálu jeho formováním, až k příběhu nazvanému Kufry Mufry a vše se odehrává beze slov. Na scénu donese za pomoci harmonikáře, který vše na harmoniku doprovází, kufry. V jednom pracuje s papírem, v dalším s mechem a přírodním materiálem, až se obě loutky, které z těchto prostředí vzejdou, setkávají a odlétají spolu. Kam a proč, to není jasné. Ale porota ocenila výtvarnou podobu inscenace.

Pod názvem Jakobydivadlo Stružinec se skrývají babička, dcera a vnučka, které spolu hrají divadlo. Tentokrát si vybraly a Jana Čapková upravila pohádku O kohoutkovi a slepičce. Na scéně vidíme kostky s namalovanými ploty a stromy a kurník. Objevují se odkrytě voděné loutky kohoutka a slepičky, které se přetahují o žížalu a pak hledají další potravu, až se kohoutek začne dusit oříškem. Není ale zřetelně sděleno, že kohoutek je chamtivec, který se nechtěl se slepičkou podělit. Což je důležité. Slepička pak začíná putovat a z jednotlivých kostek se vynořují loutky postav, od nichž potřebuje získat věci. Když pak slepička potřebuje trávu pro kravičku, poprosí o déšť a ono zaprší, tak v této verzi neputuje slepička zpátky, ale pro záchranu kohoutka využije dešťovou vodu. I tak je ale putování trochu jednotvárné a stálo by za to je oživit.

LD Maminy Jaroměř zahrály pohádku Žabí princ, kterou napsala Jana Dvořáčková na motivy pohádky bratří Grimmů. Hrály jako obvykle na stole s rozkládací dekorací marionetkami na tyčce a vyprávění příběhu zvládly, tak jak to obě umějí, a dětskou pozornost tím upoutaly. Ale nebylo jasné, co je hlavním tématem inscenace: téma, že královský slib je nutné za každou cenu dodržet, nebo klasické téma ošklivosti?

Poprvé jsem se setkala se Štěpánovým kouzelným divadlem z Mnichova Hradiště. Pod tímto názvem se skrývá sólová produkce mladého chlapce Štěpána Tučka, který se lecčemus z oboru, včetně řezby loutek, naučil u řezbáře a loutkáře Františka Pešána. V Turnově se představil s vlastní hrou Na hradě straší. Hrál manekýny na scéně s portálem připomínající větší rodinné divadlo. V předloze byl největší problém, protože příběh byl plytký, bez motivací a Štěpán se snažil do tohoto příběhu zapojovat i dětské diváky (voláním, výzvami k radám a tak dále). Je nesporně talentovaný a komunikativní, jenže si dělá všechno sám, a tak by potřeboval nějakého \\\„supervizora\\\“, který by mu pomohl vybrat kvalitní text, a pak se podíval i na jeho inscenaci. Tak doufám, že se někdo takový najde.

Určitě zajímavé bylo setkání se souborem \\\„Smolíčci Slovinsko\\\“, KUD Šmartno v R.d. S částí slovinského činoherního souboru nastudoval Jiří Polehňa inscenaci O Smolíčkovi Pacholíčkovi. I přesto, že se tak seznamovali s hraním loutkového divadla poprvé, vznikla ucelená inscenace. Především díky určitému nadhledu a zkratce, kdy se minimálně hovoří (také možná proto, že v Turnově hráli v češtině) a více koná. Jelena představuje živě korpulentnější herec s parožím, jinak se hraje maňásky na paravánu, kde stojí domeček s výraznou petlicí, takže i \\\„myšlenkové pochody\\\“ Smolíčka, zda otevřít, nebo ne, a jeho váhání je prostřednictvím petlice viditelně sděleno. Součástí osobitého převyprávění známé pohádky je neobvyklý důvod třetího otevření petlice jezinkám. Právě za osobité převyprávění známé pohádky porota soubor a Jirku Polehňu ocenila a rozhodla se inscenaci doporučit na LCH.

Divadlo z proutěného košíku Liberec nastudovalo vlastní text pohádky Tři prasátka, hráli v podstatě na holém jevišti loutkami prasátek z polštářků a hadrovou loutkou vlka, který byl hezky animován. Ale problémem byly domečky, které si prasátka stavěla, protože neodpovídala tématu původní pohádky, kdy nejchytřejší prasátko zachrání své sourozence v důkladném a pracně postaveném cihlovém domečku. Tak vlastně nebylo moc o čem hrát.

S Turnovským divadelním studiem jsme se v oblasti loutkového divadla setkali poprvé. Pod názvem souboru se tentokrát skrývá pouze rodina Hakenova, která si od jiných divadelních forem k loutkovému divadlu \\\„odskočila\\\“. Petr Haken napsal hru Romeo a Julietka aneb Montekové a Kapuletky, v níž využil některých replik a situací ze Shakespeara k tomu, aby zobrazil rozdíl mezi mužským a ženským rodem a na tento dospělý svět si hrají jeho děti (tuším, že ve věku 10 a 11 let a pro diváky od 10 let je také inscenace určena). Hraje se převážně na sešikmené ploše, k níž jsou jakousi hmotou podle potřeby a situace občas přidělávány loutky, s nimiž se hraje: mužský svět je představován malými figurkami (posléze \\\„střílejícími\\\“), ženský pak barbínami. Znakem Kapuletky Julietky je zobcová flétna, znakem Monteka Romea je fotbalový míč a leckteré rozpory, nedorozumění a konflikty se pak rozehrávají prostřednictvím těchto znaků a výše zmíněných loutek. Na kontrastech je vše postaveno, ale ne všechny významy jsme v turnovském představení přečetli, a kladli si řadu otázek. Běh situací je občas přerušen zavoláním rodičů (nejsou přítomní na jevišti), které děti z příběhu vytrhnou a v podstatě připomenou, že jde o dětskou hru. Ale ta hra se dostává až ke snaze o sblížení a políbení a podle Shakespeara podobným způsobem končí smrtí. Zde hru dětí rodiče opět přerušují, děti vstávají a začnou odříkávat anglické a polské repliky. Prý dělají, že se učí, ale to nám jasné nebylo. I přes řadu otázek, které jsme si kladli, jde rozhodně o inscenaci volbou a interpretací tématu zajímavou a přínosnou, a proto ji odborná porota za interpretaci tématu v této inscenaci ocenila a doporučila na LCH.

Soubor Překvapený štrúdl ZUŠ Chlumec nad Cidlinou pod vedením Romany Hlubučkové využil k dramatizaci povídku Oscara Wildea Strašidlo cantervillské a uvádí ji pod názvem …a klidný bude Canterville. Hraje se na scéně umístěné na otáčecí stoličce – z jedné strany jsou hradby s vchodem do hradu, z druhé pak společný prostor uvnitř, s několika malými uzavřenými \\\„pokojíčky\\\“, z nichž vycházejí jednotlivé postavy hrané malými marionetkami na tyčce. Při vzpomínání strašidla je pak využita i stínohra. Časový posun, v němž se děj odehrává, je značen otáčením scény. Viděla jsem inscenaci už loni na přehlídce v Hradci Králové, ale od té doby si s řadou tehdejších problémů soubor poradil. Hlavně je zřetelně budován vztah Virginie k nešťastnému strašidlu, protože ona jediná se pak rozhodne mu za každou cenu pomoci, zatímco ostatní mu jen ubližují nebo je ignorují. V některých situacích se daří napětí a tajemství vytvářet lépe, v jiných méně. I přes tuto připomínku jde rozhodně o zajímavou loutkovou interpretaci literárního díla, za což soubor obdržel ocenění a porota se rozhodla doporučit inscenaci na LCH.

Spolek loutkářů Vozichet Jablonec nad Nisou přivezl inscenaci hry Rudolfa Hancvencla Hvězdné dálky aneb Galaktická roztržka čili kterak Impérium úder nevrátilo. Jde o výborně zvládnuté divadlo jednoho herce, který si sám napsal text, v němž s nadhledem vypráví o \\\„hvězdných válkách\\\“, ale právě způsobem vyprávění osloví i ty diváky, kteří nejsou znalci a příznivci známých filmů. Jednoduše veršovaný text připomíná svou formou původní staré loutkářské texty (porota za něj udělila ocenění) a také i jistou blízkost tématu hvězdných válek k pohádkám. Příběh se daří dovést až k zajímavému a půvabnému vyvrcholení, odpovídajícímu pohledu na dané téma. Hraje se na stole, do něhož herec zasouvá dekorace prostředí tak, jak se proměňuje. Hraje samostojnými marionetami, a tím, že některé mají neustále vibrující a třepající se ručičky, jsou vlastně v pohybu (a tak přítomny v situaci) i tehdy, když je herec právě nevodí. Kromě marionet využívá i létající talíř (do nějž \\\„nastupují\\\“ postavy ve zmenšené plošné podobě) a řadu drobných \\\„vychytávek\\\“. Výborně pracuje se zvukem, k němuž využívá občas kazú, ale především vlastní ústa a hlas. A stejně přirozeně zvládá i situace, kdy se něco nepovede (například kdy šermující loutce upadne světélkující meč), a zapojí je do hry. V Turnově byla odborná porota svědkem uceleného, netuctového a komunikativního představení, proto se rozhodla udělit ocenění za inscenaci a nominovat ji na LCH.

Sobotní večer pak zakončilo rovněž představení SL Vozichet a opět šlo o zajímavou sólovou produkci. Martin Zítko nastudoval hru Vojtěcha Cinybulka Černý mstitel na bílé klisně, ale v Turnově se představil nesoutěžně, protože ucházet se o postup na LCH bude na jiné přehlídce.

Nedělní program zahájila Bažantova loutkářská družina Divadelního spolku Josefa Jiřího Kolára při Tělocvičné jednotě Sokol Poniklá, tedy Tomáš Hájek. Potřetí se pustil ve své inscenační tvorbě k využití meotaru a opět se pokouší o nové přístupy k práci s tímto přístrojem, o nové objevování jeho možností. A změnou je i to, že tentokrát se pokouší o vážné téma, týkající se závislosti, a pro inscenaci Morfium využil stejnojmenné povídky Michaila Bulgagova. Lékař Poljakov dostává deník svého bratra Sergeje, rovněž lékaře pracujícího v podobných podmínkách. Čtení deníku je ztvárněním příběhu o vzniku a postupu závislosti na morfiu až k sebevraždě bratra. Na meotaru kromě občasného psaní a kreslení používá Tomáš fotografie (včetně svých jako svého bratra), červenou barvu pro šílené stavy a vidiny, ale tentokrát i trojrozměrné předměty – lahvičky s tekutinami. A silně působí v závěru rozmazané a nečitelné písmo závislého a zničeného bratra. Občas posloucháme zpěv operní pěvkyně, nešťastné bratrovy lásky. Více než v předešlých Tomášových inscenacích se děje i činoherně. Kladli jsme si sice řadu otázek, protože některé situace jsme přesně nepřečetli nebo nám unikly, ale inscenace byla velmi čerstvá a je předpoklad, že na ní Tomáš bude ještě dále pracovat. Porota ho ocenila za neutuchající experimentování a inscenaci doporučila na LCH, protože se domnívá, že by pro účastníky LCH bylo zajímavé tuto \\\„meotarovou zpověď\\\“ vidět.

Dále se představily Matičky Semily s pohádkou Budulínek (text Lenka Břenková). Hrály okolo omalované staré dřevěné pračky, která z jedné strany představovala chaloupku a z druhé liščí doupě. Hrály dřevěnými manekýny, s písničkami, ale všechno plynulo poněkud stereotypně, bez dramatičtějších momentů. Nejlépe vyšla situace, kdy se Budulínek kamarádí s liščátkem a přehrávají si drobné příběhy.

LS Popelka z Lomnice nad Popelkou propojil dvěma živě hranými loupežníky svoje představení Pepík loupežníkem s představením Zvířátka a loupežníci svého Dětského loutkářského souboru Rarášci. Začínaly děti odkrytě voděnými velkými maňasy, při recitování Hrubínova textu dobře vyslovují a vůbec je to baví. Ale loutky jsou víceméně doplňky, které nosí. Dospělý soubor hraje skryt za paravánem javajkami a v rozdělené interpretaci, a přesto se snaží maximálně komunikovat s dětskými diváky a oslovovat je, ale tímto způsobem to prostě nemůže fungovat.

Závěr patřil tradičně nesoutěžnímu představení, aby porota stačila připravit výsledky přehlídky pro jejich vyhlášení. Takže představení Malířská pohádka Divadýlka Matýsek Nový Bor jsme neviděli. Pak už nastalo slavnostní zakončení. A cenu Turnovský drahokam udělenou na základě hlasování dětských diváků (takže představení pro starší děti, mládež a dospělé zůstávají mimo) si letos odnesla pohádka O kohoutkovi a slepičce Jakodivadla Stružinec.

Loutkář 2/2014, s. 35–37.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.