Přelet nad loutkářským hnízdem

Bažant, Jan: Gigantické loutky I

Motiv cesty, procesí, měl vždy tradičně očistný a rituální význam. Nacházíme ho v každoročních slavnostech vynášení Smrtky/Zimy a jejího rituálního pálení, které dodnes přetrvávají i u nás. V mnoha poutích pradávné pohanské slavnosti plodnosti přirozeně přecházejí v liturgická křesťanská procesí. Zároveň je průvod či procesí forma pro pouliční divadlo nejpřirozenější. Cesta pohybem v prostoru zde zároveň znázorňuje plynutí času, určuje tempo a z praktického hlediska dovoluje obsáhnout svým sdělením celé město. Ulice, veřejný prostor jako médium v sobě nese množství energie. Energie nestálé, velice nedůtklivé, která je základní esencí jakéhokoliv davu. Může se velice snadno zvrtnout a negativní emoce explodují ve vlně nenávisti a násilností. Zároveň je prostorem velice skutečným, události a jevy, které se zde odehrávají, jsou autentické, tudíž i věci přehrávané se jeví autentickými. Byť předstírané, mají zdání skutečnosti.

Podle teze Georgese Bataille o \„přebytku energie\“ , kterým se život a země vyznačují, lidé se sami rozhodují, jakým způsobem tento přebytek vyplýtvají nebo zničí. Logickým vyústěním této teze je pouliční umění a jeho schopnost pozitivního působení na formu spálení přebytečné energie.

Začněme u antických triumfů, kde byla ve slavnostním procesí demonstrována politická a vojenská moc. Oslavy vítězství, potupení nepřátel, proklamace soudržnosti a síly rodu, města, státu. Senát v období římské republiky přiznával tuto poctu veliteli, který dosáhl velkého vojenského vítězství vedoucího k završení války a jehož provolalo vojsko na bitevním poli imperátorem. Vítězství muselo být vybojováno ve spravedlivé válce (bellum iustum) a v rozhodující bitvě muselo padnout alespoň 5000 nepřátel. Triumf mohl být přiznán jen nejvyšším hodnostářům(magistrátům), jimž náleželo impérium (\„imperium\“). Význam těchto průvodů byl nejen v oslavě konkrétní osoby a v udržení soudržnosti společnosti, ale také v jitření nenávisti. Rituálním symbolickým označením společného nepřítele, triumfu nad ním a demonstrací síly vlastního klanu. V antických římských triumfálních průvodech byla vítězství předváděna pomocí předmětů. Autentická válečná kořist byla nesena v průvodu a diváci se v těchto průvodech setkali také s loutkami, na něž byli degradováni zajatci. Zajatý nepřátelský vůdce byl hlavní loutkou triumfálního průvodu. Válečné tažení skončilo rituálním aktem, divadlem. Teprve tehdy, když průvod dorazil do svého cíle, před hlavní svatyni římského státu, chrám Jova Kapitolského, válka skončila. Vyvrcholením triumfu byla veřejná poprava zajatého nepřítele Římanů. Společný nepřítel je nejsilnějším tmelícím prvkem starým snad jako lidstvo samo. Atavismy v nás, na které tento rituál působí, jsou nám jako bytostem žijícím ve smečkách vlastní. Co je schopen spektakulárně provedený rituál udělat z moderního člověka, můžeme vidět i dnes na tribunách stadionů při každém fotbalovém zápase. Ostatně idea antického římského triumfu jako oslavy vojenské moci státu byla s pomocí nejnovějších technologií obnovena v Hitlerově Německu. Hlavním médiem byl film a vrcholným projevem byl film Leny Riefenstahlové \„Triumf vůle\“ z roku 1935.

Tradice průvodů a procesí, které využívaly mimo jiné obrovské loutky, byla v evropském středověku velice silná. Spektakulární podívané probíhající u příležitosti liturgického svátku, ve kterých nakonec nešlo ani tak o spirituální prožitek jako o demonstraci významu příslušné církevní organizace (kapituly). Tyto mše byly velice divadelní a plné působivých efektů, například velice rozšířené byly mechanické loutky Krista vytahované do klenby kostelů představující Nanebevzetí. Tato tradice byla později potlačována jako nedůstojná, avšak oka a zatlučené klouby na dochovaných dřevěných sochách svěčí o tom, jak masivně byly tyto spektakulární mše oblíbené. Sebe-reprezentace kapitul, tolik kritizovaná dobovými mravokárci, zahrnovala vedle iluzivních představení v kostelech pouliční divadlo, živé obrazy, různá sportovní klání, která často přerůstala ve střety a násilnosti.

Ve Florencii o svátku svatého Jana lid jásotem vítal nádherné procesí korouhvemi s obrovskými zdobnými reliéfy, slavnostním průvodem inspirovaným antikou, který svědčil o ambicích florentské obce. Hry byly inspirované rytířskými úkoly nazývanými \„battaglie\“, což byly jakési turnaje posilující soudržnost skupiny. Typickou podívanou bylo \„Castello d\\\’Amore\“, při níž bandy mladíků oděných v kostýmech ve skvělých barvách útočily na pevnost z tvrdého papíru či dřeva, odkud dívky sledovaly jejich statečnost a zasypávaly je květinami, cukrovím, konfetami či flakony s voňavkami. V italských městských státech se setkáme i s lidovými verzemi turnajů, či přímo jejich parodiemi. Těmi byly například benátské \„boje o most\“, kdy proti sobě stáli protivníci beze zbraní či pouze s holemi. Večer pak obě strany počítaly raněné a někdy i mrtvé.

Teprve skutečnými parodiemi však slavnostní hry ztratily punc násilí, udržovaný neochvějnou a pevně pociťovanou solidaritou. Závody hospodářských zvířat místo koní, burleskní a podivné průvody, mechanické loutky, bezuzdné veselí bláznů. Tato nevázanost a parodie dávají také možnost nadnést závažná témata, která by se jinak neobešla bez konfliktů a nevole, a otevírají tak dveře k sociálnímu smíru.

Zajímavý je postřeh amerického antropologa, profesor Davida Graebera, popisující způsob protestu, který nazývá \„loutková intervence\“. Při demonstracích proti zasedání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v Seattlu v roce 2001 pořádkové síly již rozprášily obušky a slzným plynem část účastníků, kteří blokovali budovu, kde se konala jednání, a tehdy před zasahující policii nastoupili chůdaři a klauni spolu s šestimetrovou loutkou a břišní tanečnicí. Útočit násilím na tuto bláznivou cirkusovou jednotku pod dohledem médií je zkrátka směšné a absurdní. O síle loutek svědčí zdokumentovaný fakt, že se policie při pouličních protestech primárně soustředí na zničení demonstrujících obřích loutek.

V roce 2008 proběhla obnova královských průvodů z Prahy na Karlštejn po vzoru tradice založené Karlem IV. Jednalo se původně o každoroční cesty korunovačních klenotů k posvěcení ve svatovítské katedrále a zpět do místa jejich uložení na hradě Karlštejn. Událost pořádaná Středočeským krajem byla samozřejmě mířena jako politická propagace tehdejšího hejtmana Petra Bendla spolu s tehdejším pražským primátorem Pavlem Bémem.

Koncepce průvodu ovšem vycházela ze středověké tradice ceremoniálních vstupů panovníka do města, \„entrées solennelles\“, které jako jedny z mála dávaly prostor k přednesení požadavků poddaných. Když se panovník přiblížil k městu, vyšli mu na určenou vzdálenost vstříc zástupci města, představitelé městských cechů a všech dalších korporací a stavů, včetně těch nejbezvýznamnějších, jako byli například nosiči vody. Po zdravicích byly proneseny přísahy poslušnosti a věrnosti města panovníkovi, který na oplátku potvrdil městská privilegia udělená již dříve, případně je i rozšířil. Měšťané mu pak darovali klíče od města. Teprve tehdy panovník spolu s družinou vstoupil do města. To vše za zvuku zvonů, bubnů, hudby.

Při slavnostním uvítání na náměstích, na radnici nebo v katedrále se uplatňovaly dramatické produkce, divadelní představení, živé obrazy jako alegorie panovníkových ctností, rodokmenu, skutků nebo země. Tyto spektakulární podívané dávaly prostor k přednesení požadavků poddaných vůči panovníkovi, většinou o zmírnění daní, ale i vznesení podnětů k řešení sporů a ožehavých témat. Tato středověká tradice pokračovala i v novověku, ale již v 16. století došlo k zásadní proměně. Evropská města se v 16. století snažila prostřednictvím živých obrazů při slavnostních vstupech působit na panovníka, ale komunikace mezi poddanými a panovníkem byla přerušena, a tak byly tyto pokusy odsouzeny k nezdaru. S nástupem absolutní vlády byl zrušen dialog mezi panovníkem a jeho poddanými, který byl typický pro středověkou Evropu. Důsledky jsou patrné do dnešních dnů.

Vedle uspořádání historické podívané se nabízela možnost projekt uchopit také jako příležitost pro vytvoření atmosféry vhodné k nadnesení citlivých témat aktuálních pro konkrétní města a vsi, kterými průvod procházel. To ostatně zcela odpovídalo duchu \„entrées solennelles\“, jak byly ve středověké Evropě nazývány slavnostní vstupy panovníků do měst. Nebylo by reálné očekávat nějaký skutečný dopad od krotké slavnosti pořádané krajem, ovšem pasivní, strojený odstup a vlažný zájmem ze strany účastníků napovídá, jak se dnešek liší od doby, kdy sociální život probíhal přímo bez zprostředkování masovými médii. Dnes na sebe chléb a hry berou jinou podobu a jejich percepce se stahuje z veřejného prostoru do individuálního a intimního prostředí obývacích pokojů s televizní obrazovkou. A přesto díky těmto příkladům z opačných stran spektra, které oba značí potřebu a sílu skutečného kontaktu, můžeme demonstrovat význam alegorie obří loutky, která ve zkratce a právě díky reálnému zážitku je schopná zasáhnout dokonce i lenivého moderního diváka.

(Pokračování)

(Text vychází z disertační práce Jana Bažanta \„Projekty obřích loutek\“ obhájené v lednu 2014 na KALD DAMU v Praze)

Loutkář 2/2014, s. 11–12.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.