Malíková, Nina: Boretcheque

\„Borek hraje na Karlově mostě!\“, tahle šokující zpráva se nejen v Praze mezi loutkáři šířila rychlostí laviny doprovázející každou senzaci. Ale jak to všechno bylo? Jak se Pepík Borek, herecká hvězda brněnské Radosti, ocitl na Karlově mostě, jehož off produkce (většinou z oblasti diskutabilního výtvarného umění) provází v očích uměleckých kruhů jen kroucení hlavou. Nejen na to dává odpověď upřímná výpověď Josefa Borka v autobiografické vzpomínkové knížce Pouť za lipovou Thálií, která vyšla v autorově režii a produkci loňského roku k jeho sedmdesátinám.

Četba je to rozhodně zajímavá – Josef Borek zde popisuje rodinné zázemí a klukovská léta v rodných Kunovicích u Uherského Hradiště, kde se poprvé setkal s loutkovým divadlem, své školní eskapády, studia na DAMU (s vyjmenováním všech tehdejších nejen studentských spolužáků, ale i osobností šedesátých let, se kterými se setkal a které obdivoval), vojančinu a konečně působení v Divadle Radost, kterému věnoval třicet let – tedy podstatnou část svého tvůrčího života. Posléze je zde zmínka i o dalších angažmá – Divadlo Spejbla a Hurvínka, ÚLD – Minor, ale i vystoupení v Černém divadle v Alhambře revui a Laterně magice i hostování v brněnských divadlech. Zkrátka pouť je to přepestrá, prošpikovaná historkami i momenty týkajícími se uměleckých bolístek (ty zná ostatně snad každý aktivní herec a loutkáři samozřejmě nejsou výjimkou), radostí z krásných rolí (zde autor připomíná zejména svého Žita ve Vašíčkově inscenaci Brdečkova textu a titulní roli v Molièrově Donu Juanovi v Kracikově režii) i seriálu vážných onemocnění. Ostatně jedno z nich – těžké astma, bylo také nakonec příčinou Borkova odchodu z milované Radosti a jeho zakotvení v plenéru Karlova mostu. A právě toto poslední, pro mnohé nepochopitelné zastavení přineslo Borkovi nečekané příležitosti a dobrodružství. To, že se věnoval sólové produkci, a v jeho vstoupení lze spatřit inspirující odkaz loutkářské dovednosti zejména Zdeňka Raifandy, mu posléze umožnilo několikaměsíční cesty do Japonska a Jižní Koreje, s řadou úspěšných pohostinských vystoupení s divadlem, které nazval Boretcheque, což je spojení přízviska, které dali v Kunovicích jeho tatínkovi Borkovi – Borečkovi a Borkovy národní příslušnosti.

Dalo by se říci, že to byl a je naplněný život. Milá, emotivně silně zabarvená knížka, ze které se místy ozývá trochu zatrpklosti a které lze snad vytknout jen malou pečlivost v redakci celého materiálu, si neklade za cíl být odbornou studií. Patří do rangu memoárové literatury, která určitě potěší a možná i přiměje k ohlasu Borkovy souputníky, přátele i ty z druhé strany.

Loutkář 2/2014, s. 7.