Malíková, Nina: Tolosa ve znamení stínů

Asi málokterý evropský loutkářský festival (snad jen s výjimkou charlevillského) má s českým loutkářstvím tolik společných historických vazeb – od mimořádně četné účasti souborů, sólistů i pozorovatelů, přes loutkářské výstavy, pomoc s budováním kontaktů v daném oboru až po osobní přátelství. Ve vztahu k Tolose se k tomu navíc řadí i velké pochopení pro tento festival, který je už přes třicet let vzorkem produkce španělského loutkového divadla, udržujícím po léta kontinuitu a živý kontakt se svým publikem.

Drsné a hrdé Baskicko s řadou nejpodivnějších sportovních a kulturních klubů (pěveckých, folklorních i loutkových, které byly svou činností i zázemím po léta útěkem i domluvenou platformou před komplikovaným dozorem totalitního režimu) není tedy pro řadu z nás „terra inkognita“. Dodnes se při každé návštěvě znovu podivujme aktivitám těchto klubů, které se střídají velkoryse a s typickou místní pohostinností v kulinární péči o festivalové hosty, které tak pouštějí i do svého trochu tajemného světa.

Letošní Tolosa byla pro mne ve znamení stínů – nejen těch na jevišti, o kterých ještě bude řeč, ale především toho, který se vznášel nejen nad účastníky festivalu, ale doslova nad celou Tolosou, a to byl náhlý a nečekaný odchod jednoho ze zakladatelů festivalu i kulturního centra TOPic Miguela Arrecheho, ex generálního sekretáře UNIMA. Večer, který se konal uprostřed festivalu na jeho počest, byl ve velkém sále TOPicu setkáním celé košaté Miguelovy rodiny doslova s celým městem. Promítané fotky připomněly Miguelův rodinný život a v druhé půli tu jeho část, která byla spjata s UNIMA a Miguelovými funkčními cestami po světě. Pamětní večer nikde nesklouzl do sentimentu, ale při písničce „Gracias a la vida“ doprovázené na plátně zvětšenou Miguelovou fotkou, na níž se uklání publiku z jevište sálu v TOPicu, jehož zbudování bylo Miguelovým realizovaným snem, už prostě nikdo v sále nezadržel slzy.

Ale nejen to, že nám všem chyběl Miguel se svou energií, emocemi, rozčilováním i úsměvem, ale celý festival odrážel i složitou situaci v kulturní oblasti ve Španělsku. 31. ročník festivalu Titirijai (23. 11. – 1. 12. 2013) byl oproti těm minulým skromnější. Byl tentokráte především přehlídkou španělských (a ve španělštině hrajících) souborů, s podstatně menším zastoupením zahraničních hostů. Kromě reprezentace španělské (Katalánsko, Navarra, Andalusie, Madrid) zde hostovaly soubory z Mexika, Itálie, Portugalska a Francie. Celkově měl letošní festival mnohem menší rozsah (jen dvě představení denně!, což kritizovali i „domácí“), menší byl i počet pozvaných hostů a doprovodných akcí. Tento fakt zřejmě souvisel především s tíživou finanční situací Španělska, i když se baskické části dostávalo v minulosti vydatných finančních injekcí právě do kultury. Nechyběly ale – pro současné festivaly tak typické – workshopy pokoušející se nalákat především místní diváky – a také cudně propagovaná, ale velmi zdařilá výstava shromažďující ve výstavních prostorách TOPicu hrdiny evropských lidových loutkových komedií. Její název byl „Routas de Polichinela/ Polichinelovy cesty“ a zahrnoval postavy loutkové komedie v Itálii, Francii, Portugalsku, Španělsku a překvapivě také v Maďarsku, Čechách a Rumunsku. K této výstavě také vyšel výpravný stejnojmenný katalog ve španělsko-anglické verzi se zásadní studií, jejímž autorem je literát (a příležitostný loutkář) Španěl Toni Rumbau, který v Tolose představil i svou samostatnou ve španělštině vydanou publikaci „Rutas de Polichinela“.

Zúčastníte-li se jako host významnějšího zahraničního festivalu, bývá nepsanou povinností popsat pokud možno všechny zajímavé inscenace, které na festivalu byly, nebo se pokusit o sumarizaci nejvýraznějších trendů. Jak jsem již napsala v úvodu, letošní festival v Tolose nebyl programově nijak výjimečný, a přesto jako olej nad vodu vyplynul akcent na stínové divadlo (objevilo se hned třikrát) a znovu tu byl – stejně jako loni na podzim v Charleville, viditelný zápas tradičních postupů loutkového divadla o udržení kroku se současností.

Ve festivalovém programu byly tentokráte hojně zastoupeny produkce vycházející právě z tradičních španělských komediálních figur, z nichž mě zaujala práce katalánského souboru Titelles Verges z Barcelony (založeného r. 1910 a dnes jediného tradičního maňáskového souboru ve Španělsku), který přivezl maňáskovou komedii nazvanou prostě Classic a o pár dnů později stejnými typy loutek hraného adaptaci Colodiho Pinocchia – Pinocho (vyslovuje se ve Španělsku samozřejmě jako „Pinočo“). Zajímavá byla u použitých maňásků ojedinělá technologie. V krku spojeného s hlavou loutky jsou tři (!) otvory pro ovládání ukazováčkem, prostředníčkem a prsteníčkem, ruce loutky jsou vedeny palcem a malíčkem. Hlavy loutek jsou plně dřevěné a tluče se s nimi (a v celé komedii opravdu vydatně) „hlava-nehlava“. Na poněkud toporně vyhlížející neustále rozpažené ruce loutek, které práci s rekvizitou rozhodně neulehčují, však velmi rychle zapomenete díky brilantní loutkářské práci ve strhujícím tempu. Variacemi na vděčné situace maňáskové komedie (záměny figur, bouchání figur o portálu, náhlé vynoření se loutky z propadla, její skrývání se – pod stolem, za spoluhráče atd…), kterými je celý příběh prošpikován, představení přímo hýřilo. Katalánským Kašpárkem, hlavní komickou figurou příběhu, je zde Pericu, který nezapře podobu s ostatními evropskými komediálními typy. Hraje se bez pivety (slavíka, piščiku), všechny figury mluví jediný herec a v situačních honičkách a skupinových tanečcích (v prologu a na konci představení) mu vydatně sekunduje jeho žena.

Přes tento zážitek, který mi objevil tradiční katalánskou maňáskovou komedii, byl pro mne toloský festival ze všeho nejspíše v zajetí stínového divadla, meotaru a počítačové animace.

Vzkříšení stínového divadla, tohoto po dlouhou dobu téměř zapomenutého žánru loutkového divadla – nejen tady na festivalu (a pokud si vzpomínám i na reference v nejrůznějších zahraničních odborných časopisech), ale i jinde ve světě, zažívá už delší dobu zřetelnou konjunkturu. Není novinkou, že jde o žánr stále pěstovaný a zdokonalovaný zejména ve Francii a Německu (tam se pořádá dokonce několikadenní festival stínového divadla), ale tentokráte se vedle tzv. „běžného stínového divadla“ objevilo nejen formální osvěžení ve spojení s počítačovou animací, video dotáčkami, ale ke slovu přišel i starý známý meotar, který díky produkcím Tomáše Hájka z Poniklé okouzlil v poslední době i české diváky.

Ve výtvarném provedení nezůstává jen u tradičních černobílých obrázků, pracuje se i s barvou, ale je pravda, že černobílá kombinace těmto produkcím sluší nejvíce.

Z inscenací prezentovaných v Tolose s technikou stínového divadla kombinovanou s počítačovou animací pracovala inscenace Basilisa španělsko-argentinského souboru La Canela.

(Trochu jsem se podivila, když jsem po pár chvílích v příběhu objevila známou ruskou pohádku o Krásné Vasilise, které pomáhá při její službě u Baby Jagy oživlá panenka. Neznámý název známé pohádky se posléze vysvětlit tím, že soubor prostě špatně přečetl v knižní předloze název hlavní hrdinky napsaný v azbuce!) Zde počítačová animace dynamizující proměny prostředí (rozkvétající stromy, panenčin „úklid“ interiéru chaloupky Baby Jagy) pomáhala zejména scénografii, ale velmi dobře sekundovala i „živé“ vlastní stínové produkci.

Koncertem pro zpětný projektor, čtyři ozvučené obří číše a figury stínového divadla doplněný o počítačovou animaci bych mohla nazvat představení Prometeus Lafontana Formas Animadas z Protugalska, které bylo zajímavé i dramaturgickým uchopením známého mytického příběhu. Na levé straně jeviště, jako u dlouhého mixážního pultu, zcela „přiznaně“ seděl animátor celého příběhu, který zručně kreslil do písku rozsypaného na základní vodorovné ploše před sebou jednotlivé scény (palác na Olympu, ale i Prométheovu cestu do Héfaistovy kovářské dílny). Ty pak byly pomocí zpětného projektoru zvětšované na rozměrné plátno visící uprostřed jeviště. K tomu všemu si ještě představte „pískový prostor“ doplněný o akce dvourozměrných hrdinů příběhu, které jsme mohli sledovat jako dynamické stínové divadlo na plátně. Nevěděla jsem, na co se dívat dříve – na výtečný herecký koncert, na vtipně a účelně použitou techniku či na vlastní příběh nešťastného Promethea, kterého do celé akce s ukradeným ohněm vmanipuluje poťouchlý bratr. (Však za to posléze dostatečně trpí v manželství s hádavou Pandorou!) Bavila se jak početná školní mládež, která na představení přišla, tak dospělí. Jen ty obří číše, které se na začátku rozezvučí, mi v celku inscenace zůstaly trochu záhadou a obávám se, že budou doslova kamenem úrazu při mobilitě celého zajímavého projektu při jeho eventuálním přesunu do zahraničí.

Antické báje předvedené formou stínového divadla se objevily na festivalu ještě jednou – tentokráte však v méně výrazně zpracovaném příběhu Trojské války v podání Katalánce Eugenia Navarry nazvaném El Caballo de Troya y al pequena Helena/ Trojský kůň a krásná Helena, kdy šlo o komorní stínoherní produkci a interakci loutky (maňáska – Heleny) a komentátora, sólisty celého představení.

Výbornou práci s loutkou – tentokráte s oblíbenými manekýny (navlečenými na tělo jako obrácené „krosnové loutky“ nebo jen volně zezadu vedenými pomocí „kolíku“) ve velmi zdařilém a invenčním technologickém provedení, jsem ocenila v inscenaci A la deriva Joc / Po proudu řeky – hra inspirované příběhy Huckleberryho Finna skupiny La Liga Teatro Elastico z Mexika. Loutky, které vznikají na počátku představení z prvků kostýmů herců a posléze animátorů, byly nejen velmi dobře rozehrané, ale z dramaturgického hlediska i nečekaně opodstatněné. Manipulace hlavního hrdiny ze strany „dospělých“ zde byla v souladu se základním charakterem loutky, která závisí svým osudem i postavením na svém manipulátorovi. Dobře rozehraný scénický prostor pracující se základním mobiliářem – „výbavou“ herecké trupy na počátku představení (cestovní kufr a stůl se zásuvkou-okénkem, ze kterých postupně vzniká loď, domek i zařízení několika různých interiérů), vkusné a nápadité loutky, srozumitelná linka příběhu – to všechno způsobilo, že jsem zapomněla na jazykový handicap a se zájmem sledovala působivé výtvarné obrazy i velmi dobrou práci s různými typy loutek.

Na zahraničních festivalech člověk většinou přemýšlí o tom, které představení by rezonovalo s naším českým publikem a které by mohlo být zajímavou inspirací i pro české tvůrce. Pokud bych tedy tentokráte mohla vybrat či doporučit něco z Tolosy, pak by to byly pro své divadelně-výtvarné hodnoty především inscenace dvě: Prometeus a A la deriva Joc. Třeba budete mít možnost vidět je na některém českém festivalu, a pak mi dát za pravdu, nebo mě naopak nařknout z toho, že jsem se dala příliš okouzlit toloským „geniem loci“.

Loutkář 1/2014, s. 26–27.

Malíková, Nina: Tolosa ve znamení stínů

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás