Přelet nad loutkářským hnízdem

Vašíček, Pavel: Loutkářská katedra DAMU – prvních 20 let (1952-72)

Absolventský ročník 1957/61 dostal už o rok dříve poněkud „danajský dárek“ v podobě Pehrova – horkou jehlou sestehovaného – Maňáskového kalendáře. A do značné míry se „danajským darem“ stal i celý dramaturgický plán LOUTKY na sezónu 1960/61.(Kdo ho vlastně tehdy sestavoval? Dr. Kolár? Nějaká „umělecká rada“? A měli i studenti šanci se na jeho tvorbě podílet? Asi ne…) Výmluvný je už titulek Halíkovy recenze první inscenace Dismanových Tří medvíďat – „Z písku bič neupleteš“ (ČsL 1960/12)! (Kdo hru zná, toho by možná napadlo – zhusta používané – jadrnější vyjádření téže myšlenky.) Autorem úpravy a režisérem byl Ivo Dvořák, scénu navrhla jeho sestra Eva Dvořáková (Švankmajerová) a loutky Jozef Bielek, hudbu složil jazzman Milan Pilar. Titulní trojici Rýšu, Míšu a Mášu hráli Bedřich Hányš, Štefan Šmihla a Marie Kočková, dále účinkovali Zuzana Schmidová, Světlana Bouzková, Jitka Bulánková (Dvorská), Jana Vokálková, „třeťáci“ výtvarník Jiří Pitr a Radmila Malá, jímž sekundovali jako pomocní vodiči Jozef Mokoš, Anděla Nechvátalová (Čisáriková) a Anton Vaculík, rovněž z 3. ročníku. Premiéra 8. října 1960.

Hra, poprvé uvedená v r. 1950, vznikala dlouho, za pomoci neustálých přímých konzultací s dětmi, jež ji v procesu vzniku i ve výsledku výrazně ovlivnily, a to – bohužel – spíše negativně. „Ano, hra pro děti musí respektovat potřeby a zvláštnosti svého publika, ale rovnoprávně s tím musí být nesporným uměleckým dílem, dobrou divadelní hrou. A Tři medvíďata jí přes všechny detailní klady nejsou. Prostičký příběh tří medvídků, kteří utekli z cirkusu, aby se v lese shledali se svou maminkou, je rozvlékán, zamlžován, nastavován a rozmělňován, v jednotlivých situacích dílčími motivy komplikován a zaplétán – a to většinou způsobem, jejž by autor sice určitě obhájil argumenty ze svých dlouholetých zkušeností z práce s dětmi, ale jenž bohužel často odporuje logice ze zvířecí pohádky (např. \’kolísající\’ a nakonec polepšená liška!) i neoddiskutovatelným zákonům dramatického textu. Je to dílo zkušeného pedagoga, ne dramatika“. Shrnuji: absolvující studenti se z vůle školy museli utkat s velmi problematickým textem, navíc psaným pro herecké divadlo a pro loutky nijak zvlášť vhodný… O tužbách a představách samotných tvůrců nemluvě. Není divu, že mladý režisér k němu přistoupil kriticky a pokusil se pomoci sobě i kolegům „zásahem \’zvenčí\’- a nelze to, myslím, v tomto případě pokládat za chybu. Zasadil hru do přikomponovaného rámce: Skupina mladých lidí dostane nápad sehrát improvizované loutkové představení a použije k tomu prostředků, jež má po ruce – bedny, paravány, míče, balónky (n á h o d o u objeví i bednu s vhodnými loutkami). Toto řešení celou inscenaci v zásadě sympaticky nadlehčuje, stylizuje, činí jí zajímavější pro dnešního diváka. V z á s a d ě – v detailech lze mít spoustu námitek.“ Halík některé z nich vypočítává, za zmínku snad stojí tato: „Stěží v nás vzbudí představu měsíce v prostoru zavěšená drátěná postýlka pro panenku (i když se přitom říká, že to je měsíc!), uznáme, že je jistě spojitost mezi postýlkou a nocí, tudíž měsícem – ale je to asociační pochod tuze složitý i pro dospělého, natož pro děcko.“ Výtvarnice – budoucí významná surrealistka, se už zde osobitě projevila a její řešení se v kontextu doby jeví jako velmi zajímavé, zvláště uvážíme-li, z jakého textu vyšla. Halík však míní, že „takto řešená scéna z improvizovaných symbolů sice působí loutkářsky zajímavě, ale na několika místech zcela znemožňuje vyhrání předepsaných situací… To je vůbec čertovo kopýtko tohoto inscenačního řešení: snaží se představení zpestřit, zestylizovat, udělat zajímavější – a to se mu vede! – ale někdy ztěžuje srozumitelné vyhrání vlastního děje a vůbec jeho sledování, protože rámec improvizované produkce na sebe strhává někdy příliš pozornosti a ještě víc komplikuje motivaci děje, už v předloze často dost složitou. (…) Přes větší i menší výhrady lze tuto inscenaci v zásadě přijmout kladně, i když bez velkého nadšení. Že veškeré vynaložené úsilí a invence nepřináší náležitý výsledek v celkové úrovni představení – to je, myslím, především vinou slabé předlohy. A tak není divu, že závěrem recenzent přeje dalším absolvujícím režisérům “aby jim dramaturgie dávala hry, které by byly pro jejich debut bezpečnějším odrazištěm„.

Ani druhá hra, nabídnutá absolvujícím studentům dramaturgií LOUTKY – Malíkova Pohádka z kouzelné obálky – byť nesporně zajímavější a kvalitnější než Dismanova hříčka – jistě nepatřila mezi hry “vytoužené„. “Zub času„ na ní musel být patrný už i v době, kdy byla inscenována v LOUTCE, tím spíše dnes (ale nonsensový text “Sovího songu„ dodnes neztratil nic ze svého půvabu, a stejně tak i některé nápady, např. oživlý billboard atp.). Malíkův text, poprvé uvedený na scéně vinohradské Umělecké výchovy, v režii a výpravě autora v dubnu 1937 – vznikl bezprostředně po Míčkovi Flíčkovi, který byl moderní variantou Budulínka. Obdobný postup zvolil autor i ve své následující hře, kdy do současného hávu oblékl syžet “Perníkové chaloupky„. Bohužel tento klasický motiv, právě tak jako prolog s Obálkářem a kouzelnou vodičkou, slouží jen jako záminka, jako spouštěcí mechanismus, který uvede do chodu závěrečnou honičku, jež zabírá cca třetinu textu a ústí poněkud do ztracena. Hra byla zřejmě především scénářem pro Malíka režiséra a výtvarníka (text obsahuje řadu inscenačních poznámek) a byla adresována vyšší věkové adrese. V úvodu autor předepisuje živého herce (pro roli Obálkáře), což tehdy rozhodně nebylo běžné, v mezihrách využívá svého oblíbeného prostředku – rozhlasu – a dokonce i diapozitivů, jež měly markýrovat pokusné televizní vysílání. Ve svých Dějinách loutkové hry do r. 1945 Zdeněk Bezděk konstatuje, že autor kladl “evidentní důraz na jevištní techniku„ i na různé scénické efekty, “které ovšem nemohou nahradit chybějící pointu v ději. Pohádka z kouzelné obálky svou literární úrovní ovšem převyšuje soudobou produkci loutkových her; jako primární se však v ní jeví zájem o moderní inscenační postupy, které si autor především chtěl vyzkoušet. Z hlediska vývoje loutkové hry v kontextu literárním a pedopsychologickém neměla takový význam jako Míček Flíček. Do repertoáru loutkových divadel se dostala jen sporadicky, zřejmě také pro svou inscenační náročnost„. Hra tedy měla už ve svých “genech„ vepsánu jistou vnějškovost a efektnost a jak se zdá, studenti k textu přistoupili právě v těchto intencích, tedy vlastně adekvátně, samozřejmě v kontextu počátku 60. let, počínajícího “boomu„ malých divadel, černého divadla atd. – úprava a režie Rostislav Černý, výprava Pavla Štouračová (Kuschmitzová), hudba Zdeněk Lepší, hráli Jitka Bulánková (Dvorská), Světlana Bouzková, Štefan Šmihla, Jana Vokálková, Zuzana Schmidová a Bedřich Hányš (v roli Imaginátora, jak byl překřtěn Obálkář), “který si všechno pro Vás vymyslil„. Premiéra 10. prosince 1960.

Ještě než budu citovat ze vskutku zdrcující recenze “dvorního kritika„ Jindřicha Halíka, dovolte mi krátkou úvahu… Všechny doposud citované recenze mají svého autora, který posuzuje dílo svojí optikou, na základě svého úhlu pohledu na divadlo. Má své lásky i nelásky. Někdy dokonce hraje roli rozdílná kvalita repríz. Čili, všechny tyto citace je třeba posuzovat jako dobové dokumenty, které se zachovaly (na rozdíl třeba od názorů zcela protichůdných) a relevantní stanovisko – samozřejmě opět diktované jeho vlastním “ustrojením„ – by k nim mohl zaujmout jen očitý svědek. Jindřich Halík byl recenzent kromobyčej poctivý, cenná je i dlouholetá kontinuálnost jeho hodnocení produkce LOUTKY, se sympatiemi (byť i s výhradami) vítal všechny nové, odvážné pokusy, ale sám asi vyznával hodnoty spíše konzervativní, ostatně ihned po škole nastoupil do ÚLD. Možná měl pravdu a studenti vskutku podlehli pouhé módnosti, a možná inscenace prostě jen nebyla “jeho šálkem čaje„. Nuže, nalistujme ČsL č. 3/1960, článek nadepsaný “Konvence je mrtva! Ať žije konvence!„:

“Vezmi loutkovou hru (nezáleží na tom jakou) a sáhni do své zásobárny pro inscenační nápady (nemusejí se hodit právě k zvolené hře a mohou být i starší). Přidej působivý pantomimický úvod, přimíchej trochu černého divadla a melancholické moderní hudby a vznikne zaručeně nová, moderní, nekonvenční – konvence! Tento recept jsem pochytil v LOUTCE při inscenaci Malíkovy Pohádky z kouzelné obálky, hra se dává pod názvem Vyčarovaná pohádka… Je to tedy recept vyzkoušený – ale nikomu to neradím. Snad takový sarkasmus není na místě – jmenované představení je totiž velmi neveselá záležitost. Mladí v LOUTCE – v rozporu se všemi proklamovanými snahami o nové, tvořivější loutkářské umění – odvedli tentokrát práci netvořivou, jalovou. Neukázali ani rozběh originálních talentů – ani solidní znalost řemesla; neukázali skoro nic! (…) Úpravou rozumím takový zásah do textu, který mu pomůže – ne ten, který jej poškodí! Domnívám se, že úprava měla odstranit pár zaschlých větviček – a ne nešetrně oklestit celý svěží a pevný kmen, či ho dokonce podkopat – jak to udělala Černého úprava s Malíkovou hrou, když např. povážlivě zamlžila srozumitelnost úvodního motivu kouzelné vodičky. Vinu za neúspěch však nese ruku v ruce Černý – upravovatel s Černým režisérem (a ten snad ještě víc): režisér si vyhraje s pantomimickým úvodem, s eskamotáží barevných světýlek po oponě – ale nesnaží se propracovat obyčejný delší dialog tak, aby nebyl nudný. A koho vinit za to, že herecká práce má tentokrát až neuvěřitelně slabou úroveň? Jsou vinni herci, režisér či výtvarník nebo konstruktér loutek? Nevím – ale fakt je, že loutky-marionety se pohybují s řemeslnými hrubkami, jsou takřka bez minima herecké invence, právě tak jako plochý hlasový projev, který je navíc špatně srozumitelný. Nelze se divit, že dětští diváci se nebaví a co chvíli se projevují zvědavými dotazy. Dvě dětské poznámky byly pro mne jedinými trochu veselými dojmy z představení… Jinak jsem si odnášel dojem skrz naskrz smutný. Proto, že sympatické úsilí mladých z katedry, úsilí o umělečtější, vynalézavější loutkářské umění se tu zvrhává do pustého efektaření, formálnosti, neuměleckosti – že ve jménu boje proti starým konvencím vytváří konvence sice jiné, ale stejně jalové, ne-li jalovější – protože jim chybí ještě i řemeslo a nedosahují ani nejmenšího efektu na dětského diváka. Tahle inscenace má jediný kladný rys: ukazuje v kostce všechny omyly, které se dříve ukazovaly méně nápadně a jen občas. A tak snad dokáže jejich škodlivost a způsobí, že se víckrát neobjeví„.

Časovaná bomba, jež vybuchla v půli druhého semestru, však už zřejmě tikala…

Program k Vyčarované pohádce totiž zval i na následující premiéru, určenou tentokrát dospělým. Pod názvem Dvě rozmarné operky se skrývala “hanácká lidová zpěvohra z 18. století„ opatřená bizarním titulem Kterak Landebork ani nepškna do Prahe zahébal plus původní dílko pedagogů KL skladatele Otty Rödla a libretisty Zdeňka Bezděka Generálská operka, kteří se také ujali režie (autorkou výpravy, pokud se mi podařilo zjistit, byla absolvující Jarmila Pánková (Týmlová). V inscenaci kromě výše uvedených “čtvrťáků„ byli zapojeni i posluchači 3. ročníku.

Autorem první ze jmenovaných zpěvoher je dle některých pramenů cisterciácký mnich páter Alan (Ingác) Plumlovský, dle jiných, kantor z Bílovic u Uherského Hradiště Josef Schreier (snad proto LOUTKA jméno autora raději neuvádí). Původní název zní: “Kterak Landebork z království českého ani nepškna (lotr) s Bohem hébal, připomínáme pro malé veražení následující osobe: matka, syn, otec, rektor, Landebork.„ (které slovo v názvu v r. 1960 vadilo, je zjevné). “Její obsah není pohádkový ani mytologický, je docela světský a souvisí dokonce s aktuálními politickými událostmi (neúspěšný pokus Pruska dobýt Prahu v r. 1757 – pozn. P. V.). Hanácký synek je zajat pruskými vojáky, po porážce vetřelců uteče domů a vypráví rodičům a rektorovi o svých strastech v nepřátelské armádě. Nejnápadnější na tom všem je ten človíček, který je nucen vyzrát nad nepřízní osudu. Hanácký chlapec není žádný hrdina, ani jeho rodiče. Když je překvapen verbířem, pokouší se ho podplatit. \’Pane stréče, pane soldát, proste mě, zaplatím vám rád, na hode vás pozvu k tomu, jenom poďte se mnó domu´.„ (Rozhlasové Toulky českou minulostí, č. 616).

I hlavním (ne)hrdinou “Generálské operky„ je prostý vojáček Filípek, který je – i přes svůj mundur – skrznaskrz “civilista„. Jeho spásou se stane jeho milá Bětka, která si pro něj na vojnu dojde, hraje o Filípka vrhcáby se samotným generálem a – vyhraje. Pak už jí ani Filípkovi nic nebrání, aby založili rodinu – a čáp i s vránou se mohou strhat! Bětka s Filípkem nakonec celé vojsko “demobilizují„ a využijí jich k “mírovým účelům" (sám generál je nakonec přijat coby dědeček). Císaři pánu už nezbývá nic jiného, než se nechat zarámovat do zlaceného rámu.

Čili – tím, co obě zpěvohříčky vzdálené na časové ose téměř dvě století propojilo, byla antimilitaristická (ne-li přímo pacifistická) myšlenka (samozřejmě směřovaná výhradně do řad rakouské císařské armády). A inspirací k zařazení na repertoár LOUTKY mohla být i vzpomínka na úspěšné nastudování Loosovy operky O komínku v r. 1957, o níž jsme už referovali. Nemyslím, že šlo a priori o výběr nezajímavý. Nicméně lze s úspěchem pochybovat, že zvolené tituly byly právě tím, čím tehdejší studenti – absolventi žili, co toužili vyjádřit, k čemu by se chtěli vyslovit, a když už se konečně dočkali i inscenace pro dospělé (což je do jisté míry sporné, spíše snad pro fajnšmekry), jistě měli výrazně lákavější a vyhraněnější představy o své (sebe)realizaci – daleko více souznějící s dobou. Je zjevné, že své sny si tentokrát plnili páni pedagogové, kteří ovšem netušili, k čemu jejich záměr povede a v co vyústí.

Loutkář 1/2014, s. 14–16.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.