Malíková, Nina: Zemřeli

U mého prvního setkání s celoživotně neposedným, revoltujícím a mimořádně zajímavým francouzským loutkářem Alainem Recoingem byl Erik Kolár – ostatně jeho schopnost seznamovat lidi a dávat dohromady ty, kteří by mohli souznít stejnou \\\\\\\„krevní skupinou\\\\\\\“, patřila k jeho významným charakterovým rysům a myslím i celoživotnímu poslání.

Alain Recoing tehdy přijel do Prahy se svou ženou Marys, která se chtěla v tehdejší Mecce loutkářství seznámit s naší loutkářskou školou, možná i trochu hledat sama sebe, a proto na několik týdnů, které se možná protáhly déle, než se čekalo, opustila Alaina i s tehdy dost malými dětmi! Měl už tehdy můj bezmezný obdiv.

Druhé setkání bylo, když jsem v Paříži sháněla materiály ke své diplomové práci o Gastonu Baty, jehož byli koncem čtyřicátých let minulého století Alain Recoing se svým generačním druhem (a také významným francouzským loutkářem) Jean-Loup Temporalem žáky a posledními spolupracovníky. Naše setkání se však tehdy neomezilo jen na vyprávění o Batym a francouzské divadelní avantgardě, ale i o práci v Batyho loutkovém divadle Marionnettes à la françaises, jehož princip maňáskové komedie ovlivnil Recoinga na celý život. Alain Recoing mě s pohostinností, která byla pro něj charakteristická, nechal nahlédnout do trochu bohémského běhu své rodiny a já se teprve později dověděla, že se z jednoho z jeho dětí, které s námi tehdy stolovaly, později stal významný francouzský herec (Aurélien Recoing, dnes člen Comédie Française) a jiný (Eloi) je režisér a překladatel a působil jako pedagog v charllevilské škole a třetí ze čtyř Recoingových synů (Blaise) se věnuje hudbě i divadlu. Viděla jsem tehdy i Alainovu práci – pamatuji si na jeho stínoherního \\\\\\\„Odyssea\\\\\\\“, který na mě v poněkud loutkářsky obecně chudé Paříži působil velmi příjemně.

Poslední setkání byla – kde jinde než na festivalu v Charleville, kde tento \\\\\\\„enfant terrible\\\\\\\“ francouzského loutkářství – věčně oponující, ale vždy zuřivě bránící loutkářské řemeslo, živě diskutoval nejen ve stanu s probíhajícími nočními profesními diskusemi (s neúnavnými Francouzi, kterým je diskutování národním sportem), ale i na ulicích a v divadelním klubu. Zasloužil se o vydání specifických knížek – příruček o umění hry s maňáskem, ale i dalších, nad kterými bděl v edici francouzského oborového sdružení THEMAA.

Byl to stále on, bohémsky rozevlátý, obdivovaný, respektovaný i kritizovaný. Nedovedu si francouzské loutkářství bez něj představit, tak silně byl – a jistě nejen pro mne – s ním a jeho vrcholy i sestupy spjatý. Deset dní před jeho smrtí se mu splnil dlouholetý sen, za který celý život bojoval – ve slavné a jedinečné pařížské rue Mouffetard bylo konečně otevřeno stálé loutkové divadlo!

Měla jsem ho moc ráda, nejen proto, jak velkoryse se ke mně jako ke studentce z východní země před lety zachoval, ale i pro jeho tvrdohlavost, názorovou konzistenci, loutkářský kumšt a v neposlední řadě neokázalý, ale jasný a v pravdě francouzský šarm.

Alain Recoing (1924–14. 11. 2013)

Jako loutkář začínal v r. 1948 u Gastona Batyho, později si založil svou vlastní divadelní skupinu. Vytvořil přes 50 inscenací pro děti i dospělé, z těch nejvýznamnějších se často cituje \\\\\\\„Balada o Mr.Puchovi\\\\\\\“, kterou napsal jeho syn Eloi Recoing a ve které v režii slavného Antoina Viteze v roce 1976 s úspěchem v řadě repríz v pařížském Théâtre national de Chaillot jako sólista hrál. Recoingovou doménou byli maňásci, do jejich možností a půvabu zasvěcoval posluchače v IIM v Charleville-Mézières i na universitě v Paříži (Paris III – Sorbonne Nouvelle). Chtěl své umění předávat mladým, a tak vedle svého divadla Théâtre aux mains nues (Divadlo holých rukou) zavedl v roce 1995 vlastní uměleckou dílnu, kde učil loutkářskému řemeslu řadu začínajících divadelníků. Psal, popularizoval loutkářské umění a ustavičně hledal spojnice mezi současným divadlem a maňáskářskou tradicí. V jeho osobě odešla další legenda moderního evropského loutkářství.

Loutkář 1/2014, s. 6.