Malíková, Nina: Pocta kumštu, fantazii a hravosti

Začíná to skoro nenápadně. V poloprázdném pokoji s černobílými tapetami sedí v komickém baretu a županu za jednoduchým stolkem třesoucí se stařeček. Vypadá směšně, trochu jako Pantalone z komedie dell´arte. Jeho podivínská osamělost je přerušena rázným vstupem ošetřovatelky, která mu přináší prášky. Jen ale za ní zapadnou dveře, figura nabývá pevnějších kontur i gest, stařeček ožije a začne psát.

Na prosvětlené zadní stěně pokoje se objevuje jako na filmovém plátně titulek: Paměti. A podpis: Georges Méliès. Začíná se odvíjet historie jednoho podivuhodného života.

Méliès píše pomaleji, než je schopen své rychle plynoucí vzpomínky zachytit, a tak jsou ilustrovány „pohyblivými obrázky“ – stínohrou, která nás seznamuje se zásadními momenty jeho curricula vitae. Když už se zdá být střídání příchodů ošetřovatelky a znovu začínaného psaní, které před ní Méliès skrývá, téměř nudné, je – zcela v duchu zákonitostí správného gagu – přerušeno novým nápadem, novým hravým trikem: tu překvapí svérázný pacient svou ošetřovatelku růží, tu ji zaskočí s furiantsky zapálenou zakazovanou cigaretou v jedné ze čtyř(!)rukou. Souboj přísnosti a hravosti pokračuje, a ze struktury tohoto duelu je jasné, že to už ani zdaleka není jen rozehraný prolog příběhu. Hraje se beze slov a pohyby všech aktérů jsou velmi stylizované – přiznaná inspirace komediálními scénkami němé grotesky, jejím stylem i strukturou je zde očividná.

O gradování tohoto vzájemného téměř milostného laškování se postará vstup další figury – pána v černém, kterého díky důmyslným trikům a skrývačkám v dekoraci nevidí ošetřovatelka, ale jen Méliès. Hra na schovávanou, nečekaná objevování se postavy černého pána, její rozdvojování a posléze i roztrojování se v rychle střídaných situacích řetězí a z pána v černém se postupně vyklube ďábel, který chce z G. M. vymámit úpis na duši.

A pak se začne roztáčet na jemné osnově faustovského příběhu kolotoč situací, gagů, triků a kouzel, kdy inscenátoři pracují s několika jednoduchými prvky scény i mobiliáře (stůl, židle, dveře, skříň, pokrývka či plachta) v prostředí, ve kterém se pohybuje jen pár postav – hlavní protagonista, žena, pán v černém a kostlivci, s mnoha odkazy na Mélièsovy filmy (Faust, Cesta na Měsíc) i filmově pojaté kouzelnické triky. Je to důmyslná kombinace francouzské salonní frašky, loutkové rakvičkárny a filmové grotesky, a to vše ryze divadelními, zdánlivě jednoduchými prostředky.

Základním principem je zde hravost, která je nejen základním gestem inscenace, ale vychází i ze skutečných Mélièsových vlastností tak, jak je známe z jeho biografie a konečně i díla. Divadelní Méliès si průběžně hraje, a to nejen s celuloidovým páskem, do kuličky zmuchlaným papírem, ale především s ošetřovatelkou, kostlivci, smrtkou i diváky.

V takto vystavěné inscenaci samozřejmě dominují dvě figury, kterým dávají tvůrci dostatek příležitostí – Méliès a ošetřovatelka. G. M. ve výtečném podání Dušana Hřebíčka nejen zručně předvádí všechny kouzelnické triky, ale zároveň v jednoduché stylizaci a zkratce charakterizuje podivínského, dětského a někdy i dětinského Mélièse, který stačí vedle závratného tempa řady situací ještě spiklenecky mrknout do publika. Hřebíček vede figuru od třesoucího se stařečka se špičatým knírem až po ďábelsky se usmívajícího mága, ve výtečné pohybové charakteristice, mrštnosti, lyrice i trochu škodolibém úsměšku nad životem i smrtí.

Johana Vaňousová, kterou známe zatím spíše z jejích rolí naivek, překvapuje jako ošetřovatelka – domina. V němé roli s pečlivě vypracovanou pohybovou partiturou prezentuje hereckou ukázněnost a citlivou i inspirující souhru s hlavním protagonistou.

Poslední trik je především tragikomickým dialogem mezi stárnoucím umělcem a smrtí, ale neméně podstatné jsou i další, do nejmenšího detailu vypracovaného soukolí zasazené herecké výkony Luďka Smadiše jako pána v černém, doplněného výtečně sehranou dvojicí jeho dublerů (Redy Vávra, Jan Popela).

Výtvarně stylizovaná a pro všechny triky důmyslně vybavená scéna Marka Zákosteleckého nabízející otázku, zda jde o fiktivní nemocenské prostředí, či filmovou nebo divadelní dekoraci, je především metaforou života a jeho iluze, které jsou jedním z hlavních témat inscenace. Značnou roli v inscenaci hraje i maska, která umožňuje jednoduchou charakteristiku, ale i v případnou záměnu hlavních figur. Mélièsův špičatý knír, bradka a výrazné bílé obočí pomáhají divákovi v komediálních scénách nejen k snadné identifikaci protagonisty, ale právě pro tyto výrazné výtvarné znaky slouží i k řadě záměn v momentech, kdy si právě tuto masku vypůjčují jeho spoluhráči-dvojníci.

„Hledači loutek“ v posledních inscenacích našich loutkových divadel nebudou přítomnosti jediné loutky (a bravurně zahrané scénky s její miniaturizací a zjevováním se) asi spokojeni, a přece je celá inscenace (o inspiraci klasickou rakvičkárnou už byla řeč) v celé řadě loutkářských principů s loutkovým divadlem – s jeho triky, prací s detailem, rekvizitou i metaforou – výrazně spjata.

Tvůrci inscenace nezapřou důkladné studium dostupného materiálu o G. M., okouzlení jeho životem, tvorbou i prostředky. (Ostatně zalíbení ve světě filmu prokázali oba ve svých předchozích pracích – Jiří Havelka v absolventské práci inspirované životem Jana Kříženeckého, Marek Zákostelecký v inscenaci Cinema Palace, kterou režíroval v Polsku). Zde se zúročuje nejen tato znalost, ale i do detailu promyšlená stavba celku, budovaná od jednoduchých triků až po ten závěrečný, poslední, který doslova zvedl na premiéře diváky ze sedadel.

Popisovat podrobněji toto představení by znamenalo popisovat kouzelnické vystoupení, a všichni, kteří to zkusili, vědí, že je to skoro nemožné. Vždyť nelze popisovat iluzi, která je právě pro svou nepopsatelnost pro diváka tak přitažlivou.

A tak finále, které, které je logickým vyústěním všech triků pana Mélièse a majstrštykem inscenace, neprozradím, ostatně kouzelník Méliès by se mnou jistě souhlasil.

Poslední trik pana G. M., v jehož názvu je možno vidět odkaz na Švankmajerův Poslední trik pana Schwarzewalldea a pana Edgara – (ostatně jeden z motivů použitých v tomto filmu se zableskne i v této inscenaci), není jen poctou průkopníku kinematografie Georgesu Mélièsovi, ale poctou kumštu, který se nevzdává a vyhrává nad smrtí, prostředností i zákazy. Poctou touze po faustovsky věčném životě ve světě plném magie, triků a kouzel, kterým svět filmu rozhodně je.

Divadlo DRAK, Hradec Králové

Jiří Havelka/Marek Zákostelecký: Poslední trik Georgese Mélièse

Režie: Jiří Havelka, dramaturgie: Dominika Špalková, výprava: Marek Zákostelecký, hudba: DVA.

Psáno z premiéry 5. 10. 2013.

Loutkář 6/2013, s. 14–15.