Přelet nad loutkářským hnízdem

Kosová, Petra: Zbaštil i publikum

Zbaštil i publikum – tak neotesaný je Otesánek, který se při večerní premiéře představil 11. října v plzeňském Divadle Alfa. Snědení diváci se nenechali vývojem událostí zaskočit a odměňovali špektákl jásotem a potlesky na otevřené scéně. Děti i dospělí rovným dílem.

Otesánek je velmi jednoduchá pohádka pro nejmenší děti, pravda, trochu hororová. Ale sama o sobě to není ideální matérie pro jevištní zázrak. Chce to hodně dobrý nápad. V případě libereckého dramatika a dramaturga Vítka Peřiny, u kterého si Alfa nové zpracování Otesánka objednala, Múza políbení neodbyla. A tak našel způsob, jak se na omletý příběh podívat z jiného úhlu – zevnitř. Upustil od nudného chronologického memorování příběhu a situoval děj do Otesánkova pupku. Sobě, režisérovi Tomáši Dvořákovi, autorce výpravy Renátě Vosecké a hercům tím rozvázal ruce i mysl a odpálil napínavé vyprávění kořeněné změnami dynamiky a nadívané překvapivými momenty. Stále novými.

Dalším skvělým nápadem autora je kupodivu zasazení příběhu do plzeňských reálií. Tohle řešení nebývá vždycky šťastné a často takový obrat, když je přes ruku, kostrbatě nastaví děj řídkou kaší podbízivosti a povrchnosti.

Ale v případě Otesánka je dějiště příběhu nedílnou součástí poctivého a chutného gruntu. Zcela logicky otevírá možnost pocítit uvnitř loutkového thrilleru nebezpečí, které je nadosah! Všude kolem! A v podobě nenasytného českého dřeva, žádné importované Godzilly! Divák prostě musí fandit, protože právě teď mu jde o kejhák a o rodné město a kraj.

Scénické řešení je při množství nabídek režisérovi a hercům účelové a jednoduché. Že se hraje s různými typy loutek? To je zcela samozřejmé. Jsou při ruce, neboť Otesánek sežral i loutkáře s veškerou výbavou. A spocívaní nebožáci si musí vzájemně pomocí loutek objasnit, co se komu stalo.

Lícují také filmové dotáčky Vojtěcha Dvořáka, přizpůsobené neobvyklé perspektivě Otesánkovy tlamy: akce z filmu plynule přecházejí na jeviště, k dalšímu hromadnému překvapení v hledišti. Hudba Vratislava Šrámka oddaně slouží potřebám inscenace a je vrostlá do kompaktního, svižného a zábavného celku.

A herci? Zprvu se zdá, že je to Milena Jelínková j. h. (je od nové sezóny na volné noze) a Milan Hajn, kdo mají jako loutkáři v inscenaci hlavní slovo. Ale dominance se přelévá podle toho, kdo příběh zrovna vypráví. Vedení tedy občas přebírá lesník Martin „Sádlo“ Bartůšek, jeho žena učitelka Marie Mrázková či hostinský Petr Borovský. Skvělá týmová práce střídaná sólovými výstupy. A ač by se zdálo, že na Blanku Josephovou-Luňákovou alias babku kořenářku zbyl jen štěk, nakonec opanuje řízné finále.

Pozor! Plzeňský Otesánek není dokonale promazaný stroj, soustružící úhledné obrobky jednotlivých scén, ale živoucí organismus plný energie a šťávy. Svůj podíl na tom mají i neskrývané přestavby, které jsou důvodem k dalším civilním rozehrávkám mezi hlavními protagonisty a dodají inscenaci i labužnicky „punkový“ rozměr. A publikum z chytře vymyšlených přestaveb těží, neboť díky nim může zvědavě vyjídat hrnce pohostinně otevřené loutkářské kuchyně. Která se ovšem včas zavře a jisté žádoucí tajemství je uchováno, takže publikum na svých právech na okouzlení z loutkářského čarování v žádném ohledu kráceno není.

Herci nepochybně obohatili původní dialogy, k čemuž jim dal Vítek Peřina prostoru dost, protože spolupracuje s Alfou delší čas a zná své Pappenheimské (Puppenheimské?). Při premiéře se herci možná o trochu víc rozjeli, ale to přece k večernímu uvedení pro dospělé a kolegy loutkáře patří a je to součástí jisté premiérové konspirace.

Komu je inscenace Otesánka určena? Vedení Alfy říká 5+. A bude to tak. Menší děti se nejspíš v košatějším ději ztratí. Ale ty starší spontánně reagují a rodiče také nepřijdou o svou porci šlehačky. A ty višně v rumu, tedy fórky pro loutkáře, třeba v podobě špičkování amatérů a profesionálů, ty svého konzumenta také najdou. A když ne vždycky, vůbec to nevadí, nikomu nepřekáží. Tak takhle to vypadá, když se někdo promlsá k závěru.

Je fajn vidět nového „Dvořáka“. V Otesánkovi navíc není snad jediný recyklovaný nápad z předchozích inscenací, což ještě zvyšuje chuťový zážitek.

Co se týče textu: v jistém smyslu Vítek Peřina navázal při spolupráci s plzeňskou Alfou na svoji matku, Ivu Peřinovou. Teprve ona totiž dokázala ve hře Jéminkote, Psohlavci vzkřísit sílu příběhu Jana Sladkého Koziny, který byl pro Plzeňany, uondané školními výlety na Chodsko, zadupaný v neatraktivní klišé. No a část Plzeňáků nerada slyší, že by mělo být jejich město hlavně ve znamení piva a fotbalu. Zvláště ti nesportovně založení se takového výkladu docela štítí.

Ale Vítek Peřina poslal z Liberce poleno, které je prostě „k sežrání“. Tým sestavený v Plzni následně věděl, jak z dodané suroviny přichystat výsledné hody. A tak si tu trochu pivně-sportovního patriotismu přiznají a užijí i ti, kteří raději holdují limonádě či vínu a hlavně divadlu. Snad to bude i naopak: snad si i diváci ryze sportovního ducha najdou cestu ke kulturnímu patriotismu vysoké jakosti.

Petra Kosová

Divadlo Alfa, Plzeň, Vítek Peřina: Otesánek

Režie: Tomáš Dvořák, dramaturgie: Pavel Vašíček, výprava: Renáta Vosecká j.h ., hudba: Vratislav Šrámek j.h .

Psáno z premiéry 11. 10. 2013

Loutkář 5/2013, s. 13.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.