Přelet nad loutkářským hnízdem

Soprová, Jana: Potřebuji k životu kreativitu

Před pár lety k nám zavítala Philippe Genty Companie, která uvedla na Nové scéně své představení Nehybní cestovatelé. V tomto představení hrál i Australan Simon T.Rann. Ale nebyla to jeho první ani poslední návštěva Prahy. V roce 2004 zde strávil díky své české přítelkyni půl roku. Na kraji letošního léta jsme se s ním mohli setkat znova – uskutečnil tu několik workshopů: na festivalu Tanec Praha, poté v Hradci Králové a nakonec týdenní seminář Manipulace loutky a těla na Loutkářské Chrudimi. Při této příležitosti se ochotně podělil o své zkušenosti a prozradil i leccos ze svého života.

Vaše zkušenost z workshopů z celého světa je dost velká. Jak jste se k lektorské činnosti dostal?

Souvisí to s mou prací ve skupině Philippa Gentyho. On před časem zamýšlel založit celou školu, ale poté, co měl mrtvici, mu bylo doporučeno, aby se tak velkého projektu vzdal. Takže záměr vytvořit školu se sice neuskutečnil, ale tým lidí, kteří byli schopni vyučovat a vést workshopy už tu byl. Po této metodě je poptávka, takže jednotlivci vyjíždějí do světa buď prostřednictvím Philippe Genty Companie, nebo jako jednotlivci, které někdo osloví (což je případ mého workshopu na LCH, kdy se na mě obrátila Vendula Burger). Průběžně děláme workshopy po celém světě: v Austrálii, Jižní Americe, Norsku, Gruzii ad., většinou jsou součástí festivalů. Na podzim budu mít několik workshopů v Londýně. Tato metoda je zajímavá a atraktivní tím, že spojuje nejrůznější prvky – pohybové divadlo, tanec, loutkoherectví, hudbu ad. Důležité je i to, že máme systém, jak naučit práci s loutkami činoherce a tanečníky, kteří nemají v tomto oboru předchozí průpravu.

Využíváte ve workshopech metodu, kterou jste se naučil v Gentyho skupině?

Samozřejmě, že určité procesy ano, ale zároveň přidávám i leccos jiného, zkušenosti, a dovednosti, které jsem získal během života, v rámci jiných workshopů, jichž jsem se zúčastnil.

Myslíte, že během tak krátké doby lze seminaristy něco naučit?

To je dobrá otázka. Doufám (smích). Je fakt, že v takových dvou dnech lze lidi pouze lehce inspirovat, ukázat jim nějaké věci, aby měli touhu pokračovat, dozvědět se více. Pokouším se učit techniku, která je velice specifická a můžeme ji aplikovat na různé loutky. Pokouším se předat jim něco, co není v knihách, svou osobní zkušenost. Kromě toho jim chci ukázat také určité procesy, týkající se rozvoje kreativního pohybu. Taková ideální doba trvání workshopu je podle mého 4–5 týdnů, to už se dá něco udělat. Obsáhnout nejrůznější prvky práce s loutkou i se svým tělem, společně objevovat, vytvořit jakousi dočasnou skupinu, s níž pak lze pracovat na konkrétním projektu a dovést ho k nějakému výsledku. V dlouhodobějších kurzech máte také čas pracovat s různými materiály, vyzkoušet si papír, plast ad. Ale tady, na LCH, na to není čas.

Nabídl jste ovšem seminaristům, že můžete společně pracovat i odpoledne, zejména na pohybových disciplínách.

Když jsem byl požádán, abych vedl workshop, počítal jsem s celodenním plánem, netušil jsem, že budeme mít každý den jen dopoledne. Podle toho bylo nutno program upravit. Původně jsem předpokládal, že dopoledne věnujeme technice, práci s materiály, a odpoledne přípravě prezentace. Nakonec bylo třeba to celé zhustit, zkrátit, tak jsem alespoň nabídl, že pro zájemce uskutečním několik odpoledních tréninků, kde se věnujeme pohybu.

Na workshopech se setkáváte s lidmi z celého světa. Jsou nějaké výrazné rozdíly v jejich přístupu, v jejich způsobu práce, jejich porozumění?

Obecně se dá říci, že každá kultura má své hranice, své limity v myšlení. Japonci jsou například velmi disciplinovaní, chtějí pracovat až do úmoru. Vzpomínám na jednu Japonku, která stále prožívala stres, protože si nebyla jistá, zda to dělá na 100%. To bylo pro ni nejdůležitější. Jejich disciplina je fantastická. Ale současně shledávám, že jsou hodně uzavření, mají kolem sebe zeď a je těžké za ni proniknout. Podobně to mají třeba Švédové nebo Angličan+

i, ale nechci generalizovat, je to hodně individuální. Měl jsem zajímavý zážitek, když jsem pracoval s Araby. Jedna žena byla velmi šikovná, dělala všechno, ale po celou dobu měla na sobě burku včetně roušky přes oči. A to bylo hodně zvláštní, nekontaktní. Pro Francouze je zase typické, že hodně a rádi diskutují. Řeknu, aby něco udělali, a oni se dlouze vyptávají proč. Chtějí tomu dokonale porozumět. Philippe prozradil, že se mu dobře pracovalo s Australany, protože když dal pokyn k práci, prostě se pracovalo, a nikdo nekladl intelektuální otázky. My jsme takoví, chceme slyšet, co máme dělat a uděláme to, nebo to alespoň zkoušíme, experimentuje. Ale jsou lidi, kteří si rádi věci komplikují, provokují a baví je, když je někdo postrkuje, nebo se s nimi hádá. Provokace má své kladné stránky, ale já dávám přednost tomu, když se všichni cítí uvolněně a nestydí se.

Za stydlivost mnohdy může nedostatek sebedůvěry, obava, aby se člověk neztrapnil.

To je asi pravda, někteří lidé jsou váhaví, stydliví, a bojí se projevit. Ale myslím, že s nimi dokážu pracovat tak, aby se zbavili bloků. Je ve mně něco, co je přiměje, aby šli dál a dál a zapomněli na to, že se stydí. Uvolní se a začnou fungovat. Je normální, že každý má nějaké hranice, bloky, strachy, ale většinou to jde překonat.

Jak jste se dostal k divadlu, tanci, loutkoherectví a hudbě? Jinými slovy, jak se vyvíjela vaše kariéra?

K divadlu jsem se dostal poměrně pozdě. Po střední škole jsem začal studovat stavební inženýrství, ale velmi brzy jsem zjistil, že to není obor pro mě, že se jím rozhodně nechci zabývat celý život. Mezitím jsem dělal i spoustu dalších věcí, tancoval jsem v nočních klubech a zjistil jsem, že mě tanec strašně baví. A někdo mi poradil, abych se zapsal do večerních kurzů tance. Tam jsem potkal další tanečníky, a taky herce. Účastnil jsem se také stáže u herce, který studoval v Paříži metodu Jacquese Lecoqa. A postupně jsem přidával další dovednosti. Ucelené vzdělání z divadelní školy tedy nemám. Zkrátka nemám papír na to, že jsem umělec. Začal jsem spolupracovat s různými hereckými skupinami i vystupovat sóĺově. Vyzkoušel jsem si pouliční divadlo, klaunérii, pantomimu i základy kouzlení. Postupně jsem začal být zván na různé festivaly, eventy a už jsem si tím začal i vydělávat. Souběžně jsem stále vedl různé workshopy.

A jak jste se dostal k Philippu Gentymu?

V polovině 90. let přijela do Melbourne Philippe Genty Companie a dělali tam konkurs pro projekt, který chtěli uvádět v Austrálii a pak i jinde ve světě. Přihlásil jsem se, protože to pro mě bylo nové a zajímavé. V Austrálii neexistují podobné skupiny, které by kombinovaly herectví, pohybové aktivity a loutkařinu. Do skupiny mě přijali a já byl nadšený. Konečně jsem narazil na typ divadla, který mě nesmírně bavil. Říkal jsem si: to je ono, na to jsem čekal celý život! Takže pět měsíců jsme společně strávili v Austrálii a pak se na stejnou dobu vydali po Evropě. Bylo to představení hodně fyzicky náročné, já byl dost unavený a cítil jsem, jak se mi tělo opotřebovává. Řekl jsem si, že musím trochu myslet na budoucnost, a účast na dalším projektu jsem odmítl. Vrátil jsem se do Austrálie, pracoval jsem v divadle, v televizi, dělal workshopy. Ale s Gentym jsem zůstal v kontaktu. Když mi pak za pár let znovu nabídl užší spolupráci, přijal jsem. Opakovaně jsem se do Paříže vracel v letech 2001 a 2003 a nakonec jsem tam zakotvil na delší dobu. Zpočátku pro mě bylo těžké opustit Austrálii, kde jsem měl známost, příbuzné a známé. Hodně jsem tento svůj krok zvažoval, ale nakonec jsem odjel do Evropy. Kromě Francie jsem asi půl roku strávil i Čechách, a pak se zase vrátil ke skupině, v níž působím dodnes.

Slyšela jsem, že práce s Gentym je velmi náročná. Že si například zavazuje lidi, které přijme, aby zůstali ve skupině nejméně tři roky.

Je to tak. Nejenže je práce velmi fyzicky náročná a neustálé cestování s ní spojené únavné, ale pro mnohé mladé lidi, kteří rádi experimentují, je hodně svazující tři roky hrát stále to samé. Ze začátku to funguje tak, že Philippe podrobí člověka dosti náročné zkoušce, a když ho přijme, zaváže si ho ústní dohodou na dobu, pokud se bude konkrétní představení uvádět. Nemá rád alternace. Ale ne vždy se to podaří.

Můžete nějak přiblížit metodu Philippa Gentyho? Co pro vás bylo nejobtížnější, když jste k němu přišel?

Když jsem poprvé potkal Philippa, začal jsem s ním pracovat. Nebyl to trénink, ale směřovalo to ke konkrétnímu představení. Byly to tedy vlastně zkoušky. V jeho projektech je vždy nějaký centrální charakter, a to, co vidíte na scéně, je vnitřní svět hlavní postavy. Zkoumá se její duše, její obsese. Což se ztvárňuje metaforou, prostřednictvím loutky nebo jiných materiálů. Byl jsem požádán, abych hrál hlavní roli. Ale zpočátku to bylo pro mě těžké v tom, že Philippe stále pracoval s ostatními performery, a já je měl jen pozorovat. Připadalo mi to strašně dlouhé. Philippovi musíte přijít na chuť, porozumět mu. Není lehké s ním spolupracovat, protože neuznává žádné kompromisy, trvá na svých vizích. Nicméně, stojí to za to, protože jeho vize jsou zajímavé a tím pádem i spolupráce s ním. Má myšlenku, jak by to mělo na scéně vypadat, a snaží se vás dovést k tomu, abyste splnili jeho představu. Když nedokážete to, co on si představuje, tak se rozčiluje, ale stále trvá na svém. Často se stává, že sice rozumíte, ale je to nad vaše možnosti. Je věcí diskuse, zda je takový přístup správný. Podle mého by měl režisér brát v úvahu „materiál“, s nímž pracuje, zjistit, co může očekávat, využít toho, co lidé nabízejí, a využít to – spíše než je k něčemu nutit. I když máte silnou vizi, myšlenku, někdy je dobré se jí vzdát, když shledáte, že je neuskutečnitelná. Vzhledem k tomu, že jsem měl možnost pozorovat jej při práci, tohle jsem si jasně uvědomil. A trvalo mi dlouho, než jsem si na to zvyknul.

Má nějakou speciální techniku, která je základem cvičení a tréninku?

Jak jsem už uvedl, úmyslem bylo založit školu. Měla fungovat jako jakési postgraduální studium, ne pro začátečníky, ale pro lidi, kteří jsou už zvyklí pracovat v divadle a mají nějaké dovednosti, i vyhraněný zájem. Nemá to být tedy proces formování umělce, performera. On si vybírá lidi, kteří už jsou zformováni, mají vlastní osobnost. Nejde tedy o trénink jako takový, ale o to, dát lidem nástroje (vodítka), jak to mají dělat. Co jim může pomoci v rozvoji dovedností a jejich uplatnění v rámci představení.

Je to tedy spíše o objevování vnitřního světa?

Jedním z cílů dlouhodobějších workhopů je naučit lidi, jak využívat své vnitřní zdroje, jak je ovládnout a zužitkovat v představení tvůrčí formou. Vycházet ze zážitků, vzpomínek a snů. Z jejich minulosti, vzpomínek, snů. Dramatické události vašeho života transformovat v tvůrčí proces. Tím dodáte představení osobní rozměr, to, co jiní nemají. Cílem je zveřejňovat soukromé a společně tak vytvářet příběh.

Jak dlouho se trvá příprava nového projektu?

Příprava nového představení trvá tak 5–6 měsíců, je to docela dlouhý proces. I když není nepřetržitý, bývá mezi tím pauza třeba 2–3 týdny, kdy Philippe přepisuje, vyrábějí se loutky, scénografie. Například představení Nehybní cestovatelé, které jsme hráli v Praze, původně vzniklo v letech 1993–94, a my jsme dělali takový remake. Zkoušení nám trvalo tři měsíce. Pak jsme připravovali nové komornější představení jen o třech lidech na motivy Homerovy Odysey (\’La Pelle du Large\’). Celé se to odehrává jen kolem stolu, kde jsou předměty a hodně mluvíme. Zkoušeli jsme jen měsíc, byla to taková rychlovka.

Na zájezdech hrajete každý den?

To ne, ale přece jen dost často. Když jsme v Paříži, tak se hraje třeba týden či více v kuse, ale při cestování to vypadá tak, že mezi představeními jsou dny na přejezdy, na aklimatizaci a někdy i na stavění scény. V každém městě se zahrají tak dvě, nejvýše pět představení. Ale třeba v Praze na Nové scéně, kde jsme vystupovali v roce 2011, jsme hráli jen jednou.

Proměňuje se inscenace v průběhu jednotlivých představení?

Dle mého je každé představení jiné. I když obsazení zůstává stejné, hodně se to liší podle našich momentálních pocitů, fyzické i psychické kondice, podle publika, pro které hrajeme. Někdy se hraje lehce a příjemně, a někdy to je obtížnější. Záleží také na tom, v jakém hrajeme prostoru – někdy je to malý, komorní prostor, jindy kamenné divadlo.

Liší se publikum v jednotlivých zemích?

Velmi výrazně. Třeba v Japonsku jsou velmi zdvořilí, při představení reagují jen sporadicky nebo vůbec ne a na konci hodně tleskají. V Brazílii je to naopak, při představení lidé velmi živě reagují, baví se mezi sebou, ale na konci vstanou a jednou tlesknou, vstanou a jdou domů. Ve Francii je to tak napůl, někdy vytleskávají herce pětkrát šestkrát, a jindy to jen tak prošumí. Ale přiznám se, že mi lépe vyhovuje, když lidé reagují v průběhu představení, a my je slyšíme. Dodává nám to energii.

Jsme na loutkářském festivalu, takže se zeptám – jaké druhy loutek máte rád?

Osobně jsem nikdy nepracoval s marionetami, ale velmi mě zaujaly, je pro mě zajímavé pozorovat, jak fungují. Je to jiná kvalita, typ loutky, kterou můžete pomocí nití dobře kontrolovat, sledovat, jak díky nim ožívá. Pak mám rád velmi maličké loutky, protože vyžadují od diváků větší soustředění, přitáhnou pozornost. Ale nejvíce mě baví u loutek různorodost. Takže pro mě mají půvab i gigantické loutky, monstra, draci, která musí vodit a ovládat několik lidi, ale třeba taky takové, které jsou řízeny elektronicky, dálkovým ovládáním (vysílačkou). Vyzkoušel jsem si také práci s muppeťáky – natáčel jsem v Austrálii 52-dílný seriál, a to bylo hodně náročné.

Pracujete stále v souboru Philippa Gentyho? Co je teď před vámi?

Stále spolupracuji s Philippe Genty Companie, pořád hrajeme to představení, s kterým jsme byli i v Čechách – Nehybní cestovatelé. V srpnu se chystáme na festival do švýcarského Bernu (10. ročník festivalu Buskers Bern). V říjnu a listopadu budeme na festivalu v Londýně, kde uskutečníme několik workshopů. A samozřejmě také pracuji na tom svém malém komorním představení. Práce je tedy pořád dost.

A teď pár osobních otázek. Kde se cítíte doma?

Myslím, že Austrálie vždycky bude můj domov, protože jsem se tam narodil, vyrostl jsem tam a strávil tam větší část života. Vždycky, když se vracím, cítím takové zvláštní chvění, resonanci, takovou energii, která mě uklidní. Teď jsem v Evropě asi deset let, ale na začátku jsem si nemohl zvyknout. Usadil se v Paříži, a trvalo mi to dlouho, než jsem přivykl. Některé věci na Paříži miluju, velkou kulturní nabídku, tanec, hodně muziky, výstav. Ale je toho až příliš mnoho, takže vás to doslova zahltí. Ale jsou tu i věci, které nemám rád. Pro člověka, který přijel z Austrálie, je to velmi přelidněné město. Moc lidí na malém prostoru. Vysoké domy, hodně světel, takže nevidíte nebe. Davy lidí v metru. A taky je to tam takové ušmudlané. Před šesti měsíci jsem se rozhodl pro změnu a přestěhoval se do Lyonu. Odtud vyjíždím do různých stran. Město vypadá sympaticky, má jakousi buržoazní vznešenost, je tu velká umělecká komunita. Centrum je velmi pěkné, starobylé. Život je klidnější a příjemnější.

Je něco, co byste si chtěl v umění ještě zkusit?

Myslím, že bych rád vyzkoušel režii, ideálně nějaké autorské představení. Byla by to pro mě dobrá výzva. Nějakou zkušenost už mám, dělal jsem na jednom představení muzikálu režii loutkové části, a taky se podílel na choreografii. To mě navnadilo. Nicméně, zatím mě baví být performerem, takže si chci udělat autorské sólové představení. Cítím, že jsem ještě v tomto ohledu zcela nevyčerpal své možnosti. Stále existují části mé duše, které bych chtěl prozkoumat a sdílet s ostatními.

Mohl byste žít bez divadla?

Myslím, že ano. Ve Francii existuje takový systém, že vydělávající umělec dává část své výplaty do společného fondu. Z toho pak získávají peníze ti, kteří momentálně připravují projekt. Ale na živobytí to moc nestačí. Takže jsem souběžně hledal něco jiného, z čeho bych žil. Mám papír na vyučování jógy, a to mě bavilo. Klidně bych se tedy mohl i dále živit jako lektor jógy. Dokonce jsem v jedné chvíli uvažoval o tom, že nechám divadla, a budu se věnovat jen józe. Ale pak jsem si to zase rozmyslel. V každém případě je mi jasné, že i kdybych přestal s divadlem, chtěl bych dělat něco tvůrčího – psaní, malování, hudbu. Potřebuju k životu nějakou kreativitu.

Ptala se Jana Soprová

Loutkář 4/2013, s. 33–36.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.