Přelet nad loutkářským hnízdem

Malíková, Nina: Poslední principál?

Není snad v českém profesionálním loutkovém divadle a jeho širokospektrém divadelním okolí nikdo, kdo by neznal Stanislava Doubravu. A pokud se s ním ještě nesetkal osobně, jistě se tak tomu může stát při jedné z loutkářských akcí u nás (ale i na Slovensku, v Polsku, Maďarsku, Slovinsku, Španělsku, Francii, Německu, atd.), kde se k takovému člověku přiblíží vysoký statný muž s napjatou pravicí a při představování ke svému jménu jedním dechem připojí: „Naivní divadlo“. Je to tak, k Standovi totiž Naivní divadlo už více než dvacet let neodmyslitelně patří. Je jeho ředitelem, ale také neúnavným propagátorem a manažerem v tom nejlepším slova smyslu. Starší generace by ho prostě charakterizovala jako principála. Je obětavý ředitel, pozorný hostitel, ale také dnes divadelníky respektovaná osobnost, jejíž přehled o současném českém i zahraničním loutkovém divadle svědčí nejen o profesionálním, ale i osobním upřímném zájmu o obor. Překvapilo mne, že s ním – vzhledem k výše uvedené charakteristice – nikdy časopis Loutkář nepřinesl rozhovor. Ale nikdy není pozdě. Třeba zrovna teď, kdy se blíží festival Mateřinka 2013.

Kolikátá je tohle „tvoje“ Mateřinka?

Tahle je dvanáctá, jestli jsem to dobře počítal. Moje první Mateřinka byla v roce 1991, vlastně záhy poté, co jsem se stal ředitelem Naivního divadla.

Podle všech informací probíhají přípravy v nejtěžších finančně-produkčních podmínkách za posledních léta…

Je to opravdu horší a řekl bych, že je to nejtvrdší v tom, že vysychají základní a zásadní zdroje, tj. zdroj z městského rozpočtu a z ministerstva kultury. Festival sice získal příspěvek, dalo by se říci, že v rámci úspor města Liberec i relativně výrazný, ale je to pořád o čtvrt milionu méně než minule. Nicméně festival bude a věřím, že pěkný.

Mezi všemi našimi festivaly má Mateřinka velmi zvláštní pozici. Je těžké dostat na inscenace pro nejmenší odbornou kritiku, i když se snažíte, aby ve festivalovém programu byla večer i nějaká představení pro dospělé. Navíc se Mateřinka koná téměř souběžně s hradeckou mezinárodní přehlídkou Divadlo evropských regionů. Je asi problém dělat festival s tak úzce vymezenou diváckou adresou…

To je pravda, co říkáš, ale na druhou stranu stále existuje velká skupina lidí, která se na tuto věkovou kategorii v divadle zaměřuje a sleduje ji. Musím říct, že je jich v cizině mnohem víc než u nás. Zajímají se o Mateřinku, přijíždějí do Liberce a i díky tomu dáváme zpětně o sobě do světa vědět. Letos opět, kromě cca dvaceti pozorovatelů ze tří kontinentů, dorazí osmičlenná japonská skupina loutkářů, kteří přijíždějí kompletně za svoje peníze, včetně bydlení a lístků. To už něco říká. Snažíme se, aby náš festival byl i místo pro setkávání lidí, kteří chtějí diskutovat o tvorbě pro malé děti. Problém je, že zejména česká divadla na festivalu moc času nestráví. Řekl bych, že trochu vymlouvají na nedostatek času, ale situace u nás je nyní taková. Mateřinka si už však vydobyla své jméno, a pokud jde o publikum, už teď, měsíc dopředu, je jasné, že se ani na všechny nedostane.

Myslíš si, že setkávání a vzájemné hodnocení práce, to „potkávání se“, tady ochladlo?

Určitě. Lidi tu potřebu úplně nemají. Přijedou, zahrají, odjedou. Psal jsem o tom v souvislosti s nedávným setkáním v Montréalu. Každý loutkářský festival tam je událost, na kterou se sjedou zdaleka a pravidelně a vášnivě diskutují. Často o tom, co by u nás za diskusi možná vůbec nestálo.

Proč?

Myslím si, že je to především tím, že se spektrum podoby současného divadla nesmírně rozšířilo, od loutek přes předměty či pohybové divadlo, a že v řadě případů není společná, jednotící řeč. Různé aktivity zahrnované pod deštník alternativního divadla mají úplně odlišná východiska, proč představení vzniká, a tak si často nemají s loutkáři co říci. Ani profesionální loutková divadla, která mají svá specifika, nejdou pod jednotným praporem. Před lety se měli loutkáři o čem bavit, soutěžili vlastně velmi zdravě a vědělo se, že někde se hraje blbé loutkové divadlo, někde se hraje dobré, a přesto se všichni scházeli a víceméně i proto, aby se mohli poměřovat i kritizovat. To teď není. Ale tak jde život.

Vraťme se ale k Mateřince. Po těch letech, která ji děláš, se už vyzkoušelo všechno možné. Co si od té letošní slibuješ nového? Nebo v čem by tě ještě mohla Mateřinka překvapit?

Mě Mateřinka překvapuje vždycky. Ale opravdu. Vždycky se dost těším. Určitě proto, že máme možnost ukázat publiku kromě českých věcí i něco, co tady není a není to tady proto, že se o tom málo ví.

Myslíš inscenace pro děti do tří let? Teprve teď sem k nám tento trend proniká, zatímco za našimi hranicemi se stává téměř módou. Jak jsi na to přišel?

Spíše to byl pocit, že by to tady mohlo diváky i tvůrce zaujmout. Mám jiný druh vzdělání než divadelní a často se řídím instinktem. Díky tomu, že nedělám výkonně žádnou uměleckou profesi, mám příležitost zachovat si odstup, a tím pádem mohu některé věci (snad!) posuzovat relativně objektivně. Když jsem byl na FAMU a studoval produkci, její definice zněla, že je to souhrn uměleckých, technických i organizačních činností, jejímž cílem je vznik uměleckého díla. Nikdy jsem si nemyslel, že se stanu ředitelem, to byla také náhoda, ale když se to stalo, říkal jsem si, že tuhle definici bych v praxi chtěl uplatňovat. Ale aby to nevyznělo, že jednám trvale jenom intuitivně! Vše je snad podpořené i zkušeností, tím, co znám i ze své praxe. Tak nějak to teď je i s inscenacemi pro děti mladší než jsou ty tříleté… Snad dokážu některým novým věcem pomoci, musím jim ale samozřejmě na začátku uvěřit.

Vím, že jsi měl několikrát nabídky jít jinam a přesto jsi vždycky zůstal v Naivním divadle. Byl někdy moment, kdy jsi změnu zvažoval?

Těch nabídek nebylo zas tak moc. Ale jednou na začátku 90. let, velmi krátce potom, co jsem se stal ředitelem, mi můj kamarád Čestmír Kopecký nabídl, abych šel za ním do Novy. Bylo to lákavé a chvíli jsem o tom uvažoval, ale protože jsem byl v Liberci teprve krátce, nechtělo mi to vzdát, když jsem ještě nic neudělal. Odmítl jsem. Je pravda, že Čestmír po dvou měsících zjistil, že to tam opravdu není pro něj, a tak jsem byl nakonec za to odmítnutí rád.

Čím tě vůbec oslovily loutky a loutkové divadlo? Děláš to už pěknou řádku let…

Mám k tomu asi určitou dispozici, nevím. Jako dítě jsem chodil s babičkou v Chrudimi do Kacafírka, kde v sobotu odpoledne hrála (četla) a já jsem tam dole seděl. Pak jsem se s loutkovým divadlem setkal v Hradci Králové v DRAKu. Viděl jsem tam v 60. letech skoro všechno, ale to ještě nebyl DRAK ale Východočeské loutkové divadlo s Vladimírem Matouškem. V dospívání jsem měl pauzu, a pak jsem divadlo našel úplnou náhodou. Když mě z kádrových důvodů nechtěli vzít na žádnou vysokou školu, šel jsem jednou okolo DRAku, kde bylo napsáno, že hledají kulisáka. Nevěděl jsem, co to je, ale věděl jsem, že v divadle jsou dva měsíce prázdnin, takže jsem tam zašel. Pak se všechno naštěstí vyvrbilo úplně jinak. A loutkové divadlo, od té doby co v něm jsem, až do dneška, považuju prostě za krásné. Protože to je to, s čím se setkává jako dítě, co může vidět teenager a co rád vidí i dospělý. Zmenšený svět, kde se uděje všechno na malinkém plácku.

Tebe fascinuje ta metafora zmenšeného světa?

Mám rád „panáčkové“ divadlo. Mně se divadlo obecně docela líbí, ale loutkové divadlo mám rád hrozně. Charakter vepsaný ve tváři loutky. A když je potom autor, jako bývala Iva Peřinová, který to napíše tak, že všechny tyhle figury, které bývají často karikaturami našeho světa, ožijí, tak je to pro mě radost a paráda.

Jak dlouho jsi už ředitelem v Naivním?

Ředitel jsem přes 22 let.

Velká generační obměna je teď v Naivním velmi citelná. Je tu hodně mladých lidí…

Na začátku, po mém příchodu, jsem se se souborem tak tři roky dost utkával. Byla tady nějaká zažitá pravidla a tradice, já měl trochu jinou vizi, vzájemně to bylo docela konfliktní. Dokonce jsem zvažoval, že se na to vykašlu. Ale nepovolil jsem. Někteří odešli, přišli noví, ti najednou přinesli nový vítr a starší zpozorněli. Zůstali ti nejkvalitnější. A samozřejmě, soubor se potom už omlazoval a vlastně omlazuje průběžně. Ta obměna probíhala od poloviny 90. let, na přelomu milénia přišli Míša a Filip Homolovi ze Slovenska, Tomáš Bělohlávek z Budějovic, dnes už zkušení kumštýři, kteří mají loutkové divadlo rádi a rádi ho dělají, stále v něm něco hledají a zkoušejí. Samozřejmě podstatné bylo, že zůstala Iva Peřinová. To bylo pro vývoj divadla klíčové, protože autoři, natož dobří, v loutkovém divadle příliš nejsou. Ivu pak vystřídal Vítek, na kterého jsem pyšný, protože jsem si ho našel. Je to velmi vzdělaný, nadaný mladík, dnes již také respektovaný autor, který je v mnoha směrech jejím pokračovatelem, což je pro divadlo hrozně cenné. Zaujal mě už jako dítě, kdy jako skalní foglarovec odjel sám do Prahy, tramvají dojel do domu, kde bydlel Jaroslav Foglar, podíval se jen ke dveřím a vrátil se domů do Liberce; no, aby z něj potom něco nebylo!

Kdysi bylo nepsaným pravidlem, že loutkářská katedra vychovává studenty pro další působení v profesionálních loutkových divadlech. Do jaké míry ti dnes v nabídce pomáhá současná KALD?

Je pravda, že jsme dlouho, ještě vlastně na začátku 90. let, jezdili na DAMU hledat a vybírat. Tam stálo osm studentů a všichni byli dychtiví dozvědět se, koho že bychom vzali. To už se neděje. Myslím si, že škola s takovou loutkářskou tradicí by měla nějakým způsobem vést studenty a absolventy k tomu, že by mohli v životě hrát i loutkové divadlo. Ale není tomu tak a nemyslím si, že je to dobře. Ale na druhou stranu musím říct po pravdě, že výbava, kterou studenti KALD ve škole získají, je pro toho, kdo se chce naučit hrát loutkové divadlo, dobrá. Hraní s loutkami je dovednost, která je bez patřičného talentu v profesionálním divadle k ničemu. A ještě něco: v Polsku nevezmou na herectví nikoho, kdo neumí hrát na hudební nástroj. U nás je škoda, že takováhle podmínka není. Zejména v současných formách divadla, kde se často živá hudba uplatňuje, je to nezbytnost. Hodně slyším, že pražská škola rezignuje na loutky, ale skutečnost je taková, že pokud se někdo z absolventů pro obor loutkového divadla rozhodne, tak je ze školy hlasově i pohybově slušně vybaven. Moje současná zkušenost s absolventy v NDL je prostě dobrá, netroufnu si ale zobecňovat.

Svou divadelní pouť jsi začal v DRAKu, kam jsi přišel ve vrcholném období práce Josef Krofty a jeho týmu…

Pro mě to bylo nejkrásnější období, protože Divadlo DRAK bylo na naprosto na tvůrčím vrcholu – od Enšpígla, přes Cirkus Unikum, který považuji spolu s Písní života za nejlepší Kroftovy inscenace. Prostě to bylo krásné období, kdy jsme díky DRAKu cestovali po světě a mohli jsme v divadle svobodně říkat, co jsme chtěli. Za tohle jsme vděčili jenom jednomu jedinému člověku, a to byl Honza Dvořák. Uvědomil jsem si to až zpětně, že to byl pro mne guru, nad kterého není. Bylo krásné se setkat s Pepou Kroftou a samozřejmě Petrem Matáskem, který je můj kamarád pořád. A bylo nádherné sledovat ty dva dohromady. To nebyl jenom tvůrčí proces vzniku jedné inscenace, to byl dlouhodobý umělecký program. To všechno mohli i oni dělat jenom díky Honzovi. Byl to člověk, který divadlo bránil, který prostě vytvořil z DRAKu svobodný ostrůvek. Dobře věděl, že každý tvůrčí proces potřebuje jakýsi druh ochrany už proto, aby se nerozmělňoval v nějakých obavách či ve strachu. To byla škola! A tak se také snažím, aby tvůrčí lidi zasahovaly problémy zvenčí co nejméně. Protože jakmile se budou všichni plácat v obavách a starostech, jak to s nimi bude, je to prostě začátek konce. V Naivním je v současnosti atmosféra, která je nějakým způsobem, ono je to sice blbé slovo, ale opravdu dělná. Je to atmosféra, která navzdory klesajícím městským financím, tvůrčí proces umožňuje. A to je podle mne úplně nejdůležitější úkol ředitele. Je s tím samozřejmě spojeno to, že se snaží sehnat nějaké peníze, a když už nejsou tady, tak se snaží někde jinde. Neříkám, že jsem úspěšný vždycky, ale já chci pyšně říct, že fungujeme, nepřežíváme. Šesté místo v anketě o Divadlo roku 2012 snad moje slova potvrzuje.

Stále se vlastně bavíme o tom, co by dobrý principál měl mít, co by ale mít neměl?

Neměl by mít pocit, že už všechno umí. Každou práci, kterou děláš dlouho, nutně postihuje rutina. S tou je třeba se vypořádávat, tedy bojovat i sám se sebou. Naivní divadlo je jako dobře seřízený stroj, který běží zdánlivě sám, ale jak nemažeš součástky, poběží dobře jen chvíli.

Myslíš si o sobě, že jsi workoholik?

Nemyslím, ani vlastně přesně nevím, co to je, ale jsem tak naučený, že člověk, když už něco dělá, tak má práci dát to, co potřebuje. Pravda je, že pracuji rád a pracuji podle některých lidi víc, než je zdrávo, ale…

Já si myslím, že pro některé divadlo víc, než je zdrávo…

To bych neřekl, protože pro divadlo, ve kterém jsi, musíš pracovat víc, než je zdrávo. Je ale fakt, že kdyby práce, kterou do toho vkládám, neměla nějakou rezonanci ve výsledcích a v pocitu vlastních lidí, tak si myslím, že bych to asi dokázal ošidit. Zatím to tak není.

A umíš odpočívat?

Moje milá žena říká, že špatně. Snažím se, ale mám pocit, že si v životě ještě odpočinu. Jiří Kolář hezky říkal, že bude odpočívat až po smrti.

A co je pro tebe opravdový odpočinek?

Když jdu třeba na zkoušku, sednu si někam dozadu a užívám si to. Taky mám rád, sednout si do sálu a dívat se na prázdné jeviště. A taky na golfu, který hraju špatně, ale rád.

Stanislav Doubrava je principál tělem i duší. Jen se někdy obávám, aby nebyl – vzhledem k vývoji současného českého loutkového divadla – v Čechách principálem posledním.

Stanislav Doubrava (15. 5. 1952 v Chrudimi!)

Absolvoval v letech 1978–1982 FAMU, Katedru produkce a řízení, působil ve Východočeském divadle DRAK (1973–1982), v Divadle dětí Alfa (1982–1989), posléze v Naivním divadle Liberec, kde je od roku 1989 ředitelem. Z jeho dalších aktivit připomeňme Mezinárodní festival Divadlo Plzeň, kde byl v letech 1994–1998 ve funkci správního ředitele. V mezinárodní organizaci UNIMA byl zvolen v období 2004–2012 do Exekutivy UNIMA jako viceprezident a v letech 2000–2012 byl předsedou Komise pro mezinárodní loutkářské festivaly.

Loutkář 3/2013, s. 29–31.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.