Přelet nad loutkářským hnízdem

Vojíková, Silvie: Retro ze šedesátých, z osmdesátých a wuxia

Českobudějovické Malé divadlo, které je součástí Jihočeského divadla, prošlo v roce 2012 dalšími personálními změnami. Po odchodu Jevgenije Ibragimova zaujal opět post uměleckého šéfa Zdeněk Jecelín, což v inscenační tvorbě znamená odklon od loutek a nasměrování k činohernímu pojetí, jak tomu nasvědčují i poslední nastudované inscenace: Sto roků prázdnin, Popelka/ …z krejčovského salónu a Divoký tygr přeskakuje strž.

Papundeklově-dobrodružná komedie Sto roků prázdnin je v pořadí třetí zdejší inscenací dvojice Jakub Vašíček-Tomáš Jarkovský. Stejně jako obě předchozí – punkový muzikál Tom Sawyer a kabaret Vyhnanci a vyděděnci – se i inscenace Sto roků prázdnin vyznačuje originální hravostí a atmosférotvornou živou hudbou. S Tomem Sawyerem má pak společné i téma: revoltu proti dospěláckému světu a závěr: v obou případech hrdinové vyplouvají na řeku a nastává jakési usmíření nedospělých jedinců a těch, kteří si zapomněli uchovat dětský pohled.

Sto roků prázdnin nabízí příjemný retro výlet do let osmdesátých prostřednictvím klučičí party, složené z výrazných typů. Partu tvoří hlavní kápo Jiří Klůna (Jan Hönig), excelentní žák s vybraným chováním Slávek Janoušek (Vjačeslav Zubkov), suverénní sportovní maniak David Svoboda (Jan Vejražka) a bratři Kazdovi – vychytralý a protřelý Jindra (Jiří Šponar) a bázlivější otloukánek Milan (Petr Hubík). Scéně Kamila Bělohlávka vévodí variabilní kovová konstrukce, sloužící jako palandy, školní lavice, prezidentské kanceláře i kapitánský můstek. Rychlé změny prostředí i manipulace s konstrukcí zajišťují ten správný temporytmus. Scénu doplňuje portrét prezidenta a vedle visící plakát s nápisem: \„Až dosloužím, chci do sběru.\“

V úvodu se ozývá hlas z amplionu, nařizující didaktické desatero pro používání mobilních telefonů. Hlas patří inspektorce Marii Maixnerové (Denisa Posekaná) – akurátní, ultrapřísné pedagogické sani, jež budí strach a nesnese odpor. Maixnerová připomíná vševědoucí boží oko, neboť jí neunikne sebemenší žákovský prohřešek, jenž neváhá s triumfálním potěšením okomentovat. A právě ona vyhlásí 30. června mimořádné přezkoušení. Všichni – mimo Slávečka – v tomto testu, připomínajícím zběsile rychlý televizní kvíz, projeví základní neznalosti, a tudíž se pro ně výnosem prezidenta ruší prázdniny. Kluci však nechtějí přijmout tento nespravedlivý verdikt a zosnují plán útěku a následný únos pana prezidenta Pepy (hostující Josef Brůček) – nejprve možnosti simulují pomocí papírové bedny, igráčků a svých oblíbených plyšových hraček.

Prezidentův sekretariát se překvapivě skládá z dámské trojice, klukům důvěrně známé ze školy: dobrácké třídní učitelky (Dana Chroustová), spravedlivé ředitelky (Lucie Škodová) a nad nimi trůnící inspektorky. Kluci si za pomoci počítače prostudují jejich medailonky, zjistí jejich slabosti a využijí síly (David se stylizuje do neohroženého Supermana, který proklouzne každou pastí) či mazanosti k jejich odstranění, aby jim v přístupu k panu prezidentovi nic nezabránilo. Prezidenta přepadení náramně baví, zatímco chlapci jsou z jeho ochoty spolupracovat zaskočeni a v zákonitostech únosu překypují bezradností. Jejich první požadavek zní svačina. Trio mstitelek se rozhodne neznámé únosce dopadnout a po odhalení jejich identity stačí jen pohrozit, že se vše nahlásí rodičům. A kluci celou akci zbaběle vzdávají. Prázdniny jsou ale nakonec zachráněny, Maixnerová nastaví záda, aby na nich prezident potvrdil výnos o prázdninách (do té doby většinou vůbec netušil, co podepisuje) a všichni společně vyráží na řeku. Prezident si zarybaří a plachty ochotně napnou učitelka s ředitelkou. Vyráží se vstříc bezstarostnosti a letní idylce.

Režisér Vašíček si nenechá uniknout jedinou příležitost k vtipnému rozehrání jednotlivých situací: během prvních několika minut, které zaznamenávají ranní činnosti před příchodem do školy, sleduje divák synchronizované chrápání, čištění zubů pomocí zvuku harmoniky, hlášení o nástupu a následnou rozcvičku, kdy se sportovní talent Svoboda rozčiluje, že všichni dělali při překážkové dráze cvičební úkon kačeny, zatímco měli dělat náročnější žabáky. Pak je Sláveček Maixnerovou pokárán, že nemá dvojici (nikdo na něj nezbyl), a tudíž nemůže udělat trakaře, přejde překážkovou dráhu po rukách, což vede k roztomilé klučičí potyčce.

Retro styl se týká hlavně dospělých: používají telefon s rotačním číselníkem, psací stroje, oblékají se zastarale (lesklá saka, klipsny) a ladí s nimi jen Sláveček (kalhoty s puky a staromódnímu svetr, jako by si vypůjčil z minulého století). Kluci sice používají moderní výdobytky, ale jejich rebelie je z rodu neškodných rošťáren a správného zlobení, z doby, kdy rodič či pedagog vzbuzoval autoritu, kterou je nutné respektovat, a za největší dobrodružství bylo považováno sjíždění řeky, posezení u táboráku a buřty s \„křemžskou\“ hořčicí (z Křemže, jak chlapci svorně dodávají). Inscenace se vyznačuje trvalým přílivem slovního i situačního humoru, laskavou nadsázkou, přesnými hereckými výkony a mimořádným nasazením při hraní i zpěvu. Aktéři si klučičí jízdu maximálně užívají a baví děti i jejich doprovod. Šíří totiž nakažlivě bezstarostnou prázdninovou idylku, dětskou radost, spontaneitu a opravdové nadšení.

Popelka ze salónu

I Popelka/… z krejčovského salónu je inscenována v retro stylu. Petr Hašek, nový kmenový režisér českobudějovické Loutkohry, ji situuje do sladkých šedesátých, což je nejvíce patrné v kostýmech, účesech a hudbě, nabízející vtipně poskládanou směsici hitů od Suchého a Šlitra až po Beatles (jen prostoduché Popelčiny sestry si na plese notují Co jste hasiči, co jste dělali). Hašek počítá se znalostí této notoricky známé pohádky, a tak si hraje s jejími motivy. Macecha řídí krejčovský salón, v němž pracuje Popelka, místo kmotřičky víly jí pomáhá zesnulá maminka, místo holoubků, přebírajících hrách, třídí Popelka střihy – a to za pomoci dětí v publiku, princ ji nalezne prostřednictvím kloboučku nikoli střevíčku, šicí stroj je z ořechového dřeva a místo oříšků se rozlouskne tajemství: v podobě darovací listiny, díky níž se Popelka stává majitelkou salónu. Jednoduchá, ale velmi funkční scéna Jitky Nejedlé představuje krejčovský salón: role bílých a barevných látek, které slouží mj. i jako rolety obchodu či zkušební kabinka, šicí stroj na pojízdném stolku a krejčovská panna. Vše se točí okolo šití, a tak se tu stříhá, špendlí, navrhuje a průstřihy do látek podporují poetiku hravosti.

Příběh je odehrán v komorním složení čtyř herců: Budlana Baldanova (Popelka), Lucie Škodová (macecha), Petr Hubík (princ/ zákazník) a Tereza Peterková (Popelčiny sestry hubená Kasalka a tlustá Adinka/ zákaznice). Proměny postav se dějí pomocí na krk navléknutých zmenšených šatů. Baldanova obdařuje Popelku něžností, křehkostí a zasněností. Její exotický vzhled jen podporuje Popelčinu pozici odstrčené bytosti, vyčleněné ze společnosti, ale i její jedinečnosti. Není to žádná chudinka, nýbrž elegantní a praktická dívka, která se o své štěstí sama zaslouží. Popelka má jediný handicap: přízvuk cizinky jí ubírá na autentičnosti. Nejvýraznější postavou je macecha – komediální figurka par excellence – v upjatém kostýmku, s obřími růžovými brýlemi a vyčesaným drdolem rozdává detailně propracované dávky afektovanosti: falešné a křečovité úsměvy, teatrální gesta a ani na okamžik nezapomíná být přehnaně podlézavá a servilní ke svým zákazníkům.

Ani Hašek si nenechá ujít jedinou příležitost k rozehrání situačního či slovního vtipu a vrší jemné gagy. Popelka sní o princi a máji (a rázem se objeví hudební variace na Včelku Máju). Množství nápadů nezahltí přehlednost hlavní dějové linky. Poněkud nepřehledně, zejména pro děti, však působí střídání Petra Hubíka v roli prince a zákazníka. V obou rolích používá stejných výrazových prostředků a oba mladíci vysílají k Popelce zamilované pohledy. Haškova Popelka pobaví zkratkou a ukázněnou hrou se vším, co se nabízí – ať už v rovině textu, hudby i scény. A místo opulentní svatební hostiny se v závěru jen stáhne roleta s cedulkou: dnes z důvodu svatby zavřeno.

Přepestrý tygr

Inscenace Zdeňka Jecelína Divoký tygr přeskakuje strž je inspirována kavkazskou legendou o Kaibrekovi, pověstmi o mniších z kláštera Šaolin, japonskými pohádkami a filmy o samurajích. Děj je tedy více než spletitý a komplikovaný, navíc se v něm mísí časové roviny. Inscenace se navíc snaží přenést do divadelní podoby literární a filmový žánr wuxia, u nás známý z filmů Tygr a drak či Klan létajících dýk, spojující kung-fu filmy, exotiku staré Číny, dramatické zápletky, překvapivá odhalení aj.

Scénu Kateřiny Štolcpartové tvoří japonský pavilón s posuvnými dveřmi, které se využívají pro stínohru. Hlavní hrdina, nikdy se nezdávající a lehkomyslně riskující Tora (v překladu tygr), si hledá nevěstu: vybere si tu nejméně dosažitelnou princeznu a bojovnici Chanšu (Lucie Škodová), pro jejíž získání musí splnit tři náročné úkoly, které mu určí bezcitná guvernantka. Po cestě ho okouzlí další dvě ženy – Sujin alias Pavoučice (Tereza Peterková) a Tiamin alias Letící Kámen (Denisa Posekaná) – obě zdatné bojovnice a obě se stanou jeho ženami. Vrátí se domů, kde žijí všichni čtyři v harmonii, dokud neonemocní Torův otec. A Tora musí opět plnit úkoly pro jeho záchranu. Je však zákeřně lapen, oslepen a po čase zázračně uzdraven jeřáby. Za všemi nástrahami osudu a protivenstvími stál včelí démon Korosi, který měl na svědomí několik životů: jeho zneškodněním se osvobodilo několik duší – i těch, které jím byly dočasně posedlé (Torův otec, guvernantka), čímž se vysvětlí jejich negativně vyhrocené chování. A diváku se dostává ponaučení, že nic se neděje náhodou, že vše má své vysvětlení, které mnohdy odhalíme s odstupem času.

Jecelínova inscenace je barvitou podívanou (někdy až přespříliš): výrazné líčení, kostýmy a paruky, napodobující orient, akční bojové scény, klipovitý sestřih již jednou odehraného, taneční pasáže, hra gest, zpěv i masky. K tomu láska (partnerská i synovská), boj dobra a zla, démonická posedlost, komická dvojice strážných, pohádková zvířata (nefritový drak či smaragdový velekrab), napětí a překvapivé zvraty. Na jednu inscenaci příliš mnoho. Přes nepopiratelnou snahu o uvěřitelnost bojových scén i kopii Orientu se inscenace stává jen jakousi hrou, variací na exotické příběhy. Komorní prostor Malého divadla bohužel plně odkrývá imitaci (nejen bojových scén). Spletitost děje s množstvím odboček vede k rozvolnění příběhu, a tak divákova pozornost postupně upadá.

Všechny tři inscenace se vyznačují solidními a vyrovnanými hereckými výkony. Vašíčkovu a Haškovu inscenaci spojuje kromě retro stylu princip hravosti (důsledně uplatněný již v samotném scénáři a následně rozvíjený při inscenování), nadsázka a funkčnost i maximální využití jednoduchého scénografického řešení. Tato jevištní poetika se jeví z hlediska prostoru Malého divadla i kontaktnosti jako nejvhodnější (ať se jedná o klasickou pohádku nebo originální dobrodružný příběh). Jecelínova inscenace představuje svou výpravností a kombinací jevištních technik jistý protipól a i přes zmíněné nedostatky zůstává zajímavým pokusem o zprostředkování žánru wuxia. Hledání nových inscenačních možností i netradičních látek je sympatické. Snad tento trend Malému divadlu vydrží.

Malé divadlo České Budějovice

Tomáš Jarkovský, Jakub Vašíček: Sto roků prázdnin

Režie: Jakub Vašíček, scénografie: Kamil Bělohlávek, hudba: Ondřej Müller, dramaturgie: Tomáš Jarkovský

Premiéra: 3. 11. 2012, psáno z reprízy 7. 5. 2013.

Petr Hašek (na motivy veršované pohádky Jana Pilaře a původní pohádky Charlese Perraulta): Popelka/ …z krejčovského salónu

Režie: Petr Hašek, hudba: David Hlaváč, výprava: Jitka Nejedlá, dramaturgie: Zdeněk Jecelín

Premiéra 16. 2. 2013, psáno z reprízy 7. 5. 2013.

Zdeněk Jecelín: Divoký tygr přeskakuje strž

Režie: Zdeněk Jecelín, choreografie: Martin Vraný, výprava: Kateřina Štolcpartová, hudba: Martin Horáček

Premiéra: 21. 4. 2012, psáno z reprízy 23. 4. 2013.

Loutkář 3/2013, s. 21–23.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.