Přelet nad loutkářským hnízdem

Filcík, Štěpán: 38. Festival pražských amatérských loutkářů - tradiční i nový

Není to prý až tak úplná novinka, ale na úvod si nemohu odpustit osobní poznámku o velkém potěšení. Divadlo Karla Hackera, kde se festival tradičně odehrává, má nový, divadelnější a přívětivější interiér. Výrazně vylepšené hlediště i jeviště a všechny prostory pro veřejnost, včetně nových šaten pro návštěvníky a mini baru. Z technicko-divadelního pohledu je pak tou nejzásadnější proměnou funkční opona. Vypadá to jako maličkosti, ale vnější podoba festivalu dostala náhle sympatičtější a formálně přívětivější charakter. Nic ovšem není dokonalé a stále je tu mnoho co vylepšovat. Například komunikaci techniky s jevištěm, která způsobovala i během přehlídky různé problémy.

Nicméně – v tomto mile proměněném prostředí jsme o víkendu 22.-24. března zhlédli devět festivalových představení.

Divadelní studio Kampak (ZUŠ Praha 3, vedoucí Dana Bláhová) se představilo inscenací Jen ty mně, muziko, hrej. Soubor Kampak je složený z dětí různého věku, které navštěvují základní uměleckou školu. Jeho specifikem je velký hudební potenciál. Na nějaký hudební nástroj hrají téměř všichni. A na tomto „kumštu“ je také postavena celá inscenace, včetně názvu.

Na scénu přichází kapela ve složení trombón, flétna, klarinet a troje housle. Hraje a zpívá a z této produkce se začne odvíjet příběh o soupeření dobra a zla, personifikovaný postavou anděla a čerta. Na scéně je dětská palanda. Na ní nahoře je místo pro anděla – nebe, čert obsazuje zem – jeviště. Pod palandou natažené prostěradlo pro stínoherní výstupy. Podkladem jsou lidové příběhy (pohádky). Tento fakt, spolu se spoustou lidové muziky ale vytváří spíš pocit folklorního pásma. A to záměrem inscenátorů nebylo. Takže je otázkou, jak se inscenace bude dál vyvíjet – viděli jsme vlastně velmi čerstvou premiéru.

Je ale pravda, že děti jsou dobře vybavené, byť možná víc hudebně než „herecky“. Také jejich jednání jako muzikantů je přesvědčivější než jejich „činoherní“ projev. A navíc je zde i poměrně málo loutkové – stínoherní práce, je jen doplňková, to podstatné se děje v „lidském“ plánu. Přesto porota doporučila tuto inscenaci do širšího výběru na Loutkářskou Chrudim.

Loutkářský soubor Baribal, doposud neznámý, spíš začínající, zahrál představení Pro pána Jána. Baribal ovšem není jen divadlo – je to neformální sdružení mladých lidí, které vzniklo v roce 2008, od roku 2012 působí jako občanské sdružení. Je aktivní v mnoha kreativních a sociálních oblastech, ke kterým posléze přibylo i loutkové divadlo. Oni sami o sobě říkají, že jsou začátečníci, a to i přesto, že za sebou mají již pět inscenací. Začátečníci jsou spíš pro svou nepoučenost, nicméně jsou to velmi sympatičtí a kreativní lidé, kteří si na mnoho postupů přišli sami a jejich touha poznávat a učit se, je silná a očividná.

Na festival přivezli svou poslední inscenaci, která vypráví poněkud svérázným způsobem legendu o sv. Janu Nepomuckém. Mají jednu historickou marionetu a ostatní postavy si dotvořili sami. Výtvarně to je poněkud nesourodé, ale vůbec ne nezajímavé. Podobně zacházejí i s ostatními scénickými prostředky. Soubor má sice intuitivní cit pro „divadlo neživé hmoty“, ale zatím je všechno jaksi nedotažené. Nicméně zajímavě insitní, tedy naivistické.

Nepoučenost je asi nejvíc na překážku v práci s textem. Dlouhé mluvní pasáže, vypravěč, to všechno kombinované s bezradností loutkovodičskou, působí spíš jako ilustrované vyprávění. Přesto je zde i poměrně zřetelná snaha o scénické jednání a akci. Baribal zkrátka působí jako velmi nadějný soubor, který by mohl být pro loutkářskou obec v nedaleké budoucnosti přínosem.

Tradiční loutkové divadlo Zvoneček (Praha 4) uvedlo pohádku na motivy Boženy Němcové Bajaja a úpravě Denisy Daškové, což je nová vedoucí a zároveň inscenátorka tohoto souboru s dlouhou tradicí. A tradici je také zcela věrná. Inscenace je svým způsobem navlas podobná těm z minulosti. Rozdělená interpretce s technicky velmi kvalitním zvukovým záznamem, který ovšem neumožňuje žádné odchylky, natož snad extemporování. Je sice namluven mladými profesionálními herci, ti ovšem inscenaci nikdy neviděli a podle toho vypadá i celek, poněkud temporytmicky vláčný. Nezměnila se ani vodičská dovednost souboru, která je řekněme průměrná. Soubor je přitom velmi sympatický, mladí lidé, ale udržující spíš zaužívané postupy, než že by se pustili do kreativní inovace, či alespoň obměny. Celkovému dojmu z inscenace ovšem dominuje výprava. Autor, řezbář Jan Růžička za ni také dostal ocenění. Celé představení vlastně působí příjemně, jen poněkud mdle. Je zkrátka škoda, že soubor nemá při současném provozu divadla víc času na zkoušení a hlavně na divadelní experimentování. Myslím, že by toho byl schopný.

Loutkářský soubor Jitřenka (DDM Mladá Boleslav) uvedl Hráškovou komedii, a k tomu si přidejme i druhý soubor a další dvě inscenace z mladoboleslavské dílny – Strašidlo Bumbác a Tři sněhuláci v podání Loutkářského souboru Kašpárek (DDM Mladá Boleslav). Nejde o neuctivost, ani nechci všechny inscenace „házet do jednoho pytle“, ale v mnohém jsou si opravdu velmi podobné. A to i přes fakt, že jedna z nich si nakonec vysloužila i doporučení na celostátní přehlídku do Chrudimi.

Za oběma soubory už deset let stojí manželé Vidlařovi. Jejich rukama prošla celá řada dětí a vždycky, z každého setkání, je cítit, že velmi spokojených dětí. Jaroslav Vidlař, profesionální loutkoherec a režisér, používá pro své inscenace techniku černého a luminiscenčního divadla a, jakkoli se to zdá pro dětské členy souboru složité, zvládají to celkem dobře. A to často i ve spojené interpretaci. Inscenace jsou zajímavé, výtvarně zdařilé a oba soubory je hrály s chutí, byť, a to byl asi největší problém, poněkud rozvláčně. Pomalé tempo, rovnoměrná dynamika, neživé odezvy na partnery v dialozích slovních i akčních. Je ale také pravda, že soubory měly komplikace s dopravou, a že i nedostatek času s technicky náročnou stavbou jistě způsobil zmenšenou soustředěnost dětských herců.

Nejlépe dopadla jedna z inscenací souboru menších dětí, souboru Kašpárek – Tři sněhuláci. Hříčka Milana Pavlíka o setkání tří sněhuláků na noční zimní ulici měla, i díky černodivadelní technice, poutavou atmosféru a u dětských herců bylo zřetelně cítit, že vědí, co a proč hrají. Porota, ve víře, že za jiných podmínek by dopadla inscenace mnohem lépe, ji doporučila na Loutkářskou Chrudim.

Loutkářský soubor Kulíšek z Bystřice u Benešova přivezl Cinybulkův evergreen českých loutkových jevišť – O pyšné base -, navíc, jak je také často zvykem, jen půlka příběhu. Tomuto malému opusu předchází v Cinybulkově originále hříčka Kašpárek vaří živou vodu, která vlastně zdůvodňuje hříčku druhou, kde uvařenou živou vodu použije basa, která pak běhá po lese, vyhrožuje, až nedobře skončí. I Kulíšci zvolili tuto variantu a je to škoda. Příběh je poněkud „řídký“ a natahovaný. Nicméně, Kulíšek je sice soubor divadelně tradiční, ale jeho snaha pokusit se tuto tradičnost překročit vyzněla sympaticky. Základní děj, setkání Kašpárka s basistou a hajným se odehrával na zadním kukátkovém jevišti, ale utíkající basa (v životní velkosti) a medvěd (kostýmovaná herečka) hráli na „velké“ scéně. Došlo tak k zvláštnímu efektu obrácené perspektivy. Blíž k divákům se odehrávalo vlastně to, co bylo „v dálce“. Divadelně to fungovalo a toto ozvláštnění dodalo inscenaci na zajímavosti.

Loutkářský soubor Javajka z Neratovic se představil představeními Zajíčkova chaloupka, Čert v nůši a Proč drak nechtěl princeznu. O souboru Javajka se toho mnoho nedozvíme. V přihlášce jen strohé informace k inscenaci, na posezení s porotou nepřišel a webové stránky jsem nenašel. Víme tedy, že hraje javajkami a maňásky a že předvedl dvě malé hříčky a jednu písničku. V loutkářském umění sice působí trochu jako začínající soubor (což ovšem nelze odhadnout), ale celkový dojem byl milý. Asi nejnepříjemnější byl zvukový plán. Šlo zřejmě o rozdělenou interpretaci, se všemi běžnými důsledky, jako je pomalejší tempo a jistá plochost, neosobnost. Zvuk navíc vycházel z reproduktorů a byl hodně nahlas, což bylo samozřejmě nepříjemné. Myslím, že kdyby se soubor odvážil hraní „na živo“, jeho produkce by byla výrazně lepší.

Domácí soubor Jiskra se představil dílem trojjediného Petra Slunečka Když Pán Bůh chodil se svatým Petrem po zemi. Hru nejen napsal, ale i režíroval a hlavně, hrál vlastně hlavní roli, tedy dvojroli. Byl vypravěčem a mluvil postavu Pána Ježíše. Což se ovšem dělo odkrytě před diváky, a protože ani jednu z rolí interpret neovládal zpaměti a četl je, poutalo to pozornost a bylo to poněkud rušivé.

Jinak samotná inscenace působila velmi dobře. Text patří určitě k tomu lepšímu, co autor napsal, a i režie byla funkční, střídmá a přitom místy velmi nápaditá. Za zmínku stojí několik tzv. „kouzel loutkového divadla“, jako požár mlýna, „nebe“, kde každému hoří svíce života nebo pohyb nadpřirozených postav, které se velebně snášely i vznášely. Interpretace byla samozřejmě rozdělená, ale s poměrně málo problémy, některé loutkovodičské výkony byly opravdu milé a celkové vyznění víc než příjemné. Nejvíc inscenaci asi uškodila tradiční scéna kobyliského souboru. Kukátko, umístěné hluboko, v zadní části jeviště a zvuk zepředu umístěných reproduktorů může jen těžko vytvořit intimní prostředí „živého“ umění. Pomáhalo to sice jisté „vznešenosti“ až patetičnosti příběhu, ale také chladnosti a jakoby zakonzervovanosti.

Tradiční sokolský soubor Pražský Sokolíček (Praha 2) pravidelně působící v Sokole Pražském, který do nedávna patřil svým věkovým průměrem, cca 75–80 let k těm nejstarším vůbec, překvapil omlazením. Na samotnou inscenaci Kašpárek čarodějem to ale nemělo žádný zásadní vliv – tento soubor pracuje svým vyzkoušeným stálým způsobem, a je to pořád milé. Inscenaci režírovala tak trochu „legendární“ principálka, dnes již pětaosmdesátiletá Dagmar Evaldová. Fundusové loutky, malé a těžko pohyblivé, rozdělená interpretace, ale elán udělat něco pro malé děti, které si chodí do Sokola zacvičit. Iluzivní divadlo s pokusy oživit inscenaci i nějakým tím jevištním kouzlem. Je to příjemné a má to jistý styl.

Závěr? Milé prostředí, oproti minulosti opravdu velmi přívětivé, ochotní pořadatelé a vyrovnaná přehlídka. Škoda, že se neurodila i nějaká „špička“. Ovšem ocenit bylo možné i tak dost. Porota ve složení Jan Klos (předseda), Jana Altmannová, Květa Plachetková, Bohuslav Šulc a Štěpán Filcík udělila jedenáct individuálních i souborových ocenění, plus dvě ceny speciální. Hlavní cenu pro vítěze festivalu udělila porota Loutkářskému souboru Kašpárek, DDM Mladá Boleslav za inscenaci hříčky M. Pavlíka Tři sněhuláci. Cenu Karla Hackera porota udělila za mimořádný, pozoruhodný a ukázněný styl práce v inscenaci Když Pán Bůh chodil se svatým Petrem po zemi souboru Loutkového divadla Jiskra.

Loutkář 2/2013, s. 30–32.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.