Přelet nad loutkářským hnízdem

Richter, Luděk: Pražský Tajtrlík - přehlídka příslibů

9. ročníku postupové přehlídky amatérských loutkových divadel 23.-24. března 2013 se v hostivařské sokolovně zúčastnilo 9 amatérských inscenací. A právě ty nejzajímavější z nich jsou zatím spíše přísliby než hotovými díly.

Snad nejslibnější a zároveň v tuto chvíli nejnedotaženější inscenací přehlídky je Road Movie hořovického souboru Na holou. Bezmála poznávacím znamením jeho inscenací bývá v posledních letech paradox: půvabná a vtipná scénografie kontra dramaturgické tápání a nedotaženosti při realizaci myšlenky. Začíná se závěrem filmu Limonádový Joe – a pak už hrdina odchází s Winnifred užívat si vítězství i dividend z rodinné firmy; jenže ta zkrachuje, Winnie Joea opouští a ten ve snaze získat ji zpět, usiluje o opětné zbohatnutí… Autorský pokus, odehraný patnácticentimetrovými marionetkami v širokoúhlém okénku s řadou skvělých nápadů (otevírání baru, kankánové tanečnice, cesta v kupé vlaku…), je sám o sobě chvályhodný – leč ne v této délce, v tomto tempu, s těmito technickými lapsy. A také ne s tak banální pointou (nesluší se prozrazovat ji), která by možná byla přijatelná v dvacetiminutové anekdotce, těžko však ve třičtvrtěhodinové inscenaci.

Dvě Legrační pohádky ZUŠ z Prahy 10 vycházejí z vlastní autorské tvorby čtyř zhruba desetiletých děvčat a jednoho chlapce na zadané téma \„legrační města\\\“. S plošnými marionetami, které pro ně vyrobil výtvarný obor ZUŠ, pak zinscenovaly děti před vtipnými rozkládacími leporely pohádky o lidech čokoládových a sýrových. Základní nápad je zajímavý i nosný – je jen třeba čokoládovou, respektive sýrovou metaforiku dotáhnout už v dramaturgickém východisku tak, aby obě zápletky i jejich řešení byly důsledně vytvářeny z jejich \„materiálu\\\“; u té čokoládové též nalézt více příležitostí pro akce loutek, aby tu nebyly jen jako označení postav a objekt slovního humoru.

Don Šajn vinohradského Bubeníčka je nejvelkorysejší, nejrozmáchlejší inscenací dosavadní tvorby souboru. Vynikající řezbované marionety z dílny Bohumíra Koubka i jím navržené prořezávané paravánky, tvořící pozadí odkrytě vedených loutek, nastavují vysokou laťku, jíž soubor téměř dostojí. V čem ještě ne? V propracování stylizace řeči. Jakož i ve zbytečných vulgaritách (nejen jazykových) a dvojsmyslech. A pak zbývá ještě nezodpovězená otázka, proč onen staroloutkářský kousek hrát: jako parodický úsměšek nad divadlem, které už dávno neexistuje a které už jsme ani nestačili zahlédnout? Jako pokocháníčko v cynické morbiditě Šajnova bezuzdného vraždění? Nebo naopak jako v této podobě dnes těžko fungující morální apel? Na druhé misce vah jsou nápadité obrazy, jako je ten s bloudícími lampičkami v průřezech kulis.

Dvojice z pražské Kliky, jež si dala jméno Oklikou, inscenovala Haškova Větrného mlynáře a jeho dceru jako maňáskářskou rakvičkárnu, hranou jediným hercem, jehož doprovází a coby mluvič některých postav doplňuje opodál sedící herečka s akordeonem. Slibnému kousku však zatím chybí hlavně dvě věci: přesná a razantní práce s timingem, na níž rakvičkárna stojí, a vyjasnění vztahu obou protagonistů, kteří inscenaci zahájí coby kramářské divadlo, aby se vzápětí začali dohadovat, zda a co hrát. Snad chybí jen čas. Snad…

Tía Muerta pražského souboru Kompot (následovníka byvšího divadla Arnošta) je slibná už svou scénografií. Před zajímavým jevišťátkem korunovaným hřbitovem na kopečku spustí sedící velká marioneta stařeny příběh o mexickém chlapci, který usnul na čerstvém hrobě, a propadl se tak do říše mrtvých (jež se otevře uprostřed kopce) a teď se snaží dostat zpět. Problém je v tom, že příběh se odehrává především ve slovech, k nimž toho pidimarionetky nemají moc co dodat, a také v tom, že závěrečné pozvání stařeny jinou ženou na \„kafíčko\\\“ přidá nevysvětlenou záhadu, proč ta prvá vypráví, kdo je ta druhá a co to všechno znamená.

I zbylé inscenace přinesly leccos zajímavého, inspirativního i slibného.

Pražský Sokolíček asi nikdo nepřemluví, aby opustil chomout rozdělené interpretace a konzervu předtočeného slova, a, žel, ani úzké mantinely nepříliš kvalitních schweigstilovek a jim podobných prvorepublikových sériových výrobků, v nichž se jen mluví a mluví, popisuje to, co vidíme či co by se divák měl dozvědět, případně to, co si postavy myslí – namísto aby říkaly to, co vychází z jejich potřeby něčeho docílit. A přece je jistým potěšením sledovat, jak se ve svém Kašpárkovi čarodějem parta nadšenců, mezi nimiž je i několik čilých osmdesátníků, snaží nabídnout dětem to, co považují za dobré, a udržet tak tradici svých předchůdců z doby, kdy ani ti nejstarší z nich nebyli na světě.

Na druhém konci věkového rozpětí stojící dětský soubor Kampak při ZUŠ Štítného z Prahy 3 zaujal ve své Pipi Dlouhé punčoše odvahou, s níž se pustil do dramaturgicky i režijně složitě komponované inscenace, v níž nečetné loutkové party mají reprezentovat šeď dospěláckých příkazů, zatímco party herecké mají kontrastovat hravostí, jíž vnáší Pipi Dlouhá punčocha. Jenže v inscenaci tento kontrast nevzniká, obě děti žádným vývojem neprojdou, pročež jejich touha zůstat dětmi je jen proklamací a chybí i společný jmenovatel nějakého cíle, k němuž děj směřuje, takže zbývá jen nespojitý řetízek her a nejasnosti kolem toho, kdo jsou ostatní děti, jež do her vstupují a zda je sama Pipi jen představa či reálně se objevivší holčička. Marná sláva, na tak malé a nepříliš zkušené děti, je takto pojatá čtyřicetiminutová inscenace příliš velké sousto.

Soubor Refektář při pražském Sokolu Jinonice překvapil pásmem poezie Zpěvy sladké Francie, v němž používá plošných předmětů někdy ve funkci masek (Návrat námořníkův, Renaud), někdy loutek (Deset děvčátek, Tři námořníci). Popisné komické masky či loutky v některých případech odporují žánrové poloze básně (např. v baladickém Návratu námořníkově) a velké rezervy jsou i v herecké práci s nimi. V pořadu je též několik zcela původních básní ze zdrojů souboru, a je pak otázka, proč pořad vydávat za Zpěvy Hanuše Jelínka a mít jako jedno z čísel výklad o něm. To vše však ustupuje do pozadí před sympatickou odvahou vrátit se k málo frekventovanému tvaru divadla poezie a hlavně před schopností hrát si i ve věku, kdy se hravost už běžně \„nenosí\\\“.

Na konec jsem si nechal hostitelský Frydolín při Sokolu Hostivař, jemuž je nutné poděkovat nejen za obětavou organizaci a obsluhu, ale i za inscenaci Krásná Desperanda. Pozoruhodná je už cesta předlohy od staroloutkářské hry přes úpravu Huberta Krejčího po úpravu samotného souboru a s ní i posuny od marionet přes herecké divadlo až k maňáskům, jež jsou tu užity. Soubor zcela logicky Krejčího rétoricky květnatý text zredukoval na nutné minimum a stejně logicky jej pak v inscenaci pojal jako rakvičkárnu. Necháme-li stranou otázku vznesenou už u Dona Šajna – tedy proč takovýto kousek dnes hrát – vzniklo vcelku sympatické zábavné představeníčko pro dospělé, v němž jsou podobně jako u Větrného mlynáře ještě rezervy v přesnosti a říznosti timingu a v gradaci celé stavby. Otázky vznikají kolem některých oslabujících úprav textu (zamlčení toho, že vraždy si vyžádal \„podzemský kníže\\\“-ďábel, vynechání otce a tedy i jeho vraždy…), jakož i kolem smyslu rozložení dění do dvou \„oken\\\“ paravánu – horního bez dekorací, v němž pobývá pyšná a nádherymilovná Desperanda, a dolního oponou a pozadím \„čalouněného\\\“, v němž se dlouho vyskytuje jen Kašpar.

\„Dokonalá\\\“ inscenace se na přehlídce neobjevila. Slibných řada. I proto porota žádnou nenominovala k přímému postupu, ale k širšímu výběru nabídla programové radě Loutkářské Chrudimi prvé čtyři zde uvedené.

Loutkář 2/2013, s. 28–29.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.