Loutkar.online

Malíková, Nina: České loutky tentokráte za mořem

Velkým potleskem zaplněného přednáškového sálu Columbus Musea of Art v hlavní městě státu Ohio byla v pátek 8. 3. 2013 v podvečer zahájena největší souborná výstava českých loutek ve Spojených státech vůbec. Představila v přehledu historii českého loutkového divadla od konce 19.století po současnost. Výstava potrvá do 4.srpna 2013.

Takhle nějak by mohla vypadat stručná tisková zpráva o dosud největší a svým záběrem nejobsáhlejší výstavě českých loutek „za velkou louží“. Jsou to jen tři věty – ale podívejme se, co všechno bylo na této bez přehánění velmi úspěšné reprezentace české kultury v USA za nimi.

Od nápadu k potížím

Iniciátorem, či chcete-li duchovním otcem celé myšlenky uspořádat v Colmbusu v Ohiu velkou výstavu českých loutek byl znalec a propagátor české kultury Joe Brandesky (ne, nemýlíte se, pokud vám jeho příjmení zní česky – jeho dědeček pocházel z Moravy), který už léta sleduje zejména práci našich scénografů (Jaroslava Maliny, Petra Matáska i dalších), se kterými také na Universitě v departementu zahrnujícím kulturu – a divadlo zvláště, několikráte spolupracoval. V původním konceptu se mělo sejít Národní muzeum v Praze se svými sbírkami historických loutek a pražský Institut umění – divadelní ústav ve spolupráci s chrudimským Muzeem loutkářských kultur, aby společně prezentovali na loutkách, dekoracích atd… pro většinu amerických návštěvníků neznámou kulturu našeho loutkového divadla, její specifika i oblibu. Byl připraven scénář, vybrány a domluveny exponáty a do toho přišel arbitrážní spor, který s českým státem vede společnost Diag Human a s tím související zákaz vývozu věcí, které spadají do kompetence Ministerstva kultury. Pokud jsme se to snažili zahraničním partnerům, se kterými jsme už téměř měli podepsanou smlouvu, vysvětlit, naráželi jsme na velké otazníky. Ostatně možná, že si i vy matně vzpomínáte na podivnou causu, ve které byl v jedné chvíli dokonce potenciálně ohrožen jako majetek státu i Český dům v New Yorku či objekt v pařížské rue Bonaparte. Nešlo tedy jen o sochy, obrazy či loutky… V docela napjaté atmosféře nabídl celý přípravný team v IDU náhradní řešení: pokusíme se sestavit neméně reprezentativní výstavu ze soukromých sbírek a fundusů statutárních divadel. A nastala další etapa.

Struny napjaté k prasknutí

(Tady jde o malou slovní hříčku – Strings, které byly v názvu výstavy znamenají jak struny, tak také vodící nitě typické právě pro marionety, které zastupovaly větší část exponátů na výstavě). Bylo potřeba nejen oslovit významné soukromé sběratele loutek a výtvarníky, kteří měli své vlastní loutky (či loutky z inscenací, ke kterým dělali výpravu) ve svém držení, ale vysvětlit jim také, proč nám nic nemohou půjčit muzea a vůbec, prokázat věrohodnost celé akce, spolehlivost partnerů a v neposlední řadě slušné zacházení s jejich milovanými loutkami, se kterými se museli na rok rozloučit (několik měsíců trvaly svozy, uskladnění, fotografování a pak znovu s velkým předstihem znovu všechna povolení, pojištění, fotografování a balení). Mnozí se s loutkami až dojemně loučili a pro všechny zúčastněné byla jedinou odměnou v téhle situaci vzájemná setkání, kde se hodně povídalo o loutkách – těch minulých i současných a vzpomínalo se. Návštěvy v atelieru manželů Vítkových, u Jana Švankmajera, u Petra Nikla, Michaely Bartoňové, u paní Vorlové i u brněnských manželů Jiráskových patří pro mne k životním zážitkům. Když už bylo všechno rozhodnuto, vystavující přesvědčeni, napsány texty do katalogu a po několikáté přeměněny definitivní soupisy loutek (podle smlouvy a finančního odhadu jsme museli někde původní představu přece jen trochu redukovat), přišla z partnerské strany zpráva, že musí výstavu z ekonomických důvodů odložit do roku 2017. To tedy byla opravdu rána a přesvědčit vedení muzea v Columbusu, že se nám nemůže podařit za 5 let výstavu z nejrůznějších důvodů v takové podobě znovu složit a že je třeba ji uskutečnit v dohodnutém termínu, bylo ze strany IDU a její ředitelky Pavly Petrové opravdu husarským kouskem. Ale nakonec se vše podařilo a 23. 3. odletěla naše nepočetná delegace (asistentka produkce Judita Hoffmanová a já) do Columbusu. Jely jsme bez instalačního štábu, v muzeu slíbili, že jsou na instalování vybaveni a také vedoucí teamu v Columbus Museum of Art Greg Jones si byl ještě za výše zmíněných napjatých podmínek svůj budoucí úkol v Praze obhlédnout. Jak jsem se mohla později přesvědčit, byl to opravdu muž na svém místě.

Černoušci s činely, černé divadlo a Máchův Máj

Nikdy bych si nepomyslela, že výše uvedené artefakty budou při přípravě výstavy nějakým problémem. Ale každý svým způsobem byl. Měli jsme samozřejmě připraveny podrobné popisky (s autory, časovým vročením atd… a dokonce i se stručnými informacemi o inscenacích či jejich textových předlohách), ale otázky, které mi – někdy jsem se až domnívala, že snad poněkud zlomyslně – kladla kurátorka Caren Genshaft z columbijského muzea – někdy předčily mé očekávání. A tak jsem vysvětlovala, co se hrálo sériově vyráběnými loutkami (a co to byly vůbec ty pověstné série s možností objednání jednotlivých kusů?), jestli není poněkud dehonestující vystavovat černoušky s činely (vysvětlovala jsem, že jde o mouřeníny, kteří byli u nás v té době rozhodně exoty a následně, co jsou to mouřeníni a také o jaké číslo vlastně šlo), kde a jak hráli kočovní loutkáři, jaký je příběh Máchova „Máje“ a co je loutkového na loutkami inspirovaných Švankmajerových artefaktech (ještě, že mě napadly kromě marionet i pohybliví pouťoví dvourozměrní panáci), že morče v jeho Rakvičkárně není jen výrazem jeho surrealistických představ, ale součástí „rakvičkárenské“ tradice, že Niklovi Světlonoši sice hráli ve specifických představeních, ale že zde nebyl fixní děj ani text atd… Zkrátka skoro jsem na takový výslech nebyla připravená, ale protože nesvědčil o zlé vůli, ale o snaze porozumět nezvyklému fenoménu a hlavně o možnosti dále vysvětlovat hromadám zájemců o výstavu podobné možné otázky, tak jsem se poctivě snažila na každou otázku dát pravdivou odpověď. Vymýšlela jsem si jen jednou, a sice na dotaz, který z čertů obklopujících Fausta ve scéně rodinného divadla je ten hloupý a který je opravdu zlý (ve studii do katalogu jsem totiž uváděla, že fenomén čertů je u nás poněkud složitější a že mohou být od opravdu ďábelsky úskočných po velmi polidštěné). Ale víc na sebe neřeknu.

Mark Rothko a my

Pokud jsme všem „zapůjčitelům“ slíbili, že s jejich loutkami bude zacházeno šetrně a s úctou, tak jsme ani v nejmenším nepřeháněli. Úcta k instalovanému českému „rodinnému stříbru“ při instalaci dokonce naprosto předčila naše očekávání. Zacházelo se s nimi opravdu v rukavičkách, a to doslova. Loutky byly na svá místa přiváženy na vozících ne nepodobných těm nemocničním a byly všechny až do závěrečné instalace podloženy prošívanými dekami. Dokonce se v prvních hodinách Gregův team ptal, jestli se jich vůbec může dotýkat. Fakt, že muzeum (po pravdě řečeno nejde o muzeum v našem slova smyslu, Columbus Museum of Art je obrovskou dvoupatrovou galerií v reprezentativní budově, která byla postavena těsně po r. 1929, na níž se ale zlověstná dobová hospodářská krize nepodepsala) vystavuje obrazy a sochy a není zařízeno na vystavování loutek, byl pro mne z hlediska předpokládaného výsledku opravdu otázkou. Jak zavěsí marionety, jak si poradí s manekýny? Ale to jsem ještě neviděla velké zázemí muzea se všemi nezbytnými instalačními prvky. Co nebylo předem připraveno (uvítaly nás makety všech místností s provizorně rozmístěnými objekty), to se během týdne zhotovovalo v přilehlých atelierech, včetně ochranných průhledných poklopů a vitrín téměř na všechny loutky – nejen na ty nejstarší či nekřehčí. A v závěrečné fázi do místnosti najely celé malé pojízdné dílny se vším vybavením a výsuvné plošiny (žádné štafle!)pro instalaci osvětlení i zavěšení loutek. A pak se už jen leštilo a žehlilo – Libušin obrovský plášť z brněnské Radosti vypadal po zásahu napařovací žehličky jako nový!

Výstava byla koncipována do několika částí: od historických loutek z konce 19. století po první třetinu 20.století, přes návrat k tradici(zejména v tvorbě výtvarníků kolem Divadla DRAK, Naivního divadla, Divadla Alfa i Divadla Lampion), práce významných českých výtvarníků inspirovaných loutkovým divadlem a návštěvníky obdivovaný fenomén „černého divadla“ – až po „divadla, která našla své budovy“, tj. po současnou divadelní architekturu pro loutkové scény v Praze, Ostravě a v Brně.

Naše výstava se mohla pochlubit kromě tří místností a dlouhé přilehlé chody ještě vzácným sousedstvím. Souběžně s českými loutkami je totiž v muzeu ve stejném patře až do května výstava významného amerického malíře ruského původu Marka Rothka s názvem „ The Decisive Decade 1940–1950“ s jeho nejznámějšími kresbami i velkými plátny. Zájem o jeho dílo i české loutky se tak vzájemně pojí v živé a pestré návštěvnické odezvě.

Vernisáž po columbovsku

Jestli bylo pro mne něco trochu nezvyklého ohledně vlastní výstavy a její instalace, pak mě také překvapila vernisáž. Žádné proslovy uprostřed vystavených děl, žádné hudební či recitační vložky, ale hezky pěkně docela zásadní přednáška ve velkém sále, s pódiem, řečnickým pultem a projekcí. A po přednášce, na níž jsem se pokusila před zaplněným sálem vtěsnat do dvaceti minut historii a specifika českého loutkového divadla a jeho udivující tradice a po doplnění mých slov prof. Joe Brandeskym, který hovořil o divadelním projektu aPOEtheosis, na kterém jako režisér spolupracoval s Petrem Matáskem a mladým scénografem Antonínem Šilarem, následovalo něco, co bych mohla přirovnat k tiskové konferenci. Odpovídala jsem na dotazy a byla skoro dojatá vyjádřenou chválou a obdivem k výrazným, dramatickým i něžným podobám českých loutek. Zapotila jsem se jen jednou, když jsem měla odpověď na dotaz týkající se mého vztahu k americkým loutkám muppet, které v téhle zeměpisné šířce mají o oblibu postaráno. Nezapřela jsem, že nepatřím k obdivovatelům jejich výtvarné podoby, ale že se skláním před výtečnou loutkářskou prací s nimi. Víc jsem ale o tom, jak dalece jsem tazatele uspokojila, raději nepátrala a strašně moc jsem si přála mít v tu chvíli v sobě trochu příznačného amerického sebevědomí, které mi denně udílelo neplánované lekce!

Vernisáž skončila, prominentní návštěvníci si s nadšením prohlédli výstavu a já jsem mohla ještě den před svým odjezdem vidět několik školních výprav, které se ukázněně a tiše procházely sály s nezvyklými objekty skrývajícími příběhy ze vzdálené střední Evropy. Vypadá to sentimentálně, ale jako by ty nitky, které jsme z Prahy do Columbusu natáhli, právě tohle publikum přitáhly zpět do našeho světa pohádek, bájí, kouzelných proměn, vznešenosti i humoru.

PS:

A abych nezapomněla: Ještě jsem nestačila dostatečně poděkovat columbijské universitě, která doslova v poslední chvíli svým finančním příspěvkem celou výstavu zachránila (není bez zajímavosti, že i příjmení jejího děkana Marka Shandy, který na tom měl obrovský podíl, vám asi také připomene jeho české kořeny). Tato universita má, díky i u nás velmi známému prof. Jarkovi Burianovi prostřednictvím pražského Divadelního ústavu s českým divadlem letité vazby. Prof. Burianovi se povedlo do Columbusu přivézt řadu unikátních materiálů – knih, korespondence, ale i scénických návrhů, které by na tomto místě nikdo nečekal. Obzvláště materiály z I. republiky i 5O. let by stály ještě za hlubší prozkoumání. Před časem se o to pokusila Markéta Fantová-Trősterová, dnes působící na Alfred universitě ve státě New York, která mi byla v závěru mého pobytu nesmírně citlivou průvodkyní po současné americké kultuře a na vernisáži skvělou tlumočnicí.

Loutkář 2/2013, s. 23–26.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.