Hrdinová, Radmila: Werichovský protialkoholní horor v Naivním

Dramaturgie libereckého Naivního divadla je zcela určitě jedním z hlavních zdrojů jeho úspěchu u diváků i divadelní obce. Repertoár se tu buduje promyšleně, s ohledem na věkové složení publika od těch nejmenších až po teenagery, a na své si přitom přijdou i dospěláci. Každá z inscenací se přitom vyjadřuje k podstatným a aktuálním tématům, navíc většinou zábavnou formou, nastavenou na vnímání té které věkové kategorie, jak o tom svědčí třeba hiphopová detektivka Babu a papoušek, anebo poslední premiéra, která pro Werichovu pohádku Až opadá listí z dubu zvolila formu akčního loutkového hororu.

Werich se na scénu Naivního divadla vrací po pětadvaceti letech od inscenace Markéty Schartové (Fimfárum a Královna Koloběžka První). Kdo zná jeho Fimfárum opravdu dobře, ten ví, že to nejsou pohádky příliš optimistické, ba mnohdy při vší legraci dosti kruté – jak už to v pohádkách a hlavně v životě bývá. A nejčernější z nich je právě ta o sedláku Čuperovi, alkoholikovi a údajnému autorovi rčení „Až opadá listí z dubu“. I bez metanolové aféry je jasné, že se v Česku pije víc, než je zdrávo, a že na to doplácejí hlavně děti. Vysvětlit jim, že alkohol není dobrým řešením, je tedy víc než záslužný cíl.

Werichův text zpracoval znovunavrácený dramaturg libereckého Divadla F. X. Šaldy Tomáš Syrovátka ve spolupráci s dramaturgem NDL Vítem Peřinou. Syrovátka není v loutkářském světě žádným nováčkem, s režisérem Martinem Tichým a skladatelem hudby Ivanem Acherem, kteří tvoří tým i této inscenace, jsou podepsáni již pod úspěšnou Pohádkou o Raškovi (nejlepší loutkářská inscenace sezóny 2009/10). Dramatizace věrně sleduje Werichův text a daří se jí odkrýt možnosti jeho jevištní realizace. Má to ovšem několik úskalí.

Prvním z nich je poměrně značná závislost na mluveném slovu – úvodní obraz hospody, v níž tráví podstatnou část dne sedlák Čupera, provází zvuk zemědělského vysílání „rádia Proglas“, jehož slovník i humor ocení ale spíše dospělý než dětský divák. Podobně tomu je i v průběhu dalšího vyprávění příběhu.

Problém dotýkající se vyznění inscenace vidím hned v úvodní, třikrát opakované a zrychlující se sekvenci Čuperovy pijatyky, jež nepůsobí nijak odpudivě, ba přímo naopak: Čuperova hravá „rozcvička“ s panáky může svádět dětské publikum spíše k napodobení, než aby je od pití odrazovala. S tím souvisí i fakt, že výčepní, jehož spojení s čertem-pokušitelem není zpočátku dostatečně čitelné, je v podání Filipa Homoly daleko živější figurou, než bezvýrazný Čupera Adama Kubišty, takže sympatie se nebezpečně přiklánějí na čertovskou stranu.

Martin Tichý jakožto činoherní režisér spoléhá hodně na herecké schopnosti čtveřice protagonistů (kromě zmíněných i Markéta Sýkorová a Tomáš Bělohlávek), ale ne vždy jim dokáže vybudovat situace k jejich uplatnění. A navíc se zpočátku výrazně šetří loutkářským uměním, takže krátký poetický obraz Čuperova traktůrku kličkujícího na hospodském stole mezi panáky kořalky místo obilí působí téměř jako zjevení z jiného světa.

Loutkařiny výrazně přibude od chvíle, kdy se v příběhu objeví skuteční čerti a peklo v podobě protialkoholní léčebny. Prohlídka Čuperovy způsobilosti k léčbě, proměněná v loutkářskou exhibiční pitvu, kdy z Čuperova břicha putují vnitřnosti, působí sice trochu samoúčelně i odpudivě, nicméně odpovídá žánru „akčního hororu“. Ten sugestivně vytváří jak hudba, tak třeba i hrůzostrašně rozkývané „opilecké“ lustry v hospodě, a vše vrcholí v momentu, kdy se Čupera (nikoli loutka, ale živý herec!) věší před zraky diváků na lustru, což rozhodně není výjev v dětském divadle často vídaný.

S duchem hororu ladí i potemnělá výprava Roberta Smolíka, umně propojující rozměry lidského světa s tím loutkovým. Po Babu a papouškovi i Budulínkovi je to třetí Smolíkova spolupráce s Naivním divadlem svědčící o jeho nápaditosti a smyslu pro zvolený styl inscenace. A významně vše dotváří hudba Ivana Achera, která tím, jak pracuje s motivy jednotlivých postav, překračuje hranice hudebního podkresu směrem k jevištnímu gestu. Nejpatrnější je to u navracejícího se teskného motivu Čuperovy choti Julinky, kdy hudba beze slova vyjadřuje Čuperovy výčitky svědomí vůči Julince i synovi, jehož málem obětoval peklu.

Inscenace postrádá pointu, jež by dětskému publiku dala jasně najevo čertovu porážku. Čuperovo vysvětlení, že dub na rozdíl od ostatních listnatých stromů své listí vlastně neshazuje, takže rčení „Až opadá listí z dubu“ znamená totéž jako „nikdy“, se odehraje v pozadí scény před sice výtvarně krásným, leč málo názorným obrazem stromu, opět pouze v poloze slovního objasnění. A zatímco Werichův čert v knížce svou porážku neunese natolik, že začne listí rvát a cupovat, takže proto jsou dubové listy „jakoby ožďubané“, v inscenaci se vše vytratí do ztracena. A to je škoda.

Při všech výše zmíněných výtkách je ale pokus o werichovský protialkoholní horor dalším výrazným počinem libereckého Naivního divadla, svědčícím o tom, že tato scéna rozhodně neusíná na budulínkovských vavřínech, ale pouští se s odvahou po nevyzkoušených, a tím pádem i riskantních cestách. A to je moc dobře.

Naivní divadlo Liberec

Jan Werich: Až opadá listí z dubu

Dramatizace: Tomáš Syrovátka, režie: Martin Tichý, výprava: Robert Smolík, hudba: Ivan Acher, dramaturgie: Vít Peřina.

První uvedení 4. února, psáno z večerní premiéry 9. února 2013.

Loutkář 1/2013, s. 31–32.