Přelet nad loutkářským hnízdem

Vašíček, Pavel: Loutkářská katedra DAMU

I. etapa (1952–1956)

„Ze dvou stran vyšly z loutkářského pléna loutkářského sjezdu v Chrudimi návrhy, aby na Akademii múzických umění byla zavedena loutkářská výchova. Tyto podněty mě, soudružky a soudruzi, opravdu nesmírně potěšily. Proč? Především proto, že první vychází z řad mládeže, na kterou naše loutkářství tolik spoléhá, druhý z řad vyzrálých loutkářských pracovníků. První vznikl mezi lidovou tvořivostí, druhý mezi profesionály… Svědčí o nádherném úkazu, kterému říkáme morálně politická jednota. Profesionálové i amatéři mysleli na společnou věc, kterou potřebují a vyžadují. Ale tato morálně politická jednota jde ještě dále, ještě hlouběji, jak vám nyní ukážu.

Podnět ke zřízení loutkářské katedry, který byl obsažen ve vašich návrzích, vyšel zároveň i z jiných míst – v Praze z Akademie múzických umění. Jsem rád, že jsem vám to neprozradil již při zahájení Loutkářské Chrudimi a že vaše návrhy vyšly z vašeho středu úplně nezávisle na nás. Stejné potěšení pocítí i naše rada vysoké školy, že její podnět se stal podnětem vaším. Zkrátka sděluji vám radostnou zprávu, že Rada naší vysoké školy se usnesla právě minulou neděli, 1. července, den před zahájením první Loutkářské Chrudimi, aby byla vytvořena u nás, na Akademii múzických umění, loutkářská katedra“.(ČsL, 1951/5) Tak tímto dobovým slovníkem zveřejnil rektor AMU A. M. Brousil na loutkářském sjezdu v Chrudimi v r. 1951 informaci, která vzbudila mezi přítomnými všeobecné nadšení, informaci o ustavení první vysoké loutkářské školy na světě!

O 20 let později Zdeněk Bezděk uvedl některá výše zmíněná fakta na pravou míru: „Potřeba speciální výchovy loutkářských umělců pro tehdejší desítku profesionálních divadel nebyla tak zřejmá, jak bychom mohli předpokládat. Noví profesionálové byli v naprosté většině bývalí amatéři – a zdálo se, že právě amatérská zkušenost a zejména amatérský nadšenecký vztah k loutkovému divadlu je pro profesi nejlepší“školou„. (Připomeňme si, že pro kvalifikaci loutkoherce nebylo často důležité, je-li dotyčný schopen hereckého výkonu např. také v“mluvení„, ale spíše to, umí-li kašírovat či konstruovat loutky.) Za těchto okolností bylo založení Loutkářské katedry DAMU jen částečně důsledkem“tlaku zdola„. Rozhodující byla spíše prozíravá iniciativa několika jednotlivců…“ (ČsL, 1973/3) První loutkářskou vlaštovkou na půdě DAMU byly už v letech 1948–50 nepovinné přednášky a seminář (v rozsahu 2 hodin týdně), v nichž dr. Jan Malík studenty činoherního divadla seznamoval s historií českého loutkářství a rozebíral s nimi Obrazcovovu knihu Herec s loutkou. Sám lektor své působení zhodnotil jako „spíše manifestační“ a konstatoval, že toto řešení „je sice přínosem pro učební plán hereckého úseku, nepřináší však prakticky nic pro speciální školení loutkářského dorostu“. A tak po roční odmlce se pod vedením A. M. Brousila od podzimu 1951 až do jara následujícího roku scházela komise, která připravovala vše potřebné k zahájení výuky, především učební plány. Schůzek se účastnili např. Josef Skupa, dr. Jan Malík, dr. Erik Kolár, Otto Rödl, Josef Pehr, zástupci ministerstev a LUT. Bylo také třeba získat podpis ministra školství, věd a umění prof. Zdeňka Nejedlého, který, jak známo, fandil výhradně tradičnímu „obrozeneckému“ loutkářství a třeba pro Skupu už příliš pochopení neměl (v projevu děkana Götze proneseného při zahájení výuky ovšem zaznělo „To se také stalo rozhodnutím […] prof. dr. Zdeňka Nejedlého, který jako historik dobře ví, co loutkářství znamenalo, a který ví, jaká je v něm důrazná a účinná zbraň dnes, kdy proniká do všech končin a působí zvláště na mládež“). Definitivní oficiální souhlas získal rektor Brousil až nedlouho před prázdninami r. 1952, první přijímací zkoušky se tedy mohly konat až v prvním zářijovém týdnu. Uchazeči si museli připravit 2 básně a 2 prózy, výstup s libovolnou loutkou, mohli předvést své hudební dovednosti, případně i další literární či výtvarné práce apod. Přijato jich bylo 14, absolvovalo 11. Uveďme zde jejich jména, už proto, že většina z nich nás už není mezi námi… Zdeněk Florian, Radko Haken, Jindřich Halík, Jiří Koutný, Anna Kusá, Mirka Kostřábová, Hana Lamková-Ryšánková, Jindřiška Patková-Marešová, Vlado Predmerský, Jiří Středa, Milada Trnková-Novotná – všichni zanechali v loutkářské historii druhé poloviny 20. století nepominutelnou stopu. Vyučování bylo slavnostně zahájeno ve čtvrtek 2. října, již zmíněný úvodní projev pronesl děkan prof. F. Götz.

Pak ovšem přišly dny všední… Pod honosným názvem „katedra“ se skrývala jedna miniaturní ponurá a pustá učebna v budově DAMU v Karlově ulici. Se vskutku budovatelským nadšením a víceméně svépomocí se postupně podařilo vybavit učebnu potřebným inventářem a mobiliářem, „učební pomůcky“, tedy v prvé řadě různé druhy loutek, si pedagogové zpočátku většinou přinášeli sami, využívajíce zázemí profesionálních scén, jejímiž byli členy. Samozřejmě ještě podstatnější bylo vytvoření učebních plánů a jejich postupné dotváření a přetváření, a to bez jakýchkoli předchozích zkušeností. V prvním ročníku byly vyučovány tyto předměty: herectví s loutkou (marionetou, javajkou, maňáskem), základy hereckého projevu, loutkářská dramaturgie, výtvarná výchova, hudební výchova a zpěv, hudební nástroj, technologie loutkového divadla a (studenty ne hrubě milovaná a také záhy zrušená) fyzická loutkářská příprava. Loutkářské disciplíny přednášeli Josef Skupa, dr. Jan Malík, člen Národního divadla Josef Pehr, dramaturg a režisér dr. Erik Kolár, výtvarník Vojtěch Cinybulk, muzikant Otto Rödl, výtvarník a technolog Václav Havlík a tajemník katedry Zdeněk Bezděk. K výše uvedeným lekcím je třeba připočíst předměty povinné pro všechny posluchače DAMU: marxismus-leninismus, marx-leninský seminář, ruštinu, seminář české a slovenské literatury a dějiny ruské a sovětské literatury. Pro další ročníky byly proponovány: loutkářská režie, základy pedagogiky a psychologie, literatura pro mládež, dějiny divadla, dějiny loutkového divadla, jevištní řeč, loutkářská jevištní řeč atd. Pro následujícím školní rok byly už provedeny určité korekce: Byl snížen počet hodin (ze 2 na 1) věnovaných maňáskům (pro jejich údajnou snadnost) a kupodivu i základům hereckého projevu. Naopak byl navýšen počet hodin věnovaných marionetám (ze 2 na 3), a to na úkor technologie (ze 3 na 2). Hra s javajkou a dějiny zahraničních literatur byly přesunuty až do 2. ročníku, zato přibyl přehled české a sovětské literatury, dějiny divadla a loutkářská jevištní řeč. Přijato bylo 10 posluchačů, absolvovalo jich 7 (Naděžda Musílková-Munzarová, Vendulka Čvančarová-Pražská, Josef Podsedník, Zdeněk Stoklasa, Jaroslav Vidlař, Libuše Koutná-Pechová a Martin Bálík). Celkový počet hodin výuky týdně se snížil ze 32,5 na 29,5 (mimo předvojenské výchovy). Z výše uvedených údajů vyplývá, že na rozdíl od činoherního oboru, který měl k dispozici 3 katedry (herectví, režie a katedru dramaturgie, divadelní vědy a kritiky), výuka na loutkářské katedře musela být zpočátku koncipována jako univerzální (což ovšem do značné míry odpovídalo tehdejšímu vývojovému stádiu profesionálního loutkářství, kdy loutkoherci museli suplovat i pracovníky dílen, jevištní techniky apod.). Kupodivu relativně malá pozornost byla zpočátku věnována loutkářskému výtvarnictví (katedru scénografie tehdy neměla ani činohra), výtvarníci se rekrutovali z umělecko-průmyslových škol (z nichž někteří absolventi přišli posléze i na loutkářskou katedru). Velmi brzy došlo i ke změně na postu vedoucího katedry. Jak dosvědčují hlasy pamětníků (např. prvních absolventů v minulých číslech Loutkáře) prof. Skupa byl jistě vynikající všestranný umělec, ale pedagogický talent mu patrně chyběl a asi i potřeba vyučovat. Ostatně i jeho následovníci a spolupracovníci v D S+H se od něho učili spíše pozorováním a praktickou zkušeností. Patrně i ze zdravotních důvodů Skupa po prvním semestru rezignoval, prozatímním vedoucím byl ustanoven Vojtěch Cinybulk, na jehož bedrech každodenní agenda katedry spočívala koneckonců po celý školní rok. V r. 1953 se vedoucím katedry stal dr. Erik Kolár, setrval v této funkci 9 let (poté dobrovolně odstoupil).

Nelze přehlédnout, že právě v tomto „budovatelském“ údobí (1952/56) byla existence i činnost „první vysoké loutkářské školy na světě“, poměrně často reflektována jak v tisku (viz např. pravidelnou rubriku „Ze života naší vysoké školy“ resp. „Z loutkářské katedry“ v Čs. loutkáři, či reportáže v různých časopisech), tak i – pokud se nemýlím – ve filmovém týdeníku. To vše jistě mohlo mít vliv i na počet a kvalitu adeptů usilujících o přijetí. Mohli jsme se dočíst např. o tom, že tři dvojice posluchačů 1. ročníku vyjely o Vánocích 1952 do dětských domovů za řeckými dětmi, kde studenti nejen hráli, ale pořádali i dílny, a také o třídenním studijním zájezdu do Brna (jaro 1953), kde pedagogové studenti zhlédli Kainarovu Zlatovlásku v provedení profesionální Radosti i amatérského souboru MEZ Vývoj, dále bratislavské představení Pavlíčkovy hry s námětem z korejské války Tři volavčí pera, představení studentského Aj-divadla a zvládli i dramaturgický seminář s hrou P. Kohouta Dobrá píseň. Reflexí a hmatatelným zviditelněním prvního roku nové katedry se stala výstavka, na níž bylo možno zhlédnout vše možné – od cvičných loutek, výtvarné a technologické práce až třeba po soubor osnov, evidenci docházky či obsah dílenské lékárničky. Nechyběli tu ani maňásci z pásma lidových písní Chodská neděle, které pro tzv. soubor DAMU (v němž spolupracovali posluchači všech kateder) sestavila H. Ryšánková (Lamková). A loutkáři v tomto souboru hráli prim! (Poslední představení se odehrálo na V. LCH a sjeli se na ně všichni, kdo v něm kdy účinkovali. Scénář vyšel knižně v Orbisu a pásmo pak zařadilo do svého exportního repertoáru i pražské ÚLD a brněnská Radost; původním záměrem ovšem bylo inscenovat pásmo koled, což v r. 1952 vzbudilo mezi pedagogy nelíčený úžas a zděšení). Zaměření výstavky bylo především interní – a právě takové „exponáty“ jako Chodská neděle měly přesvědčit vedoucí osobnosti AMU o tom, že loutkářská škola vykročila správným směrem a je již plnohodnotnou součástí celé fakulty. Což se podařilo!

A my se tedy dnes můžeme začíst i do oné výše zmíněné rubriky v ČsL, která začala vycházet v č. 3 roč. 1954. Hned v tomto prvním „zpravodajském šotu“ se dočteme o semestrálních zkouškách 1. a 2. ročníku a prvním kole přijímacích zkoušek, o návštěvě bulharských loutkářů, nástupu nepřehlédnutelného člena pedagogického sboru, scénáristy a dramaturga J. A. Novotného i oslavě 50. narozenin jednoho ze zakladatelů, dr. Jana Malíka. Následující příspěvek do rubriky přináší zajímavou informaci o besedě s cestovateli Hanzelkou a Zikmundem, a to v souvislosti s hrou Vojtěcha Cinybulka Kaimovo dobrodružství, která byla právě probírána v předmětu režie a jejíž děj je zasazen do afrického prostředí. Velice ambiciózním (žel poměrně krátkodechým) počinem bylo i založení se školou úzce spjaté vědecké instituce – „Aktivu pro studium vývoje československého loutkářství“ (v r. 1952). Na jeho půdě měla být, pod vedením dr. J. Malíka, zpracována všechna podstatná témata z české loutkářské historie, vznikl zde i obsáhlý dotazník, jehož otázky byly zaměřeny především na zjištění osobní zkušenosti respondentů s různými jevy a fenomény, jež byly součástí české loutkářské tradice i tehdy aktuální vývojové etapy, a ptaly se po místě a významu českého loutkářství v celku národní kultury. Bohužel slibný rozběh této jistě potřebné a užitečné instituce se ukázal být nad organizační a finanční možnosti teprve konstituující se katedry.

Aby rozšířili své možnosti a prohloubili získané znalosti a dovednosti, začali posluchači navštěvovat i 2 nepovinné kroužky – dramaturgický (vedený dr. E. Kolárem), v němž rozebírali domácí i zahraniční texty pro činohru a své poznatky případně konfrontovali s už existující inscenací, a výtvarný (pod vedením V. Cinybulka), kde se zdokonalovali v kresbě, věnovali se např. i kreslení historických kostýmů podle modelů či společné návštěvě výstav. Z iniciativy školy také poprvé došlo k přímé spolupráci mezi studenty a profesionálním ÚLD. Dvě celosvětově připomínaná výročí – Aristofana (446–385 př. n. l.) a A. P. Čechova (1860–1904) se stala inspiraci ke vzniku pásma Nesmrtelný smích, v němž se střídaly úryvky z her Ženský sněm a Žáby řeckého komediografa s dramatizacemi povídek ruského klasika a ovšem také s více než důkladnými (téměř polovinu času zabírajícími) komentáři režiséra projektu dr. Malíka. V inscenaci, jejímž výtvarníkem byl V. Cinybulk, bylo využito i méně obvyklých typů loutek (např. krosnových či mimických). Po několikaměsíčních přípravách a překonání mnoha překážek se 16. 12. 1954 uskutečnila slavnostní premiéra za přítomnosti ministra Z. Nejedlého a rektora Brousila. V řadě menších rolí se představili posluchači 3. ročníku a svých úkolů se zhostili „vcelku dobře“. Kritik Z. Bezděk vyzdvihuje postavu báby Fedosji z Čechovovy povídky, kterou animovala H. Ryšánková (Lamková) a fistulí mluvil R. Haken. Jako celek však tento „literární večer s loutkářskými ukázkami“ přes velkorysou inscenační koncepci vyzněl (asi hlavně vinou předimenzovaných komentářů) poněkud rozpačitě (viz ČsL 1955/1). Jinou formu kontaktu s profesionály představovala zdařilá beseda se členy liberecké KLS v čele s ředitelem J. Filipim o jejich zájezdu do Číny, o tradičním čínském divadle, doprovázená bohatým obrazovým materiálem i ukázkou originálních čínských loutek. Všichni profesoři i studenti se ovšem zúčastnili amatérského festivalu III. Loutkářská Chrudim.

Ve školním roce 1954/55 studovalo ve třech ročnících už 34 posluchačů, z toho 25 z českých zemí, 4 ze Slovenska, 5 z Polska a 1 student z Albánie, celkem 13 mužů a 12 žen. Pedagogický sbor tvořilo 14 pedagogů, z toho 8 profesionálních loutkářů (z ÚLD, D S+H a Radosti). Nastoupil i odborník z oblasti pedopsychologie. Coby budoucí profesionálové se posluchači zúčastnili i I. konference profesionálních loutkářských pracovníků v září 1954 a o projednávané problematice následně ještě diskutovali se svými učiteli. 7. září 1954 se na (tehdy jistě nečetných) televizních obrazovkách, v rámci pořadu Setkání s Hansem Sachsem objevily dvouruční maňásky A. Kusé, s nimiž její kolegové ze III. ročníku sehráli frašky Nemocný sedlák a Čert a bába. Pořad P. Blumenfelda byl – díky příznivému ohlasu – zaznamenán na filmový pás. Za připomenutí stojí jistě např. i přednášky A. M. Brousila o italském filmovém neorealismu a samozřejmě i ta o italském loutkářství (reprezentovaným např. jmény Vittoria Podreccy a Marie Signorelli, jejichž „soukromopodnikatelské“ produkce měly k dobovým domácím trendům věru daleko a informace o nich znamenaly jistě rozšíření obzorů). Byly navazovány i mezinárodní styky – např. s „druhou loutkářskou školou na světě“ v Krakově (kde – na rozdíl od DAMU – začínali od výuky herectví a teprve pak postupovali k jednotlivým loutkářským disciplínám). První informace o vysokoškolském studiu loutkářství zde čerpala skupina indických umělců v čele se zástupcem ministerstva osvěty a také maďarští profesionálové z Budapešti, (mj. je nadchla Chodská neděle, z níž si odnášeli po měsíčním pobytu v ČSR jeden z nejsilnějších dojmů). Je zjevné, že o škole se ve světě vědělo!

Posluchači vyšších ročníků se ovšem plně zapojili i do „čilého ruchu předvolebních besed. Pro nejmenší návštěvníky si sami upravili a nastudovali pohádku o slepičce, která najde zrnko, zaseje je a obětavou prací sklidí chléb. Ostatní zvířátka by se také ráda dělila o chléb, nedostanou však nic, protože nechtěla pracovat.“ Zkrátka nepřišli ani dospělí – pro ně byly určeny agitky Uzenáč (pranýřující panikáře) a Kádrový mejdan o chameleonském kariéristovi.

V pololetí školního roku 1954/55 se posluchači III. ročníku mohli rozhodnout pro jednu až dvě specializace, jimž by se po zbývající tři semestry věnoval důkladněji a hlouběji. Vybrat si mohl mezi herectvím s loutkou, režií a dramaturgií či výtvarnictvím a technologií. Dne 24. 1. 1955 se na vinohradském hřbitově konala pietní slavnost, iniciovaná KL, na níž se tři generace loutkářů sešly u hrobu mimořádně talentovaného loutkářského praktika, estetika i kritika, literáta a překladatele Vaška Sojky, dramaturga Umělecké výchovy, který zemřel v 21 letech (1905–26). Jeho odkaz připomněl jeho přítel dr. E. Kolár a Sojkovy verše přednesli posluchači katedry. O loutkovém divadle Umělecké výchovy besedovala se studenty jedna z jeho vůdčích osobností, ak. malíř Vít Skála, a o dojmy z návštěvy Obrazcovova divadla i loutkářského muzea se s posluchači podělil kritik a teoretik dr. Jan Kopecký. Informace končí nadějeplnou vizí, „že v nedaleké budoucnosti se budeme i my pyšnit dobře zařízeným loutkářským muzeem“ (bylo otevřeno až po 17 letech v Chrudimi).

V č. 5/1955 nacházíme důležitou informaci „V 6. semestru překládá se těžiště jejich činnosti do praktického předmětu“inscenace„, kde se pod dohledem svých pedagogů seznamují se všemi druhy loutkářského scénického umění.“ Jako první byly ke scénické realizaci vybrány anonymní nizozemská rytířská hra Lancelot a Alexandrina a japonská hra o věčné lásce Asagao. A poprvé nacházíme zmínku o proponované studijní scéně KL DAMU, kde měly být obě javajkové inscenace uvedeny v následujícím školním roce. Školní scénu získala katedra loutkářství v bývalém Divadle Komedie (bývalém Novém divadle O. Nového) v Praze 2, na Václavském náměstí v pasáži Alfa počátkem r. 1955. Zdržení rekonstrukce nového divadla a asi i další důvody však způsobily, že se obě hry (ve zpracování jiných inscenačních týmů) objevily na scéně Loutky (jak bylo nové divadlo posléze nazváno) až v r. 1958. Posluchači v té době spolupracovali i s amatéry, např. M. Novotná a M. Kostřábová navrhly scénu a loutky pro inscenaci Popelky v Říši loutek, a koncem roku 1955 se spolu s pedagogy účastnili celostátní přehlídky amatérských loutkářů v Bratislavě.

Školu tehdy navštěvovalo už 48 studentů (22 žen a 26 mužů) z toho 38 z českých zemí, 6 ze Slovenska a 4 z Polska. Slovenští studenti měli zajištěnu výuku jevištní řeči ve své mateřštině (Milada Želenská). Pedagogický sbor posílili rozhlasový režisér Josef Bezdíček, akad. malíř Richard Lander, první představitelka Máničky a nyní členka ÚLD Anna Kreuzmanová, člen D S+H Zdeněk Lepšík a člen činohry Národního divadla a známý maňáskář Josef Pehr. Neutuchal ani zájem významných zahraničních loutkářů z Polska, Rumunska a NDR. I je okouzlila Chodská neděle a do svých zemí si odváželi učební osnovy. Především však byl tento školní rok pro první posluchače katedry rokem absolventským! Na podzim mj. připravovali stínoherní inscenaci již zmíněné japonské hry Asagao (úprava režie: J. Malík, výprava: M. Novotná), která ale, jak už víme, zůstala jen interní záležitostí: Proč? – na to odpovídá článek Z. Bezděka ve 12. č. ČsL 1955 s výmluvným názvem „Kdy budeme hrát?“, z něhož uvedeme několik stejně výmluvných citací. „Kdy už konečně budeme hrát? – ptají se posluchači 4. ročníku loutkářské katedry AMU – a ptají se tak už bezmála půl roku. A čas zatím plyne, předposlední semestr jejich studia je už téměř u konce a brzy uplyne i semestr poslední.“ Od počátku bylo zřejmé, že posluchači v posledních semestrech studia by se měli seznámit i s jevištní praxí, na scéně obdobné činohernímu Disku. A že takové divadlo vyžaduje i odpovídající dílenské, technické a administrativní vybavení je rovněž nabíledni. „Nelze říci, že by se někdo (konkrétně příslušné ministerstvo a administrativní aparát školy) o tyto celkem logické skutečnosti nějak zvlášť zajímal, natož pak, aby je řešil. Nu, loutkáři jsou celkem zvyklí jednat podle moudrého přísloví“Pomoz si sám a snad ti někdo potom pomůže„. […] Konečně tedy bylo divadlo! Pěkný útulný sálek pro účely loutkového divadla velmi vhodný. Že Divadlo Komedie odešlo hlavně ze zdravotních důvodů […] nad tím se nikdo nepozastavoval. […] Ale prázdný sál a holé jeviště – to ještě není divadlo. Nadto… Komise pro bezpečnost v divadlech nařídila přebudování celé elektrické instalace od základů… Jak tohle všechno udělat během několika týdnů nebo aspoň během několika měsíců, aby po prázdninách mohla být první premiéra? […] Trvalo dlouho, než se sešly a rozešly všechny příslušné komise, než pan architekt vyhotovil projekt přestavby jeviště (to trvalo předlouho!) než se našly závody, které byly ochotny převzít zakázky v přijatelném termínu, než se obešla celá cesta od prvního kompetentního činitele k druhému, od druhého k třetímu… A minuly prázdniny… Bylo divadlo, byl dramaturgický plán – nebyly potřebné páry dovedných rukou, které by plán realisovaly […] Postupně se podařilo vytvořit základ technického sboru divadla, celkem pět lidí – a práce by bylo nejméně pro tucet… Byli první dílenští zaměstnanci, ale nebyla dílna. Teprve těsně před prázdninami se podařilo získat dvě více méně ponuré místnosti v budově školy… Co chybí na vybavení, to nutno nahrazovat pracovním elánem. […] Zatím nemůžeme s určitostí stanovit datum, kdy bude v Loutce první slavnostní premiéra. Svou práci v divadle dokončili zedníci, odešli už i tesaři, dosud však pracují elektrikáři a zbývá vyřešit a vybudovat některé jevištní prvky – především portály a horizonty – nemluvě o nutných opravách v sále a přilehlých prostorech divadla. Ale věříme, že začátkem roku 1956 – snad v lednu, snad v únoru – se rozšumí hlediště Loutky nedočkavým štěbetáním dětských diváků při prvním představení Cinybulkova Kaimova dobrodružství […] I dnes máme ovšem nové sny o budoucím životě naší katedry a životě naší studijní scény. Chceme věřit, že se nám podaří získat k našemu divadlu ještě prostory sousedního bývalého biografu, kde bychom chtěli instalovat dílny a skladiště divadla a zřídit i několik prostorných učeben, v nichž by se umístil celý učebný provoz katedry. Měli bychom tak celou naši školu pohromadě a mohli bychom pak opravdu s pýchou ukazovat první vysokou loutkářskou školu na světě četným zahraničním návštěvníkům, které nyní jen s rozpaky provázíme po temných a nevlídných místnostech v Karlově ulici. […] Lidé, držte nám palce, ať se tyto naše sny vyplní!“

Těžko říci, kolik lidí skutečně palce drželo, ale asi jich nebylo dost… Realita se od střízlivě optimistických vizí Z. Bezděka poněkud lišila. Sen o komplexním propojení školy s divadlem samozřejmě zůstal jen snem. Ale co horšího, ani dětští diváci si v lednu, ani v únoru 1956 v hledišti Loutky rozhodně „nezaštěbetali“. Víc než všechna slova řekne několik fotografií na 2. str. obálky č. 4/1956. Titulek ke snímku nahoře uvádí: „Posluchači AMU zkoušejí Kaimovo dobrodružství na provisorně postavené konstrukci v hledišti svého budoucího divadla. Teplota hluboko pod nulou“. Dodejme, že před konstrukcí sedí studenti, kteří právě nezkoušejí a tetelí se v zimnících, s šálami, v čepicích a v šátcích, právě tak jako na spodním snímku, jenž zobrazuje režiséra dr. Kolára a několik studentů při čtené zkoušce. A mezi ním fotografie schodiště, či spíše sutin po náletu, pod níž čteme „Divadlo Loutka v době premiéry Kaimova dobrodružství v Říši loutek“. Ano první „oficiální“ prezentace prvního absolventského ročníku loutkářské katedry se odehrála 3. 3. 1956 na scéně známého pražského amatérského divadla. A požádat o azyl musely ještě i následující dvě inscenace. (Přitom se v Loutce mělo hrát od září 1955.)

Ale zpět k Cinybulkovu Kaimovu dobrodružství (režie: dr. E. Kolár, výprava: R. Haken, hudba: doc. O. Rödl). Referoval o něm dr. Miroslav Česal (mimochodem, i on měl „premiéru“, byla to jeho první recenze v časopise, jemuž tento, později asi nejvytíženější loutkářský kritik, šéfoval už od r. 1954). Úvodem zdůrazňuje výjimečnost této inscenace a premiérového představení, které vlastně bylo první skutečně veřejnou vizitkou práce nejen studentů, ale i pedagogů, vyučovacího systému a katedry jako takové. O mimořádně obtížných podmínkách, v nichž se dílo rodilo, už jsem se zmínil, což dotvrzuje i poznámka M. Česala „Sám jsem byl svědkem, jak výtvarník R. Haken musel shánět po školním sklepení drát od kol dříví, neboť v dílně nebyl ani kousek drátu.“ Navíc „Hráli marionetou, nejtěžší loutkářskou disciplínou“ a to v rozdělené interpretaci. A jestliže „přesto přese všechno vytvořili představení, které jasně říká, že absolventi AMU budou skutečnou posilou našeho loutkářství, pak nezbývá než konstatovat, že katedra loutkářství má právo na existenci a udělala za čtyři roky svého trvání pěkný kus práce. Tím ovšem nechci tvrdit, že inscenace byla dokonalost sama, do dokonalosti jí ještě mnoho chybí, ale současně nelze popřít, že jde o dobré představení.“ Ostatně jistá schematičnost a didaktičnost Cinybulkovy hry byla zřejmá už tehdy. Příběh se odehrává kdesi v rovníkové Africe a jeho hrdiny jsou příslušníci kmene Šošongů, „foglarovsky“ kladný racionálně uvažující hrnčíř Dugumbi zde stojí proti „tmářům“ – prohnanému „kouzelníku“ Bamankvatovi, který své soukmenovce bezostyšně ovládá i okrádá, a jeho nohsledovi, starci Kabakovi. Bamankvatovou obětí se málem stane i odvážný chlapec Kaima, který už strašně touží po tom, být lovcem. V předmluvě ke knižnímu vydání dr. Kolár vytýčil tyto hlavní ideje: děti mají „poslouchat rodiče a dělat práci, která je jejich věku přiměřená“ a dospělé pak hra nabádá „spoléhejte jedině na svou práci a zdravý lidský rozum“ či že „žádná poctivá práce není obyčejná nebo dokonce zbytečná“. V neposlední řadě pak učí „sympatiím k lidem černé rasy“. Na druhé straně nelze přehlédnout – v polovině 50. let – přitažlivou exotičnost a nespornou napínavost děje, jejímž objektem je chybující, ale o to sympatičtější dětský protagonista. Recenzent vyzdvihuje především výkony vodičů (účinkoval celý 4. ročník + posluchač 3. ročníku Jaroslav Vidlař) a na úkor scénografie vyzdvihuje loutky, u nichž se výtvarníkovi podařil „husarský kousek – dal negerským postavám přesnou charakteristiku“. Česal však nepřehlédl jisté „čertovo kopýtko“, jež inscenace skrývala. Kolárovu snahu o maximální zdůraznění idejí, jež ze hry vyčetl, označuje za upřílišněnou. A přestože nepodceňuje pedagogické zřetele, konstatuje: „Při každém hnutí loutky, při každém slově mluvčího cítí divák, jak režisér přepečlivě na této inscenaci pracoval. To snad až příliš zkázňuje práci loutkoherců. Jejich snaha neudělat chybu a důkladná nacvičenost představení vede je často až k určité stereotypnosti hereckého projevu. A celá inscenace postrádá oné komediantské dravosti, kterou bychom právě u mladých loutkoherců rádi viděli.“ A v závěru píše asi to nejpodstatnější: „Posluchači AMU ukázali, že opravdu něco dovedou. Lze si jen přát, aby měli víc kuráže a mladického fanfarónství, jaké jsme například viděli v porevolučním Disku, aby jejich mladá scéna byla opravdu mladá“ (ČsL 1955/4; zde také najdete řadu fotografií) Dodejme, že Česalova výzva v budoucnu, jak ještě uvidíme, občas padla na úrodnou půdu.

I přes potíže se školní scénou studenti věru nezaháleli, pracovali zároveň na více projektech, neboť již 21. března 1956 se představili – tentokrát v Divadle Dětského domu – s inscenací dvou hříček z pera prof. UK, významného znalce literatury, divadla a pohádek a v neposlední řadě i vynikajícího pohádkáře Václava Říhy–Tilleho (1867–1937) z r. 1908. Voják a Papoušek, jež vešly v obecnou známost kolem roku 1920 a inscenace KL se možná zasloužila i o nové vydání v r. 1956 (režie: Jindřich Halík, výprava: Anna Kusá, hudba: doc. Otto Rödl). Tilleho drobničky patří určitě k tomu lepšímu z prvorepublikového odkazu. A v polovině 50. let přivedly na profesionální scénu Kašpárka, což bylo nesporně záslužné (připomeňme, že rok předtím probíhala na stránkách ČsL problematická, poněkud absurdní diskuse o tom zdali má tato postava ještě právo na jevištní existenci – většina diskutujících byla pro jeho zachování). První z nich varíruje situaci známou z Posvícení v Hudlicích – král, který se před loupežníky v lese vydává za „Františka“ (hra vznikla ještě v dobách rakouské monarchie) pozve svého zachránce-vojáka na hrad, aniž prozradí, kým skutečně je. Druhá, inspirována známým anekdotickým příběhem, kde ten, kdo má být vrchností odměněn (jako v tomto případě Kašpárek, který přináší knížecí dceři papouška, který jí uletěl), je donucen rozdělit svoji „odměnu“ mezi několik „podržtašků“, kteří hlídkují v knížecích předpokojích. Není divu, že si Kašpárek přeje vyplatit „třicet neslaných, nemastných na zadní tvář dobrým býkovcem, máčeným ve vodě“. Už tato krátká citace naznačuje, že Tilleho dílka mají poněkud rozostřenou věkovou adresu, prostota a naivita se tu snoubí s barvitým jazykem i satirickými šlehy, jež jsou určeny dospělým; i postava Kašpárka je traktována spíše v duchu lidových loutkářů než pozdějších snaživých pedagogů. Mladí tvůrci se pokusili svoji inscenaci nasměrovat pokud možno k dětem, byť ne nejmenším. I proto asi zvolili akční maňásky a spojenou intepretaci. Ve stručné recenzi (ČsL 1956/5) chválí Anna Suková promyšlenou, pečlivou režii i zdařilou výpravu a dobře charakterizované loutky. O hereckých výkonech píše: „Je pochopitelné, že při současném vodění a mluvě jedním hercem, ještě k tomu s poměrně malou praxí u většiny účinkujících, nebyly všechny výkony na plně vyhovující úrovni. Výšková linie mnohdy zakolísala, někdy byla věnována větší pozornost pohybu než mluvě nebo naopak“. Dle Sukové, své asi vykonala i premiérová tréma.

Ani třetí inscenace prvních absolventů ještě nemohla být uvedena na školní scéně. Premiéra 30 let staré veršované hry talentovaného, žel, velmi předčasně zemřelého Vaška Sojky Brokát, princ z pohádky, v níž autor osobitě zpracoval quijotovský příběh, se uskutečnila 12. 5. 1956 na scéně ÚLD a byla to patrně z absolventských inscenací ta nejzdařilejší! Tvůrčí tým již tvořili výhradně studenti (režie: Hana Ryšánková, výprava: Anna Kusá, hudba: Jiří Srnec), v inscenaci se představila kromě absolvujících studentů i pětice posluchačů 3. ročníku, a téměř všichni vytvořili několik rolí, ať už mluvičských či vodičských. Ve té době to byl nesporně i objev dramaturgický, neboť – jak čteme v recenzi – je nepochopitelné „že tento skutečný skvost naší loutkářské literatury, mohl být tak dlouho opomíjen […] Jaká to úzkoprsost, bázlivost a krátkozrakost […] Přehlédnutí dramatických, básnických i ideových kvalit je pobuřující“. Všechna tato slova najdeme v úvodu recenze dr. M.Česala (ČsL 1956/7). Kritik dále velice oceňuje, že všechny složky oddaně slouží básníkovi a především vyzdvihuje úroveň jevištní mluvy, jež byla tehdy častou slabinou i řady profesionálních představení a s radostí konstatuje, že „tato inscenace je důkladným vybočením z tohoto málem trvalého zjevu“. Sice „i v tomto představení najdeme nejeden kaz […] avšak celek a zvláště hlasové ztvárnění Jíry (Jiří Středa) zasluhuje jedničku (ano, já vím, kritik nemá známkovat, ale jde přece o scénu školní). Po marionetách a maňáscích, adepti “bodovali„ i ve třetí loutkářské disciplíně – javajkách (tehdy nejčastěji v divadlech využívaných). A jak píše Česal “podstatnou měrou přispěli ke zdaru představení i vodiči, i když těch nedostatků bylo víc„ a vyzdvihuje výkony Z. Floriana, N. Musílkové (Munzarové) a R. Hakena. Už pohled na snímek, zachycující celek scény I. obrazu jasně ukazuje, že i ve výtvarné práci došlo oproti předchozím opusům ke zřetelnému posunu, a to vlastně náhodou: “Původní výprava nemohla být pro krátkost termínu realizována. Proto musela autorka vytvořit návrhy nové, realisovatelné za 8 dní. A tento handicap ukázal se být výhodou – Kusá se zbavila konvence uprášeného naturalismu, který ještě straší na našich jevištích, a vytvořila, zvláště v I. obraze, scénu podivuhodného souzvuku s básníkovým textem. Bohužel další obrazy nedosahují oné básnivé nadlehčenosti první scény.„ Česal předpovídá, že z A. Kusé by mohla být zdatná soupeřka výtvarnických matadorů, ale Kusá se kupodivu nakonec uplatnila především jako loutkoherečka. A ocitovat musíme i závěrečná Česalova slova: “Nad představením Kaimova dobrodružství jsem si posteskl, že nebylo mladé. Sojkův vliv působil blahodárně i v tomto směru. Inscenace„Brokáta“je silná právě svým mladistvým zápalem pro ryzost básníkova textu a myšlenky.„

“Labutí písní„ prvního absolventského ročníku se stala inscenace Tylovy Tvrdohlavé ženy. Její premiéra se konala 23. 6. 1956 – světe div se! – na studijní scéně LK DAMU Loutka v pasáži Alfa na Václavském náměstí! Režie se ujala Jindra Marešová (Patková), výpravu navrhla Milada Novotná (Trnková) a hudbu složil Jiří Kolafa (zde se poprvé objevuje jméno tohoto specialisty na hudbu pro loutkové divadlo a animovaný film, který tehdy končil 1. ročník). Už dramaturgická volba, inspirovaná jistě i 100. výročím úmrtí národního klasika (jemuž byly dedikovány i reprízy 27. a 29. 6.), do značné míry předurčila návrat ke klasizujícímu přístupu. Posluchači navíc studovali úryvky z této hry už v nižších ročnících při výuce hry s marionetou. Mnohé nám napoví 3. a 4. str. obálky č. 8/1956, kde lze najít obrazovou reportáž z této inscenace. Vidíme zde quasirealistickou scénu a loutky – marionety příznačně zavěšené na nitích, které patrně hrály také víceméně realisticky. Hlavní role (ve spojené interpretaci) vytvořili J. Středa (Pěnkava), A. Kusá (Jahelková), M. Kostřábová (Terezka), H. Ryšánková (Madlenka), Z. Florián (Zlatohlav). Popiska pod fotografiemi hovoří o neobyčejně pečlivě připraveném představení, “které ukázalo nejen vyspělost jeho tvůrců, ale i znovu nadhodilo otázku, jak inscenovat Tylovy hry loutkami.„ Neboť – řečeno slovy E. Kolára “Tylovské slovo musí vyznít s celou jadrností a se vší odstíněností podtextů. A zjednodušující gesto musí najít stylizační míru, aby nebylo ani naturalizující napodobeninou živého pohybu ani pouhou symbolisující náhražkou, neboť Tyl na loutkovém divadle – toť samostatný sloh!„ Tedy – z dnešního pohledu – něco jako “kvadratura kruhu„.

Účastníce V. LCH, I. Kubíková ze Sklenných Teplic napsala do ČsL: “Každým vzorným vystoupením absolventů loutkářské katedry AMU jsme se velmi potěšili. Čistým vzorem pečlivé práce a piety k dílu bylo slavnostní představení Tvrdohlavé ženy J. K. Tyla. Spanilá a půvabná byla Chodská neděle. Něžná a přátelská byla dostaveníčka na rozloučenou… Každé setkání s touto milou loutkářskou mládeží hřálo a povznášelo. Díky, srdečné díky těm, kteří nám tyto krásné lidi vychovali.„ (ČsL 1956/8)

Ano, “tentokráte bylo na Chrudimi o loučení víc. První absolventi Loutkářské katedry odsud odcházeli už do své praxe. Po 4 letech společné práce, po poslední Chodské neděli, – nastal náhle všední den. Rozjížděli se – a najednou se ukázalo, jak byl tento ročník spjat mezi sebou i se svými kantory. Ale všechno se to skrylo do posledního kamarádského objetí a do prostého„Tak tedy – na shledanou!“„ (ČsL 1956/8)

Rok 1956 znamenal předěl nejen v politickém a společenském životě, ale i v životě KL DAMU. Odchod prvních absolventů (diplomy ovšem obdrželi až v r. 1958) uzavřel i první “budovatelskou„, ba “buditelskou„ etapu, etapu hledání optimálních učebních plánů “za pochodu„ a neustálého stvrzování a posilování snad už nezpochybnitelného místa ve struktuře DAMU, etapu vyčerpávajících střetů se všivou dobou, nekonečnou byrokracií, téměř nulovou materiální vybaveností i se situací, kdy se samotní pedagogové teprve učili učit… Bývalí amatéři měli připravit budoucí profesionály! Světový unikát kontra temný “krcálek„ v Karlovce, kdy zahraniční návštěvy obcházel krom pýchy i stud pedagogů, kteří je provázeli…

Na druhé straně tato situace vybudila u všech zúčastněných maximum energie a snad i výše uvedený výběr důležitých i marginálních událostí na katedře průkazně doložil snahu o co nejširší záběr, byť značně limitovaný politickými stigmaty neblahé první poloviny 50. let, jimiž samozřejmě ani DAMU nemohla zůstat nepoznamenána. Zjevná byla i nesmírná “lačnost„ studentů po vědění a získání co nejširšího spektra dovedností. V tomto ročníku ještě všichni chtěli studovat opravdu loutkářství. Jejich nadšení ovšem muselo suplovat chybějící pracovníky a potřebné pomůcky až příliš často! Ale byť se jim občas právem leccos nelíbilo, přece jen v zásadě stále táhli se svými profesory za jeden provaz.

Úsilí studentů i pedagogů bylo nakonec korunováno “vymodlením„ a “vyvzdorováním„ školní scény, ve světle jejichž reflektorů se však první absolventi téměř neohřáli… Otevření Loutky však bylo už nutným životodárným impulzem a otevřelo nové možnosti především nejtalentovanějším posluchačům! A proto tato “výkladní skříň" bude stát při našem následujícím ohlédnutí za druhou etapou KL, ohraničenou léty 1956–1962, v centru pozornosti.

(Pokračování)

Loutkář 1/2013, s. 16–23.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.