Přelet nad loutkářským hnízdem

Fantová, Andrea: Hranice limitující i podněcující

V pořadí již sedmý ročník bienale Divadelní pouť bez hranic se na samém sklonku září (24. – 27. září 2012) konal v ostravském Divadle loutek. Přehlídka svým dramaturgickým konceptem reflektovala bariéry v mnoha rozličných podobách – ony zábrany se nesly v duchu sociálním i náboženském, mentálním či fyzickém, uvedená představení odrážela překážky, jimiž jsou věk nebo pohlaví.

Hranice, které limitují jedince i celé lidské společnosti, brání v rozvoji osobnostním, profesním, uměleckém. Prostřednictvím divadla bylo možné nejenom na tyto problémy poukázat, ale zároveň je eliminovat či přímo potlačit. S ohledem na tyto skutečnosti byl repertoár přehlídky uspořádán tak, aby uvedená představení mohla oslovit co nejširší spektrum publika – bez ohledu na věk nebo pohlaví.

Dopolední a odpolední představení byla určena dětem, a to vůbec poprvé již od jednoho roku (např. v On – Off italského souboru La Baracca-Testoni Ragazzi byl stěžejní důraz kladen na smysly), a mládeži. Dospělému publiku pak byly věnovány večery, kde jevištní umění bylo doplňováno či analyzováno prostřednictvím besed. Ty ostatně představovaly rovněž součást doprovodného programu, v jehož rámci se uskutečnily i dvě vernisáže (soch nevidomé autorky Marianny Machalové-Jánošíkové a výstavy Samizdat na Kubě). Loutky ve smyslu nástrojů schopných terapie pak pomáhaly také v nemocnicích i v centru Čtyřlístek, které je zaměřeno na pomoc osobám se zdravotním postižením mentálním i kombinovaným.

Samota člověka uvnitř lidské společnosti. Absence tolerance. Agresivita, která ničí to krásné, co je v lidském srdci ukryto. Tato témata tvoří základ inscenace Marťanské etudy aneb Je tu jiný člověk Bohnické company. Osm nonverbálních minigrotesek, doprovázených živou houslovou improvizací Daniela Meiera, odráží šílenství tohoto světa, v němž sebemenší vymezení se z řad průměru předznamenává zkázu (vášnivý čtenář umírá pod hromadou knih, již zapálí dav nevzdělaných). Marťanské etudy obnažují pokřivenost soudobého lidského vnímání, kde smutek je považován za emoci slabochů, emoci, kterou lze potlačit alkoholem, drogami. Inscenace s hrůznou věcností poukázala na uzavřenost člověka v systému pozbývajícím jakýchkoliv hodnot.

S úsměvem, nikoliv však nostalgicky, pohlíží Arnošt Goldflam na stáří v autorské konverzační komedii Ředitelská lóže. Stanislav Zindulka a Alois Švehlík v ní ztvárňují bývalé, dávno obdivované divadelníky, kteří poslední období svých životů tráví kdesi v domově důchodců. Zapomenuti diváky i milenkami. Sami. I přesto je jejich poslední rozhovor prosycen lidskostí, přirozeností a mladickou vitalitou. Ostatně – nezdolným elánem a zároveň ohromnou pokorou a skromností byl protknut celý následující rozhovor se Stanislavem Zindulkou.

Třetí den festivalu uzavřela repríza inscenace Vy tomu věříte? aneb Don Quijote de la Mancha. Toto dílo osobitým způsobem parafrázuje Cervantesův román. Pro Martina Heřmana Fryse se vlastní tělo stává znakem (volné tričko stáhnuté až ke kolenům mu znemožňuje chůzi, a tak je mužem malého vzrůstu, prsty nohou jsou psány řádky romány, kolena jsou hlavami postav, které mezi sebou promlouvají), jenž umocňuje samotný příběh. Příběh vnitřní volnosti otevírající brány netušených lidských možností.

Přehlídku uzavřelo představení Svaté země. Hrůzně aktuální obraz muslimského světa, v němž vraždy a znásilňování jsou chápány jako projev hrdinství. Pražský divadelní soubor Unlimited v režii Lucie Málková (ta v uplynulé sezoně v Divadle loutek nastudovala Sofiin svět) staví obraz obleženého města do kontrastu s nezávazností kabaretu. Právě tento koncept o to děsivěji ukazuje zvěrstva, která může na osudech a životech lidí napáchat náboženský fanatismus (syn je svým otcem chladnokrevně odpraven jako prašivý pes).

Domovská scéna Divadla loutek uvedla v průběhu festivalu dvě ze svých inscenací. Tou první byl Strašpytlík Muko. Peter Palik prostřednictvím vlastní dramatizace Mouritzenova textu otevírá dětem svět svírán samotou a strachem, které lze překonat, a to právě prostřednictvím (divadelní) imaginace. V Tučňácích na arše, druhé z těchto inscenací, režisér Petr Nosálek dokonale propojuje jednotlivé divadelní složky s důrazem kladeným na loutku. Ta představuje symbol plnohodnotné bytosti, která za využití vlastních významových prostředků odkrývá nový a osobitý pohled na zdánlivě nepodstatné skutečnosti nás dennodenně obklopující.

Dramaturgický výběr inscenací z několika evropských zemí (mezi jinými Německa a Itálie) tvoří z Divadelní poutě bez hranic přehlídku vyznačující se vysokou uměleckou úrovní. Přehlídku, jež obnažuje možnosti člověka, jeho těla i mysli.

Andrea Fantová

Loutkář 5/2012, s. 232.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.