Přelet nad loutkářským hnízdem

Šplíchalová-Mocová, Kateřina: Divadlo s loutkami jako estetická nabídka mezilidské komunikace

Divadelní tvorba v tzv. specifických skupinách, především s lidmi s mentální retardací

Dvanáct let se s kolegy, jako o. s. Vzhůru nohama, systematicky věnujeme divadelní práci s herci s mentální retardací, kteří žijí trvale v uzavřeném prostoru ústavu sociální péče. Volný čas věnují divadelnímu hledání a zkoušení. A následné realizaci představení na jevišti před diváky. Je to dlouhý a složitý proces od hledání tématu po výběr výrazových prostředků – hereckých, výtvarných, pohybových a zvukových – až se z jednotlivých komponentů konečně zrodí představení, jež je svědectvím imaginativního života lidí dané specifické divadelní skupiny. V některých státech se tomuto divadlu říká sociální, či se mluví o divadle na sociálním poli. Ať už se to nazývá jakkoli, nám jde především o plnohodnotnou divadelní praxi, která akcentuje hru s loutkou a herecký pohyb (jako takový).

Vstupujeme do světa představ a fantazie divadelníků s mentální retardací. Divadlem nám odhalují, co si myslí, co cítí a co si přejí. Hrou a hraním pak společně hledáme cesty, které vedou ke scénickému východisku a tvaru. Na cestě – díky divadlu – nacházíme témata, která korespondují s celou tvůrčí skupinou. Takto nalezená témata – vnitřní témata – si přejeme tlumočit divákům. Přejeme si vybudit jejich zájem a zvědavost. Ptáme se jich přímo z jeviště, na co myslí. Z takto excitovaných otázek vznikají otázky další, z těch pak dialog. Ve finále dialog mezi jevištěm a hledištěm.

Dvanáctiletou praxí jsme si ověřili, že lidé s mentální retardací prokazují výrazný talent pro oživování loutek; vzali jsme do hry jejich psychofyzické předpoklady a limity a především elementární potřebu komunikovat s divákem – být s ním v tvůrčím a recipročním kontaktu. A vzniklo tzv. integrované divadlo –herci s mentální retardací a herci profesionálové (případně studenti herectví) společně vystupují na jediném jevišti.

Komunikativní a otevřené divadlo

Herec s mentální retardací má bytostnou potřebu svého diváka oslovovat – ať už: \„paní, pane, kluku\“, nebo třeba jeho křestním jménem, zná-li ho. A nezná-li ho, vyzví ho. Často by se diváka i rád dotknul, poplácal ho přátelsky po rameni. Nebo se alespoň zeptal, jak se má a jak se mu představení líbí …

Smyslem vystupování divadelníka s mentální retardací na scéně je tedy komunikovat s divákem – být s ním v přímém a tvůrčím kontaktu. Možnost kontaktu je nutno brát jako koncepční faktor při přípravě i zkoušení představení s lidmi s mentální retardací.

Hrou vytváříme prostor, který zprostředkuje komunikaci mentálně retardovaných herců s jejich diváky. Prostor, který je výrazem mezilidské komunikace, divadelního umění, expresivity i estetiky. Prostor, který umožňuje herci vystupovat z role tak, aby se necítil spoután či dokonce paralyzován – což se stává při pokusech o vytvoření dramatické postavy a činoherní jednání. V tomto okamžiku herec s mentální retardací memoruje text, který mu ale často vypadává, a pak i fyzické jednání zamrzá. Herec na jevišti znehybní, což je obranný mechanismus proti nadrilovanému a málo zafixovanému psychologizujícímu jednání. Činoherním jednáním sice prožívá život v dané situaci, ale pouze v jeho schematické podobě. Zkušeností divadelníků s mentální retardací je, bohužel, právě jen schéma. Není to jejich vlastní život. Z tohoto důvodu jsou pak jejich herecké výkony nevěrohodné, přibližné, imitační. Herce proto vedeme ke stylizaci, a to věrohodné pro diváky. I z tohoto důvodu jsou na jevišti často s herci také loutky. Samozřejmě nejsou animovány dokonale, jsme mimo hranice akademického divadla, mimo četná kritéria. Herci s mentální retardací však prokazují talent, jak neživé matérii vdechnout život. Nacházejí nečekané momenty, kdy je jim loutka rovnocenným a zároveň nezastupitelným partnerem. (Pokud se ale pokoušejí o činoherní jednání, sami sebe obvykle vmanipulují do šablonek realistických postav, které mají \„nastudované\“ např. z televizních seriálů – a pak působí velmi nevěrohodně).

Téma a jeho hledání je ústředním zájmem divadelní práce se specifickými divadelníky, (to především z hlediska dramaturgie). Pro herce samotné je nejdůležitějším okamžikem vystoupení na scéně před diváky.

Divadelní a dramatická situace

Dává vzniknout svébytnému časoprostoru, ve kterém lidé s mentální retardací mohou o sobě něco svým divákům sdělit, mohou s nimi navázat přímý kontakt.

Herec s mentální retardací velmi rád vypravuje. Vlastně celý život vypravuje. O své minulosti – a především o ní, či o budoucnosti. O přítomnosti se nic nedovíme. V tom vidím hlavní problém. Vyprávění je minulostí nebo budoucností. Není prožívané teď a tady, není aktivní, není dramatické. Takové vyprávění lidí s mentální retardací se vždy stane lyrickým, až usne zcela a definitivně. Z celého vyprávění zůstane jen několik povzdechů. Epickým prvkem, jež by mohlo být koncepcí představení, specifický divadelník ztrácí svou hereckou energii. Divadelní a dramatickou situací (naopak) jedná, jde mu o něco, chce něčeho dosáhnout. Nejlépe okamžitě. Především dramatická situace mu energii dodává. (Energie je důležitý pojem, neboť herci z ústavu sociální péče jsou rychle znavitelní právě pro diagnózu \„mentální retardace\“).

Dramatickou situaci budujeme jako totalitu informací (nemyslím tím verbální, ale divadelní), kterou je herec schopen chápat, absorbovat a posléze přenést jako vzkaz – transmisi divákovi. Ani herecké jednání, ani text jeho jevištní postavy nesmějí být pleonasmem nebo parazitujícím elementem této dramatické situace.

Dramatická situace se vždy dobře osvědčila u diváků jako jasná, srozumitelná a významotvorná, pokud byla opisem či konotací našeho akcentovaného tématu dané dramatické situace či dokonce tématu celého představení.

Jinakost herců s mentální retardací

Divadelní nadšení je zřejmé na straně jedné. A na té druhé nutno vzít v úvahu fakt, že jsou to lidí diskvalifikovaní z plného společenského života. Žijí v uzavřeném prostoru ústavu. Mají mentální, fyzické i psychické deformace. Permanentně čelí své vykořeněnosti z rodiny a celé společnosti, každý den musejí odolávat své jinakosti, které jsou si dobře vědomi, každý den musejí bojovat za svá práva. I když ústavní péče jim velmi pomáhá žít pokus o naplněný život, usnadňuje kontakty a sociální interakce, skutečný život jim nahradit nemůže.

Podstatou specifického divadla je hra a hercova seberealizace – a to v jeho bytostné a současně jevištní konfrontaci s loutkou. Herci s mentální retardací tak na malém prostoru jeviště podávají novou divadelní zprávu, a to jako animátoři a rovnocenní partneři loutek. Zpětně pak získávají alespoň částečný – chvilkový pocit smysluplné seberealizace v životě.

\„Zavazujeme se zahrát opravdové divadelní představení a vy nás, prosím, berte jako herce – divadelníky.\“ To je naše krédo, ideální předpoklad i náš cíl. Vytvořit představení, se kterým se divák může ztotožnit, nebo má samozřejmé právo nesouhlasit. Čeká nás dlouhá cesta, během které se snad publikum odhodlá zbavit předsudků a nechá se unášet představeními s loutkami a poetikou lidí s mentální retardací. Přejeme si otevřít \„ústavní ghetto\“ lidem, kterým konvenuje alternativní divadlo. Alternativní se vším všudy – jako protiváha akademickému – kamennému – činohernímu divadlu.

Komunikace, myšlení příběhem a vztahování se k publiku

Divadlo lidem s mentální retardací přináší nové společenské a estetické interakce. Zintenzivňuje vzájemnou komunikaci herců navzájem, ale i herců a jejich diváků. Přináší jim společenské obohacení. Díky divadelnímu zkoušení se naučili, někdo po roce, jiný po dvou či pěti letech, je to opravdu individuální, jak myslet příběhem, nikoli jen hesly či útržkovitými vzpomínkami na něco pěkného, příjemného a zábavného. Stále se učí myslet v divadelních situacích. Dokonce se sami začali režírovat, a to i navzájem samozřejmě.

Divadlo jako estetická sociabilita nabízí specifickým hercům možnost podělit se s diváky o představy, citovost a emocionalitu. Divák je pro ně hlavní motivací. Divák, který rozhoduje o představení, bylo-li dobré, či špatné. Herce s mentální retardací zajímá divákův verdikt. Konkrétně se ptají:

Líbilo se ti představení? Líbil sem se ti já jako herec – herečka? Jak se ti líbila moje loutka? Že sem s ní pěkně hrál, když loutka lítala vzduchem jako čarodějnice, viď? A co bys mi řek´na naší písničku?

Naší společnou snahou je ukázat, co díky hercům s mentální retardací umí alternativní divadlo a divadlo s loutkami.

Loutky dovolují specifickým divadelníkům hovořit o člověku, aniž by mu přímo ubližovaly či ho haněly. Loutky vypravují o člověku metaforou. Herec zase loutky oživuje. To je druh poezie, výraz estetiky, kdy na jevišti probíhá němý dialog mezi loutkou a hercem. Pohyb loutky a pohyb herec. To je umění a tajemství herce s mentální retardací.

Principy práce se specifickými divadelníky

Prvním z principů je apel k divákovi, který jsem již dříve jmenovala. Je to ona touha specifických divadelníků být v přímém kontaktu s publikem. Druhým principem je potřeba loutek na jevišti. Potřeba specifického herce odhalit vlastní talent, jak neživé matérii vdechnout život. Třetím principem je pokus o budování divadelní a dramatické situace jakožto momentu aktivního jednání herce. Motivací čtvrtého principu je touha stát na jevišti a sklidit potlesk. Základní motivací je skutečná touha hrát divadlo, pobývat na scéně před publikem, rozesmát ho a sklidit potlesk. Je to práce – cesta bez konce – jejímž motorem je výkřik herců: \„Budeme hrát divadlo!\“ Život v ústavu je jistě jiný než ten, který považujeme za normální či standardní a možná dokonce plnohodnotný. Vnitřní potřeby lidí s mentální retardací jsou stejné jako moje, naše. Cílem našich divadelních aktivit není ani drama, ani melodram jinakosti – hendikepu – postižení – problému. Je to divadlo – představení – plné života, radosti ze hry, chyb ve výslovnosti i animaci loutek. Ale pokud se oprostíme od představy ideálního herce, můžeme vstoupit do fantazijního světa bez falešných slov a dialogů, bez falešných gest a předstírání citů. Vstoupíme do světa, kde se na jevišti nevyrábí, nepřehrává, kde se v žádném případě dopředu nekalkuluje například s reakcemi diváka. To označuji za pátý princip. Těžko se jim mluví, proto hrají. Hrají svá témata, a to je princip šestý.

Za těchto předpokladů lze začít zkoušet představení s divadelníky s mentální retardací. Herec s mentální retardací nás pozve na hru o životě, který ho obklopuje a baví, ze kterého se dokonce raduje. Na hru o životě, kterou chce představit svým vystupováním na jevišti.

Odhalená metoda zkoušení

Všechna představení realizovaná v prostorách ústavu během odkrývání a formulování tématu odhalují také půdorys celého zkoušení – ze kterého obvykle asociativně vzniká řetězec situací, vtipů i gagů. Tímto způsobem stavíme koncept představení. Zapisujeme osvědčené situace do bodového scénáře, odkrýváme motivace herců – až se začíná konkrétně rýsovat akcent tématu a jeho scénická řešení.

Nabízíme materiál a prostředky loutkového a alternativního divadla, začínáme hereckými etudami, z kterých vyrostou situace – ať už divadelní, komické či dokonce dramatické. Pak začínáme třídit a organizovat vzniklý materiál do vybraných jevištních prostředků a postupů. Rodí se detailní scénář třeba i s textem, byť minimálním. Rodí se divadlo – vizuálně – zvukové. Dále pracujeme na rytmu pohybu, rytmu a intonaci zvuku a slov, citovém zabarvení promluv, zabydlujeme prostor – domlouváme se na mizanscéně.

S loutkami hrajeme proto, abychom se vyhnuli nápodobě činohry, její přibližnosti a konverzačnímu \„žvanění\“. Díky loutce se herec s mentální retardací zbavuje strachu a nabízí jen pozitivní emoční dění, ze kterého je možné vybírat materiál (zvuky, slova, témata, pohybové etudy), kterému pak všichni společně porozumíme. Chceme porozumět. Začíná se vytvářet koncept a dokonce i divadelní koncepce. Ta by měla být jednoduchá a jasná. A nejraději hrajeme bez \„rampy.\“

Stylizační záměr

Dramaturgicky i režijně specifickým hercům nabízíme takové jevištní podmínky, které si nepřejí akcentovat psychologicky věrné herectví, ale žádají stylizaci a autostylizaci. Zde spatřuji zásadní principy, které charakterizují hereckou prácí lidí s mentální retardací.

Pro specifického divadelníka je důležité, aby byla jeho herecká stylizace věrohodná, uvěřitelná, lidská. Pouze taková, podle mého názoru, může zasáhnout cit a intelekt diváka klasického činoherního i specifického představení. Herectví specifických divadelníků vychází z autostylizace, která se rodí na základě jejich osobnosti. Pokud vystupuje na scéně herec s mentální retardací sám, bez loutky, potřebuje rozvinout a zintenzivnit vlastní herecký projev, který je mu přirozený. Poté vystupuje před diváky s jistotou. Na jevišti suverénně jedná.

Ať už se jedná o předpoklad stylizace, kdy herec nemusí vycházet sám ze sebe, nebo autostylizace, jde o takový pohyb herce, který je dotvářen – záměrně vybírá a zveličuje určité rysy lidského pohybu, charakterizující například konkrétní lidskou vlastnost. Je to pohyb s nezaměnitelným detailem. Nejde nám o pohyb, který vidíme v každodenním civilním životě. Nejde nám o všední realitu a její spontánní situace. Jde nám o úmyslně dotvářený, stylizovaný pohyb a promluvy na divadelním jevišti. Zajímá nás zkratka, nadsázka, choreografičnost, věrohodnost a humor v divadelní i dramatické situaci. A to v bezprostředním tvůrčím i recipročním kontaktu s divákem.

Sázíme na humor, sebeironii, komické situace a loutky. Právě díky loutkám \„získává\“ specifický herec \„nové tělo\“. Vytváří jevištní postavu, a to podle svých představ a přání. Bez hendikepu.

Herec s mentální retardací divadlem roste, roste i jeho identita a autonomie. Rozvíjí se i jeho schopnost percepce. Díky zkušenosti s divadelním zkoušením si vytváří novou strukturu vztahů, učí se pracovat s časem, rytmem a dokonce i pocity. Specifický herec si zvolil aktivitu, která mu přináší potěšení. Zlepšuje svou schopnost komunikace a interakce v různých oblastech.

Díky divadelním aktivitám herci s mentální retardací zažívají opravdovou jevištní existenci, objevují schopnost divadla jako komunikačního transferu, artikulují svůj životní postoj a osobní téma a v neposlední řadě se stávají strůjci tajemství loutkového života – animují – rozžívají hmotu.

Kateřina Šplíchalová Mocová (problematika je detailně zpracována v autorčině disertační práci Divadlo jako estetická nabídka mezilidské komunikace, DAMU 2009).

Loutkář 5/2012, s. 209–211.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.