Přelet nad loutkářským hnízdem

Wolfová, Jana: Za loutkami jihovýchodní Asie I.

Nang yai

Nejstarším typem stínového loutkového divadla v Thajsku, jehož počátky se kladou do 15. století, je nang yai. Jeho centrem byl a dodnes je Bangkok a jeho okolí. Především pak královský palác. Loutky nang yai (doslova „vysoké či velké loutky“) jsou vysoké kolem 2 metrů, znázorňují buď jednotlivé postavy, nebo celé uskupení postav v krajině, jsou nepohyblivé a ovládány tanečníky, kteří loutky drží nad svými hlavami. Divák tak vidí na plátně nejen stíny loutek, ale také siluety tanečníků. Nang yai ve své původní podobě je dnes velkou vzácností. Jednu kompletní sbírku vlastní královský palác, menší sbírku má univerzita v Bangkoku; toto umění také předávají dalším generacím mniši v chrámu Wat Khanon v provincii Ratchaburi. Na královské sbírce je pozoruhodné, že byla většina 180 let starých loutek zrestaurována v roce 1994 při příležitosti výročí padesátileté vlády krále Bhumibola Adulyadeje a doplněna o dalších 100 nových loutek. Celkem tak dnes královská kolekce čítá 452 loutek známých jako Phra Nakhon Ai. Hraje se s nimi jen výjimečně, pouze při speciálních příležitostech maximálně 2x do roka. Jak už bylo řečeno, další sbírku těchto loutek vlastní univerzita v Bangkoku. Její studenti s tradičními loutkami nang yai nadále pracují, zčásti inspirováni např. současnou populární thajskou skupinou stínového divadla Wandering Moon Theatre, která s původními loutkami nang yai experimentuje, co se týče materiálu loutek, jejich průsvitnosti a vůbec celkového pojetí představení. Používají např. průhledný barevný plastový papír, kterým vyplňují výřezy loutek, a tak docílí, že stíny loutek jsou v místech potřeby barevné. Třetím místem, kde lze vidět sbírku loutek nang yai, je muzeum loutek nang yai v chrámu Wat Khanon asi hodinu jízdy autobusem od Bangkoku. V tomto zastrčeném a těžko dostupném chrámu uprostřed lesů, kam musíte dojít pár posledních kilometrů pěšky či stopem, je až k neuvěření velmi pěkné muzeum, kde jsou instalovány loutky i přes sto let staré. Kromě toho se zde každou sobotu pořádá představení pro veřejnost. Je to jediný chrám v Thajsku, který vlastní nang yai loutky, aktivně je vyrábí a hraje s nimi. Místní mniši se tomuto královskému umění učí již od 19. století. Vytvářejí si loutky sami a díky jejich pravidelným představením a muzeu udržují toto jedinečné umění stále při životě. Ve středním Thajsku a v Bangkoku je řada divadelních souborů, které se zabývají „moderním stínovým divadlem“ na principu nang yai loutek. Nang yai stínové divadlo má také svoji velmi blízkou obdobu v sousední Kambodži, kde nese název nang shek thom a loutky i způsob hraní s nimi je téměř identický.

Nang talung

Zatímco nang yai loutky jsou spjaty se severem země, nang talung loutky mají svou kolébku na jihu. Jediné místo v Thajsku, kde se lze dodnes setkat s touto formou tradičního loutkového divadla, je jih země v okolí města Phattalung, po němž loutky získaly i svůj název nang talung (doslova „loutky z Phattalungu“). Zde se i tato forma stínového divadla, jež je blízká stínovým loutkám rozšířeným v sousední Malajsii či nedaleké Indonésii, zrodila. Poprvé se toto umění v Thajsku objevuje na přelomu 17. – 18. století, tedy o dvě stě let později než nang yai. Přineslo do Thajska novou formu stínového divadla, které se od stávajících loutek nang yai lišilo velikostí loutek i způsobem hraní.

Nang talung loutky jsou blízké tradičním indonéským loutkám wayang kulit nebo malajským wayang malay, které jsou výrazně menší než loutky nang yai; jejich velikost je mezi 30–90cm, mají pohyblivou jednu někdy dokonce i dvě ruce. V některých případech, jako jsou klauni, mají pohyblivá i ústa. Loutky jsou ovládány pouze jedním loutkovodičem, nai nang. Je zde řada shod s čínským loutkovým divadlem, které bylo podle tradice také výraznou inspirací pro stínové loutky nang talung. Dnes je centrem tohoto umění město Nakhon Si Thammarat, ale představení je možné zhlédnout i v jiných městech na jihu, jako je např. Songkhla nebo již jmenovaný Phattalung.

V Nakhon Si Thammaratu se udržuje tradice nang talung nejživěji, a to především díky slavnému loutkovodiči Suhartu Subsinovi. Navštívit jeho rodinný dům, výtvarnou dílnu, divadlo a muzeum v jednom je jedinečný zážitek. Pan Subsin žije se svou rodinou, které předal odkaz svého umění, a tak jsou i jeho synové významnými nai nangy působícími na univerzitě v Bangkoku i v zahraničí a jejich ženy pomáhají loutky vyrábět. Pan Subsin hrál v roce 1985 v královském paláci pro Jeho Excelenci thajského krále Bhumibola Adulyadeje, který ho poctil královským vyznamenáním a pověřil, aby nadále uchovával a předával tuto loutkářskou tradici mladším generacím. Proto si pan Subsin postavil v místě svého bydliště také malé rodinné muzeum stínových loutek ze všech států JV Asie a rodinné divadlo, kde pořádá veřejná představení a také odborné workshopy pro studenty; to vše pod záštitou královského paláce. Panu Subsinovi je dnes 73 let a již velmi špatně chodí. Proto už sám hraje veřejně málo a většinou jen ve svém divadle, ačkoli za svůj život navštívil a hrál i v řadě zemí Evropy a Asie.

Když se chystá veřejné představení, přijedou k panu Subsinovi také hudebníci, kteří doprovázejí jeho hru. Orchestr zde má obdobnou funkci jako indonéský gamelan, některé nástroje jsou dokonce podobné. Tradiční thajský orchestr, jenž doprovází hru nai nanga, zahrnuje pár cimbálů ching, dvoustranný buben klong (obdoba indonéského kendangu), mong (gong), pi nai (hoboj), dvoustrunné housle so a dvojici jednostranných bubnů thap. Dnes však skupiny často používají i moderní nástroje, jako jsou elektrické kytary, flétny nebo dokonce jsou případy, kdy nai nang hraje pouze za doprovodu nahrané hudby nebo moderních písní z CD. Další inovace, které do tradičních představení dnes vstupují, jsou výsledkem vlivu televize a moderního umění. Za plátnem se tak objevují postavy na motorkách, letadla, v představení pana Subsina byl dokonce vstup i parašutisty a klauna s kulometem. Konkrétně pan Subsin, ale podle jeho slov i řada jiných loutkovodičů, kombinuje ve svých představeních tradiční loutky s moderními postavami. Stejně tak zůstává tématem her nejčastěji Ramajána nebo lidové příběhy, ale výstupy klaunů Talok často přenesou příběh do současné doby, kde hovoří o sexu, politice či běžném rodinném životě u televize. Jejich funkce v představení je tedy podobná jako výstupy klaunů Semara nebo Petruka v indonéském wayang kulit.

Mimo divadlo Suharty Subsina je ve městě ještě dílna Mesa Chotiphana, kde se loutky pouze vyrábějí, ale jejich kvalita je výrazně nižší než u loutek Subsinovy rodiny. Cenově jsou však dostupnější, a tak se často prodávají i turistům. Kůže je u těchto loutek výrazně tenčí, a tak může rodina pana Mesy vyřezávat až tři loutky současně. Řezba není tak jemná jako u loutek z dílny pana Subsina a loutky jsou také menší. Představení nang talung v Nakon Si Thammaratu je možné, mimo divadlo pana Subsina, zhlédnout pouze o významných festivalech a výročích, při nichž se předvádějí tance a divadlo. Těchto představení na festivalech se pak ujímají mladí loutkovodiči, kteří studovali nejčastěji na univerzitě v Bangkoku nebo právě u pana Subsina. Pan Subsin a jeho rodina berou své poslání více než vážně a vyrábějí loutky nejen pro loutkáře a turisty, ale také velké loutky nang yai pro univerzitu v Bangkoku. Kvalita jejich loutek je nejlepší v Thajsku.

Podoba nang talung s wayang kulit v Indonésii je více než zřejmá, přesto je zde několik rozdílů. Indonéské loutky se vyřezávají převážně z kůže prasečí, vzácněji buvolí, zatímco loutky nang talung i nang yai výhradně z kůže kravské. Na velké loutky nang yai je totiž nutná velká plocha čisté kůže, neboť tyto loutky mohou znázorňovat i celá uskupení postav a takové loutky jsou opravdu rozměrné. Kůže je nejprve očištěna a zbavena chlupů a poté je napnutá do rámu a sušena několik dní. Ještě předtím, než je kůže zcela suchá, se zbrušuje z obou stran tak dlouho, až je téměř průhledná. Když je kůže zcela suchá, nabarví se z obou stran na černo popelem z kokosových skořápek. Po zaschnutí je kůže vyřezávána pomocí nože a mnoha dlátek s různými hlavami. Loutky jsou také na závěr barveny. Podle toho, jestli je vystoupení nang talung za dne bez plátna či v noci za plátnem, jsou loutky jinak silné. Pro denní hraní jsou loutky ze silnější kůže a jsou výrazněji malovány, zatímco večerní představení vyžadují loutky měkké, tenké a dobře vyřezávané a jejich vybarvení nemusí být nijak zvláštní.

Nejtypičtějšími postavou nang talung je učitel Reusi, který je vyobrazením samotného loutkovodiče nai nanga, jenž vypráví celý příběh. Reusi bývá nejčastěji celý černý, v rukou drží vějíř a hůlku. Vyobrazen je celý, z profilu s velkým výrazným obočím a oválnýma lidskýma očima. Dále jsou to božské postavy Rámy a Síty. Ráma je často také vyobrazen z profilu, drží luk a na hlavě má královskou korunu podobně jako Síta, která bývá vyobrazována zepředu pouze s nohama z profilu. Král démonů Todsakan (Rahwana), podobně jako jiná božstva, je nejčastěji zachycen v letu se zbraní. Všechny tyto vznešené postavy jsou dokonale vyřezávané a jejich rysy až na démony jsou krásné. Klauni Talok, Punkeo aj. bývají velmi málo vyřezávaní, často mají pouze oči a ústa, jsou nejmenší z loutek a jsou na nich zvýrazněny jejich nedostatky na kráse, jako třeba velký nos, velké břicho, ošklivá ústa aj. Jsou nejpodobnější lidem a jsou také nejpohyblivější. Některé loutky nang talung mají z jedné strany nebo na některých místech zachovány chlupy z kůže. Je to čistě dekorativní element, díky němuž jsou dané loutky za plátnem lesklejší.

Jeviště určené pro prezentaci loutkového divadla nang talung je nejčastěji pouze provizorní, dočasné, postavené na náměstí města nebo nádvořích paláců či chrámů v době konání festivalů. Toto jeviště se nazývá rong nang a zahrnuje plátno napnuté mezi bambusy (plátno je nejčastěji 1,5 až 2m vysoké a 3m dlouhé), dále lampu zavěšenou za plátnem, která je dnes nejčastěji elektrická, a banánový stvol na zapichování loutek pod plátnem, jenž je dnes také často nahrazován umělým materiálem na způsob polystyrénu. Nai nang sedící v těsné blízkosti lampy hovoří a zpívá do mikrofonu zavěšeného ve výšce svého čela. Po pravé straně loutkovodiče jsou loutky Reusiho a božské charaktery, nalevo jsou postavy klaunů. Podobně jako u wayang kulit i loutky nang talung jsou posvátné, jsou ukládány na své místo do truhly, či bambusového koše, nesmějí se překračovat; nai nang je čas od času očišťuje mantrami a například ženské charaktery loutek se nesmějí nikdy ve hře přiblížit k Reusimu, aby ho nepošpinily… Takových pravidel je mnoho a nai nang je musí všechny znát a ve svých představeních dodržovat.

Podobně jako nang yai loutky mají v Kambodži svoji obdobu v podobě loutek nang shek thom, tak i loutky nang talung mají vedle indonéského a malajského také svůj kambodžský ekvivalent a to v loutkách nang shek touch.

Hlavní rozdíl mezi indonéským a thajským loutkovým stínovým divadlem je tedy především ve smyslu hraní. Zatímco v Indonésii je tradiční stínové divadlo posvátné a úzce spjaté s náboženskými obřady (Bali) nebo je jako prestižní živý typ divadla hráno pravidelně v sultánově paláci, ve školách, muzeích a veřejných divadlech (Jáva), tak v Thajsku je stínové divadlo ve své tradiční podobě spíše přežívajícím odkazem minulosti, dnes v rukou pouze univerzity a několika málo loutkářů na jihu Thajska, především pak u malajských hranic, kde je silný islámský vliv včetně vlivu wayang malay, jehož tradice je zde udržována malajskou komunitou.

Tradiční stínové loutkové divadlo je však silným zdrojem inspirace pro moderní skupiny stínového divadla, které z tradičního stínového divadla vycházejí. Nejčastějším postupem v moderních představeních bývá kombinace loutek s živým hercem za plátnem nebo plátno zmenšené na výšku jedné loutky natolik, že divák může současně sledovat stíny loutek na malém plátně i nasvícenou tvář loutkovodiče, která plátno přesahuje. Zatímco u wayang kulit je téměř nepřípustné nahradit živé hudebníky nahrávkami z CD, tak v Thajsku je to zcela běžná věc. Dále zde hraje roli barevnost stínů, kombinace s projekcí a řada dalších moderních postupů, díky nimž zůstává samotné stínové divadlo v Thajsku stále živé a divácky velmi oblíbené.

Jana Wolfová

Literatura

Broman, Sven. Nang Talung. Bangkok: White Orchid Press, 1996.

Kislenko, Arne. Culture and Customs of Thailand. London: Greenwood Press, 2004.

Brandon, James. Theatre in Southeast Asia. Cambridge: Harvard University Press, 1967.

Wyatt, David K. Dějiny Thajska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004.

ACCU (Asia-Pacific Cultural Centre for UNESCO). Nang Yai Shadow Puppet Drama at Wat Khanon Temple. ACCU.

Rutnin, Mattani Mojdara. Dance, Drama, and Theatre in Thailand. Silkworm Books, 1996.

Hemmet, Christine. Nang Talung, the Shadow Theatre of South Thailand. Amsterdam: KIT – Tropenmusem, 1996.

Prameny

Rozhovory s nai nangem Suchartem Subsinem a jeho dětmi.

Videozáznamy představení a výroby loutek z dílny S. Subsina a M. Chotiphana.

Fotodokumentace a jiné materiály uložené v muzeích v Nakhon Si Thammaratu (muzeum S. Subsina a Národní muzeum v Nakhon Si Thammaratu) a ve Wat Khanon.

Vlastní loutky nang talung.

Loutkář 5/2012, s. 206–208.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.