Přelet nad loutkářským hnízdem

Richter, Luděk: Mapování amatérských krajů IV

Jižní Čechy jsou jednou z pravlastí našeho loutkového divadla, o kterýžto titul se přetahují s Čechami východními. Matěj Kopecký se sice narodil na štaci v Libčanech (1775), ale oženil se, loutkářskou živnosti založil a přes čtyřicet let žil v Miroticích (kde žil i známý řezbář loutek Mikoláš Sichrovský a venkoncem odtud pochází po otci i Karel Šefrna), než se přestěhoval do Přečína u Vacova, zemřel (1847) v Kolodějích nad Lužnicí a pochován byl v Týně nad Vltavou. V Miroticích se narodila i jeho slavná vnučka Arnoštka Kopecká-Kriegerová (1842–1914), která žila a zemřela v jihočeské Březnici. Dubští sice pocházejí z Kaňku u Kutné Hory, ale jejich doménou bývaly jižní Čechy. Z Týna nad Vltavou pochází například Tomáš Dubský (1874–1965), Matějův pravnuk, ale také Otto Rödl (1903–83), jeden z prvých učitelů tehdy ještě loutkářské katedry DAMU. Na rohu strakonického náměstí se narodil Josef Skupa (1892–1957), jakkoli si jich do pěti svých let moc neužil…

A jsme-li na stránkách právě jubilujícího Loutkáře, neměli bychom zapomenout, že ho založil Jindřich Veselý (1885–1939) – jenž sice proslul coby prvý teoretik a historik našeho loutkářství v době, kdy byl profesorem tehdejšího vinohradského gymnázia v Londýnské ulici a vydavatelem sídlícím (i bydlícím) v dnešní ulici Na Švihance (snad by mu tam Loutkář mohl iniciovat umístění desky), ale narodil se v jihočeském Bavorově a zemřel coby ředitel gymnázia v Českých Budějovicích.

Amatéři v běhu časů

Kdysi

Jižní Čechy bývaly zemí loutkám zaslíbenou, kdysi kolébkou… A bohaté historii odpovídá i tradice amatérského loutkářství v jižních Čechách. Tak například loutkářský soubor píseckého Sokola vznikl už v 70. letech 19. století. Na něj navázal soubor konstituovaný v 30. letech, pojmenovaný roku 1970 Nitka. Dodnes produkuje každý rok jednu premiéru s loutkami vlastní výroby nebo s loutkami únanovskými. Jedním z jeho odchovanců z 80. let je i Radek Beran, člen Buchet a loutek. Soubor se třikrát propracoval na LCH: 1954 jako ZK ROH Jitex s inscenací Hračky na cestách, 1988 už pod názvem Nitka s Ptákem Ohnivákem a liškou Ryškou a letos jsme ho mohli vidět s pohádkami Jak šiška nechtěla spadnout a Jak stromouš střílel z borůvkového děla.

Podobně v dnes loutkářsky nepříliš nápadných Vodňanech žije amatérská loutkářská tradice dokonce od roku 1861 – ať už pod křídly Sokola, Měšťanské či Osvětové besedy či posledních 26 let coby soubor Pimprlata (byť je to systémem premiéra = derniéra).

V již zmiňovaném Týně nad Vltavou je soubor TJ Sokol doložen už r. 1910. Hrál nejprve s loutkami odkoupenými od T. Dubského po vnučce M. Kopeckého, od pol. 20. let za vedení K. Brůhy a O. Rödla i vlastními loutkami, z nichž vynikal Zindulák Pošvejc, loutka inspirovaná Skupovým Spejblem. Po zákazu Sokola 1943–45 pokračoval soubor pod jinými názvy, od r. 1944 jako LS Matěj Kopecký. Po válce přidal k marionetám maňásky. Hrával zhruba jedenkrát týdně a dvakrát se dostal i na Loutkářskou Chrudim – 1951 s inscenací Pan Johanes a 1952 Oldřich a Božena aneb Posvícení v Hudlicích. Činnost ukončil r. 1980.

V Třeboni byl loutkářský odbor Sokola založen r. 1921 (podle souboru samého 1924). Hrával každou neděli odpoledne v hostinci Na sadech a později U zlatého hroznu s vypůjčeným fundusem po lidovém loutkáři. Začátkem 30. let si vystavěl vlastní dřevěné divadlo pro 50 diváků. Kolem poloviny 30. let byl do Třeboně přeložen bratranec J. Skupy učitel Karel Brůha (1903–77) a stal se tu dlouholetým principálem. Zmodernizoval nejen divadelní jeviště, ale i práci souboru, který si sám vyráběl loutky, pravidelně zkoušel a začal hrát i pro dospělé. Po nacistickém zákazu Sokola hrál jako LD Okresního osvětového sboru a r. 1942 činnost raději přerušil. Od r. 1945 hrál pravidelně v Městském divadle. 1952 se stal jeho zřizovatelem ZK ROH Pivovary (později ještě Rudý koutek při ZV ROH ONV, Městská osvětová beseda, Městské kulturní středisko a Informační a kulturní středisko). Vybudoval si stálé divadlo v refektáři bývalého kláštera, ale jezdil téměř každý týden také po celém okrese.

Třeboňský LS je spolu se strakonickou Radostí nejčastějším jihočeským účastníkem Loutkářských Chrudimí – celkem jedenácti: 1955 Kamenný host, 1956 Krčín a třicet hastrmanů (160 repríz), 1957 Jirka mezi broučky a 1963 Zapomenutý čert.

Po určité stagnaci, způsobené smrtí K. Brůhy i pětiletou přestavbou divadla, se r. 1986 odštěpuje pod vedením manželů Poesových soubor, který si r. 1989 dává jméno Pekuf, a uspěje na LCH čtyřmi kusy: 1987 Asagao, 1988 Krysař, 1989 Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho a 1993 jako labutí píseň Čas pro muže jménem Gilgameš; poté soubor končí.

Tradiční část souboru pak přiváží na LCH ještě inscenace O Kalifu čápovi (1994) a coby Spolek třeboňského loutkového divadla také Dřevěného vojáčka a jeho přátele a Perníkovou chaloupku (2010 a 2011), z čehož je zjevné, že existuje dodnes.

Po válce

Krom pokračujících předválečných souborů vznikají po válce i další soubory. Roku 1950 založil Alois Křešnička (1911–1975) soubor Radost Strakonice a pětadvacet let jej vedl, než ho na dalších pětadvacet let vystřídal jeho syn Ivan; za kteroužto dobu odehrála Radost téměř 1800 představení 130 titulů, tedy zhruba 35 představení a 1 (dnes) až 5 (kdysi) premiér ročně.

Svá nejlepší léta zažila Radost od poloviny 60. do začátku 80. let, kdy úspěšně hledala cestu k modernímu pojetí tradičního divadla jak dramaturgickým výběrem včetně autorských pohádek Josefa Křešničky (Ivanova bratrance), tak svými výtvarnými hodnotami a snahou o využití moderních technik luminiscenčního divadla: 1966 poetická Barevná pohádka, 1967 Zlatovláska, 1969 výtvarně propracovaný Toman a lesní panna, 1971 luminiscenčně přízračná Kůzlátka a vlk, 1976 Ponorka na dvorku, 1978 Malenka a 1982 neortodoxně angažovaný Faust. Poté nastává stagnace, z níž se vymanila jen inscenace mládežnického C. K. Theatru Múza Radost Spasitel (na LCH 1991), v které začínal i dnešní šéf výpravy hradeckého DRAKu Marek Zákostelecký (*1970 v Písku). Po rozchodu s dlouholetým vedoucím Ivanem Křešničkou obšťastnila Radost LCH ještě inscenacemi O vodníkovi Slzínkovi a panence Veselušce (2004), Naše slavná čarodějná škola (2006) a Třetí sudička (2008). Svými jedenácti účastmi na LCH je společně s třeboňským LS jihočeským šampionem.

Soubor byl od r. 1965 též spolupořadatelem každoročních Skupových Strakonic, které bývaly a nyní znovu jsou i krajskou postupovou přehlídkou.

Roku 1975 vznikl v Ledenicích soubor Krajánek, který se o čyřiadvacet respektive třicet let později propracoval do hlavního programu LCH s inscenacemi Námluvy princezny Prozerpíny (1999) a Ostrov splněných přání (2005).

V prvé polovině 80. let se na LCH uplatnil se třemi inscenacemi soubor ze Sezimova Ústí, založený r. 1981 převážně z učitelek mateřských škol, který si dal název Nehajanky, později Studio Nehajanky: 1982 Nehajánci, do hajan!, 1984 Macourkoviny a 1985 Korálky.

Roku 1982 založil Josef Brůček v Sudoměřicích u Bechyně soubor Tatrman – tedy nejprve sám sebe. Hned následující rok uspěl na LCH s pětiminutovkou Příběh, hranou pouze rukama s fixy a r. 1986 s parodií na netvořivé marionetářství Poslední Kašpárkova šance.

Poté, co přibral své dva syny, pozměnil se i název: Tatrmani zahráli na LCH nejprve v doplňkovém programu r. 1985 Klasické romantické drama, marionetový výstup za zavřenou oponou, a pak už v hlavním programu 1987 sebezpytné A když je někdy všecko na draka, 1989 pohádku O hadu a Šivarovi a 1991 Útržky a trhance.

Josef Brůček dal poté pod nezměněným názvem Tatrmani se změněným působištěm v Bechyni dohromady skupinu studentů tamní střední průmyslové školy keramické, s nimiž odehrál r. 1994 a 1995 v inspirativním programu absurdní inscenace Pět variací na další pohádku pro Františku a Sežrané spisy a v hlavním programu 1998 pohádku Ondřej Coffey a 2000 parodii Zachraňte vojína Kuřátko; se souborem sousedů ze Sudoměřic, nazvaným LSD ještě r. 2006 odehrál Pět neděl v balónu aneb Dva měsíce v Africe.

Dnes

Po sametové revoluci mnoho nových souborů v jižních Čechách nevzniklo a nastal zde spíše útlum. Na LCH se tu dnes vybírá z velmi uzoučkého počtu souborů (viz kapitola o Skupových Strakonicích), čemuž odpovídá i jejich reprezentace na Loutkářské Chrudimi.

Celkem se dá z různých pramenů dohledat v jižních zhruba dvacítka amatérských souborů, které dnes vykazují činnost; věřím však, že vznikají třebas jen na krátkou dobu i různé soubory školní apod., které naplňují svůj smysl, aniž se o nich dozví někdo kromě jejich nejbližšího okolí.

V celkovém součtu je Jihočeský kraj co do množství inscenací účastných na LCH v polovině tabulky (48 inscenací, tedy 6,6%), což z hlediska počtu obyvatel (6%) víceméně odpovídá. Přesto, že i tady má na tom lví zásluhu několik klíčových souborů (především Radost s 11, Třeboň s 10 a Tatrmani se 7 inscenacemi), přeci jen je souborů povícero (16), přičemž jen dva byly z krajských Českých Budějovic – což zvlášť vynikne ve srovnání s dvaaosmdesátiprocentní Plzní v dnešním kraji plzeňském.

Přehlídky a festivaly

V letech 1965–1989 byly krajskou postupovou přehlídkou amatérských loutkářů Skupovy Strakonice, r. 1990 se KP uskutečnila v Písku, 1991 byly Skupovy Strakonice jen nesoutěžní, 1992–1999 byla společnou krajskou přehlídkou loutkářů a dospělých hrajících dětem Pohádková Třeboň, 2000–2002 byly loutkářskou postupovou přehlídkou Loutky v Bechyni a r. 2003 se krajská přehlídka vrátila do Strakonic.

Dnes jsou Skupovy Strakonice směsí spřátelených profesionálních a amatérských inscenací dle výběru pořádajícího MěKS, kam se mohou pro doplnění přihlásit i soubory se zájmem o postup na LCH; na letošních 47. Skupových Strakonicích bylo ve dnech 22. – 25. března pět profesionálních a šest amatérských představení (z toho 1 ze středních Čech), loni byl poměr 5:5.

Loutkáři se objevují i na přehlídkách a dílnách konaných ve spolupráci s ARTAMA v Bechyni: na národní dílně Faustování, na Divadle v trávě; děti samozřejmě jako ve všech dalších krajích i na krajské Dětské scéně zvané Bechyňské jaro a otevřené dveře by měli mít loutkáři i na celostátní dílně středoškolské dramatiky a mladého divadla Nahlížení.

Loutkáře – amatéry i profesionály, jihočeské i jiné – tu lze spatřit také na místních divadelních přehlídkách a festiválcích jako je Vimperský Kašpárek, Prachatický štítek, Českobudějovická Thálie, Mirotické setkání loutek a hudby či Sudoměřické divadlo na návsi.

Profesionální divadla a skupiny

Statutárním divadlem je tu Loutkohra Jihočeského divadla České Budějovice. Po letech potíží, rozpouštění a znovuutváření bylo bývalé Malé divadlo, založené r. 1949, po sametové revoluci M-divadlo podřízeno hereckému divadlu a nyní ho tvoří mladší parta herců, jíž momentálně dominuje čerkézský režisér Jevgenij Ibragimov.(Pozor – z divadla odchází, řídí ho Jecelín! – domluvit s Luďkem aktualizaci textu) S 11 herci má na repertoáru 13 titulů a např. v květnu 2012 hrálo 4x, v červnu 5x. V letech 2004–2010 pořádala Loutkohra též divadelní festival Na prahu.

Co do počtu i kvality profesionálních nezávislých divadel jsou jižní Čechy poměrně silné: sídlí tu 10 nezávislých profesionálních skupin pracujících tu více, tu méně s loutkami. Nejznámější z nich jsou malovické Divadlo Continuo, českobudějovické Studio dell´arte a Kvelb nebo hosínský Teátr Víti Marčíka. S výjimkou Studia dell´arte, sídlícího v Kulturním epicentru Basilika (je to stále pravda???), jde o putovní divadla bez vlastní scény, zato s repertoárem, který se bez problémů může měřit se statutárními divadly.

Muzea

Oč jsou jižní Čechy chudší na amatérské loutkáře, o to bohatší jsou na muzea prezentující loutky; funguje tu nepochybně především spojení s turisticky vděčným malebným krajem.

Vysloveně na loutky jsou tu zaměřena hned tři muzea:

Muzeum české loutky a cirkusu na prachatickém Velkém náměstí představuje sbírky Národního muzea. Informaci o něm lze nalézt v Loutkáři 2/2012 nebo na webu NM.

Tři sta historických loutek ze sbírek Divadelního oddělení Národního muzea, jakož i Náprstkova muzea, aranžovaných do tematických celků, je vystaveno i v Pohádkovém domě – Kabinetu loutek Národního muzea v Dlouhé 29.

V bývalém českokrumlovském kostele sv. Jošta na Latránu 6 sídlí Muzeum marionet pražského Národního divadla marionet se svou expozicí starých i současných marionet, dekorací a opon, včetně kompletního barokního divadla; i oněm byl rozsáhlý článek v Loutkáři 2/2012.

K specializovaným muzeím můžeme přidat ještě Památník Mikoláše Alše a Matěje Kopeckého v Miroticích na Rybárně 119.

Loutky má ve svých sbírkách a expozicích i řada dalších, obecněji zaměřených muzeí, jako je Regionální muzeum v Českém Krumlově (Horní 152), Městské muzeum Volyně, Milevské muzeum (Klášter 563) či soukromé muzeum Václava Vaňka v Soběslavi, Záluží 1.

Rozsáhlejší samostatnou expozici nazvanou Svět loutek má Muzeum Týn nad Vltavou. Vidět tu lze historické loutky lidových loutkářů Dubských od mirotického Mikoláše Sichrovského, rukopisy starých loutkových her i loutky zdejšího zaniklého amatérského loutkového divadla Matěj Kopecký a další.

Organizace

Není známo, že by v Jihočeském kraji pracovala nějaká škola či vycházely časopisy zaměřující se na loutkové divadlo.

Společenských organizací pro širší okruh amatérských loutkářů v jižních Čechách mnoho nesídlí. Jistý přesah má sudoměřické občanské sdružení Tatrmani především díky svým letním aktivitám, které se ovšem zaměřují na leccos, počínaje keramicko-dřevěným seminářem, přes vypouštění balónů až po semináře mluvní a pořádání minipřehlídky Divadlo na návsi.

Loutkář 4/2012, s. 191–193.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.