Přelet nad loutkářským hnízdem

Hulec, Vladimír: České loutkové divadlo na dějinné křižovatce

Byly doby, kdy se loutkáři přeli o to, co ještě je loutkové divadlo, a co už ne. A co a kdo může jet na Skupovu Plzeň, a kdo a co ne. Karel Makonj či Josef Krofta (a nejen oni) by jistě mohli hodiny vyprávět. Ne, že by dnes tyto půtky definitivně zmizely, ale mám dojem – aspoň jako člověk tak trochu \\\„zvenku\\\“ – že ustoupily jakémusi nevyřčenému statutu quo. Loutkové divadlo je to, které se loutkovým prohlásí, mohla by znít jednoduchá poučka. Ostatně obdobné problémy a vyústění najdeme i v prostoru nezávislého, alternativního, amatérského a zdá se, že i hudebního divadla (o Jiřím Adámkovi ještě bude řeč) a dalších druhů a poddruhů.

Petr Pavlovský by měl pravděpodobně se svou taxonomickou řadou uměleckých druhů a poddruhů problém, měl-li by přesně vymezit letošní inscenace a projekty Skupovy Plzně. Pořadatelé to už před dvěma lety vymysleli šalamounsky. Změnili statut a bienále oficiálně proměnili ve festival českého loutkového a alternativního divadla. Musím se přiznat, že jsem s tím měl – nejen jako člen poroty, ale především jako divák – trochu problém. Čím je či chce být Skupova Plzeň specifická? Nevzdává se tím své jedinečnosti?

Ne, nechci zde znovu vyvolávat výše zmíněné či jiné půtky, spíš se zamyslet nad tím, jaký festival byl, co charakterizoval a co na něm – možná – chybělo a kudy a kam by se mohl či měl ubírat.

Čas změny

\\\„Letošní 29. ročník Skupovy Plzně byl výjimečný nejrozsáhlejší nabídkou ve své historii, která obsáhla více než 40 titulů. V průběhu pěti dnů je zhlédlo 12.823 diváků, což je více než dvojnásobek oproti minulému ročníku,\\\“ uvedl v oficiální tiskové zprávě ředitel festivalu (a pořádajícího Divadla Alfa) Tomáš Froyda. \\\„Festival výrazně obohatila také inscenace Face Me, Čas změny, na níž se v rámci projektu Platform 11+ podílelo na 30 divadelníků z celé Evropy. I díky tomuto zcela unikátnímu projektu jsme zaznamenali rekordní účast hostů ze zahraničí – letos jich festival navštívilo na 130 ze 14 zemí světa.\\\“

O tomto projektu referovat nemohu, jakožto člen poroty jsem se na něj z časových důvodů nedostal. Kurátorsky mi připadl zajímavý a atraktivní, ovšem trochu nad rámec festivalu coby přehlídky toho \\\„nej\\\“, co v daných oblastech v Česku za poslední dva roky vzniklo. Proč ne? Zkrátka \\\„off\\\“ workshop či tvůrčí akce work in progress obohacující program i festivalovou koncepci a rozšiřující záběr oslovených tvůrců i divácké obce.

O přízeň poroty se ucházel výběr inscenací českých profesionálních loutkových a alternativních divadel, které vznikly v době od minulé Skupovy Plzně před dvěma lety. Mimo soutěž je doplnily inscenace 6 zahraničních souborů ze Slovenska, Slovinska, Polska, Maďarska a Izraele, představení studentů KALD DAMU, pouliční produkce a bohatý doprovodný program, praví se dále v oné tiskové zprávě.

Onen \\\„výběr\\\“ soutěžních inscenací, které vznikly za poslední dva roky, čítal – nemýlím-li se – sedmnáct, z čehož některé byly vícedílnými projekty. Když se je nyní snažím setřídit, charakterizovat a zařadit, vychází mi – pořadatelé nechť prominou – dvojkolejný festival, který propojují především studenti a absolventi téže katedry DAMU – alternativního a loutkového divadla. Odtud zřejmě pramení potřeba proměny festivalového statutu a tímto sítem byly projekty a tvůrci zváni. Trochu málo a do budoucna stěží udržitelné.

Okraj

Nejextrémnějšími, (soutěžní) festivalové hranice rozšiřujícími pozvanými projekty byly podle mne dva: Up´End´Down Novákovy La Putyky a Hamleteen domácího Divadla Alfa. Za Putykou se dokonce jelo festivalovým autobusem až na pražskou Letnou, kde stálo šapitó, v němž Putyka přes léto hrála.

Rosťa Novák jr. a jeho kumpáni jsou rozhodně tím nejdynamičtějším a nejodvážnějším – a také nejúspěšnějším – z oblasti \\\„nového\\\“ divadla a divadelního přístupu, co se za poslední tři, čtyři roky u nás odehrává. Na Skupově Plzni byli již před dvěma lety se svou první, eponymní inscenací, a tak jejich účast letos byla a je logická. Soubor má na svém kontě tři hotové projekty. Kromě dvou zmíněných ještě Slapstick Sonatu z letošního jara. Projekt Up´End´Down je – pro loutkáře – přitažlivý tématem. Rosťa Novák jr. v podstatě vzdává hold svému otci-kočujícímu loutkáři, který hraje ústřední postavu. Je to jakási jeho životní bilance, zamyšlení se nad smrtí a lehce nostalgická oslava věčné lidské touhy po andělských křídlech. Ostatně jistou blízkost v této oblasti dnes nejznámějšímu Wendersovu filmu Nebe nad Berlínem přiznávají sami tvůrci. Projekt je vlastně holdem životním loserům a outsiderům. Je to smutná inscenace a svým způsobem krásná. Daří se jí udržet na hraně divadla, tance a nového cirkusu. Ze všeho si bere, co potřebuje, a umně využívá schopností performerů – zakrývá jejich nedostatky (akrobacie ani jiné \\\„tradiční\\\“ cirkusové techniky nejsou nejsilnější stránkou souboru) a zdůrazňuje přednosti – muzikálnost, téma, atmosféru. Přenos do šapitó z holešovické La Fabriky je však trochu na závadu. Vytrácí se jistá \\\„atmosférotvorná\\\“ intimita daná uzavřeností sálu a blízkostí diváků. Ale pojďme dál, k novému cirkusu se jistě ještě dá v Loutkáři či jinde větší, samostatný prostor.

Opačným \\\„druhovým\\\“ extrémem byly dvě v podstatě činoherní inscenace dua Tomáš Jarkovský – Jakub Vašíček, Tom Sawyer Loutkohry Jihočeského divadla České Budějovice a Hamleteen, razantní úprava Shakespearova Hamleta připravená v plzeňské Alfě. Dramaturg Jarkovský s režisérem Vašíčkem se ukázali jako nejprogresivnější tvůrci současného mladého či nastupujícího českého divadla. Aspoň v oblasti blízké loutkovému divadlu. Na festivalu měli ještě další dva projekty (Back to Bullerbyn a Sto roků Karkulky plus koncertní program Jeleních lojů), což dokládá jejich velkou šíři aktivit i (ještě) nevyhraněnou poetiku a rukopis. Jediným spojujícím prvkem všech jejich projektů je jistá žánrová, výtvarná i textová \\\„vykloubenost\\\“, věčně se opakující škleb a výsměch, obliba v mystifikaci a grotesknosti, hra ve hře. Zkrátka postmoderna. I výsledky jsou zatím rozkolísané.

Tom Sawyer je značně nejasná zpráva o stavu světa či – možná – nastupující generace. Nejedná se totiž o dramatizaci Twainovy předlohy, dokonce se děj ani neodehrává na březích Mississippi, byť některé dějové motivy včetně charakterů některých postav bychom snad našli. Moc to sice není jasné, ale nejspíš sleduje divák partu mládeže, jež se schází v jedné garáži a chtěla by založit rockovou (garážovou) kapelu. Jelikož citují anglické punkové skupiny (Clash), jde zřejmě o anglický venkov. Současně by to ale mohlo být i Česko tak trochu z Vančurova Rozmarného léta. Časová a místní nevyhraněnost, stejně jako nevyhraněnost dějová, je značně na závadu pochopení, o co vůbec tvůrcům jde. Přeložil jsem si představení jako žánrový obrázek světa, který neexistuje, ani nikdy neexistoval. Jako romantické gesto mladých kalďáků tváří v tvář tradičnímu vnímání divadla. V jihočeské Loutkohře mohlo působit osvěživě, na Skupově Plzni však na povrch vyvstaly režijní, herecké, pěvecké i dramaturgické nedotaženosti. A jelikož v zásadě nešlo o loutkové ani výtvarné divadlo, nabízela se otázka, zda vůbec měla inscenace na festivalu být.

Obdobné otázky by ledaskoho mohly napadnout i po zhlédnutí domácího Hamleteena. Vždyť opět nejde o loutkové divadlo a předlohu dekomponující přístup je obdobný. Oprávněnost festivalového zařazení však obhájila vysoká kvalita inscenace, spolu s Amberville podle mne to nejlepší, co na letošní Skupovce v soutěži bylo. Hamleteen je odvážná, razantní, režijně i dramaturgicky pevně uchopená a herecky brilantně rozehraná variace na Shakespearova Hamleta. Už úvodní skautský výstup vymezuje směr, kudy se inscenace vydává. Následující dění naštěstí nesklouzává k jediné (nastolené) interpretační rovině jako v Tomu Sawyerovi. Naopak. Ocitáme se skutečně v centru Shakespearova Hamleta, ale jako by v nějaké jiné časoprostorové dimenzi. Snad ve vesmírném prostoru lodí Star Wars či v barokním divadle (opulentní kostýmy, pěvecký sbor na horním balkónku). Vnější stránka je přesně nalezenou fasádou pro samo (dekomponované) dění a charakteristiku postav. Ty jsou typově i jednáním divadelně nádherně přehnané, každá však s psychologicky vysoce \\\„lidským\\\“ zázemím svého chování. Otec (Bohuslav Holý), fanatický skaut, je tak trochu směšný Limonádový Joe, starostlivá, milující matka (Blanka Josephová-Luňáková) je tak trochu erotomanka. Dospíváním zmatený syn Hamlet (Milan Hajn) kolísá mezi směšným punkerem s čírem a nesmělým panicem a svůdně živočišná Ofélie (Diana Čičmanová) a poživačný pragmatik Claudius (Petr Borovský) dotvrzují v zásadě civilní charakter Hamlet(een)ova teenagerovského světa. Tvoří jej mnohobarevný, mnohovrstevnatý svět lidí a lidiček, směšných i tragických zároveň. Ostré koření dodává inscenaci komediální duo Rosencrantz s Guildensternem v podání Ondřeje Bauera a Roberta Kroupara. Jako by vypadli z grotesek Macka Sennetta. A to nemluvím o vynikající výpravě a hudební složce. Zkrátka Hamleteen je inscenace vysokých profesionálních kvalit s výrazným autorským (dramaturgickým, režijním i hereckým) vkladem, jež bude zdobit každé divadlo a divadelní přehlídku. Tedy i Skupovku. Zda však právě takové inscenace by měly tvořit jádro tohoto festivalu?! Přece jen je jeho tradice úplně jinde a vymaňovat se z ní by mohlo vést k vykloubení smyslu samotné akce. Ale pojďme dál.

Fokus

Druhým vrcholem festivalu byla pro mne další inscenace Divadla Alfa – Amberville aneb Drsné město hebkých plyšáků. Už jsem o ní několikrát psal, tak jen ocituji svůj komentář z loňského Festivalu Divadlo: Pivovar a Lipusem v nejkrutějších ze všech krutých situací přesně otiskávají chandlerovský svět předlohy. Plzeňští loutkáři dodali inscenaci tarantinovský (pivovarsko-lipusovský) nadhled, zamíchali do něj silný cynický i civilní humor, takže ač zpočátku mnohý divák bojuje s tak extrémní destrukcí dětských idolů, nakonec je nadšen parádní inscenací, jež evokuje oblíbené komiksové filmy Sin City a Renesance. Ne evokuje – vyrovná se jim! A oslňuje čistě divadelními (loutkářskými) postupy.

Právě v této inscenaci se české divadlo dostává nejdál v úspěšném hledání a nacházení soudobých podob a možností loutkového divadla. Využívá netradiční loutky (plyšáky) a postupy (v podstatě komiks), objevuje současnou látku i přístupy k ní a dodává jim výsostně divadelní charakter.

Dalším \\\„fokusem\\\“, který cílí na současné loutkové divadlo či z loutkového vycházející, jsou soubory \\\„osobnostních\\\“ loutkářů. Je to tradice, jež sahá až ke Kopeckým a neměli bychom ji nechat uhnívat či ji opomíjet. V devadesátých letech jí dodali mízu Marek Bečka a jeho Buchty a loutky, na přelomu tisíciletí Jiří Jelínek a jeho Divadlo Dno. A dnes na ni navazují již zmiňovaní Vašíček s Jarkovským v projektu Športniki. Právě tyto soubory byly – aspoň pro mne – energii nabíjející páteří festivalu a jsou – aspoň pro mne – tou nejpodstatnější životadárnou linií českého loutkového divadla. Čelisti Reloaded (Buchty a loutky), Hospodin aneb Kdopak by se Boha bar (Jiří Jelínek a Divadlo Šavgoč), Svět podle Fagi (Dno), Back to Bullerbyn (Športniki), ale i Sto roků Karkulky (Divadlo jednoho Edy), Problém slovenské sekce Divadla v Dlouhé či Trojprogram druhého ročníku KALD DAMU nabízely výrazné autorské rukopisy, originalitu a osobnostní herectví. Každý v jiné intenzitě a kvalitě, s jinou zkušeností a poetikou. Společná jim byla hravost, divácká i vzájemná kontaktnost, intenzivní práce s předmětem, autorský přístup a v neposlední řadě i povědomí o multikulturní současnosti. Není zde prostor rozebírat jednotlivé inscenace. Snad bych jen upozornil na výlučnost a vlastně odvahu Jiřího Jelínka vstupovat do nekonvenčních divadelních sálů a situací. V Plzni uvedl svůj dvojprogram Hospodin/Fagi v Music baru Anděl poblíž náměstí Republiky, oba projekty cíleně uvádí mimo svět divadla. Hospodina v hospodách co nejnižších kategorií, s Fagi a svým posledním projektem Idolls, který připravil s herci Michalem Daleckým a Johanou Vaňousovou (Športniki), vystupují na velkých festivalech, rockových koncertech a akcích. Mimo jiné předskakovali i na turné pardubické skupiny Vypsaná fixa. Tím vracejí loutkové divadlo k jeho kořenům komunikačního média poutí a jarmarků a oslovují divadelní konvencí zhusta nezatíženého diváka. A – světe, div se – mají úspěch. Podobný náboj lze najít i u Športniků a jejich odnože, skupiny Jelení loje. Právě těmto skupinám by myslím měl festival věnovat jednu ze dvou hlavních dramaturgických linií.

Městské scény aneb Národní loutková divadla

Tou druhou (anebo první?) by měla být a na festivalu byla přehlídka inscenačních výsledků statutárních českých loutkových divadel – Minor, Alfa, Naivní, Drak, DLO Ostrava, Loutkohra Jihočeského divadla. Zapomněl jsem či zapomněli pořadatelé na něco či někoho? Jistě: S+H, Radost, Divadlo rozmanitostí… Myslím, že měli být – pokud to jen trochu šlo (finance?) – pozváni všichni, i kdyby se jim nedařilo. Skupovka je přece především setkáním a svátkem českých loutkářů, aspoň tak ji – konzervativně? – vnímám.

Krom již zmiňovaných Budějovických všechny ostatní na festivalu zúčastněné \\\„tradiční\\\“ loutkové scény předvedly vysoce profesionální, kvalitní inscenace.

Osvěžujícím dojmem zapůsobila ironická hříčka U kanónu stál královéhradeckého DRAKu čerpající z tradičních postupů lidového divadla, mile koketující s prvky jarmareční písně a rakvičkárny. Snad jen proto, že tuto poetiku použil režisér Tomáš Dvořák již několikrát, nemluvilo se o inscenaci jako o jedné z událostí festivalu. Pro mne však byla. Tato \\\„ryzí českost\\\“ je pro svět charakterističtější, a tedy vývozu schopnější než mnohé experimentální a oceňované soudobé výhonky, o nichž již šla řeč.

Já si však ještě víc dnes cením dramaturgie pražského Minoru, především prací Jiřího Adámka. Po oceňované Knize džunglí, Tisíci a jedné noci a Mé první encyklopedii připravil na jaře tohoto roku volné pokračovaní svých naučných inscenací Můj atlas světa. Divadlo velkého plátna, velkého prostoru a velkých obrazů. Divadlo velkého (tentokrát doslova) světa poučeně využívající soudobých technologií a současně si uchovávající přímý \\\„lidský\\\“ kontakt. Chytrá práce s různými jazyky a hudebními, motivickými i obrazovými odkazy na vybraná témata kontinentů, zemí či měst. Inscenace vstupující do dialogu s dítětem a současně se mu zdravě zasouvající svými obrazy do podvědomí, dokonalá ukázka vynikající pedagogické inscenace a současně i skvělého divadla. Že současného netřeba zdůrazňovat. I to, že jde stále ještě o jedno z živých odvětví loutkového divadla, byť už notně proměněného v hudebně výtvarné.

Z výčtu jsem vynechal – vedle zahraničních, na které tu skutečně není prostor – Naivní divadlo Liberec, které přijelo s Vodičkovou sci-fi moralitou ze života dospívající městské mládeže Babu a papoušek, experimentální Cestu kolem světa za absolutní tmy Studia DAMÚZA, divadelní polodokument Já, hrdina KALD DAMU a Lebensraum (Životní prostor) ostravského Divadla loutek. Každá z těchto inscenací by si vyžadovala vlastní hodnocení a charakteristiku. Snad se k ní někdy dostanu a jistě již bylo o všech napsáno dost. Mně však v tomto textu šlo především o to, popsat tendence a proudy českého loutkového (a alternativního?) divadla a zamyslet se nad tím, kudy se Skupova Plzeň ubírá a zda je to správně zvolený směr.

Jak je snad z mého uvažování patrné, jsem trochu na rozpacích. Ač jsem velký fanoušek a příznivec tzv. alternativního divadla a letošní ročník festivalu byl podle mne vynikající, zdá se mi, že by si festival měl už ve statutu uchovat jistou \\\„loutkářskou\\\“ výlučnost. Z alternativního divadla bych věděl o desítkách jiných a dalších projektů, které by se mohly neloutkářské akce zaměřené na alternativní divadlo bez obav a důstojně účastnit (Meetfactory, Alfred ve dvoře, Spitfire Co., Jan Komárek, Petr Krušelnický…). Proměnil by se však v něco zcela jiného, než co měl ve svých zakladatelských genech a co bylo (a možná by stále mělo být) jeho posláním: Mapovat kořeny, proudy a tendence loutkového, případně výtvarného divadla a divadla z loutkového a výtvarného se generujícího. Vím, že tím vstupuju na tenký led spekulací a úvah (ostatně jsem tam vstoupil již svým úvodem), ale jako zvenku (mimo profesi) na festival a loutkáře nahlížející divák, bych upřednostnil pozvání i některých amatérských či poloamatérských (v amatérském světě se pohybujících) a pouličních loutkářů (aspoň do off programu), pokud možno všech statutárních divadel a místo vágního pojmu \\\„alternativní\\\“ bych hledal nějaké přesnější vymezení. Takové, které by generovalo zájem o divadla pracující s výtvarnými objekty a znaky coby stylotvornými prvky. Vazba na KALD DAMU je logická, ale neměla by být určující.

Loutkář 4/2012, s. 164–167.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.