Exnarová, Alena: Loutkářská přehlídka v DRAKu

Letošní regionální loutkářská přehlídka byla spojena s přehlídkou dětských divadelních, loutkářských a recitačních souborů. Viděli jsme celkem dvacet představení, z nichž dvanáct bylo hodnoceno pro Loutkářskou Chrudim, a o těch se v tomto článku zmíním. Program se podařilo vtěsnat do dvou dnů (a pro dospělé částečně i nocí). To všechno v Hradci Králové v prostorách Divadla DRAK, kde přehlídka našla velmi vstřícné zázemí.

DLS Blechy Jaroměř zahrál dvě představení. Drobnička Černoušek a lev, kterou připravila Jana Dvořáčková s použitím motivů pohádky Z. Aldy, byla příjemná především projevem dětí. Trochu problémem byla malá výška stromu, na který vylezl černoušek (hadrová loutka voděná přímo za hlavu), aby se zachránil před lvem, ale maňásek lva mohl v podstatě na strom bez problémů dosáhnout. Odpovídající velikost stromu by také umožnila lepší možnosti pro hraní s loutkou lva. Tichá planeta je autorským příběhem, který si děti samy vymyslely a Jana pak upravila. Začíná příchodem vypravěčky, která začne pantomimicky vyprávět příběh. Pak přichází druhá a vysvětluje významy gest. Samotný příběh se odehrává na stole a dvou soklech po straně, textilními loutkami. Holčička Soňa si nakreslí a slepí raketu. Pak jde spát, ale nedaří se jí to, protože naše planeta je hlučná. Vleze si do rakety, která létá na sušenky a octne se na naprosto tiché planetě, kde se snaží dorozumět s místními lidmi a časem se naučí vzájemnému porozumění. A pak se vrací domů. Byla to realita, nebo sen? V každém případě je inscenace postavena na hledání různého způsobu komunikace a hlavním tématem je tak v podstatě interkulturní výchova. A jak jsme u Blech zvyklí, vnímáme s potěšením jejich soustředěnost a spolupatřičnost na jevišti. Soubor obdržel ocenění za nápaditou autorskou inscenaci, Jana už tradičně za pedagogické vedení dětí v obou inscenacích a Tichá planeta byla doporučena na Loutkářskou Chrudim.

Překvapený štrúdl ZUŠ Chlumec nad Cidlinou inscenoval pohádku Daniely Fišerové Jak slunko na všechno přišlo. Hrají dvě dívky za hudebního a zvukového doprovodu kytaristy, který na dění na scéně výborně reaguje a je organickou součástí celku. Příběh o tom, jak kdysi bylo vše na zemi zelené, jen červánky na nebi ne a ulizovalo z nich potají slunce, které to třešním, rajčatům a jahodám na zemi zakazovalo, ale ty začaly ulizovat také, a proto zčervenaly. Nádherná je výtvarná složka inscenace a práce s ní, kdy se postupně textilní rostlinky barevně proměňují. Dívky příběh prezentují trochu s nadhledem, a vlastně jde více o estetický, než divadelní zážitek, protože zde místo dramatických situací nastupuje krásně ilustrované poetické vyprávění. Za poetickou výtvarnou koncepci inscenace byl soubor oceněn.

Jarka Holasová ze ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř přivezla mimo jiné Čtyři docela mrňavé drobničky. První drobnička: dramatizace poezie Michala Černíka Já souboru My čtyry a On. Na štaflích je umístěna figura muže v životní velikosti, kterou se čtyři dívky postupně pokoušejí rozžít. Zatím se dařilo jen částečně, ale jistě je v silách souboru ještě na drobničce dále pracovat. Druhá drobnička: Táto, mámo, v komoře je myš! souboru Malé dvě a další vychází z říkadla a dvou lidových pohádek a ze všech čtyř drobniček je potenciálně nejdramatičtější. Hraje se na paravánu se dvěma okénky a kolem něj, myši jsou z ponožek, kočka textilní loutka voděná zespodu na drátech. Příběh o bezcharakterní myši, která je nakonec po zásluze potrestána. Pozitivní je vzájemná spolupráce dětí, které tvoří tým a slouží věci, ale ještě je třeba některé situace doladit (například dlouhou cestu, zobrazenou látkou vinoucí se kolem paravánu, při níž se nic neděje a slouží jen k překrytí přestavby). Drobnička třetí: Divné jméno souboru …a ještě pořád ne! je inspirovaná pohádkou Ilji Hurníka o princi, který se naučil hrát na všechny hudební nástroje a hledal si ženu, až našel dívku jménem Mandolína. Hraje se malými marionetkami na stole a celku by určitě prospěla nápaditější a přesnější práce s nimi. Drobnička čtvrtá: Zvoneček a zvon souboru Sinice, rovněž podle pohádky Ilji Hurníka. Uprostřed zvonice z krabice (představitelka hodin uvnitř), zvon a zvoneček (dvě dívky se zvonky) mimo ni. Příběh o tom, jak důležité momenty oznamoval zvoněním velký zvon, ale malý by rád také. U Hurníka pomohou holoubci posunout čas tak, aby si malý zvonek mohl zazvonit. V této inscenaci velký zvon půlnoc zaspí, a proto si malý konečně zazvoní. Formulace ocenění: „Čtyři docela velká ocenění souborům ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř za herecké dovednosti ve Čtyřech docela mrňavých drobničkách“. A Jarka dostala cenu za rozvoj mladého východočeského loutkářství (viz ještě další inscenace).

Tak tolik dětské loutkářské soubory a teď k těm dospělejším. Osadnickej spolek při ZUŠ Žamberk přivezl Prachsakramentský rozprávky, které volně podle knížky J. Ch. Harrise Rozprávky strýčka Rémuse napsala a režírovala Olga Strnadová. Ocitáme se v americké zvířecí osadě a do děje jsme uvedeni četbou informací z místních novin. Pak postupně sledujeme loutkový plán, v němž si sousedé králík a liška dělají naschvály, až se nakonec po rozhovoru s želvou smíří. Důležitou složkou jsou písničky (autor Karel Šefrna). Jde nesporně o vybavený soubor a potěšil především v rovině loutkoherecké (hraje se loutkami na stole). Problém celku je v mezihrách, kdy se čtou další zprávy a představení pak začíná působit zdlouhavě. V úvodu zprávy uvádějí do prostředí a situace, ale v mezihrách by celku určitě prospělo většinu zpráv vypustit. Soubor byl oceněn za hru s loutkou.

Jeden ze souborů ZUŠ Chlumec nad Cidlinou přivezl inscenaci nazvanou Projekt 005 v režii Petry Hlubučkové. Je to bondovka, kterou inscenují prostřednictvím meotaru (plošné loutky a předměty, s nimiž se na ploše přístroje pracuje, se promítají na plátno). Dozvěděli jsme se, že všechno začalo právě jejich objevením meotaru a následným zkoušením jeho možností, jak s ním lze pracovat. Až potom si našli téma Jamese Bonda a podařilo se jim předvést v podstatě kaleidoskop příběhů, pohybující se mezi konkrétností a metaforičností. Jen by to ještě místy chtělo větší přesnost v provedení, která je pro čitelnost významů u práce s tímto přístrojem velmi důležitá. Přesto je lektorský sbor ocenil za soustředěnou týmovou práci.

STEMIL ZUŠ Střezina Hradec Králové předvedl v marionetovém divadélku představení Sherlock Holmes a česká patálie. Podle Arthura Conana Doyla (Skandál v Čechách) napsal a režíroval Jirka Polehňa. A připsal českého Kašpárka. Příběh se začíná odehrávat za pověstné londýnské mlhy, ta se na nás valí a první jednání sledujeme jenom akusticky. Potom už, přes občasné pošmourno, vidíme i loutky a pokračující převleky a zápletky. Posléze se trochu vytrácí temporytmus a občas také unikají některé souvislosti. Lépe se divák orientuje i baví tam, kde jsou jen krátké skeče, než delší informace. Ke ztrátě temporytmu přispívají také poněkud dlouhé přestavby. V každém případě je ale třeba ocenit velmi dobrou práci s marionetou. A Jiří Polehňa obdržel cenu za uvedení českého Kasperla do světové literatury v této inscenaci.

Poprvé zavítalo na naši loutkářskou přehlídku Divadlo Flajšplyš Praha a okolí a přivezlo inscenaci nazvanou Nezměrný cit pana P. (scénář, režie dramaturgie: Bertold Fleischplüsch). V programové brožuře soubor o sobě píše, že je „pražsko-středočeská loutkovo-kabaretní teatrální úderka balancující na hraně sofistikované postmoderny a svévolného punku. Inscenace Nezměrný cit pana P. je autentická generační zpověď, nebo telenovela ve třiceti a dvou písničkách. Všechno, co jste kdy chtěli vědět o lásce.“ Při diskusi soubor říkal, že je tato inscenace součastí trilogie, v níž řeší, co je to život. Zde se tedy zabývají láskou. Hra má epický rámec, v němž dění komentují, hrají barbínami a jinými panenkami, ve scéně částečně postavené z lega, s živým hudebním doprovodem. Jsme trochu zahlcováni informacemi a pocity a klademe si otázku, zda jim máme věřit nebo si z nás dělají legraci. Je to tak na hranici, ale to je nejspíš jejich záměr. Rozhodně zaujali. Dostali cenu za inscenaci, Kateřina Dvořáková za herecký výkon a inscenace byla nominovaná na Loutkářskou Chrudim.

Svitavské Céčko se tentokrát představilo v rodinné konstelaci: pod Karlovým vedením hrají jeho dcery Pavlína a Hana a také Hanin manžel Petr a jejich dva synové. Princip rodinného divadla přiznávají na počátku a pracují s ním – proto se také jejich verze Erbenovy pohádky nazývá Pták Ohnivák, liška Ryška a my. Hrají s odstupem, až strohostí, a přes řadu slovních vtípků na humor rozhodně netlačí. A protože jsou všichni muzikální a hrají na různé hudební nástroje (tedy, myslím, že až na Petra), jde v podstatě o nádherný koncert s loutkami a pro loutky. Viděla jsem tuto inscenaci už potřetí a klidně bych mohla znovu. Dostali cenu za muzikálně rodinnou interpretaci Erbena a doporučení na Loutkářskou Chrudim.

Inscenace Holky a medvědi vznikala jako absolventské představení žákyň 4. ročníku 2. stupně LDO ZUŠ Střezina pod vedením Jolany Brannyové. Dívky hrají s manekýny medvědů v životní velikosti – ti představují mužský princip a dívky do nich projektují svůj ženský pohled na ně, na vztahy a situace, setkáváme se s různými typy mužů a žen, s nevěrou… Představení začínalo s barely a zabubnováním na ně. Ty se pak objevily znovu v závěru, kdy do nich dívky medvědy nacpaly, jen jeden medvěd zůstal mimo. Nebylo zcela čitelné, co to znamená: že se dívky už se vším vyrovnaly a že jen ten „pozůstalý“ odpovídá jejich představám? Nebo je to jinak? V každém případě ale šlo o zajímavé využití objektu pro osobní výpověď, a za to soubor obdržel ocenění.

LS Mikrle ZUŠ F.A.Šporka Jaroměř potěšil volbou tradičního loutkářského žánru rakvičkárny, jehož formu dokázal kvalitně naplnit. V inscenaci Hotel (autoři a režie Jarka Holasová a soubor) sledujeme čtyři dny (a noci) v jednotlivých místnůstkách v hotelu (na paravánu i v okýnkách v něm) – výbornou práci s maňásky a reálnou rekvizitou, úspornou textovou složkou, až ke klasické smrtce s rakví a ani živé morče nechybí. Úvod a závěr inscenace patří orchestrionu, jehož muzikanti jsou v maskách, které mají barvy neřestí (ale to většina diváků nedešifrovala a propojení hledat nepotřebovala). Při diskusi se hovořilo o tom, že by celku prospělo zkrácení o jeden den – v druhém se toho zase tolik neuděje a teprve ve třetím začíná šňůra vražd. Soubor obdržel cenu za osobité naplnění tradičního loutkového žánru rakvičkárny a byl doporučen na Loutkářskou Chrudim.

Závěr přehlídky patřil souboru Někdo ZUŠ F.A.Šporka Jaroměř a inscenaci Kálí, namó, namá. Předlohu připravil Jakub Maksymov, inspirován povídkou Thomase Manna Zaměněné hlavy a režii tohoto příběhu z indické mytologie měl spolu s Jarkou Holasovou. Na scéně je velký obraz „matky veškerenstva“ se čtyřmi pažemi a obličejem – ten lze odklopit a nahradit obličejem živým, hovořícím, což Jakub působivě činí. Stejně tak lze odklopit okýnka dlaní a hrát v nich malými loutkami. Také lze dole rozhrnout sukni matky a hrát jakoby v jejím lůně a v tomto prostoru se hraje loutkami především. Problémem je, že loutky jsou malé a těžko rozeznatelné a také ve snaze zahrát s nimi některé detaily trochu vázne temporytmus inscenace. Všechno je víceméně řečeno ve slovech a akustická rovina tak spolu s obrazem zanechá v divákovi největší zážitek. Za působivé ztvárnění příběhu z indické mytologie obdržel soubor ocenění.

Shrneme-li si tedy letošní přehlídku, můžeme být určitě spokojeni, protože jsme viděli řadu zajímavých inscenací a nesetkali se s žádnou podprůměrnou. A vůbec byla radost na přehlídce pobýt. V novém složení pracoval lektorský sbor – zasedli v něm Tomáš Volkmer (předseda), Mirka Bělohlávková, Filip Huml a Tomáš Machek a rozborové semináře byly věcné, pozitivní a v neposlední řadě nepostrádala společná setkání nad zhlédnutými představeními humor, což je určitě taky důležité. A o skvělém zázemí v Divadle DRAK jsem se zmínila už v úvodu. Takže nezbývá než si přát, aby to všechno takhle vydrželo i nadále.

Loutkář 3/2012, s. 138–139.

Exnarová, Alena: Loutkářská přehlídka v DRAKu

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás