Loutkar.online

Neureuterová, Jitka: Chybami se člověk učí

Jiří Trnka se narodil 24. února 1912 v Plzni a již od raných dětských let se projevoval zručností a silným estetickým vnímáním, v čemž jej podporovala jeho matka. Ve své knize „Můj syn“ (Praha: Československý spisovatel, 1972) vzpomíná, že jako žák 4. třídy (tedy cca desetiletý) získal darem rozbité loutkové divadlo, které si sám opravil, včetně ušití kostýmů pro loutky. S opraveným divadlem pak ve sklepě rodičovského domu sehrával improvizované produkce pro děti ze sousedství.

Již v této době se projeví signifikantní vlastnost a dovednost Trnky. Loutky si sám nejen vymyslel, vyřezal, sestavil, ale též pro ně střihal kostýmy. Pouze se šitím mu pomáhala matka (tak tomu bude i za dob Dřevěného divadla). Již od raného dětství jej matka často vodila do plzeňského loutkového divadla Feriálních osad, kde se coby dítě sotva školou povinné seznámil s profesorem Josefem Skupou, který si šikovného a bystrého klučinu zapamatoval (vyhlásil mezi dětskými návštěvníky soutěž v kreslení a Trnka ji vyhrál). Když Trnka přestoupil roku 1923 na reálku, stal se Skupa jeho profesorem kreslení a začal využívat jeho talentu pro své divadlo; Trnka pro něj navrhoval loutky apod.

Koncem dvacátých let doléhá na Trnkovu rodinu strašák hospodářské krize a nemajetní rodiče musí rozhodnout, kterého ze synů ponechají na studiích a který se půjde učit řemeslu. Rozhodl prospěch chlapců. Ze školy odchází Jiří, který většinovou energii vždy vkládal spíše do loutek, umění či „pro něj důležitějšího“ studia, než školním povinnostem. Avšak na přímluvu několika známých (včetně Josefa Skupy) mu později rodiče povolili studium Uměleckoprůmyslové školy v Praze, kam nastoupil roku 1929 do ateliéru profesora Jaroslava Bendy. Pro stále trvající hospodářskou krizi (a již vynaložených výdajů na studium mladšího bratra) jej rodiče finančně nemohou mnoho podporovat. Žije ze stipendií a, dnešním slovem bychom řekli, brigád, které mu umožňoval profesor Skupa v Plzni (když přijel Trnka na prázdniny k rodičům, vyřezával pro něho loutky) nebo v Praze získával různé výtvarné práce pro noviny (což mu opět zprostředkoval Skupa, byly to reklamy pro časopisy, které Trnka kreslil místo něj.)

Když v roce 1935 absolvuje, je rozhodnut se do Plzně nevrátit a s celou svou naivní představou o světě se touží věnovat milovaným loutkám. Po vzoru svého učitele Skupy si chce založit v Praze loutkové divadlo. Pakliže by se mu to podařilo, jednalo by se o pokus o první profesionální loutkové divadlo v Praze. Od plzeňských přátel si vypůjčil vysoký obnos (cca Kč 5 000,-) do začátku podnikání. Náhoda však zařídila, že peníze nemusel vůbec použít. Během prvních dní v Praze si přátelům v restauraci postěžoval, že současné ilustrace v novinách a magazínech nestojí za nic. Nadhozené téma se rozvedlo ve vášnivou debatu, kterou vyslechl vedle sedící muž. Při odchodu se Trnkově společnosti představil jako šéfredaktor Českého slova (patřilo do koncernu Melantrich) a nabídl mu, aby vyzkoušel své schopnosti. Trnka se osvědčil a v redakci se setkal s panem Hášou (který mj. sponzoroval dvojici V+W; otec režiséra Pavla Háši), šéfem propagačního oddělení. Z jejich přátelství vzešla úmluva o spolupráci v Trnkově budoucím divadle. Název byl jasný od počátku. Dřevěné divadlo (někdy je však označováno též jako Trnkovo dřevěné divadlo). Trnka se zabýval uměleckou a Háša obchodní stránkou věci. Dílna byla zřízena v Trnkově pronajatém bytě v Opatovické ulici (byt sloužil též jako jeho ateliér). V Dřevěném divadle chtěl uplatnit své divadelní zkušenosti z plzeňských Feriálek, kde působil jako autor, výtvarník i režisér. Nebyl tedy žádný začátečník. Ale neuvědomil si, že má-li divadlo přežít, musí silně omezit výdaje na provoz. Rozhodl se pro oddělenou interpretaci loutek. Angažuje jako animátory manžele Annu a Jaroslava Kuncmannovy (z Feriálek) a profesionální činoherce Rudolfa Hrušínského nejstaršího, Antonína Zíba či Marii Hálovou jako mluviče loutek. Dle dochovaných fotografií se jednalo o tradiční marionetové loutky (Marie Benešová přináší informaci, že šlo o třičtvrtě metrové loutky. In: Benešová, Marie. Jiří Trnka a jeho loutky. Československý loutkář 12, 1962, č. 2, s. 28.). Ansámbl doplňovala Helena Chvojková (budoucí Trnková; spolužačka Jiřího Trnky z UMPRUMu), která malovala kulisy. Režisérské místo obsadil zkušený rozhlasový režisér Miloslav Jareš. Divadelní prostor nalezlo Dřevěné divadlo v sále Rokoka na Václavském náměstí, které zrovna opustili V+W se svým Spoutaným divadlem (založili si jej po opuštění Osvobozeného divadla v době, kdy zkrachovaly plány na jejich filmovou produkci). Trnka se celý život dovolával Josefa Skupy jako svého učitele, který jej naučil „[…] chápat, že je možno loutkami vyjádřit všechny city, dojmy a vášně lidské, což pro mne byl tenkráte objev a trochu zázrak.“ (Melanová, Lída /edit/. 60 let národního umělce Josefa Skupy. Praha: Osvěta, 1952, s. 48.)

Přes jepičí život, který Dřevěné divadlo mělo (září 1936 – květen 1937), uvedlo čtyři inscenace. Budeme o nich hovořit postupně tak, jak přicházely na repertoár. Na repertoáru byla vždy pouze jedna inscenace, a když na ni přestali diváci chodit, byla vystřídána další. Hrálo se tři dny v týdnu (středa, sobota a neděle). Středeční a sobotní představení bývala od půl čtvrté odpoledne a v neděli bylo přidáno ještě jedno, od půl jedenácté. Vstupné činilo 3–7 korun. Matka Jiřího Trnky vzpomíná, že návštěvnost měla vzestupnou tendenci, až začalo být pravidlem, že bylo vyprodáno.

Zahajovací inscenací byla divadelní adaptace Karafiátových Broučků (pod názvem Mezi broučky autorů Trnka–Kuncmann). Premiéra se uskutečnila 12. září 1936. Režíroval Miloslav Jareš, výpravu a loutky vytvořil Jiří Trnka a hudbu Miroslav Ponc. Premiéra byla věnována žákům pražských škol a ti měli i vstup zdarma. Matka Jiřího Trnky, Růžena Trnková, vzpomíná na premiéru takto: „[…] U lesknoucího se rybníka v rákosí seděl zelený žabák a četl noviny. Pak začal mudrovat a nakonec se dal do smutného zpěvu. Rákosí se pohybovalo a šustilo a měsíc jako by naslouchal.“ (Můj syn, s. 103.) Kritik „-rí“ z Rudého práva vytýkal inscenátorům špatnou akustiku a naddimenzovanou složku dialogickou s vtipy, které děti nemusí pochopit. Ale jinak inscenaci chválil (-rí. Nové loutkové divadlo. Rudé právo 1936, č. 216, 16. 9., s. 4.). Jinak se však k inscenaci postavil časopis Loutkář, který premiéře věnoval pouze bleskovou zprávu o několika řádcích s velmi odmítavým hodnocením, ve kterém upozorňoval na obsahovou, recitační i technicky nehotovou práci.(Trnkovo Dřevěné divadlo. Loutkář 1936/1937, s. 35.) Technická neobratnost bude Dřevěnému divadlu vytýkána po celou dobu jeho existence.

Snaha o vybudování pražského profesionálního loutkového divadla, a nebudeme skrývat též i celkem rozsáhlé přátelské vztahy s redaktory v novinách, zapříčinily, že se o Dřevěném divadle hojně referovalo. Více než o jiných loutkových divadlech. Zde se však ukázala slabina redaktorů (která je bolestivou ranou dodnes), minimální (když už) znalost terminologie a prostředí loutkového divadla. Vycházely bombastické předzvěsti o inscenačních vymoženostech a schopnostech, které však nemohl Trnka–začátečník dostatečně naplnit. Tato medvědí služba zapříčinila, že se proti Dřevěnému divadlu ozval odborný loutkářský tisk. Původně bleskový pohled časopisu Loutkář na problematiku Dřevěného divadla postupně vyústil v několikastránkový referát doktora Jana Malíka (přednesený na říjnovém zasedání Loutkářského soustředění) nazvaný „Konfrontace“. Vzhledem k obsahu by se však mohl spíše nazvat „Obžaloba“. Jednalo se o obžalobu novinových referentů, resp. jejich neodbornosti a nepřesně užívané terminologii. A obětním beránkem se stalo Dřevěné divadlo. Bylo mu vytýkáno, že má masovou reklamu, kterou si ničím nezasloužilo apod. Dřevěné divadlo bylo v polemice (to by byl lepší výraz pro Malíkův projev, protože ani jedna z napadených stran, novináři či Trnka, neměla šanci se hájit) vzato jako obětní beránek, na kterém byly tyto laické chyby referentů shledány. Celý referát vyznívá velmi ostře protitrnkovsky a tak je i nadále interpretován. Po přečtení musíme však tuto informaci mírně korigovat. Jedná se spíše o obžalobu (ne)vědomostí novinářských redaktorů a myslíme si, že šlo o Malíkův zoufalý výkřik jako milovníka loutek. Nikoliv invektivu namířenou proti samotné osobě Jiřího Trnky.

Druhou inscenací byla realizace hry napsané přímo pro Dřevěné divadlo, Vasil a medvěd autora Josefa Menzela (1901–1975), otce režiséra Jiřího Menzela. Menzel byl novinář, překladatel a spisovatel dětských knih. Později text přepracoval a vydal jako Míša Kulička v rodném lese. Oficiálně však šlo o „autora, jenž nechce být jmenován“. (Loutkář 1936/1937, s. 48.) Jde o zpracování staré ruské bajky o líném Vasilovi, který všemožně vytrestá mlsného medvěda, až si z něj nakonec udělá atrakci do cirkusu.

Předposlední inscenací Dřevěného divadla byla adaptace Broučků, tentokrát s názvem Zima u broučků (někdy nazývaná též jako Vánoce u broučků), opět autorského tandemu Trnka-Kuncman.

Poslední inscenací byla opět Menzelova hra, Pan Eustach, pes a sultán. Delší referát o inscenaci přináší opět Jan Malík v Loutkáři (Loutkář 1936/1937, s. 95–96) a opět jde o tvrdou kritiku, končící takto: „[…] Dívali jsme se na začáteční rozběhy TDD v Rokoku jako na průbojný příslib. Museli jsme se sice vyrovnat s nevěcnou reklamní kampaní pro tuto scénu, nicméně leccos jsme dovedli omluvit začátečnickou snahou o nový výraz, o nové pojetí. Dnes můžeme říci jistě plným právem, že TDD dokazuje, že výtvarníkovo výhradní vůdcovství je pohromou pro divadlo, je-li tento výtvarník jen výtvarníkem a setrvává-li tvrdošíjně na představě, že libreto, jeho tlumočení hlasové i loutkové jsou podřadnými složkami, které nejsou hodny ani zájmu, ani úvahy, ani dobré vůle.“ (s. 96)

Trnka měl v plánu rozšířit dramaturgii i o inscenace pro dospělého diváka, ale krátký život jeho Dřevěného divadla mu to již neumožnil. Především rozsáhlý ansámbl a nízké vstupné (o změně majitele sálu a zvýšeném nájemném ani nemluvě) zapříčinil, že inscenace Pan Eustach, pes a sultán byla labutí písní Dřevěného divadla a divadlo nepřežilo svou první sezonu. Sám Trnka se k zániku Dřevěného divadla vyjádřil takto: „[…] Ve svém Dřevěném divadle v Rokoku jsem kdysi dělal snad všechny chyby, co se dělají dnes: chtěl jsem ukázat na herecký pohyb a slovo; vymýšlel jsem si všelijaké efekty, pořád se něco dělo, snad se na to dobře koukalo, ale o nic nešlo a nebylo to dobré divadlo. Od toho roku 1935 se neustále učím větší uctivosti ke scénáři a k požadavkům dramatu.“ (Trnka, Jiří. Lidové umění. In: Sokol, František (edit). Svět loutkového divadla, sv. 1. Praha: Albatros, 1987, s. 119. Citováno dle: Valnohová, Markéta Sára. Výrazové prostředky loutkových filmů Jiřího Trnky. Bakalářská diplomová práce. Ústav hudební vědy. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 8.)

Jak zdůrazňuje Alice Dubská ve svých studiích věnovaných Dřevěnému divadlu, uměleckým přínosem loutkovému divadlu byla především Trnkova snaha o rozšíření dramaturgie dětského loutkového divadla a nelpění na tradičním Kašpárkovi. Přinášel dětem novou imaginaci a snažil se jim představit svět nových postav a příběhů, aniž by se nutně musel inspirovat v tradičním loutkářském „kadlubu“. Snažil se o originální inscenace, jejichž text by byl psán přímo pro Dřevěné divadlo.

Dřevěné divadlo Jiří Trnka založil ve svých čtyřiadvaceti letech. Ne každý je však V+W (Vestpocket revue poprvé předvedli publiku jako dvaadvacetiletí). I ti ale na počátcích své kariéry tápali. Měli však výhodu v žánru, který si pro svou produkci zvolili. Nezávazná revue, která byla v počátcích pouhou studentskou hříčkou hranou studenty pro studenty. Trnka podcenil (nebo přecenil) své zkušenosti a neuvědomil si, že nemůže nadsadit výtvarnou složku obsahové. Nejspíše měl pocit, že děti především ocení vizuální stránku inscenace a prominou tedy určité tematické nedostatky.

Jiří Trnka zůstává „omámen“ loutkami celý život. Přestože je na čas upozadí a věnuje se spíše knižním a novinovým ilustracím, případně i scénografii. Stane se později jedním ze zakladatelů českého animovaného loutkového filmu. Bez jeho Špalíčku, Bajaji, Snu noci svatojánské a především Broučků si nedovedeme již český film (a pohádku vůbec) představit.

Použité prameny a literatura

Anonym. Trnkovo Dřevěné divadlo. Loutkář 1936/1937, s. 35.

Anonym. Trnkovo Dřevěné divadlo. Loutkář 1936/1937, s. 48–49.

Augustin. Jiří Trnka. Praha: Academia

Benešová, Marie. Jiří Trnka a jeho loutky. Československý loutkář 12, 1962, č. 2, s. 28–30.

Boček, Jaroslav. Jiří Trnka. Historie díla a jeho tvůrce. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1963.

Cedule k inscenaci Vasil a medvěd uložená v NMd Praha

Dubská, Alice. Dvě století českého loutkářství. Vývojové proměny českého loutkového divadla od poloviny 18. století do roku 1945. Praha: AMU, 2004.

Dubská, Alice. Krátký příběh Dřevěného divadla (Učňovská léta Jiřího Trnky). Divadelní revue, 9, 1999, č. 3, s. 29–35.

Chvojková, Helena. Jiří Trnka. Plzeň: Západočeské nakladatelství, 1990.

Dr. Mík [Jan Malík]. Trnkovo Dřevěné divadlo. Loutkář 1936/1937, s. 95–96.

Malík, Jan. Konfrontace. Loutkář 1936/1937, s. 37–39.

Melanová, Lída (edit). 60 let národního umělce Josefa Skupy. Praha: Osvěta, 1952, s. 48.

Novotný, Jan Antonín. Loutkář (ohlasy hovorů s Jiřím Trnkou). Loutkář 1997, č. 1–2, s. 14–16.

-rí: Nové loutkové divadlo. Rudé právo 1936, č. 216, 16. 9., s. 4.

Tetiva, Vlastimil. Jiří Trnka (1912–1969).

Trnková, Růžena. Můj syn. Praha: Československý spisovatel, 1972.

Valnohová, Markéta Sára. Výrazové prostředky loutkových filmů Jiřího Trnky. Bakalářská diplomová práce. Ústav hudební vědy. Brno: Masarykova univerzita, 2011.

Loutkář 3/2012, s. 113–115.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.