Přelet nad loutkářským hnízdem

Provazník, Jaroslav: Pimprlení v Plzni

Uprostřed panelákového sídliště Skvrňany má už několik let svoje působiště známé plzeňské Loutkové divadlo V Boudě, které tu – se skoro až obrozeneckým zápalem – nabízí dětem pravidelné setkávání s loutkovým divadlem. V budově, kterou sdílí s knihovnou, se podařilo vytvořit a zařídit příjemný sálek a solidní zázemí pro hraní divadla, takže není divu, že občanské sdružení Johan, které obětavě a na profesionální úrovni už léta pečuje o amatérské přehlídky v západních Čechách (a nejen o přehlídky), pořádá v posledních letech regionální přehlídku západočeských loutkářů Pimprlení právě tam. A letošnímu Pimprlení (konalo se 24. a 25. března) se v Boudě díky místnímu souboru dařilo skvěle. Mělo na programu celkem sedm inscenací plus jednu inspirativní – Ať žije Kocourkov, s níž bylo do Plzně pozváno Kejklířské divadlo z Doudleb, konkrétně dvojice Jan Brůček a Vojtěch Vítek.

Dvoudenní přehlídka nabídla pestrý vzorek současného amatérského loutkářství co do žánrů, ale také co do kvality – od solidního standardu přes pohledy do prehistorie až k zajímavým, byť riskantním experimentům. Co však ukázala zřetelně, byla notoricky známá skutečnost, že bez kvalitní dramaturgie se dobrá inscenace neobejde.

Stálice plzeňského loutkářství – LD Střípek a hostitelské LD V Boudě – prokázaly své standardní kvality, ale po pravdě řečeno nepřekročily svůj stín. Spolehly se na to, že disponují solidními loutkářskými dovednostmi, avšak rezignovaly na invenčnější nebo promyšlenější dramaturgii.

Střípek sáhnul po starém dobrém loutkářském evergreenu, textu Karla Nováka O Palečkovi. Výbornému textu pro dva herce, který je postavený na hře na maminku a na tatínka, však Střípek příliš nepomohl, když do něj neorganicky vkomponoval novou epizodu, v níž Paleček přechytračí sedláka Lakotu, a když ke dvěma hercům přidal ještě třetí. Představení prokázalo, že silnou stránkou Střípku je zručná animace, zejména Palečka, stylizovaného jako hračka. Nicméně tomuto prostému textu, který si nehraje na velkoformátové divadlo, by prospělo víc lehkosti a méně ilustrativní popisnosti.

Loutkářské dovednosti, tentokrát při hře s marionetami, prokázalo i LD V Boudě v inscenaci Mordyjepardyjesaprlot. Ambicí souboru, jak můžeme vyčíst z programu přehlídky, bylo vystoupit z klasického kukátka na volnou scénu a pohrát si s tradičními kašpárkovskými motivy a postavami (text pro soubor upravil Michal Havlík). Nebylo to však vykročení důsledné. Jen tu a tam jsou odkrytí loutkovodiči tematizovaní, jen tu a tam probleskne z jeviště signál, že na starý příběh se herci dívají dnešníma očima (lehce ironická idylka v závěru hry, vytvořená náhle rozkvetlou zahradou…), jen tu a tam využije soubor antiiluzivní možnosti, které nabízí odkryté vodění marionet (loutka Krále vrhající se na vodiče, který mu v rámci přestavby odnáší trůn; Lucifer vykukující za nohama loutkoherečky, která vede Princeznu…).

Výlet do loutkářského pravěku obstaral na Pimprlení soubor Habakuk z Ostrova. Do určité míry jsme byli svědky příznačného úkazu pro chápání divadla pro děti – ochotnický činoherní soubor se rozhodl (podle svých slov), že si vyzkouší zahrát pro děti loutkové divadlo – a šel na to tak, jak si na loutkové divadlo vzpomínají jeho nejstarší členové ze svého dětství: sáhnul do nejspodnějšího šuplete textů pro loutky, přímo po „klasikovi“ B. Schweigstillovi, vylovil z jeho velkovýrobny kašpárkovských „taškařic“ hru Honza doktorem, upravil ji (a také přidal prvoplánovou aktualizaci – narážku na referendum a zkorumpované ministry), opatřil titulem Jak Honza léčil čerta a sehrál ji v kukátku s maňásky. Byl to ovšem nerovný souboj. Schweigstillův text, jehož příběh trpí nelogičnostmi, je jen proudem slov, takže maňásky nemají sebemenší příležitost k jevištní akci. Nehledě na to, že souboru zatím chybějí elementární loutkářské dovednosti.

Na programu Pimprlení bylo i jedno vystoupení dětského loutkářského souboru, Loutkového kroužku při ZŠ Dlouhá Ves. Jeho vedoucí Jitka Soukupová jde na práci s dětmi zatím jen intuitivně. Z některých náznaků v inscenaci (respektování potřeby dětí hrát některé postavy živě) i z diskuse s lektorským sborem lze vytušit, že jaksi podvědomě cítí, že divadlo hrané dětmi má svá specifika, která spočívají především v tom, že úkoly postavené před děti by pro ně měly být zvladatelné, aby se na jevišti cítily dobře a bezpečně, a že látky, které pro ně vybereme nebo zdramatizujeme, by měly být kvalitní. Jenže pouhá intuice na kvalitní práci s dětmi nestačí. A tak vedoucí nedomyslela, jak těžký úkol dětem připraví, když pro ně zvolí jako textové východisko absolutně nehratelný diletantský text Zdeňka Rosenbauma Janka a drak, který vylovila z pochybného internetového zdroje Divadélko do kufříku (www.kufrik.cz); v Plzni ho soubor uvedl pod upraveným názvem Máňa a drak. Pochválit lze naproti tomu to, že vedoucí dětem dala do rukou jednoduché marionety na drátě. K jejich rozehrávání jim však zatím bránily malé loutkářské zkušenosti a málo mluvních a komunikačních dovedností. Už proto by podle mého bylo pro soubor, a hlavně pro jeho vedoucí podnětnější, kdyby se podívaly na přehlídky dětských divadelních a loutkářských souborů, protože cesta prostého napodobování dospělého loutkového divadla může být pro málo zkušené dětské soubory zavádějící.

Soubor Bolima z Plzně tvoří v současné době dvě děvčata – Jitka Liscová a Věra Madunická – a jejich inscenace O princezně Lajle je částí pásma tří pohádek, které vzniklo ještě za studií na Pedagogické fakultě. Sympatické, neokázalé vystoupení je koncipováno jako ilustrované vyprávění – jde o svého druhu oživené ilustrace, místy až rozpohybované komiksové obrázky. I v tomto případě je však slabým místem inscenace dramaturgie. Děvčata někde našla text turecké pohádky, aniž věděla, kdo je jeho autorem a jaká je vůbec jeho původní podoba. (Pro upřesnění: předlohou tohoto zpracování je veršovaná adaptace turecké látky, jejíž autorkou je Zuzana Nováková. Pod názvem O vojevůdci, co chtěl rozbít měsíc ji najdeme v jedné z mnoha jejích pohádkových knih – v souboru Rybí drahokamy, který vyšel v roce 1978 v brněnském nakladatelství Blok.) Už veršovaný text Z. Novákové je dosti chatrný; jeho úprava, s níž děvčata pracovala, Novákové mnohomluvný text zestručnila, ale literární a dramatické kvality mu nedodala.

Do mimořádně náročného úkolu se pustil plzeňský soubor Teátr Vaštar, když se pokusil převést na divadlo výbornou, tematicky bohatou, nicméně komplikovanou, dějově a motivicky spletitou předlohu – román pro mládež s prvky fantasy a thrilleru Zimní bitva Francouze Jeana Clauda Mourlevata. Dramatizátor Michal Ston pojmenoval svou úctyhodnou adaptaci této knihy Bitva (o hrdinech). Podařilo se mu v ní vcelku přehledně zprostředkovat hlavní části příběhu o vzpouře proti totalitní moci. Základní rovinou inscenace je vyprávění, do něhož jsou zasazeny jednotlivé epizody napínavého příběhu. Zatím však není zcela vyjasněno, kdo je vypravěčem, komu je tento příběh vyprávěn a proč. Inscenace je zajímavá nejen svým tématem a silným příběhem, ale také tím, jaké scénické prostředky soubor zvolil. Postavy jsou vytvářeny velkými manekýny a současně i jejich vodiči (tento princip ale zatím v některých momentech není technicky a herecky dostatečně zvládnut, takže místy divák ztrácí orientaci v postavách) a scéna je tvořena „kasárenskými“ plechovými skříňkami, jež výborně evokují nelidské prostředí internátu a nevlídného, oprýskaného města ovládaného totalitní mocí – Falangou. Na několika místech je využito také stínohry, někde zdařile, někde poněkud neobratně. Nicméně na divadelním zpracování dramatických, a zejména drastických scén (např. souboj s člověkopsy nebo na gladiátorském zápase) bude muset soubor ještě zapracovat a najít prostředky, které by posílily napětí a atmosféru tohoto ve své podstatě dobrodružného příběhu. I když byla Bitva (o hrdinech) uvedena na přehlídce jen v pracovní, nedokončené verzi (premiéru plánuje soubor až na květen nebo červen), byl to úctyhodný počin, který rozhodně stojí za pozornost.

Vrcholem plzeňské přehlídky byl 19. březen, autorská inscenace rodinného plzeňského souboru Rámus. Odehrává se ve dvou prolínajících se příbězích. Jedním je několik epizod Veverky a Zajíčka, který si Zdena Vašíčková „vypůjčila“ ze známé knihy Daisy Mrázkové Haló, Jácíčku. Ten rozehrává s lehkostí a hravostí (včetně vodění loutek-plyšových hraček) malá holčička. Do kontrastu k prosté, „čisté“ dětské hře je postaven groteskní příběh tří Josefů, do něhož onoho 19. března vstoupí svým „nevinným“ kouzlem („řekněte si každý tři přání a splní se vám“) postava malého děvčátka. Mozaika absurdních epizod, jež jsou rozehrávány funkčně volenými typy loutek (maňásci, plošné loutky a manekýni), běží ve svižném tempu a vytváří hořký obrázek konzumního života, z něhož se navzdory kouzlu ani jednomu Josefovi nepovede vystoupit.

Protože bylo Pimprlení postupovou přehlídkou na Loutkářskou Chrudim, musel lektorský sbor (ve složení Mirela Tůmová, Jakub Doubrava a Jaroslav Provazník) doporučit inscenace na celostátní přehlídku. K přímému postupu vybral lektorský sbor 19. březen souboru Rámus a inscenaci Mordyjepardyjesaprlot hostitelského souboru V Boudě, do širšího výběru doporučil Bitvu (o hrdinech) souboru Teátr Vaštar a inscenaci O Palečkovi plzeňského Střípku.

Jaroslav Provazník

Loutkář 2/2012, s. 97–98.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.