Je jaro a s ním se mnozí rádi oddáváme pravidelným loutkářským rituálům. Je čas výběrových přehlídek amatérských souborů pro letní Loutkářskou Chrudim. Jedna ze dvou, konaných v hlavním městě, nese již osmým rokem název Pražský Tajtrlík a konala se v předposledním březnovém víkendu, tedy přesně 23. a 24. 3., ve Švehlově sokolovně v Hostivaři, sídle hostitelského souboru Frydolín. O týden později pak byla k vidění další řádka představení na přehlídce stejného zaměření v Divadle Karla Hackera v Kobylisích, pořádaná loutkáři z Jiskry. V tomto roce se snad poprvé podařilo uspořádat je za sebou a nikoliv v jeden termín, takže kdo chtěl, mohl se dívat a porovnávat sám.
Na první pohled je ale zřejmé, že Hostivař opět hostila špičku. Už tradičně se tu prezentovaly soubory, které opakovaně získávaly nejvyšší ocenění na chrudimské celostátní soutěži a byly vybrány dál reprezentovat loutkáře na Jiráskův Hronov. Také další zúčastnění většinou příjemně překvapili a obecenstvu naservírovali celkem sedm divadelních kousků.
Páteční odpoledne zahajoval Frydolín představením Zlaté vřeteno. Předloha byla upředená z ruských pohádek a režie se ujala Petra Šikýřová, která spolu s Hanou Škodovou výtvarně připravila scénu pro hru maňásků lidských i zvířecích. Je to klasické kukátko s malovaným pozadím. Role Ježibaby je hraná činoherně, přičemž živá hlava baby zprvu hledí z malované chalupy a ve zpívaných mezihrách rejdí na koštěti mezi diváky za zvuku startujícího letadla. Ke zmíněné babě se zprvu kouzlem s pomocí svého vřetena dostane pracovitá Máša a za poctivou službu je odměněna bohatstvím. Sestra Olena chce pak trik zopakovat, ale jak už tušíme, za nevychovanost a lenost je kompletně počerněná kolomazí a ještě jí Máša vyfoukne vytouženého ženicha. Text má celkem vtipné dialogy a spád. Dalo by se ale určitě využít více hry s rekvizitami a využít naznačenou nadsázku vtip v čistě loutkářských akcích.
Podvečer patřil Pražskému Sokolíčku a jeho Pláštěnce. Ta odhalila kryté možnostii souboru, který byl dosud známý jako seniorský spolek, nabitý neuvěřitelným elánem a pozitivismem. Jak sami uváděli, hráli původně pohádky jen pro svoje malé cvičence Tělocvičné jednoty Sokol Pražský. Tentokrát se představili mnohem mladší aktéři a také věková adresa jejich inscenace odvážně směřovala k dospívajícím a dospělým. Titul je dílem neznámého autora v úpravě a režii Dagmary Evaldové. Po bližším seznámení je ale zřejmé, že jde původně o giňolovskou maňáskárnu. Ta je v tomto pojetí vtipně přetavená v marionetovou konverzační komedii. Zpočátku připomíná růžovou knihovnu devatenáctého století. Příběh lásky Karolíny k nápadníkovi Arturovi se naplňuje i přes peripetie se strýcem Bambulínem, krejčím Giňolem a sluhou Nikodémem. Komika dialogů vzniká záměnou předmětu hovoru. Jednou strýc prodává starou bryčku, podruhé je řeč o prošoupané peleríně, ale vždycky to nakonec vypadá, že jsou probírány vlastnosti intimních partií těla slečny Karolínky.
Hraje se v rozdělené interpretaci, ale s odkrytým voděním. Animátoři v čerňácích stojí za kulisami dvou měšťanských domů. Uhlazené chování postav a krásné marionety s umírněnými detailními pohyby tvoří ke zdvořile řečeným kameňákům kontrastní rámec. Výsledkem je půvabná salónní perverzitka, vděčně přijímaná diváky.
V sobotu ráno energicky nastoupilo Divadélko Máma a Táta. Dorazilo až z jižních Čech, což je sice neobvyklé, ale ne proti statutu. Mohlo tedy nechat naplno rozeznít svůj Kouzelný zvoneček, rodinné autorské divadlo manželů Reindlových a všech jejich dětí na scéně i v hledišti. Herecká a výtvarnická dvojice má všestranné profesionální zkušenosti, což bylo dobře znát na výpravě a suverénním hereckém podání Mámy. Expresivní komicky vykulené marionety na mini podiu se žlutým baldachýnem, Tátova kytara a písničky, současným jazykem prezentovaný pohádkový příběh o nezištné pomoci a přátelství. To všechno šlapalo v nezadržitelném tempu správného pouličního divadla. Pověstnou třešínkou na jarmarečním dortu byla závěrečná děkovačka všech hrajících i nehrajících loutek.
Soubor Klika a jeho Cesta nás zavedla do Středozemě J. R. R. Tolkiena. Fantasy příběh hobita Bilba Pytlíka na cestě tam a zase zpátky za pokladem trpaslíků upravila a režírovala Hana Holubkovová. Měla velkou snahu obsáhnout celý ten bizarní mix bytostí a krajin ve zhuštěném příběhu, ale výsledek má jisté rezervy hlavně v přiblížení motivací postav. Mirek Ryšavý je autorem nápadité koncepce scény, dvou textilních ploch, které barevně připomínají nebe a zemi, tyrkysovou a hnědou, ale průběžně s nimi herci vytvářejí veškerý terén pro putování, křídla orla, řeku s plujícími sudy. Loutky jsou malinké marionety, bohužel dosti mdlých barev a tak na takovém pozadí často nevyniknou. Používá se i stínohra, například pro líčení historie trpasličího národa nebo pro obraz bitvy pěti armád. Některé podivuhodné tvory z knihy tu nenajdeme, zato přibyl jeden malý navíc. Gandalfův havran Krákora, vtipný glosátor a překvapivě zafunguje i jako kamikadze. To když ho hrdinný Bard vystřelí proti krunýři draka Šmaka. Mimochodem, lidské tělo v krunýři a s kovovými rukavicemi není vůbec pro roli draka špatný nápad. Ale to umírání! Jako na Národním… Líbilo se mi scénické řešení neviditelnosti Bilba pomocí Glumova kouzelného prstenu. Ten má velikost náramku a v momentě zneviditelnění jej má herečka na zápěstí ruky v černé rukavici. Ruka je tělem hobita. Je to čisté, jasné a ještě se s tím hezky hraje. Inscenaci provází zpěv a živá muzika, což Klikaři s Jirkou Morávkem opravdu umí. Nesedí ale tak docela žánr tuláckých písní amerického západu.
Dvojice herců, Richta a Orozovič z Tate iyumni, Kondor-Čtrnáctka, překvapila jemnohumorným komorním představením s nejobyčejnějšími bílými hadrovými panáčky. Kdyby byli dvojrozměrní, jsou to jen piktogtamy figur ON a ONA. Střídají je papíroví motýli na drátech, duo či trojice. Nevrending je mozaika dialogických loutkářských etud na téma vztahů, zamilovanosti, míjení, nedorozumění a touhy po lásce, která ani smrtí nekončí, i když se milenci často spálí. Černobílé komediální pasáže ze současné ulice vystřídá dialog při svíčce z Romea a Julie a závěrečný obraz můrek, které v ohni jen tiše zasyčí. K tomu kytara naživo a emocemi příjemně zasažené publikum. To se psát nedá, to musíte vidět.
Písňový prolog dalšího představení byl herci na předscéně efektně doplněn zrcadly, směřujícími k publiku. Kdo se v nich neodráží? Jsou upíři i mezi námi? „Krmí se krví… krví se krmí…“ Známý román Drákula Brama Stokera byl volnou předlohou crazy upíří rakvičkárnu, kterou brilantně předvedl soubor Na holou. Režie a výprava je dílem Ludvíka „Říhy“ Řeřichy, šéfa Nového Ansámblu Hořovických LOUtkářů. Krev a jiné lásky Míny, zachovává hlavní postavy a zjednodušený děj, ovšem využívá jen minimalizované množství slov a heslovitý jazyk pro vyniknutí situačních maňáskových triků. Loutky jsou krásně řezbované a třeba viditelné vysávání krve z nádoby v těle Míny je jen jeden z mnoha dost dobrých fórků. Občas jen trochu zradí některé detaily v technologii a drobně ovlivní možnosti animace. Například pro tento žánr typickou hru s naddimenzovanými rekvizitami. Scéna má výborně vyřešenou možnost rychlých přestaveb od intriérů Míny po exteriér londýnské realitky nebo scenérie Drákulova hradu. V jedné chvíli se mění na celou obrovskou postavu letícího upíra, když hrabě stíhá prchajícího Johna. Jeho předešlá cesta do Transylvánie je zase pojednaná jako let v balónu, což je pro maňáska, sedícího v koši, ideální volba. Herecky bylo představení naprosto suverénní a živá hudba Kateřiny „Kachny“ Bímové je něco, na co je vždycky možné se znovu a znovu těšit.
Klasické hudební nástroje, kontrabas, hoboj a klavír, naživo doprovázely i představení posledního vystupujícího souboru. Baribal je pražské sdružení, které se věnuje neformálnímu vzdělávání, cestovatelství, pořádá taneční a pohybové semináře, výtvarné dílny a genderové semináře. Mezi tyto aktivity patří i loutkové divadlo pro děti i dospělé. Stejně jako jejich inscenace o Janu Nepomuckém, řadí svoje představení Kterak Škréta ke štěstí přišel mezi své didaktické hry, určené pro všechny věkové adresy. V tom je asi největší kámen úrazu. Ve snaze přiblížit tohoto malíře raného baroka i opravdu nejmenším divákům, se inscenátoři spolehli na osvědčené pohádkové postavy, krále, princeznu, Kašpárka a dokonce draka a k tomu ještě zkombinovali některá životopisná fakta a ukázky tvorby s civilně podbízivým jazykem. Působí to jako nonsens. Z toho si nejspíš málo odnese mladičký i starý divák. Text je navíc dlouhý, marionety na drátech tedy většinou deklamují a příliš nehrají. Trojice dramatizátorů z Baribalu uvedla jako předlohu hru „Karel Škreta, malíř“ od Václava Aloise Svobody-Navarovského. Ta vznikla v roce 1842 jako „vlastenecká směšnohra v trojím dějství“ a má poněkud jinou sadu postav, zasazených do dobově pravděpodobných pražských reálií, jako Primátora Staršího města pražského a jeho dceru Elišku nebo Děkana libomudrců na vysokých školách pražských. Jedině Waldorf z Hubenštejna sedí.
Hodnotící rozpravy o představeních se tentokrát podařilo uspořádat zpravidla vždy po dvou odehraných kusech, takže se přirozeně sešly oba soubory a připomínky byly často vzájemné. Také jindy tu bývá moc dobrým zvykem, že je pro všechny další zájemce o diskusi zcela otevřeno. Jako porotci byli přizváni Martina Hartmannová, Mirek Hartmann a Irena Marečková. Ocenili celkem sedm výkonů a už tradičně na jeden rok propůjčili zvláštní putovní cenu.
Nominace na Loutkářskou Chrudim:
- divadelní soubor Tate iyumni, Kondor-Čtrnáctka, inscenace Neverending
Doporučení na Loutkářskou Chrudim:
- divadelní soubor Na holou, inscenace Krev a jiné lásky Míny
Stejně jako loni dělala velmi dobrou image přehlídky výtvarně ucelená prezentace, diplomy, plakát, trička, upomínkový hrneček nebo drobná plastika. Členové organizačního týmu, Petra Šikýřová i průvodce představeními Jirka Kašpárek Antoš, se také postarali o přátelskou festivalovou atmosféru a díky jim za to! Kytara zněla ještě dlouhým posledním večerem a venku zatím rozkvetl zlatý déšť. Fakt je jaro.
Irena Marečková
Loutkář 2/2012, s. 92–94.
14. 11. 2024
Divadlo Radost, Brno
1950: Horáková ON AIR
15. 11. 2024
Divadlo loutek, Ostrava
Pilot a Malý princ
15. 11. 2024
Divadlo Spejbla a Hurvínka, Praha
Hurvínkova vánoční záhada
16. 11. 2024
Malé divadlo, České Budějovice
Uneste mě, prosím
Markéta Kočvarová Schartová (20. 4. 1934 – 12. 11. 2014)
Iva Peřinová (25. 6. 1944 – 6. 11. 2009)
Jiří Krba (17. 11. 1949)
Helena Štáchová (18. 11. 1944 – 22. 3. 2017)
Jana Sypalová (22. 11. 1959)
Marcela Jechová (25. 11. 1934)
Bohuslav Olšina (27. 11. 1924)
Erik Machart (28. 11. 1959)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS