Dvořák, Jan - Vodička, Petr: Muzeum marionet v Českém Krumlově

Situace posledních let bohužel naznačila trend odklonu veřejného zájmu od prosazování a podpory kulturních hodnot a umění. Se smutkem to pociťujme všichni, kteří se na tomto poli pohybujeme. Tak se ti, kteří nadále věří v tyto hodnoty a považují je za největšího bohatství naší země, pokoušejí hledat zdroje podpory této sféry jinde. I proto se praxe kultury stále více přiklání k neveřejným zdrojům, tak jak tomu u nás bylo v minulosti a jak je tomu v jiných vyspělých zemích EU a především v USA. Málem jsme totiž zapomněli, že u nás až do roku 1948 například právě třeba veřejně přístupné umělecké sbírky a galerie zpravidla nebudovalo nějaké \„ministerstvo kultury\“ nebo \„odbor kultury\“ na radnici, ale především osvícení šlechtici, mecenáši nebo podnikatelé typu Tomáš Bati. Podpora se tak dnes oprávněně namísto finančních zdrojů státu nebo obce hledá v soukromém sektoru, ať již u velkých korporací, nebo i u jednotlivých osvícených podnikatelských osobností.

Pokud jde o umělecké sbírky po roce 1989, nemáme možnost obdivovat přírůstky současného výtvarného umění ve veřejných galeriích, ale takřka výlučně u soukromých sběratelů.

I v oblasti odborného sběratelství loutek jsme do polistopadové doby vstoupili se zveřejňováním mezinárodně jedinečných kolekcí individualit: Jiřího Vorla, Milana Knížáka nebo manželů Jiráskových. Kolekcím pražského Národního muzea, brněnského Moravského zemského muzea nebo specializovaného Muzea loutkářských kultur v Chrudimi přibyla stále častěji veřejně zpřístupňovaná konkurence.

A v paradoxním procesu stálého chřadnutí veřejného kulturního sektoru, navzdory stále rostoucím ekonomickým ukazatelům naší země, se naštěstí objevují další a další nadšenci, kteří se pokoušejí často i za velmi omezených podmínek přispět k uchování a šíření kulturních hodnot, v našem případě hodnot českého loutkářství.

Skromná kolekce společnosti Kulturní systém Via Praga, prezentovaná již více jak 10 let v Divadelním centru u sv. Jošta pod českokrumlovským zámkem, vznikala z vlastní expoziční praxe. Ke genezi sbírky tak přispěla hned první vlastní výstava loutek, jíž se podařilo získat prvé zkušenosti a která se uskutečnila v rámci tehdejšího divadelního festivalu Mozart Open 1992 v historických prostorech Karolina vedle Stavovského divadla ve dnech 8. 7. – 2. 8. 1992 pod názvem Klasické české marionety ze sbírky Jiřího Vorla. Tuto výstavu, nabízející přes 500 originálních historických marionet převážně z 19. století (z nichž bylo 99 čertů!), denně doplňovaly ukázky loutkového varieté v podání loutkářů Tradičního loutkového divadla Zvoneček, jehož principálem byl majitel zapůjčených loutek Jiří Vorel.

Na základě úspěšného hostování Národního divadla marionet s inscenací Don Giovanni ve francouzském městě Charleville-Mézières na mezinárodním loutkářském festivalu v roce 1997 přišlo pozvání do \„hlavního města loutek\“ i na další ročník v roce 2000, tentokráte s prezentací historických marionet v samostatné expozici v Muzeu Arden (Musée de l´Ardenne). Nedlouho nato úsilí o emancipaci sbírky a její veřejné zpřístupnění kulminovalo. Ve dnech 4. 5. – 28. 10. 2001 proběhla již třetí velká výstava historických marionet, organizovaná Kulturním systémem Via Praga, kterou měli příležitost vidět návštěvníci významného ohniska současného umění – Egon Schiele Art Centra v Českém Krumlově.

Prezentované fondy sbírky se ihned po skončení výstavy přesunuly do pronajatých prostor v nově zřízeném Divadelním centru u sv. Jošta v Českém Krumlově (na adrese Latrán 6), do prostoru odsvěceného bývalého špitálního kostela pod barokní krovy mistrů tesařů 18. století. Vzniklo Muzeum marionet a stalo se v tak ještě v říjnu 2001.

V době, kdy vzrůstal i mezinárodní zájem o expozice historických loutek a kdy bohaté sbírkové fondy našich muzeí zůstávaly ukryté v depozitářích bez možnosti trvalé expozice a představované jen na dílčích krátkodobých výstavách a kdy u nás existovala jen jediná (!) stálá expozice loutek v Chrudimi (samostatné stálé expozice v Prachaticích, Plzni nebo z iniciativy DRAKu v Hradci Králové přišly až následně), byla v naprosto nesrovnatelných podmínkách bez jediné koruny dotace z veřejných zdrojů veřejnosti zpřístupněna sbírka asi 200 loutek současných českých výtvarníků a řezbářů i historických marionet (převážně ještě získaných osobně od Jiřího Vorla nebo z aukcí, jakož i celých výtvarných setů po ukončení reprízování několika profilových loutkových inscenací souborů Národního divadla marionet/Centra českých loutkářů, kladenského loutkového Divadla Lampion (ponejvíce výtvarné dílo Aloise Tománka) nebo – včetně dlouhodobých zápůjček – z partnerské Umělecké scény Říše loutek (dílo loutkáře a řezbáře Bohumíra Koubka ad.).

Stálá expozice se průběžně obměňuje a doplňuje a její dominantou je asi kompletní replika barokního divadla z roku 1993, unikátní funkční barokní mašinérie, včetně dobové iluminace, která sloužila a nadále zde i příležitostně slouží inscenaci Orfeo ed Euridice – Zázračné divadlo barokního světa. Je to dílo scénografa Daniela Dvořáka a loutkářského výtvarníka Jana Marka (který v té době proslul i dalším podobným dílem – dekorací a loutkami Barokní opery Divadla bratrů Formanů z r. 1992). U historických marionet náleží k nejobdivovanějším loutky řezbáře Josefa Soukupa pro kočujícího loutkáře Tomáše Dubského nebo dílo Johana Flachse ml., tedy marionety z druhé poloviny 19. století či z přelomu 19. a 20. století.

Součástí stálé expozice Muzea marionet, která je pro klimatické podmínky bohužel zpřístupněná každoročně jenom od jara do podzimu (od 1. 4. do 31. 10.), je nyní i soubor dobové loutkářské literatury jinde u nás v tomto rozsahu asi nevystavený, včetně rozsáhlé kolekce prvorepublikových Skupových a Wenigových vydání o Kašpárkovi, Hurvínkovi a Spejblovi, apod.

Jan Dvořák – Petr Vodička

Muzeum marionet

Latrán č.6

38101 Český Krumlov

www.mozart.cz

Loutkář 2/2012, s. 71–72.