Přelet nad loutkářským hnízdem

Richter, Luděk: Mapování amatérských krajů – I (Praha)

Amatéři tvoří největší loutkářskou obec a venkoncem i drtivou většinu čtenářů a předplatitelů časopisu Loutkář, produkují nejvíce inscenací a v součtu i nejvíce představení, takže právě s nimi se nejčastěji setkávají dětští i dospělí diváci. Nezatíženi nutností komerčního provozu přinášejí mnozí z nich podněty a inspirace na profesionální scéně ne až tak běžné; to, že se v jiných případech na jejich produkce nedá koukat, je od profesionálů zas až tolik neliší. Pohrdá-li někdo amatéry, asi neví, o čem mluví. Jsa vyzván k rozšíření části, věnované v Loutkáři amatérskému loutkářství, chci se pokusit především o jeho zmapování: kolik a jakých souborů v kterém kraji je, jaké tu mají přehlídky, organizace, muzea a jak to vůbec s tím amatérstvím je…

O starší historii víme leccos. Po éře, kdy loutkové divadlo provozovali jen profesionální herecké společnosti včetně tzv. \\\„lidových loutkářů\\\\\\\“, nastalo přibližně od konce 19. století do konce 1. světové války období rozmachu amatérského loutkového divadla, nazývané loutkářská renesance. Byly tu vydávány stovky tištěných loutkových her, od r. 1894 i tištěné dekorace, a od r. 1912 se začaly prodávat i pětadvaceticentimetrové Alšovy marionety firmy Münzberger, časem následovány dalšími. Zásluhou Jindřicha Veselého vzniká r. 1911 Český svaz přátel loutkového divadla, r. 1912 začíná vycházet časopis Český loutkář a r. 1929 je v Praze založena mezinárodní organizace loutkářů UNIMA. Dle dostupných údajů na začátku 30. let pravidelně hrálo v republice pro děti přes tři tisíce amatérských divadélek.

Po druhé světové válce a ještě víc po sametové revoluci se lidem otevřela řada jiných možností, jak se bavit a trávit volný čas – snad po mnoha stránkách úžasnějších, leč daleko pasivnějších a neosobnějších, než hrát loutkové divadlo. Ale tak to je, vzdychání a mrmlání nepomůže a nás loutkáře může jen těšit, že zájem o amatérské divadlo začíná opět stoupat a souborů hrajících s loutkami přibývat.

Roku 1959 bylo amatérských souborů 2493 (soustavně pracujících 1786), roku 1962 zhruba 1200, roku 1963 1172, pak nastává zlom, když roku 1970 je uváděno jen 309 souborů, ale o rok později cca 600, roku 1973 je jich 478, 1976 435 a 1977 410. Určitě to nejsou naprosto přesná čísla – ale jistý obrázek dávají.

Kolik je souborů dnes víme ještě méně: zanikla okresní i krajská kulturní střediska (s výjimkou hradeckého Impulsu), zmizely okresní přehlídky, ani krajské přehlídky nejsou ve všech čtrnácti krajích a soubory nemají žádnou povinnost dávat o sobě vědět. Víme především o těch, kteří tak či onak udržují kontakt s pořadateli krajských přehlídek nebo jezdí na Loutkářskou Chrudim.

Se snahou sestavit seznam či adresář činných amatérských souborů je to jako s včerejšími novinami: co bylo včera pravda, je dnes až k uzoufání jinak. Z mnohých souborů, které hrály ještě před rokem či dvěma, zůstal jen vyhasla ohně kouř, zatímco o těch, co zrovna rozfoukávají plamínek, ani nevíme. Ale nešť! Zůstane aspoň momentka, snímek zachycující okamžik, který mezitím již odplývá. Pojďme tedy v zavedeném pořadí nahlédnout do jednotlivých krajů.

Praha

Kdysi

Tak, jako v mnoha jiných oborech, stala se Praha zcela přirozeně i hlavním centrem amatérského loutkářství. Roku 1912 tu vznikl a dosud existuje nejstarší souvisle vycházející loutkářský časopis na světě (Loutkář), roku 1923 Loutkářské soustředění jako jedno z 1. loutkářských ústředí na světě, roku 1929 tu byla založena celosvětová mezinárodní organizace UNIMA a roku 1952 začala v Praze pracovat nejstarší loutkářská vysoká škola na světě. Četná rodinná, školní a spolková divadla, včetně sokolských, usilovala kromě funkce zábavné také o cíle pedagogické, mnohdy přímo didaktické. Zajímat nás budou především ty, které jsou tak či onak \\\„viditelné\\\\\\\“ dodnes.

Nejstarší stále hrající pražský amatérský soubor (a třetí nejstarší v České republice) je Jiskra. Vznikla roku 1913 jako Loutkové divadlo Národní jednoty severočeské v Kobylisích. Nevelký soubor zahájil v hostinci U Topolů inscenací Kníže Oldřich a Božena. Nějakou dobu hrál i na dnes již zaniklém statku u Seyfriedů, ve staré kobyliské škole (1919–31 a 1932–53) i v nové škole, až roku 1953 získal dnešní stálou scénu v bývalém hostinci U Topolů v Klapkově ulici v Praze 8 pod novým názvem souboru i scény Loutkové divadlo Jiskra.

V prvých 17 let hrála Jiskra průměrně 5x do roka, v letech 1931–1982 22x a 1983–2008 51x za sezónu, dnes hrává 4x do měsíce, vždy v neděli od 10.00, pro děti předškolního a mladšího školního věku. Ke konci roku 2011 měla na repertoáru 12 her (ta nejstarší, Drak Františka Čecha, měla premiéru 15. 11. 1933 a obnovené premiéry r. 1972 a 1984; Ferda Mravenec hraný od března 1969 má 73 repríz). Jiskra má 32 členů ve věku 14–80 let, působících v souboru 6–55 let,současným principálem je Jiří Krása.

S příchodem Petra Slunečka r. 1966 je ustavena funkce dramaturga a Jiskra se začíná zaměřovat na hity dětské literatury, často přebírané z televizní dramaturgie (Broučci – 1968, Ferda Mravenec – 1969 aj.). Častá je spolupráce s profesionálními výtvarníky – Vojtěchem Cinybulkem, Radkem Pilařem, Irenou Marečkovou, Vladimírem Renčínem či Bohumírem Koubkem a také hudebníky Jiřím Svobodou či Zdeňkem Němečkem. Jiskra je reprezentantem tradičního iluzivního divadla s marionetami, většinou při rozdělené interpretaci.

Na LCH se Jiskra uplatnila především v doplňkovém programu – finále Individuálních výstupů s loutkou. Do hlavního programu postoupila 4x: 1975 Křemílek a Vochomůrka, 1981 Pivoda, vodník pod vyšehradskou skálou, 1999 Zvířátka pana Krbce a 2007 Hloupá Barka.

Loutkové divadlo je umění dramatické a zároveň výtvarné. A tak není divu, že vážnější umělecké záměry se objevily v kroužcích, kde kromě pedagogů dominovali výtvarníci. Jako první vznikla roku 1913 při vinohradském spolku učitelů Umělecká výchova, v čele s autorem Husova pomníku na Staroměstském náměstí Ladislavem Šalounem, sochařem Hanušem Folkmanem, Otou Bubeníčkem, ale také Karlem Maškem. Od roku 1914 hrálo Loutkové divadlo Umělecké výchovy v Národním domě na Vinohradech, ale v důsledku války činnost roku 1916 přerušilo a obnovilo ji až roku 1921 v bývalé školní kapli Raisovy školy ve Slezské ulici. Vedení převzal po odchodu L. Šalouna dramatik, režisér, loutkoherec a výtvarník Vít Skála spolu s O. Bubeníčkem, režijně též Václav Sojka-Sokolov. Ve 30. letech se prosadil režisér Erik Kolár a výtvarník Bohumil Buděšínský, s divadlem spolupracoval také Jan Malík. Po válce hrál soubor ročně půl druhé stovky představení. Roku 1951 se poprvé a naposled zúčastnil Loutkářské Chrudimi s inscenací Jak se uhlí pohněvalo, téhož roku byl vystrnaděn z Raisovy školy a postrkován přes Divadlo Dětského domu až do Závodního klubu Čs. spisovatele. Po roce 1953 zanikl a řada jeho členů přešla do Ústředního loutkového divadla.

Druhý soubor obdobného zaměření založil akademický sochař Vojtěch Sucharda. Zahajovací představení společnosti s ručením omezeným Divadélko v Říši loutek se konalo 26. září 1920 v bývalé školní kapli v bubenečské Sládkově ulici. Od 19. prosince 1928 hraje v novostavbě Ústřední městské knihovny na Starém Městě už pod názvem Umělecká scéna Říše loutek. Od 1. ledna 1957 se po V. Suchardovi stává uměleckým vedoucím akademický sochař Bohumír Koubek, po něm od 1. září 1971 Hana Zezulová (zastoupená od října 1973 do září 1977 svým manželem Janem Novákem), roku 1993 je do čela souboru zvolen Vladimír Novák a koncem listopadu 2005 jako předsedkyně Žofie Janatová a jako umělecká vedoucí Táňa Zlesáková. Od října 1991 je Umělecká scéna Říše loutek občanským sdružením.

Za dobu své činnosti vytvořila Říše několik set inscenací a odehrála několik tisíc představení – jen za prvých deset let to bylo 931 představení 81 her, z nichž největšího úspěchu dosáhl Večer tříkrálový, Čarostřelec, O Honzovi a Strakonický dudák. Začátkem ledna 2012 má na repertoáru 13 inscenací; hrává každou sobotu a neděli od 14.00 a 16.00, tedy zhruba 16 představení do měsíce.

Soubor měl vždy poloprofesionální charakter, počínaje vedením, přes scénografy, placené skladatele hudby, někdy až po režiséry. Rozdělená interpretace v převažujících marionetových inscenacích vynikala jak výbornými mluviči, tak vodiči – a samozřejmě i profesionální výpravou. Říše je známa tím, že k možnosti vést samostatně loutku se adepti propracovávali až po několika letech elévských pomocných prací. Vedle marionet se čas od času uplatňují i různé druhy spodových loutek a občas se souboru daří vytvořit i uvolněnější inscenaci – např. Muž, který prodává rány holí, funguje výborně i v exteriéru. Patrné je také úsilí o kvalitní dramaturgii.

Říše loutek je nejčastějším pražským účastníkem Loutkářských Chrudimí: v letech 1956–2010 hrála v hlavním programu 17x (stejně jako již neexistující soubory ÚDPM JF). Největší úspěchy tu slavila od konce 50. do poloviny 70. let – tehdy především snahou uplatnit moderní scénografii i režii většinou v klasických i tradičních hrách a žánrech loutkového repertoáru. Pověstný je Johan doktor Faust (1968) a Malé loutkové varieté, které získalo na LCH 1971 do té doby nevídané 4 ceny a bylo znovu uvedeno na mezinárodní LCH 1974. V posledních dvaceti let byl na LCH k vidění např. Muž, který prodává rány holí (1991), dvojinscenace Červená Karkulka/O Kulihráškovi (1996) či Mariula a hříbě z rubínku (2002).

Podobných tehdy významných souborů vzniklo v meziválečném období víc – např. r. 1923 Loutkové divadlo libeňského Sokola, zpočátku v čele s J. Malíkem, jehož členové tvořili r. 1949 další ze zdrojů pro vznikající ÚLD.

Po válce

V předválečné tradici pokračuje po roce 1945 Říše loutek i Jiskra. Prosazují se především větší soubory, jejichž (tehdy povinným) zřizovatelem byly pražské podniky a organizace Národní fronty: Tatra, resp. Tatra Křižík, Zelená liška IGNIS, Závody 9. května-Jawa, ZK Státních spořitelen… Vznikají i dodnes existující soubory Kováček (1956; na LCH 4x), Pimprle (1962; na LCH 2x), Zvoneček (1969; na LCH rovněž 2x), Strakaté divadlo (1975; na LCH 1x) či Rolnička Zbraslav (1983).

Oživující impuls přinesly v 60. letech dětské soubory ÚDPM JF vedené Hanou Budínskou (1961–1985) a MESPACE (Maňáskový estrádní soubor páté cé) v čele s Rudolfem Zezulou (1961–1968). Po nich přicházejí (tehdy) mladé soubory inklinující k netradičnímu autorskému divadlu: Paraple (vzešlé 1972 ze souborů H. Budínské), Hnízdo (1977) či dodnes hrající Klika (1981).

Klika je po Říši loutek a ÚDPM JF třetí nejčastější pražský soubor na Loutkářské Chrudimi – mezi lety 1987 a 2011 postoupila do hlavního programu celkem 8x: Jenovéfa – lehce parodické zpracování textu tzv. lidových loutkářů (1987), Hra vánoční aneb Nad Betlémem vyšla hvězda – v té době nezvyklý titul, inspirovaný o 6 let starším Actem vánočním pražského Paraplete (1990), Carmen – převedení známé opery do fraškovité loutkové grotesky (1993), Doupě latinářů – pásmo nonsensových textů I. Wernische (1998), Krvavá svatba – pozoruhodné přenesení španělské \\\„činoherní\\\\\\\“ tragédie do české \\\„loutkové\\\\\\\“ vesnice (2005), Deep Sleep – pásmo konfrontující útržky z Romea a Julie, Othella a Čekání na Godota (2006), Liduška aneb Příběh pražské siroty – staropražské písničky smontované do souvislého příběhu (2009) a naposledy Na statku a v Africe – groteskní montáž postavená na střetu dvou prostředí (2011).

Není-li vyprávění o tom, jak Jirka Morávek založil kdesi u Prašné brány s pár kamarády Kliku v roce 1981 (přičemž do Prahy se přestěhoval až o čtyři roky později) jen mýtus, znamenalo by to, že v právě vyprchavším roce završila Klika 30. rok svého bytí a konání. A to by měla opravdu kliku, neboť to je na neformální soubor úctyhodný věk. Obvykle se jím pyšní soubory-instituce, zaměřené především na tradici pravidelné produkce, zatímco ty založené na intenzivním usilování a sounáležitosti komunity vydrží zpravidla šest až osm let.

Za oněch třicet let vytvořila Klika 12 inscenací. S oblibou se pouští do velkých, původně vážných látek a jejím kýženým žánrem je groteska jako střet komického a tragického, nízkého a vysokého…, přičemž má blíž k tomu prvému: plebejské komice. A také k hudbě, což je dáno už muzikálností jejího zakladatele J. Morávka. Je škoda, že nejlepší inscenace – Pecko – vymykající se svou citlivou poetičností, zůstala poměrně neznámá. Klika o divadlo usiluje a provozuje ho, ale přinejmenším stejně důležité je pro její členy samo společenství souboru, přináležitost k partě lidí, kteří se mají rádi, rádi se setkávají a rádi spolu dělají divadlo. Dokladem čehož je to, co už bylo uvedeno: ačkoli nejde o tradiční provozní divadlo s hlavním cílem odehrát každou neděli představení, zůstávají jeho protagonisté pospolu už třicet let.

Dnes

Jak už bylo řečeno, léta těsně následující po roce 1989 přinesla jistý odliv souborů, neboť řada jejich členů získala možnost uplatnit se naplno ve svém zaměstnání či ve významných společenských funkcích a také se dosti zhoršily podmínky pro práci souborů (možnosti zkoušení, hraní i skladování výpravy, finanční podmínky…).

Přešlo ale pár let a vedle starších vznikají i zcela nové soubory: Tate Iyumni, Spřáhlo, Divadlo Arnošta, Flajšplyš… V znovuobnoveném Sokole zahajují nově činnost soubory Bubeníček (1993), Vhlavědrát (1994) a Frydolín (1996); pokračuje Nazdárek (od 1920), Pražský Sokolíček (1923) a další. Prosazují se také soubory při základních uměleckých školách – zejména z Prahy 10 (V. Dřevíkovská – od 1985 na LCH 4x), Prahy 5 (R. Svobodová – od pol. 90. let na LCH 3x) a v novém desetiletí z Prahy 3 (D. Bláhová).

Z různých zdrojů se mi podařilo najít v Praze 39 amatérských loutkářských souborů (z toho 6 nejistých), včetně 5 sokolských (2 z nich nejisté). Víceméně stálou scénu má 8 z nich: Jiskra, Nazdárek, Pražský sokolíček, Rolnička Zbraslav, Říše loutek, Zvoneček, Bubeníček, Frydolín, Kováček a do jisté míry i loutkáři při ZUŠ.

Jistě existují i další soubory při školách a jinde, vznikají a zanikají skupiny, které jednou či dvakrát použijí loutky, odehrají pár představení, za loutkářské se ani nepovažují a o nějakých přehlídkách nemají mnohdy ani potuchy (z těch, které potuchy měly, jmenujme např. dejvické Spřáhlo na LCH 2009). A vedle toho jsou tu soubory takřka stoleté, jejichž ambicí a hlavním cílem je hrát rok co rok, neděli co neděli dětem ve svém okolí.

Taktéž paleta přístupů, stylů a poetik je velmi široká: Zvoneček si už do podtitulu vetknul název Tradiční loutkové divadlo a také hraje z historickými marionetami, dětské a mladé soubory např. při ZUŠ vycházejí spíše z přirozené dětské hravosti a na druhém konci pak stojí třeba Flajšplyš, typická postmodernistická skupina mladých.

Za pouhých šest let 2005–2011 se na pátého nejúspěšnějšího účastníka LCH vypracoval svými pěti účastmi soubor s indiánským názvem Tate Iyumni. Vznik souboru r. 1999 popisuje Vladimír Veselý v rozhovoru o něco níže. Pěti šestičlenná skupina zatím vytvořila 18 inscenací. Usilují o autorské experimentální loutkové divadlo s nově objevovanými tradičními loutkářskými postupy. Pracují kolektivně, společně vymýšlejí námět, tvoří scénář, vyrábějí loutky a výpravu a vesměs mluví i do režie. Začínali plošnými loutkami, zkusili javajky i maňásky, teď nejčastěji hrají marionetami na drátě; jako doplněk mají rádi i stínohru. Hrají pro mládež a dospělé, ale snaží se, aby představení bavilo i děti od osmi až deseti let. V prvých letech hrávali jen 2–5 představení ročně, v letech 2009–10 vždy 15–20, v roce 2011 ale už 33. Jsou i častými hosty nejrůznějších neformálních přehlídek, jimiž se to dnes jen hemží, a pomáhají tak přesvědčit dnešní mladé, že loutkové divadlo není \\\„jen pro děti\\\\\\\“.

Na LCH se dostali r. 2005 jejich marionetoví Dva havrani a 2007 maňásková Černá kukla. Teprve něžný marionetový horor Krvavé koleno r. 2009 však znamenal nesporný triumf; aktuální, nevtíravě angažovaná Vlna o rok později sice těchto kvalit nedosáhla, ale byla dalším inspirativním pokusem o autorské loutkové divadlo. Zatím poslední byla r. 2011 nezávazná marionetová legrácka Hluboko v lese.

Význam tvorby Tate Iyumni spočívá v nenápadném obnovování víry v možnosti loutkového obrazu a jednání loutkou zároveň s decentním upozaděním loutkoherců, aniž by cílem bylo jejich iluzivní zakrývání. Souboru nejde o detailně propracované napodobování člověka, nýbrž o vystižení základních obrazových znaků dané postavy i situace pomocí řady zdánlivě nedůležitých, ve skutečnosti však tematicky relevantních detailů. Umí obrazem a temporytmem přesně vystihnout určitou náladu či atmosféru.

Pár otázek pro…

1. Jak jsi přišel k loutkám a loutkovému divadlu a jak k nynějšímu souboru?

2. V čem vidíš podstatu amatérismu?

3. V čem vidíš přednost amatérského loutkového divadla, v čem je jeho kouzlo – ať už oproti loutkovému divadlu profesionálnímu nebo oproti divadlu hereckému?

4. Co tě v něm a na něm zajímá, oč ti jde, čeho bys chtěl docílit?

5. Co pro tebe je loutka, proč ji používáš?

6. Jak vybíráte témata, náměty, předlohy…?

7. V jakých podmínkách pracujete: prostory, nájmy, fundus, peníze na materiál, placení spolupracovníci, cestování, sponzoři, honoráře, vstupné…? Co vás trápí/pálí, z čeho máte radost?

8. Jak často zkoušíte a jak dlouho trvá nazkoušení jedné inscenace?

9. Kolik máte premiér za rok?

10. Jak často hráváte a kde?

11. Pro jaké publikum?

…Jiřího Morávka z pražské Kliky

1. K loutkám jsem přišel už ve Východočeském loutkovém divadle, kde pracovala má matka, pod vedením Jiřího Středy. Už jako malého mě ovlivnil Franta Vítek a jeho loutky. No a potom Žížala a Honza Merta. Nezapomenutelná škola. Dále osudové shledání s Lubošem Kafkou a spol. Vznik divadla Klika Praha. Jako dramaturg byl Luboš k nezaplacení. Naše staré inscenace jsi většinou viděl.

2–5. Podstatou amatérismu na loutkovém divadle je podle mne umět hrát si ještě potom, co jsme odrostli. Prodlužujeme si nevědomky mládí. A jako každé divadlo to je i osobní výpověď prostředky, které může zvládnout každý. No a názor, představy a pocity máme všichni, i když se časem mění. Může to být o svobodě, totalitě, poezii všedního dne, zlu a dobru, maloměšťáctví, absurditě atd. A loutka je takovou naší alegorií.

6. Témata vybíráme různě. Udělat, co tady ještě nebylo (to je ideál) anebo bylo, ale z jiného úhlu nazírání. Ať to jsou ságy, libreta, pohádky, básničky… či cokoliv jiného.

7. Pracujeme většinou v pronajatých prostorech. Někdy se tam vměstná i více divadel! Každý z nás platí měsíční příspěvky. Peníze, které vybereme za představení, vložíme do další inscenace. Jelikož jsme z \\\„nouze šikovní\\\\\\\“, tak si všechno děláme sami. Kupujeme reflektory, hudební nástroje, stojany či elektriku a materiál. Vše ostatní je naše výroba.

8. Inscenace od nápadu do finále je tak rok, někdy více.

9. Poslední dobou zvládáme ročně jedno představení.

10. Hrajeme převážně na přehlídkách a ve školkách.

11. Na publikum nemáme žádné věkové určení: děti, důchodci, zlatá mládež, dospěláci…

…Vladimíra Veselého z pražského Tate Iyumni

1. Já osobně jsem se k loutkovému divadlu dostal poměrně pozdě. V dětství mě nezaujalo, měl jsem asi smůlu a viděl několik nezáživných představení, na kterých jsem se hodně nudil. Jinak jsem s loutkovým divadlem do kontaktu nepřišel a dlouhá léta ho tedy považoval jen za nezajímavé divadlo pro děti. Loutky jsem ale rád měl. Doma jsme měli staré domácí divadlo, se kterým jsme si se sestrou hráli. Pohádky jsme vymýšleli rovnou na scéně. Hrálo se soustruženými loutkami, kterým občas upadávaly nohy a ruce. V devadesátých letech jsem objevil soubory Buchty a loutky a Divadlo bratří Formanů, později i další. S údivem a nadšením jsem zjistil, že dobré loutkové divadlo může být zajímavé pro děti i dospělé a začal se o něj zajímat více. S poznáváním loutkového světa mi asi nejvíc pomohl Loutkář, začal jsem si ho kupovat a později dokoupil i hodně starších ročníků, odebírám ho dodnes. Pak jsem vyřezal svou první loutku, které se ovšem prolamovala kolena dozadu. Pořídil jsem si tedy nějaké knihy o loutkách a jejich technologii a další loutka už byla schopna se postavit. A to už jsem měl k loutkovému divadlu docela blízko.

Nejdřív jsme fungovali jako dětský oddíl (turistický) Skarabeus na skupině \\\„Čtrnáctka\\\\\\\“ dětské organizace Kondor v Praze 1, pak jsme tamtéž spolu s dětmi odrostlými z oddílu založili \\\„kmen\\\\\\\“ (jsme také Indiáni) dospívajících (či mládeže). Kamarádi z jiného oddílu, kteří měli a stále mají rádi divadlo, založili tzv. \\\„Netradiční divadelní festival Čtrnáctky\\\\\\\“ (NDF \\\„14\\\\\\\“), kterého se účastnily oddíly se svými představeními. Tehdy už mě loutky hodně zajímaly, takže jsme na jeho první ročník v roce 1999 vytvořili naši první inscenaci na motivy indiánských pohádek s \\\„placatými\\\\\\\“ kartonovými spodovými loutkami na špejlích. Díky tomuto festivalu jsme tedy začali dělat loutkové divadlo a i v dalších letech byl motivací k vymýšlení nových inscenací. V následujícím roce se k nám přidali kamarádi odrostlí z jiných oddílů a kmen dostal název Tate Iyumni, což v lakotštině, jednom z jazyků Siouxů, znamená větrný vír, tornádo. Takže by se dalo říci, že náš divadelní soubor (dal-li by se tak v té době nazývat) byl založen v roce 1999, o něco později byl pojmenován Tate Iyumni. Během dalších let jsme pak při různých příležitostech hráli i další indiánské pohádky, až jsme v roce 2003 na 4. ročník NDF \\\„14\\\\\\\“ připravili inscenaci Dva havrani, jejíž základ vznikl o rok dříve jako loutková motivace k táborové hře, kde děti hledaly poklad templářů. Byla to naše první \\\„velká\\\\\\\“ inscenace a byla docela hodně úspěšná. Takže jsme si nakonec troufli se s ní v roce 2005 přihlásit na postupovou přehlídku Loutkářské Chrudimi, na 1. ročník Pražského Tajtrlíka, a tam jsme se poprvé představili loutkové divadelní veřejnosti.

2. V základním významu slova amatér, což je člověk, který nějakou činnost nedělá pro obživu, ale pro radost, jako koníčka.

3. Právě v tom, že ho lidé mohou dělat pro radost, když mají chuť a taky nápad. A že ho naopak nemusí dělat, když nápad zrovna nepřichází a chuti se nedostává. V tom, že je často společným dílem, že ten, kdo má zájem, se může podílet na vzniku představení od nápadu přes výrobu až k hraní a režii. Každý je obvykle lepší v oblasti, kterou ovládá, ale je podle mne dobré, když třeba ten, kdo s loutkami bude hrát, pomáhá s jejich výrobou, třeba jen s oblečením. A to i za cenu, že nebudou dokonalé, protože pak k nim má jiný vztah. Když se herec účastní dohadování nad scénářem, ví při zkoušení lépe, o čem hraje, a snáze se naučí roli. Když mluví do podoby scény, lépe se mu na ní pak hraje a tak podobně. Jsem přesvědčen, že společná tvorba dává možnost vzniku lepšího díla, než by vytvořil každý ze zúčastněných zvlášť, společnou radost z každé povedené drobnosti a když se podaří, nakonec třeba i z celého díla. A v té radosti a energii, která z představení často vyzařuje v kombinaci s určitou naivitou a nedokonalostí, je pro mne kouzlo amatérského loutkového divadla. Amatérské loutkové divadlo mne mnohem snáz než herecké dokáže vtáhnout do atmosféry. I ten, kdo by si netroufl vyjít na jeviště a hrát, v něm přes loutku dokáže podat vynikající a působivý výkon.

4. Zajímá mne možnost a schopnost loutkového divadla na poměrně malém prostoru vytvořit téměř jakýkoli i nereálný svět, do kterého může být divák za pomoci své fantazie vtažen a může si z něj odnést velké zážitky. A byl bych rád, kdyby se nám tohoto občas podařilo dosáhnout.

5. Loutku mám rád, loutka je výtvarný objekt i herec. Bytost, která v rukou člověka dokáže ožít. Používám ji proto, že i v rukou amatéra dokáže profesionálně zahrát velkou roli. Protože i křivá loutka dokáže zahrát velký charakter.

6. Spíš náhodně. Téma vymýšlíme většinou společně, pokud možno všichni. Když kolektivní duch dá, přijde nápad, toho se pak chopí skupina tvůrců námětu, ta se pak obvykle rozšíří na skupinu scénáristů a je to.

7. Děláme vše tak trochu na koleně. Zkušebnu ani dílnu nemáme. Vyrábíme obvykle v klubovně Čtrnáctky, něco také doma. Před premiérou zkoušíme v klubovně, později u kamaráda ve firmě, kde máme také divadlo uloženo. Peníze na materiál teď už bereme z fondu, do kterého odkládáme část peněz, které zbydou z honoráře po odečtení nákladů. Placené spolupracovníky nemáme, pomáhají nám šikovní kamarádi. Trápí nás nedostatek času, přibývají rodiny i práce. Radost máme z každého povedeného představení, obzvlášť když se potká dobrá energie diváků i souboru. A taky z toho, když se konečně podaří vymyslet další inscenace, začne společná práce a je na ní ještě trocha času.

8. To bych asi ani neměl říkat. Na vymyšlení, přípravu a výrobu inscenace nám přes všechnu předchozí snahu obvykle zbydou tak dva měsíce, takže je pak všechno náročné a nikdy nevíme, jestli stihneme přehlídku. Nazkoušení inscenace trvá tak týden až dva, herci se obvykle učí už při dotváření scénáře a dodělávání scény a loutek. A pak se ještě hodně zkouší po premiéře a pak před představeními.

9. Půl nebo jednu. Poslední dobou se snažíme mít aspoň jednu novou inscenaci do roka, ale ne vždy se daří.

10. Loni jsme sehráli 33 představení. Svoji stálou scénu nemáme. Hráváme tedy na přehlídkách, festivalech, mimo Prahu tam, kam nás pozvou, v Praze i tam, kde si to dokážeme domluvit.

11. Obvykle pro starší děti až dospělé, podle toho kde hrajeme. Máme vyzkoušené, že naše představení baví i menší školní děti, ale nesmí jich být moc pohromadě, to si pak v klidnějších pasážích někdy začnou hlasitě sdělovat dojmy. Proto jsme rádi, když tyto menší děti sedí s rodiči.

…Táňu Zlesákovou z pražské Říše loutek

1. K loutkovému divadlu a k Říši loutek jsem se dostala díky své profesorce v LŠU (dnes ZUŠ) obor dramatický Šárce Štembergové-Kratochvílové, která v Říši loutek učila techniku řeči. Věděla, že činohra nebude pro mě tou správnou cestou a nasměrovala mě k loutkovému divadlu, které mě bude bavit, a něco v něm dokážu. A tak se i stalo. Baví mě a snad jsem i něco dokázala.

2. V srdci. František Valena, dlouholetý významný člen divadla Říše loutek, nepoužíval slovo amatérský herec, ale ochotník. Prý to lépe vystihuje podstatu lidí, kteří hrají divadlo bez nároku na honorář, tedy ochotně. Amatéři hrají divadlo z lásky k němu, věnují divadlu veškerý svůj volný čas. Také velmi emotivně vše kolem jejich divadla a hraní prožívají. A při tom všem udržují tradice klasického loutkového divadla.

3. Mám možnost hrát i v profesionáním představení a nijak zvlášť velký rozdíl mezi amatérským a profesionálním divadlem nevidím. Je-li divadlo dobré, je jedno jestli je amatérské nebo profesionální, diváci přijdou a nezajímají se, je-li herec placen nebo ne.

4. Loutkové divadlo má mnohem více možností než divadlo činoherní. Pro fantazii se zde otevírá obrovský prostor a to je to, co mě na loutkovém divadle baví a zajímá. Čeho bych chtěla docílit? V loutkovém divadle chci používat jako prostředek k vyjádření pouze loutku. Chci, aby loutka v době počítačových triků byla stále aktuální a pro děti i dospělé stále přitažlivá.

5. Loutka, to jsem prodloužená já. Na loutku přenáším své pocity, nálady a ona to předává divákům. A mně je dobře, protože nejsem vidět a nemám tudíž žádné zábrany.

6. Čtu, čtu a čtu. Chodím na loutková i činoherní představení profesionální i amatérská. Náměty nacházím i v běžném životě.

7. Hrajeme, zkoušíme, setkáváme se v divadle Říše loutek v Praze. Finanční odměnu při vzniku nové inscenace dostává výtvarník a autor hudby. Na poloviční úvazek zaměstnáváme provozní, při našem provozu by to bez provozní šlo těžko. Radost v divadle máme z toho, že nám neubývají diváci, naopak – přibývají. Že je i v době internetu, DVD atd. o loutkové divadlo stále zájem. A pálí, no, občas se ti diváci-rodiče neumějí chovat.

8. Dvakrát, před premiérou i třikrát týdně.

9. Jednu premiéru za sezónu.

10. V sezóně, která trvá od října do dubna, hrajeme každý víkend čtyři představení v divadle Říše loutek.

11. Svůj repertoár přizpůsobujeme nejpočetnější věkové skupině dětí, které k nám chodí. Jsou to děti předškolního věku, 3–5 let. Ale máme i představení pro starší i dospělé a ti k nám též přicházívají. Již třetím rokem běží projekt \\\„Divadlo i pro neslyšící\\\\\\\“ a neslyšící k nám při uvádění představení, které je tlumočeno do českého znakového jazyka, chodí.

Loutkář 1/2012, s. 38–41.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.