Lešková-Dolenská, Kateřina: Václav Havel a loutky

Předvánoční skon někdejšího prezidenta nám do redakce přinesl řadu kondolencí a osobních vzpomínek z celého světa, které svědčí o tom, že byl velikánem nejenom středoevropského regionu. Hodnocení významu Václava Havla co politika však ponechme fundovaným historikům; v tomto textu se zaměřím na jeho dramatickou činnost, a to ve vztahu k loutkám.

V českém divadle se Havlových her chopili loutkáři doposud pouze třikrát. Jeho loutkových \„debutem\“ se stala inscenace kladenského Divadla Lampion Zítra to spustíme v režii Karla Brožka, která měla premiéru 10. prosince 2000. Hra zachycující fiktivní události v rodině Rašínových v předvečer vzniku samostatného Československa byla v kladenském podání provedena kombinací hereckých výstupů a hraním s marionetkami v malém rodinném divadélku (osobní vzpomínku režiséra si můžete přečíst v tomto čísle hned v následujícím článku). Recenzi Martina J. Švejdy nazvanou Veselý exkurz do českých dějin v podání Divadla Lampion přinesl Loutkář 1/2001 na s. 16. Švejda podobu inscenace považoval za \„určenou především pro teenagery\“ a za \„naučnou hru, zabalenou do zábavného hávu\“. K použití loutek při inscenování Havlovy hry se staví spíše skepticky. \„[…] loutkové hraní je spíše jen přídavnou součástí činoherní produkce, jejím zpestřením, ozvláštněním – prakticky bez hlubšího opodstatnění\“ a kritický je i k samotné dramaturgicko-režijní koncepci. Přiznává, že inscenace \„nenudí, ale princip její zábavnosti směřuje proti hlavnímu sdělení textu, i proti způsobu, jak je text psán.\“ Protože však stojí loutkáři prakticky vždy stranou zájmu deníkových recenzentů, není možné tato tvrzení konfrontovat s jinými ohlasy z tisku.

Druhou havlovskou inscenací se stala Chyba v provedení brněnského divadla Radost a v režii Vlastimila Pešky, která měla premiéru během festivalu Divadelní svět Brno 12. června 2010 a která byla příznačně uváděna na Špilberku. Pochvalnou recenzi Vladimíra Zajíce taktéž naleznete v Loutkáři (č. 5/2010, s. 201); v tomto případě recenzent kvituje použití loutek s povděkem, protože \„hyperbolizuje stupiditu motivů jednání postav. […] To, co by v činoherním představení bylo nesnesitelné a likvidovalo by samo téma, nabízí v kombinaci s loutkami divákům odstup od vnějších projevů k vnitřnímu pochopení, k vyznění záměru. Tím slouží autorovi více než rozsáhlé a občas přepatetizované megainscenace.\“ Ani tentokrát nelze doložit jiné recenzní stanovisko (text Ivy Mikulové publikovaný na www.rozrazilonline.cz je pouze deskriptivní a nepřináší žádný výklad či rozbor inscenace), nicméně se loutky svou \„jinakostí\“ zřejmě v brněnské inscenaci osvědčily a do absurdního světa bezezbytku zapadly.

Do třetice se s dramatickým textem Václava Havla utkaly Buchty a loutky. Jejich nastudování hry Horský hotel mělo premiéru 4. listopadu 2011 v prostorách stálé expozice Knihovny Václava Havla v Praze. Vít Brukner k tomu v rozhovoru pro ČTK doplnil, že původně \„předpokládali, že tato jednoaktová hra bude mít premiéru a derniéru zároveň.\“ Další repríza na sebe však – bohužel – nedala dlouho čekat, protože byla uvedena hned 23. prosince v pražské Lucerně v rámci komponovaného večera k poctě zesnulého dramatika.

Buchty se s Horským hotelem popasovaly nepietně, jak je u nich zvykem; nicméně dodržely známý požadavek Václava Havla, aby se do jeho textů zasahovalo co nejméně. Na videu, které bylo během premiéry pořízeno a které je k dispozici na YouTube, Marek Bečka vysvětluje, že úpravy byly vskutku minimální: jeden herecký výstup beze slov na forbíně a fakt, že postava jménem Kotrba, v předloze zcela mlčenlivá, tu a tam pronese temné \„brekeke\“. Ano, ani v tomto případě totiž Buchty neupustily od své letité praxe obsazovat loutky bez ohledu na typ (a zároveň stav opotřebení – třeba hrabě Orlov postrádá ruce).

Scénu tvoří, podobně jako v případě kladenské inscenace rodinné divadlo, ovšem vylepšené o modelovou železnici – pod jevištěm několikrát projede v souladu se scénickými poznámkami vlak. Typicky \„buchťácky\“ je pojata postava Mileny neustále nosící limonádu a načapané in flagranti ve skleníku – loutka, připomínající švankmajerovskou mořskou pannu, je umístěna do skleněného demižonu, kde na dně šplouchá voda. Nechybí ani vděčné loutkářské vtípky kontrastu malých figur a rukou vodičů: ve chvíli, kdy ve scénické poznámce stojí \„všichni přítomní pohlédnou současně na hodinky\“, objeví se tři \„živé\“ ruce a dají všem postavám na jevišti nahlédnout na ciferník.

V případě Horského hotelu, myslím, antiiluzívní divadelní rukopis Buchet a loutek (které se doposud snad nikdy nevydaly do vod inscenování pravidelného dramatického textu) plně souzní s mechanickým opakováním vyprázdněných slov. Přebírání replik mezi postavami, představovanými otlučenými marionetkami z rodinného divadélka, vyostřuje původní groteskní vyznění hry do jakési hyperboly na druhou a domnívám se, že tento neortodoxní loutkářský přístup Buchet a loutek více než příjemně obohatil zdejší havlovskou činoherní inscenační tradici.

Dá se celkem důvodně předpokládat, že současný zvýšený zájem o tvorbu Václava Havla – kupř. vydání jeho kompletního díla se v prosinci prakticky rozebralo a divadla už oznamují inscenace jeho her ve svých dramaturgických plánech – přinese i další inscenace s loutkami. Jak jim budou Havlovy texty slušet, se nechme se překvapit.

Loutkář 1/2012, s. 20–21.