anonym: Jiří Oudes

Letošní laureát Ceny Ministerstva kultury za divadelní a slovesné obory (cena mu byla udělena za celoživotní pedagogickou a propagační práci v oblasti dramatické výchovy, zejména v oboru loutkové divadlo) se narodil 10. října 1936 v Nezdenicích na Šumavě. Osmnáct let působil jako učitel na málotřídních školách v pohraničí, 1973–76 na odboru kultury v Plzni. 1976 založil LDO (zaměření na loutkové divadlo) na 3. LŠU v Plzni, 1994–1998 učitel Základní školy pro děti sluchově postižené. Největších úspěchů docílil se souborem Těšováček, který založil při ZŠ Dolní Těšov (1962–73). Desítka šesti až osmiletých dětí hrála většinou nejjednoduššími spodovými loutkami vlastní výroby vesměs autorské hříčky a vlastní dramatizace literárních předloh pro děti předškolního věku a jejich rodiče. Zpočátku šlo o ilustrace lidových písniček, básniček, drobných próz a pohádek, postupně i přes obměnu dětí náročnost rostla až k samostatným inscenacím.

Na LCH se dostal poprvé r. 1967 s ukázkou pro seminář, v hlavním programu pak 1968 O sedmi trpaslících a ještě jednom navíc a 1970 O rychlé želvě. Nejúspěšnější inscenací bylo Byla jedna ves a v ní chytrý pes.

Cílem nebylo pravidelní hraní. Práce pomáhala dětem v rozvoji jazykových a výrazových schopností, rytmického a hudebního cítění, kulturního rozhledu a společenského chování. Jiří Oudes s Těšováčkem patřil po Haně Budínské a společně s Miladou Mašatovou k prvým vedoucím dětských souborů, které přinesly vzruch na Loutkářské Chrudimi především díky nově objevovaným metodám dramaticko-výchovné práce, otevírající nové přístupy a postupy nejen v loutkovém divadle hraném dětmi. Dokázal, že tvořivé loutkové divadlo lze touto metodou dělat i s velmi malými dětmi a na zapadlé vísce […] Jiří Oudes je typický obrozenecký kantor od přirozenosti, neutahatelný šumavský horský vůdce a advokát umělých hmot na loutkovém jevišti (viz jeho Velký král a malá myš z trychtýřů a květináčů).

(Citováno z publikace Luďka Richtera 50 Loutkářských Chrudimí a článku téhož autora Jiří Oudes nezmarný a oceněný v Zpravodaji LCH č. 1)

Mohl byste se nám krátce představit?

O mně je všeobecně známo, že jsem učitel. Ale taky o mně bylo napsáno, že se neví, jestli jsem spíš pedagog, loutkář, režisér, nebo metodik.

A jak jste se dostal k loutkovému divadlu?

Hrál jsem ho na vojně. Byla náhoda, že mě dali zrovna k jednotce, kde bylo loutkové divadlo, že jsem se k němu dostal, že jsem začal s loutkami něco dělat a že jsem zjistil, že se můžeme uvolňovat z jednotky na vystupování pro občany a hlavně pro děti. A protože jsem působil v místě, odkud jsem vlastně vyšel ze základní školy, tak jsem tam měl plno známých, kterým jsem vždycky oznámil: „Až u vás bude zábava, zavolejte na naši jednotku a řekněte veliteli, aby k vám poslali loutkové divadlo. Já pak řeknu ano a my přijedeme.“ A takhle jsme se dostali na taneční zábavu a já byl celej šťastnej.

A jak jste se pak od loutek na vojně dostal k LCH?

V Dolním Těšově, v místě, kde jsem dřív s vojáky hrál, mě přijali na místo učitele. V roce 1963 jsem zjistil, že jsou kurzy loutkového minima pro učitele na pedagogických školách a na lidových školách umění a absolvoval jsem je. Začali jsme s dětmi pracovat se spodovými loutkami. Hrálo se ve škole při vyučování i mimo vyučování a nakonec se utvořil soubor z dětí, které to opravdu bavilo.

A kdy jste byl poprvé na Chrudimi soutěžně?

V roce 1968 jsme tam byli poprvé, rok po našem představení na semináři, s pohádkou Zdeňka Slabého O sedmi trpaslících a ještě jednom navíc. Ty děti si tam jen tak hrály, já po nich nechtěl, aby se učily text, rok jsme to připravovali a nakonec se toho vyklubala docela úspěšná inscenace. Psalo se, jak je možné, že na vesnici jen tak vzniklo představení, kde si děti „bezostyšně hrají“. To si pamatuji přesně: „bezostyšně hrají na jevišti tady toho velkého divadla “ a že si děti hrály na divadlo. A je to divadlo, nebo to není divadlo? Je to umění? Právě před čtrnácti dny jsem byl ve Svitavách, kde se najednou objevila stejná otázka – jak hodnotit dětské divadlo? Je to vůbec divadlo, nebo pedagogický proces?

Začínal jste v 60. letech, pozorujete za těch padesát let nějaký posun, změnu atmosféry na LCH?

Fakt je, že to samozřejmě nebylo tak bohaté, jako je to dneska, a pro mě to bylo přehlednější. Ale ten rozsah je velký a je to dobře, že se mohou uplatnit všechny ostatní soubory. Stál jsem u řady Chrudimí jako člen ústředního poradního sboru. A Chrudim se měnila, například nebyly semináře, které se sem přinesly postupně. A taky jsme si neustále stěžovali, že se nedává šance dětským souborům a že jsou tu nevhodné prostory. No a pak, názory tradičních loutkářů byly jiné na to, co my jsme dělali, protože jsme to dělali jinak, a to některým jaksi vadilo. A říkali: „A je to vůbec loutkové divadlo, když si jenom hrají?“ A tak jsme byli jiný. Ale řekli jsme si: „my hrajeme dětské divadlo“ a založila se dětská scéna, tedy Kaplické divadelní léto. Jezdil jsem tam, ale současně jsem jezdil do Chrudimi.

A sledujete i jiné festivaly? Zmiňoval jste Dětskou scénu, co třeba Jiráskův Hronov?

Hronov sleduji spíš jenom v tisku, ale za ochotníky si klidně zajedu, protože mě zajímá, kam se jejich divadlo ubírá. Ale často už některým věcem nerozumím. Pro mě to jsou výstřelky, ale je fakt, že asi jsem dělal ty výstřelky taky. Byl jsem vždycky pro to, aby to bylo opravdové divadlo. Ono se to nedá vysvětlit – co větší úspěch, to, že si děti s radostí zahrají a předvedou, jak to je, nebo to, když se vydaří nějaká velká myšlenka? Vždyť i ta malá myšlenka, která tam je, ta drobnost stačí. Ale je pravda, že ten vývoj tady je, i když se občas podivuji a ptám se, proč to dělají? Je to proto, že ten vedoucí chce ukázat, že jsou na úrovni. I když tomu vy nerozumíte, my víme, proč jsme to hráli. Takhle jsem taky přemýšlel, ale šlo mi o to zahrát si a mít z toho radost.

A chcete něco ještě vzkázat divadelníkům, svým nástupcům v Loutkářské Chrudimi?

Já vždycky říkám, naučte se tvořit, naučte se myslet a naučte se z toho radovat. Myslet, tvořit, radovat se.

(S použitím rozhovoru s Jiřím Oudesem zn. Žák-PET ve Zpravodaji LCH č. 2 – redakčně upraveno a kráceno.)

Loutkář 4/2011, s. 191.