Bábkarská Bystrica Tour 2018

Richter, Luděk: Jubilejní retrospektiva

Když odborná rada uvažovala, jak oslavit 60. Loutkářskou Chrudim, napadlo ji uspořádat minipřehlídku nejúspěšnějších inscenací, které se zachovaly. I přes všeliké problémy se nakonec podařilo prosadit a uskutečnit ji. Inscenací starých dvacet a více let už mnoho živých není a ani z devadesátých let jich mnoho nezůstalo. Ale osm dobrých inscenací se přeci jen podařilo získat, a tak jsme si každý den mohli vychutnat vzpomínky na historii LCH.

Měl bych teď prý coby autor nápadu porovnat jejich podobu a působivost s prvým uvedením na LCH. jenže divadlo je zatraceně živá a proměnlivá věc. Žádná dvě představení téže inscenace nejsou stejná, a, i když jsem všechny uvedené kusy viděl třikrát i vícekrát, nedokážu říci, zda jde o změny či posuny v rámci roků, které uplynuly od jejich vzniku – tedy změny záměrně či nezáměrně uskutečněné v průběhu let tvůrci, případně změny vyvolané proměnami společenského a uměleckého vnímání, nebo změny a posuny od představení k představení – tedy v rámci dní i hodin. Mohu se jen pokusit podat zprávu o tom, co přinesly v dobovém uměleckém i společenském kontextu a jak působily v tom dnešním, když jsem je letos viděl na LCH.

Nejstarší z retrospektivy je brůčkotatrmanský Příběh z roku 1983, jeho prvá inscenace na LCH a druhá vůbec. Dvě ruce třímající barevné fixy protnou jedna po druhé v rámu napjatý papír a vymezují si s mumlavým mojemojemoje svá území. Následuje nevyhnutelný boj, zakončený nad roztrhaným a zakrváceným papírem pozdním poznáním: Jsme jedné krve – ty i já. Brůčkovo katastrofické divadlo, tentokrát ve službách tématu. Jsou tu už přítomny všechny znaky jeho divadla: netradiční, provokativní prostředky a materiály (papír i barvy se budou vyskytovat znovu a znovu), destrukce scény, patetizujicí řeč i akce, absurdní až černý humor s tragickým podtextem…

Brůček se tak svérázně připojil ke zhruba deset let trvající snaze prosazovat nový, modernější pohled na loutkové divadlo, který by k němu začal přitahovat mladé lidi nejen jako tvůrce, ale i jako diváky. Byl považován za přírodní úkaz, jakýsi samorost, aniž kdo tušil, že právě on je prvním (téměř) důsledným postmodernistou loutkového divadla, hojně užívajícím citace a odvolávání se na jiná díla či alespoň žánry, dějovou diskontinuitu nebo přinejmenším uvolněnost a nedodržování „klasických“ forem, důraz na formální nedbalost…

Téma Příběhu je sice obecné, ale, jak se zdá z přijetí chrudimským publikem, aktuální před osmadvaceti lety i dnes. Příběh působí na dnešní mladé publikum jako inscenace objevná i po stránce jevištních prostředků. A stejně jako tehdy i dnes tato drobnička dokazuje, že je lepších sedm minut dobrého divadla, než hodina špatného.

Jeho jen o tři roky mladší Poslední Kašpárkova šance z roku 1986 měla ve své době zcela konkrétní zacílení: reagovala na doznívající (a dodnes tu a tam se objevující) netvořivou reprodukční machu loutkářského „kutílkovství“ – pustit z playbacku slova, strčit na scénu marionety a sem tam s nimi zatřást; a mezitím si lze za scénou zapálit a vypít pivo. To poslední je už tak trochu nadsázka (přinejmenším to kouření by místní hasič zatrhl) – ale Pepík Brůček tím přesně vystihl ducha obdobných produkcí.

Těch se dnes na LCH vidí opravdu minimum, ale zdá se, že Poslední Kašpárkova šance svou aktuálnost ani zdaleka neztratila. Nejen proto, že netvořivé reprodukční divadlo tak docela nevyhynulo, ale i proto, že toto dobové dílko dnes vyznívá jako současná postmodernistická absurdita.

Chrudimskému uvedení by se dalo vytknout, že k až zbytečné doslovnosti zdůrazňuje spojnice mezi textem, linoucím se z magnetofonu a počínáním herce –„loutkáře“, nudícího se opodál: hvězdička blýskavá – leštění brýlí, potůček zurčivý – nalévání piva, jiskra v srdci – zapalování cigarety… Jde však jen o přesnou míru – a vzpomínám, že podobný problém se objevoval v některých představeních této inscenace už před čtvrtstoletím, aniž zásadně boural náš zážitek.

Don Šajn, prvá chrudimská inscenace plzeňského Divadla V Boudě, pochází z roku 1989. Stál na vtipných loutkách Tomáše Dvořáka, sestavených z různých částí nábytku, piana, kamen apod. – a především na přesném cítění toho, co marioneta potřebuje: na dokonalé stylizaci, nadsázce, hutné zkratce a precizní temporytmické i tvarové práci s loutkou. Bouda tu neparoduje, nýbrž s láskou a úctou se usmívá nad barokním patosem hry tzv. „lidových loutkářů“. Ve spojení s „bouďáckým“ marionetářským mistrovstvím dýchla z Dona Šajna nostalgie nenapodobované, ale působivě evokované tradice. Cenná ukázka toho, že i hotové texty, nadto stařičké hry, lze inscenovat tvořivě a hrát dobře, zajímavě, moderně, aniž musí jít ani o muzeální nudu, či o přihlouplé parodie, které si dělají legraci z něčeho, na co samy nemají.

Dobré dílo, zdá se, na kvalitách neztrácí ani o dvaadvacet let později. Asi i proto, že jeho téma je nadčasové – pokud ovšem ona nadčasovost neznamená nečasovost či povšechnost; a pokud herci svůj um nezapomněli – a ti původní čtyři nezapomněli a noví tři se naučili.

Jen nedokážu pochopit, že takto skvěle marionetářsky nadaní lidé dokážou odehrát tak upovídanou a popisnou Zlatovlásku, jakou předvedli v hlavním programu.

Medvídek Pů (omlouvám se za kroužek, oni si ho přejí) tehdy ještě modřišických Čmukařů vznikl v právě se rodícím trojhvězdí Ipser-Weissová-Zemenová roku 1993. Ve vrcholné podobě tu Čmukaři předvedli to, co vykrystalizovalo o dva roky dřív v jejich inscenaci Lárk Íčičok, co zopakovali v Léčbě neklidem, po Medvídkovi ještě v inscenaci Dobrá rána a o sedmnáct let později také v Za každým rohem Jeskyňka: úsporný suchý, tak řečený anglický humor, vytvarovaný do stavebně i herecky přesné grotesky.

Už přinejmenším od Lárka byli Čmukaři pro české loutkářství přínosem v tom, jak si autorsky dokázali ušít adaptovanou předlohu přesně na tělo při zachování jejího ducha, jakož i svým nevídaným důrazem na přesné herectví gagu – ať už s loutkami nebo bez nich. Herectví důsledně osobnostní, tedy takové, v němž zůstávají přiznaně sami sebou a postavy vytvářejí pomocí zcizované sebehry.

V Medvídkovi Pů přidali navíc ještě něco zcela nového: kumštovní nepopisnou a přitom naprosto srozumitelnou a výstižnou múzickou metaforiku v práci s loutkou, předmětem, rekvizitou, kostýmem i jevištními objekty; jejich včela na stromě, coby obrýlená Dáda na štaflích, která propíchne balónek s přivěšeným maňáskem medvídka, oslík s proužkovanou kravatou či ubrebtané prasátko s červeným baretem jsou nezapomenutelní.

Křehká poetika jejich Medvídka se ani po letech nevytratila. Naopak: tehdejší čtyřicátník, třicátnice a dvacátnice jako by osmnáctiletým zráním „zláskyplněli“, a byť jim prolézání šprušlemi štaflí dnes činí určité obtíže, inscenace sama nabyla nejen na jistotě, ale i na hřejivém pochopení a vnitřní hloubce soucítění s postavami. A protože Medvídek Pú je zřejmě věčný a prostředky metaforicky nápadité a stále živé, nezměnil se ani ohlas u dnešních diváků, z nichž podstatná část tehdy ještě nechodila do divadla či dokonce ani nebyla na světě.

O šestnáct let mladší Lapohádky byly roku 2007 prvou inscenací hradeckého Dna po rozlétnutí se jeho členů po všech koutech republiky: Jirkové Jelínek s Knihou do profesionálních divadel, Diana Čičmanová, Kamil Bělohlávek, nově přišedší Mirka Venclová (teď už Bělohlávková) či Zuzana Vítková na studia KALD DAMU, Bára a Honza Kratochvílovi vytvořili hudební skupinu Dva a Johanku Švarcovou lze nalézt téměř všude. U Lapohádek jsme se setkali tak trochu s novým Dnem. A není to jen v tom, že se tu režisérem stal jednoznačně Kamil Bělohlávek a ze tří hlavních herců jsou dva víceméně noví. Především Kamil Bělohlávek předvedl, že je režijně cítícím scénografem.

Dno se vždycky bavilo jiskřením mezi slovem, obrazem a pohybovou akcí. Tentokrát však je skutečné slovo (až na pár projekcí titulků) nahrazeno pomyslnou „laponštinou“ spojenou s hudbou a velmi zesílila obrazově-akční složka. Postmoderna, jejíž bylo Dno hlavním protagonistou, je už roky vládnoucím stylem (je-li možné mluvit o stylu u směru, který je založen na odmítání a míšení stylů), jehož zásluhou jsou plyšáci, umělohmoťáci, gumáci a sérioví maňásci a pidimarionetky v inscenacích téměř povinné… – a najednou přichází Dno s inscenací založenou na stylově poměrně přesně vymezených výtvarných rysech a na poměrně sevřeném příběhu archetypálních mýtů, jakkoli humorně nahlédnutém. Lapohádky jsou vedle Huga vlastně největším experimentem posledních deseti let a být součástí retrospektivy si zaslouží především pro své hledačství, uměleckou uvolněnost a výtvarné kvality.

Před oněmi čtyřmi lety jsme viděli Lapohádky namačkáni na jevišti za zavřenou oponou Pippichova divadla, dnes pohodlně usazeni v křesle jeho hlediště. Přiznám se, že přes všechny technické obtíže bylo pro mě ono prvé setkání silnější, neboť jsem měl hmatatelný pocit, že jsem účastníkem onoho vznikajícího mytického laponského světa; letos jsem byl divákem, přihlížejícím stále imponujícímu nasazení i umění dnes již profesionálních herců – leč sledoval jsem spíš umění, než abych je prožíval. Nechtěl bych tím letošní Lapohádky v žádném případě umenšit – jen konstatuji, jak dokáže prostor proměnit vnímání.

Čtyři roky jsou dost krátká doba na to, aby se výrazně posunulo či proměnilo společenské i umělecké vnímání, takže nepřekvapuje, že se nezměnilo ani vřelé přijetí Lapohádek diváky.

Inscenaci plzeňského Střípku Hotel Beránek z roku 2008 jsem v letošní jubilejní retrospektivě vinou zmatků v organizaci neviděl: dopoledne jsem vedl seminář, v 17.00 jsem „křtil“ almanach k 60. LCH na vernisáži výstavy a při nočním představení, na nějž jsem měl vstupenku, jsem uváděl „Křeslo pro hosta“ s letošním laureátem ceny Ministerstva kultury České republiky Jiřím Oudesem; nerozumím tomu, proč si ARTAMA neohlídá, aby věci, na kterých jí záleží, nezačínaly ve stejnou dobu nebo se nepřekrývaly.

Hotel Beránek aneb Pozor, za dveřmi je vlk! – 14. inscenace Střípku v hlavním programu LCH, z toho 12. v režii Ivany Faitlové – už patří k nové, rozmáchlejší tvorbě Střípku s širokým plátnem, mnoha loutkami, deseti účinkujícími a pětašedesátiminutovou délkou. Ale má i všechny známé klady plzeňského Střípku: zodpovědnost a poctivost v přípravě, kvalitní autorský text, pečlivou režii, výborné loutkoherectví s tyčkovými loutkami a maňásky. Prostě ono příslovečné amatérské divadlo s profesionálními parametry, jehož je u nás Střípek nejlepším reprezentantem.

Beránek je pozoruhodný svým žánrem, pohybujícím se mezi nezávaznou komedií a dramatickým thrillerem. Hledáme-li však, čím si zaslouží být v retrospektivě inscenací minulých let, je to především pro jeho nepříliš vídanou snahou nabídnout něco kvalitního nejen malým dětem, ale třeba i větším školákům; o dospělých nemluvě. Je dobře, že Střípek připomíná potřebnost klasické loutkové pohádky, založené na silném příběhu, která je stále nejčastějším proudem loutkového divadla, a to, že je možné udělat ji dobře.

Podle ohlasů těch, kdo se kvůli Beránkovi vzdali jiných aktivit, byl dobře přijat i po třech letech.

Semilský Hugo Teatra Hugo byl téhož roku 2008 bombou 57. LCH. A to šlo o dobrý ročník: v retrospektivě mohl vedle něj a Hotelu Beránek být ještě Mariage aneb Dobře prodaná nevěsta roztockého Tichého Jelena nebo Nádherný den hořovického souboru Na holou.

Hugo tehdy zapůsobil především novostí svých prostředků coby vskutku novátorský výboj – inscenace, kterou lze v jedné její části nazvat absolutním znakovým divadlem (v němž postavy, rekvizity i kulisy jsou prezentovány jen nápisy šéf, topinka, koupelna či semafor), v dalších pak čistým výtvarným divadlem užívajícím lidského obličeje, rukou, jablka, barev a doplňkově i slov. A byť lze diskutovat o souvislostech a návaznostech těchto tří částí či o možnostech soužití syžetové a nesyžetové kompozice v nich, jde rozhodně o poutavé, objevné a působivé obrazy. Hugo je jednou z nejdůslednějších ukázek loutkářské postmoderny a zároveň i její svébytnou variantou. Byla to inscenace beroucí dech svými nápady i přesností provedení na setinu vteřiny.

Po třech letech ji tvůrci ozvláštnili tím, že si napudrovali vlasy do bíla – snad aby nás upozornili, že mezitím zestárli a jsou už jinde (což může být pravda: loni šokovali počestný Jiráskův Hronov svou nudistickou inscenací Wir tanzen konzentriert natolik, že druhý den již nesměli hrát); nebo že by si posypali hlavu popelem?

Viděl jsem Huga, tuším, potřetí či počtvrté a mohu se mýlit, ale zdá se mi, že došlo k drobným změnám. Především se zkrátila a zjednodušila závěrečná pasáž se zeleně nabarvenýma rukama, jež v letošním provedení spočívala v jediném máznutí jedné ruky na čtvrtku papíru; přiznám se, že na mě tento závěr působil úsečně a neukončoval inscenaci dostatečně působivě. A hlavně: Hugo byl přesný na vteřiny – což je v daném případě málo. Ne, nezklamal mě, jen to nebyl ten brilantní „nářez“. Ale takové je divadlo: závislé na momentální formě i náladě jeviště i hlediště; neopakovatelná událost v čase i místě. Dnes skvělá, zítra ucházející, pozítří geniální…

Krvavé koleno pražského Tate Iyumni, nejmladší inscenace retrospektivy z roku 2009, se ocitlo vedle letošní bravurně udělané legrácky téhož souboru Hluboko v lese, a připomnělo tak, v čem byla a je síla dva roky starého něžného hororu o hledání bezpečí v kumbálku vlastního srdce: ve sdělení, ve kterém hraje prim do detailů propracovaný obraz, nesoucí co nepřesněji propracované poselství. Jejich schopnost jednání obrazem (včetně použitých marionet) vnesla do českého loutkářství novou víru v možnosti loutkového obrazu a jednání loutkou – v loutkovost, jež v jeho případě nespočívá v detailně propracovaném napodobování člověka, nýbrž ve vystižení základních obrazových znaků dané situace a především ve schopnosti pomocí řady dobře vypozorovaných relevantních detailů vytvořit přesnou a působivou atmosféru, nesoucí podstatné téma.

A jakkoli tentokrát soubor zápasil s technickými problémy kolem světel (předčasné či pozdní rozsvěcení a zhasínání jednotlivých komůrek) i s drobnými nepřesnostmi ve hře s loutkou (vznášení se nad podlahou, podklesávání nohou…), nešlo o pouhou připomínku, ale znovu o divadelní zážitek – a důkaz, že dobře postavená inscenace vydrží i drobné výpadky či nepřesnosti.

Škoda jen, že soubor ani po dvou letech nedokázal dořešit drobné nedotaženosti, jež by učinily inscenaci takřka dokonalou: zpřesnit a akcentovat tematicky klíčový motiv, v čem se dva hlavní hrdinové odchýlili od někdejšího kumbálku své lásky; a hlavně dořešit závěrečný obraz tak, aby Krvavé koleno nebylo zobrazeno rukou (!), která s hrdiny fyzicky bojuje a porazí ji jen pomyslná magie lásky, jež hlavním hrdinům otevře dveře do kumbálku jejich bezpečí.

Buď jak buď, oproti ambicióznímu, ale zevšeobecnělému a akademicky odtažitému Labyrintu podle Jana jaroměřské ZUŠ, jsme v Krvavém koleni kýžený lusthaus srdce mohli téměř hmatat.

Loutkář 4/2011, s. 188–190.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.