Exnarová, Alena: 60. Loutkářská Chrudim

Od jubilejních přehlídek se obvykle očekává něco mimořádného, protože vedou k bilancování. Také letošní LCH nabídla bohatý program, který jen obtížně bylo možné absolvovat celý. Kromě hlavního, inspirativního a doplňkového programu nabídla program jubilejní, v němž jsme mohli zhlédnout několik zajímavých inscenací z uplynulých let, nabídla Křeslo pro hosta s plzeňským loutkářem a pedagogem Jiřím Oudesem, který v Chrudimi převzal za svoji činnost Cenu ministra kultury, proběhlo (byť téměř utajené) setkání pozvaných hostů, kteří se na vývoji LCH nějakým způsobem podíleli, proběhlo setkání ve výstavě Šedesát loutkářských Chrudimí ve zkratce, kterou připravilo ve výstavní síni Divadla Karla Pippicha Muzeum loutkářských kultur, proběhla i noční prohlídka muzea a to zdaleka není všechno. Samozřejmou součástí LCH byly i letos semináře a diskuse o představeních. V tomto článku se budu věnovat hlavnímu programu.

1. července

Podivíni z Podivína přivezli inscenaci hry Ladislava Dvorského Skákavá princezna. Hráli loutkami – manekýny s živou rukou, odkrytě voděnými na scéně se sokly a štaflemi. Skákavá princezna navázaná na gumě. Hráli s chutí, někteří herci i s příjemnou nadsázkou (král, princezna), za doprovodu živé hudby (elektrická kytara). Předloha je ale do značné míry založená na komentování akcí a vyprávění, a to vede místy k ilustraci a stává se poněkud retardující.

Divadlo Klika Praha se představilo s novým nastudováním už kdysi uvedené hry Na statku a v Africe, kterou napsal Luboš Kafka archaickým jazykem podle dobové moralitky, leč s humorným pohledem, a také inscenaci režíroval. Hraje se marionetami v divadélku evokujícím rodinné – portál je tvořen rámem obrazu, na němž je statek, po jeho odkrytí se ocitáme v Africe. Kromě marionet se objevují i loutky plošné. Vše se odehrává za doprovodu živé hudby. I když je rozhodně zajímavě nakročeno, převáží občas množství slov nad akcí a tím i temporytmus představení posléze začíná být poněkud jednotvárnější.

Divadelní studio KAMPAK Praha se systematicky zabývá Amerikou a její kulturou. Jednou z inscenací, kterou s dětským souborem připravila Dana Bláhová, je Prcek Tom a Dlouhán Tom autora předlohy Pavla Šruta v dramatizaci Pavla Vašíčka. Děti hrály příběh o souboji tuposti a síly s vychytralostí s chutí, s minimem loutek (jen loutky babiček a svlečené části kostýmů obou Tomů, když byli zavazováni do pytle). Vašíčkova dramatizace byla připravena pro maňásky a tak i razance a černý humor odpovídá tomuto typu loutek. V dětském provedení, které pracovalo spíše s psychologickým ztvárněním postav, pak některé situace mohly působit poněkud neadekvátně. Nicméně živá hudba – dudy, kytara, housle – podpořila atmosféru příběhu.

2. července

Soubor Já a on ZUŠ Jana Štursy Nové Město na Moravě se představil s inscenací s poněkud tajemným názvem Shenti kuilei v režii Tomáše Machka a souboru. Je to příběh o vodní říši, v níž ryby objevily ropu, která jim zachutnala, a když ji chtěla ubránit před člověkem, vedlo to k jejich zániku. Hrálo se nádhernými loutkami namalovanými na ruce (a také na noze či obličeji), které byly nápaditě, za pomoci zajímavé práce se světlem, animovány. Přiznám se, že s orientací v příběhu jsem měla poněkud problém (a nebyla jsem sama), ale pohyby živočichů v podmořském světě jsem sledovala se zájmem a byl to pro mne rozhodně estetický zážitek.

Soubor Flajšplyš Praha a okolí o sobě píše, že vznikl v létě 2010, členové se mění a Kdo chodí na gotthaj je zatím jedinou inscenací tohoto souboru, který je i autorem předlohy. Začínají tím, co by si kdo přál, aby se mu splnilo, kdyby měl tu možnost. Pak už se ale hraje víceméně pouze o přání řezníka být stále mlád. Až posléze nám pak dochází, že se soubor nechal inspirovat pohádkou K. J. Erbena „Proč je dobře, že je smrt na světě“. Zvolené výrazové prostředky podporují absurditu přání věčného mládí (řezníka představuje malá nahá panenka, boha mončičák, jí se opravdový gothajský salám, citován je i Karel Gott a jeho písně…). Nejvýraznější loutkou je Smrt, o níž se vlastně hraje a která je tak hlavní postavou.

Nicméně řada zajímavých obrazů nám nikterak neusnadnila orientaci v jednotlivých situacích, které nebyly vždy jasně čitelné, a jejich význam v celku příběhu občas unikal.

Hudební show (marionety na nitích voděné na sestřih různých hudebních žánrů) Loutkářského souboru Ahoj Chrudim jsem viděla už na krajské přehlídce a musím bohužel konstatovat, že její provedení na LCH mne trochu zklamalo a že loutkovodičská dovednost, pro kterou jsme především tuto víceméně varietní produkci na LCH doporučili, se kamsi vytratila.

Soubor Překvapení ZUŠ Chlumec nad Cidlinou hraje samostatně třetím rokem. Letos připravil pod vedením Romany Hlubučkové krajovou pověst podle předlohy Václava Horyny Jan za chrta dán. Hrají na stole ve scéně vyrobené z krabice, na níž jsou jednotlivá dějiště nalepena, malými marionetkami, s odpovídajícím nadhledem. Některé situace jsou vydařené, některé by ještě stály za dopracování – temporytmus vázne především při zapojení muzikanta s kytarou do příběhu, kdy při hledání Jana vytváří těžko zdolatelný kopec. Také není zcela přehledná závěrečná scéna u Morany, kdy je poražena. Ale v podstatě jde o pěkné představení, které je ukázkou kvalitního pedagogického vedení.

Loutkové divadlo V Boudě Plzeň je známé především kvalitním řemeslem v divadle hraném marionetami. Letos přivezl Kainarovu Zlatovlásku v režii Michala Havlíka. Jistě není snadné realizovat Kainarův básnický text marionetami a tak i zkušenému souboru se stalo, že byl daleko větší důraz kladen na verbální rovinu a loutkový plán víceméně ilustroval, o čem se právě mluvilo, takže se z příběhu vytratilo napětí a temporytmus byl poněkud rozvolněný.

3. července

Papírové pohádky Korduly Liberec, jmenovitě Pavlíny Kordové, jsou založeny na komunikaci s dětmi a jejich zapojení do hry. Viděla jsem je už na Turnovském drahokamu, kde fungovaly výborně a stejně tak představení, které jsem viděla v Chrudimi (odborná porota viděla představení bez dětí, a to nutně musí být „o něčem jiném“). Jednotlivá představení inscenace, která je na takové komunikaci založena, se podle mého názoru liší daleko více, než v případě, kdy divák představení pouze sleduje a ovlivňuje do určité míry svou reakcí. V diskusi se hodně hovořilo o tom, nakolik Pavlína jednotlivosti, které vzniknou při některém představení spontánně, v dalších zachovává. O tom, že posléze trochu „padá řemen“, že by mohlo být možností, které papír nabízí využito více. Přesto se domnívám, že jde o inscenaci založenou na solidním základě, která se nejspíš bude v další komunikaci s dětmi stále rozvíjet.

LS Vozichet Jablonec nad Nisou přivezl do Chrudimi inscenaci nazvanou Nastavte uši, pozorujte…, jejíž scénář připravila Jiřina Polanská, která se rovněž ujala režie. Velkým kladem inscenace jsou herecké kvality a nasazení všech tří protagonistů, problémem je dramaturgie a výstavba celku. Inscenace začíná vpádem kramářů na jarmark a ztvárněním několika jarmarečních písní různými loutkářskými prostředky. Najednou ale sledujeme taky příběhy z pera Ivana Wernische, Mariana Pally a Woody Allena, a to najednou diváka trochu zmate. Snaha o propojení tím, že obě herečky dlouho nepustí předvést svou produkci a zazpívat kolegu Martina (až v samotném závěru), je zatím příliš slabým pojítkem.

Opal Opava nastudoval Erbenovy Tři zlaté vlasy děda Vševěda v dramatizaci a úpravě Luďka Richtera a Věry Jiřičkové a v režii Mirky Halámkové. Příběh vyprávěl soubor prostřednictvím odkrytého vodění marionet, mezi otočnými panely scény, se sudičkami (Život, Osud, Láska) ztvárněnými živými herečkami, přehledně, s vážností a soustředěním. Právě tato vážnost a naprostá absence humoru či důrazu na některé situace způsobuje pomalé tempo inscenace a určitou rozvleklost. Ale to je jistě odstranitelný problém.

4. července

Soubor Labyrint ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř vznikl pro konkrétní inscenaci Labyrint podle Jana, tedy dramatizaci předlohy J. A. Komenského z pera Jarky Holasové, která společně se souborem inscenaci režírovala. Inscenace o hledání cesty životem je cenná tématem, které mladé lidi evidentně zajímá a soustředěně jej předávají divákům. Hodně je založena na textu, jehož vnímání je dost náročné a navíc provázení Jana Všudybudem a Mámením se postupně stane trochu stereotypním. Uprostřed v kole se pak odehrává stínoherně dění, které má Janovi ukazovat některé životní situace a přesvědčovat ho o jejich správnosti. Stínohra je nepochybně zajímavá, ale ne vždy přesně čitelná. Důležitou roli v představení má i živá hudba. Přes všechny problémy považuji inscenaci za cennou především volbou tématu a přístupem mladých lidí k němu.

Polehňovi Hradec Králové jsou pro dnešní dobu bohužel poněkud netypickým rodinným divadlem, jemuž se věnují rodiče společně s oběma dcerami a které vzniklo doma v obýváku podle pohádky starší dcery Magdalény. Dostalo ale natolik pevný tvar, že je skutečně regulérní inscenací, která přináší divákům potěšení. Originální a vtipný pohádkový příběh je hrán v malém divadélku jednoduchými marionetami (se zajímavým technologickým řešením draka, který si dokáže odnést princeznu v rozevřené hubě – autor výtvarna taťka Polehňa), se zvukovým doprovodem a především s chutí. Takže i drobné rezervy v naplnění některých situací diváci rádi prominou.

Maminy Jaroměř se představily s Malou indiánskou pohádkou, kterou napsala Jana Dvořáčková a v níž soubor pracuje s žánrem mýtu. Tématem je v podstatě láska a obětování se, kdy bílý muž odchází s indiánskou dívkou do nebe, protože ona tam musí – a je to vlastně i příběh o tom, jak se na nebe dostalo slunce a měsíc. Vše se odehrává malými samostojnými marionetkami a miniaturními loutkami na horizontu. Hudební a zvukový doprovod živě vedle scény. Děj je hodně vyprávěn a jistě by mu prospěl větší důraz na loutkami ztvárněné akce, především v závěrečné scéně proměny muže a ženy ve slunce a měsíc. Ale i tak jde o kvalitní a ucelenou inscenaci.

Říše loutek Kroměříž přivezla letos do Chrudimi inscenaci O červené Karkulce autora Pavla Poláka v úpravě souboru. Předloha je založena na znalosti pohádky a spolupráci dětí, co se má právě stát a jak dále postupovat. Na scéně se objevují dva klauni a pak ještě klaunka a postupně za aktivizace dětí začínají rozvíjet pohádku o červené Karkulce s tím, že děti jim musejí napovídat, co mají vlastně dělat. Vlk je maska, Karkulka spodová loutka, babička maska + živé ruce… A také malé loutky na horizontu. Domnívám se, že náročnou komunikaci (alespoň v představení, které jsem viděla) herci zvládli (především Jiří Lisý, kterého jsem už v podobných rolích založených na komunikaci zažila a domnívám se, že to umí). I když rozhodně není snadné pohybovat se na hranicích odpovídající metráže, kompaktnosti celku a míry vkusu.

5. července

Pohádka o veliké řepě souboru Malé dvě ZUŠ F.A.Šporka Jaroměř rozhodně potěšila. Jarka Holasová připravila s Lenkou Jechovou a Karolínou Novotnou na paravánu se dvěma okýnky, maňásky a malými spodovými loutečkami na tyčce známou pohádku, kterou děvčata odehrála přirozeně, s nadhledem a zaujetím. Jen jsme trochu hovořili o tom, že řepa vypadala poněkud jako jahoda a že trochu zaniklo narůstání „štrůdlu“ postav při tahání řepy, protože loutečky tvořily spíše „skrumáž“.

Soubor Tate Iyumni Praha se představil s inscenací Hluboko v lese, která je v podstatě variací na pohádku o perníkové chaloupce. Hned v úvodu rozdají herci divákům žluté a červené karty, kterými budou hlasovat, jak má pohádka pokračovat. Hraje se jednoduchými marionetami, ve výtvarně nápadité scéně, která je jakýmsi plastickým leporelem. Když jsme hlasovali, zpočátku jsem byla trochu podezíravá, protože se mi zdálo, že herci stejně zaonačí všechno tak, jak chtějí. Ale pak jsem byla vyvedena z omylu, protože v několika případech předvedli na žádost obě možné varianty. V diskusi o představení se hodně hovořilo o tom, zda mělo jít jen o hru pro hru, nebo o vyvolání pocitu zodpovědnosti v divákovi, jak rozhodne. Názory se v tomto smyslu různily.

Tyan Plzeň v inscenaci Komediant boží zpracoval příběh o Františkovi z Assisi na motivy Daria Fo, Nikose Kazantzakise a legend (úprava Tyan a Petra Kohutová). Bylo to rozhodně zajímavé, ale poněkud nepřehledné. V úvodu přitáhnou na jeviště káru evokující středověk dva muži v oblecích (Roman Černík, Petr Brůček), postaví z ní jeviště a loutkami začnou prezentovat Františkův příběh. Hrají dřevěnými řezbovanými loutkami (s výjimkou loutky papeže, která je poněkud „z jiné komedie“). Klademe si otázku, kdo vlastně jsou. Jsou to profesoři, kteří nám vyprávějí o středověku? Jsou to komedianti, kteří přijeli hrát divadlo? Divák zahlcený slovy nestačí sledovat, o co a jak jde, co je myšleno vážně v některých směšných situacích. Až samotný závěr dokážeme dešifrovat: Když papež povoluje Františkovi kázat všude, tak mu lidé, kteří mu nechtěli naslouchat, začínají naslouchat v okamžiku, kdy se neobrací přímo na ně, aby je napravil, ale kdy káže ptákům. Domnívám se, že by tato ambiciózní inscenace rozhodně stála za dopracování.

Spolek třeboňského loutkového divadla Třeboň přišel před dvěma lety o stálou scénu a tak hraje marionetami v provizorních podmínkách. Perníková chaloupka, s níž se představil v Chrudimi (předloha Eva Svobodová) se odehrává malými marionetami na nitích, odkrytě voděnými, na scéně na prkně mezi dvěma štaflemi a okolo nich (a přiznám se, že pro mne velikost herců malé marionetky trochu válcovala). Ježibaba je hrána živě, což podle mého názoru nemůže zcela fungovat, když ji v závěru dvě malinkaté loutky šoupnou do pece. Předloha je poněkud upovídaná a navíc je poněkud nejasná funkce kocoura, který nejprve na pokyn ježibaby Jeníčka a Mařenku hlídá a posléze s nimi odchází domů, kde se o něho postarají, aniž by mu jeho dosavadní chování vyčetly.

6. července

Ošetřovna na kraji pekla souboru Arnošta Praha se vyznačovala krásnou výpravou a loutkami, ale pokud jde o téma a smysl, tak leccos unikalo. Byla nastolena situace, kdy se čerti rozhodli ošetřovat nemocná zvířata, sem tam i na nějakou satirickou politickou narážku došlo (poplatky za vyšetření), ale k nějakému zásadnímu řešení jsme se nedobrali. Jen jsme mohli sledovat tu více tu méně nápadité jednotlivosti a těšit se kvalitní hudební složkou.

Také největším problémem inscenace O čertovi souboru Na holou Hořovice byla dramaturgie – kladli jsme si řadu otázek, protože jsme postrádali motivace jednání a sledovali víceméně sled jednotlivých epizod. Krásná byla výprava, i když někdy bylo mezi kulisami trochu problematické vodění malých loutek přímo rukou v černé rukavici, protože neumožňovalo větší rozehrání a také trochu rušilo. Nezaměnitelná byla hudba (Kateřina „Kachna“ Bímová), i když místy trochu retardovala. Tak nezbývá, než souboru přát, aby příště začal inscenaci budovat na kvalitnějších základech.

Tak tolik hlavní program 60. Loutkářské Chrudimi. Je třeba konstatovat, že jsme se letos nesetkali s žádnou výjimečnou inscenací. Ale na druhé straně většina inscenací měla řadu kvalit a byla zajímavá v některých svých složkách, či volbou tématu, jen k té výjimečnosti chyběl ještě krůček. Ale myslím si, že i takhle to není málo a že můžeme být s jubilejní přehlídkou spokojeni.

Loutkář 4/2011, s. 183–186.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.