Vostárek, Karel: Mezinárodní loutkářský festival v mexické Huamantle aneb Jak se máte?

Uvelebil jsem se na obyčejném sedadle v Teatro Eva Samano v Huamantle, zvědavě obhlížím scénu připravenou na jevišti i diváky, kteří postupně zaplňují sál. „Sí señor, este sitio esta libre,“ odpovídám sympatickému vousáči, který má v úmyslu přisednout. „Grácias,“ zazubí se na mě. „Jak se máte?“ řekne česky, jen co dosedne. Cukne to se mnou a s otazníky v očích odpovídám: „Děkuju, dobře, a vy?“ „Taky,“ odpoví s úsměvem.

Zde víceméně končí slovní zásoba češtiny Diega Ugalda de Haene, režiséra a loutkoherce Compañía Banyan de Marionetas z Querétara a dál se konverzace odvíjí v angličtině a španělštině. Milé překvapení a první neformální seznámení na 26. mezinárodním loutkovém festivalu Rosete Arandy. Ještě než se setmí v sále, už vím, že byl před časem v loutkářské dílně Petra Řezáče, a to jak v México City, tak potom i v Praze. Tma, a už začíná představení.

Cuando canta un Alebrije (Když zpívají Alebrijes), soubor La Troupe z México City, a zase překvapení – javajky! Ty jsem už léta neviděl a v Mexiku bych je opravdu nečekal. Jak jsem později zjistil, sestavili organizátoři festivalu škálu dvaceti čtyř souborů a jejich představení jako přehled všech možných typů loutkového divadla. Od iluzivní maňáskárny či zmíněných javajek až po cirkus masek na chůdách a vedené divadlo Luna Morena z Guadalajary Zaico circus s doprovodem břeskné balkánské dechovky. Ale také divadlo předmětů, například Teatro Aquelarre ve velmi dobrém přestavení Pajaro Diziú (PŘEKLAD), ve kterém jde o základní jihoamerickou rostlinu – kukuřici. Dvě loutkoherečky improvizovaně skládají loutky z různých věcí zemědělské domácnosti. Dalším principem byla manipulace s materiálem – velký zmuchlaný papír skvěle ovládaný Sergiem Guevarou z divadla Artimañas z Morelie v existenciálním představení Ron de Arena.(PŘEKLAD) Objevilo se i malé černo-luminiscenční divadélko z Hidalga. Několikrát je možné vidět marionety různých typů – až po indické kathputli z Radžastánu, které uvedl soubor Diega Ugalde z Querétara. V neposlední řadě se na scéně objevují výtvarně výrazně stylizované loutky souboru Astillero Teatro v představení Onomatopeyas nebo bravurně vedený manekýn Teatra Rodante z Colimy v poetické inscenaci Cero agua Cero. (PŘEKLAD) Mohu konstatovat, že úroveň domácích souborů, které jsem uvedl, byla velmi dobrá, i když mnohé tradiční produkce nedosahovaly výšky, do níž laťku nasadilo třeba divadlo Aquelare z México City. Nádherné a bezprostřední představení plné proměn, v němž dvojice hereček vytváří loutky přímo na scéně a herečky samy se stávají jejich součástí.

Nemohu pominout zahraniční soubory, které byly ovšem výrazné už výběrem, protože jistě patří k vrcholům tvorby vyzvaných zemí. Vynikající představení přivezli Španělé (vlastně Baskové) z Tolosy, divadlo Priferia Teatro Guyi – Guyi, příběh krokodýla narozeného v kachní rodině a hledajícího identitu a vysvětlení pro svou odlišnost. (Režisér toloského divadla Juan Manuel Quiñonero Redondo se mě hned po vzájemném představení ptal, jak se daří Josefu Kroftovi, pozn. aut.) V emotivním představení El Quijote ekvádorského divadla Espada de Madera byl Don Quijote i ostatní postavy loutky různých velikostí, vedené odkrytě, jen Sancho Panza byl „živý“ herec. Výborný výkon podal kubánský loutkář Rubén Darío Salazar se svým divadélkem Teatro de las Estaciones v představení La niña que riega la albahaca y el príncipe preguntón (PŘEKLAD!) a sklidil několikrát potlesk na otevřené scéně. Skutečným zážitkem pro mě bylo představení taiwanského tradičního loutkového divadla I Wan Jan Viaje hacia el Este – La Cueva en Llamas (Cesta na východ – Jeskyně v plamenech). Zde již třetí generace loutkářů od roku 1931 opatruje a rozvíjí rodinnou tradici. Je skutečně radost vidět bravurní a bezchybné ovládání specifických „maňásků“ i práci s rytmem a hudbou. Bylo skvělé, že taiwanští hosté udělali ještě dílnu, v níž ukazovali taje svého umění a učili zájemce z řad účastníků festivalu, jak ovládat jejich specifické loutky.

Další dílnu, kterou jsem během festivalu navštívil, uspořádala doc. Silvina Reinaudi z argentinského Buenos Aires, známá autorka loutkových her a dětských knih, režisérka a loutkářka. Tato nesmírně milá a rozšafná dáma plná energie a vtipu vedla dílnu, ve které účastníci nejdříve oživovali různé předměty a vyráběli improvizované loutky z novinového papíru a nakonec s nimi sehráli krátké představení. Docentka Reinaudi kladla důraz na to, že co lze divákovi sdělit hraním s loutkou, už není třeba říkat slovy. Snažila se posluchačům vštípit, že základ divadelní práce tkví v dramaturgii, tak jak to u nás léta propaguje prof. Jan Císař.

26. mezinárodní festival loutek Rosete Aranda v Huamantle měl grandiózní rozsah. Začínal desátého srpna a končil jednatřicátého a vystoupilo na něm čtyřiadvacet loutkářských souborů z osmi zemí (Argentina, Ekvádor, Guatemala, Kanada, Kuba, Španělsko, Taiwan a Mexiko), které odehrály dohromady více než sto dvacet představení v šedesáti městech. Plus loutkářské dílny a doprovodné programy včetně zahajovacího průvodu městem v maskách a s muzikou a loutkou draka, kterou vedlo dvaadvacet lidí. Hlavní program se konal na čtyřech místech v Huamantle a závěrečné kolokvium proběhlo v hlavním městě Tlaxcale.

Nutno dodat, že to samozřejmě není jediný loutkářský festival v Mexiku. Jsem velice rád, že jsem měl příležitost seznámit se blíže s mexickým loutkářstvím, stálo to za to! A zjistil jsem, že škála současného loutkového divadla se v Mexiku velmi podobá naší. Mladí experimentují a propojují různé divadelní i nedivadelní principy a starší soubory se snaží udržovat tradici. V kuloárech a na kolokviu se probírala potřeba institucionalizace vzdělávání loutkářů, protože v Mexiku zatím existuje loutkářské pracoviště jen na univerzitě v Xalapě, kde na pedagogické fakultě vede loutkářskou třídu profesor Carlos Converso, jeden z nejvýznamnějších loutkářů v Mexiku. A když se mě dnes zeptáte: „¿Cómo estás?“, odpovím hbitě: „¿Muy bien gracias, y tu?“

Loutkář 4/2011, s. 177–178.