Loutkar.online

Malíková, Nina: Co se skrývalo ve Valizce v polské Lomži

Festival v Lomži? A kde to je? Na to mi rychlou odpověď nemohli dát nejen čeští, ale ani polští loutkářští přátelé. S výjimkou Stanislava Doubravy, který má snad všechny světové loutkářské festivaly nejen jako předseda Komise pro festivaly UNIMA, ale i jako zdatný ředitel a manažer Naivního divadla, v popisu práce a většinu z nich i prožitých na vlastní kůži. Ale popravdě řečeno, kdybych se nesetkala s ředitelem festivalu Valizka Jaroslawem Antoniukem loni na podzim v Lublani v porotě a nepřijala jeho pozvání, Lomža by pro mne asi i nadále zůstala bílým místem na mapě.

Město Lomža se nachází v severovýchodním Polsku a je asi 150 km vzdálené od Varšavy a 80 km od Białystoku. Festival Valizka, původně koncipovaný jako festival komorních inscenací pro malý počet účinkujících, letos (ve dnech 7. – 10. června) absolvoval svůj už XXIV. ročník. Jak mi na místě vysvětlili, festival se už od doby svého vzniku poněkud vzdálil své koncepci, stále však jde o tzv. „malé“ inscenace. Účastní se ho soubory domácí i zahraniční a přihlášené inscenace nejsou omezeny věkově, ani tím, že by mělo jít jen o inscenace loutkové. Letos Polsko reprezentovala 4 divadla (Poznaň, Białystok, Lodž a Wroclaw), početně silná byla reprezentace zahraniční (Rusko, Bělorusko, Česká republika, Francie, Německo, Maďarsko, Srbsko a Izrael). Festival byl událostí pro město i kraj a zúčastnili se ho všichni ti, kteří poskytli festivalu záštitu i finanční podporu.

Říká se, že čím menší město, tím vřelejší přijetí hostů i souborů. Platilo to beze zbytku i o Lomži, ale navíc jsem byla překvapená i tím, jak zajímavý a pestrý výběr inscenací Valizka (Zavazadlo, Kufr) poskytla, a to ve všech věkových diváckých kategoriích. A to jsem si myslela, že po zprávách ze slovutného prestižního festivalu v Bielsku-Białae, Katovicích i Toruni toho o polském divadle víme ze zemí našich sousedů asi nejvíc!

Vedle skutečně komorních představení – one man či one woman show, zde byla představení větší, divácky podbízivá i ta náročnější, splňující v mnohém naše představy o vlivu surrealismu, existencialismu a divadla absurdity na polské drama a divadlo. Snad ukázkovým představením tohoto druhu bylo představení Bruno Schulz – Historia wystepnej wyobrazni/Bruno Schulz – Příběh neřestné imaginace Teatru Lalki i aktora z Lodži. Šlo o montáž z textů (většinou z Traktátu o manekýnech, který jste mohli před časem číst i v časopise Loutkář v seriálu Karla Makonje o režii) osobitého polského filosofa Brunona Schulze. Základem byl složitý vztah Schulze s podivínským otcem, ale i jeho vlastní zápas mezi filosofickými úvahami o světě a dráždivou sexualitou ženských elementů v něm. Schulzův útěk před skutečností i před sebou samým v podání souboru, který v přesné herecké práci a práci s předměty, maskami i loutkovými elementy (rozkládající se krejčovská panna i manekýni z výloh), demonstroval Schulzovy snové vize. Znalci Schulzova díla si mohli vychutnat i kafkovské motivy ve složité struktuře inscenace, Bruno Schulz byl totiž také prvním překladatelem Kafkova díla v Polsku! Bylo to představení ponuré, s groteskními momenty a s výtečným využitím černobílých animovaných projekcí na potištěných hromadách Schulzových textů. Silné obrazy, výtvarné metafory a překvapivě i velmi živý ohlas v převážně studentském publiku.

Z podobného soudku bylo posléze porotou oceněné sólové představení Iránce Mehdi Farajpoura (Orian Theatre působící v Paříži) inspirované Beckettovou Poslední páskou s názvem Beckett. Opět šlo spíše o pohybově-výtvarnou performanci (herec je po celou dobu představení celý obvázaný či spíše divně spoutaný magnetofonovou páskou), kdy byl její protagonista jakýmsi manekýnem, panákem a s touto iluzí (Je živý? Je to mechanická loutka?) si na počátku, na konci i v průběhu představení několikrát pohrává. Do uší se zařezávající zvuk zaseknutého magnetofonu, celá řada působivých výtvarných metafor a zejména pocitu životní marnosti a jejího mučivého opakování. Představení málo divadelní, spíše jako reprezentace jednoho ze současných divadelních trendů akcentujících především výtvarnou stránkou (dovedu si toto představení představit např. v galerii) a vzhledem k divákům nešetrně až marnotratně pracující divadelním časem.

Ambiciózní, opět výtvarně zajímavé (až vykalkulované) bylo představení Dulcynea experimentujícího Bialystockého teatru lalek. Pro mne zcela hermeticky uzavřená inscenace, která diváky nevyzvala k dialogu, pouze k přihlížení rafinovaných a někdy nesrozumitelných obrazů. Pokud bych už z názvu nevěděla, že asi půjde o variace na Dona Quijota, těžko bych se v Dulcynei nějak vyznala. Z představení si s odstupem času vybavuji jen „stvoření“ postavy Quijota (figura z drátů s dlouhýma čapíma nohama, na kterých se učí pomalu za pomocí v přítmí málo zřetelných animátorů chodit), jeho zápas s železným větrákem (větrnými mlýny) a jeho několikeré a tolik lidské padnutí a znovuvzkříšení. Připomínalo mi to mnohé z našich českých studentských klauzurních etud na KALD.

Hozenou rukavicí hned v několika složkách bylo představení německé skupiny Das weite Theater fur Puppen und Menschen z Berlína Musíš být svině aneb Padulidu a Lorelei. Překvapivé bylo jak v dramaturgii, tak ve scénografii i v hereckých výkonech. Nešlo rozhodně o líbivý příběh, ale o vícevrstevné podobenství. Trochu zvrhlé, trochu politické a rozhodně k zamyšlení. Tématem v komplikovanější struktuře bylo ničení prostých lidských snů a vztahů prostřednictvím mocenské manipulace a honby za penězi. Šlo o manželský trojúhelník (majetnický a trochu slizký Pán, jeho romantická Žena a submisivní, do Paní zamilovaný Sluha), který se podivně baví hrou v šachy. Šachová partie s figurami prasete, divoké sviňky a kocoura (figury pak ve vlastním příběh dublují komplikovaný herecký-manželský trojúhelník) přechází v dramatický příběh Prasátka a jeho osudové lásky – divoké sviňky Lorelei. Prasátko se dá obelstít Kocourem (hraje ho Pán), a podepíše mu nevýhodnou smlouvu, kterou se nechá svést na bezcitnou byznysmenskou cestu prodavače snů. Stane se zlým prasetem, tedy opravdovou sviní, jak už evokuje název hry. Příběh má sice nejednoznačný, ale dobrý konec – Prasátko nakonec přistoupí na prostý sen své družky a interpreti obou postav – Paní (Sviňka) i Sluha (Prasátko) spolu odcházejí. Poslední slovo má ale u další šachové partie přece jen Pán, který se spokojeně nad novou variantou rozehrané hry chechtá. (V civilu sympatický představitel role mefistofelsky obludného Pána Torsten Gessler získal za svůj herecký výkon cenu poroty.)

Je to současná hra, plná drsných i drzých metafor, určená mládeži a dospělým a ve svém stylu s rozpoznatelnou inspirací německým expresionismem.

Hlavní cenu festivalu získala one woman show Agaty Kucinske (zaštítěné Teatrem ad spectatores z Wroclawi)„ Żywoty świętych osiedlowych/Životy sídlištních svatých“, vyprávějící různými druhy loutek (masky, loutka-manekýn splývající s hereččiným vlastním tělem, tyčová loutka v nadživotní velikosti i miniaturní loutky-dubleři jednajících postav v miniaturním modelu paneláku) o polské současnosti. Kromě toho, že jsem nebyla sama, kdo byl při děkovačce překvapen tím, že se vzhledem k množství akcí na jevišti klaněla jen jediná herečka, o další překvapení publika, které živě reagovalo na řadu opravdu současných příběhů jednotlivých opuštěných lidí žijících na sídlišti, se postarala smělá interpretace citlivých témat – lidských deviací, prostituce a dokonce i zneužívání katolické víry moderními médii. (Osamělý stařeček, který nemá, s kým by doma komunikoval, se zpovídá knězi promlouvajícímu v běžném pořadu v televizi. Dokonce si kvůli této zpovědi a jedinému dialogu, který má možnost ve svém životě vést, vymýšlí nejrůznější hříchy, které nespáchal, aby dosáhl ve fiktivní zpovědi odpuštění!) Aplaudující publikum už během představení ocenilo nejen trefná podobenství a hereččin výkon, ale také výtečnou (rovněž porotou oceněnou) živou hudbu Sambora Dudzinského, která dávala této ryze současné inscenaci rytmus. Svou drsností, ale zároveň i nepominutelnou poezií mi v mnohém Životy sídlištních svatých připomněly Domovní requiem brněnského Divadla Líšeň.

Izraelské představení Sad green Neighbours/Zelený smutek sousedů bylo vtipnou parodií na filmy i televizní reklamy, jejichž hrdinkami byly americké hospodyňky 60. let. Pět žen (od ženy vamp po popletenou kuchařinku), se zde staralo ve stereotypně se opakujících situacích o jediného obletovaného muže. Absurdnost situací doplňoval herci perfektně provedený „živý dabing“ (veškeré zvuky byly nahrané a herci na jevišti jen otvírali ústa) dobových šlágrů, reklamních textů a receptů a prázdných seriálových dialogů. Pohybové etudy založené na klouzajícím povrchu podlahy (jedna z žen na ni na počátku představení omylem vylije výsledek svého kuchařského umění) byly pro publikum zdrojem neutuchajícího smíchu i obdivu k neobvyklým tanečním kreacím.

Vedle zmíněných inscenací, které byly určeny mládeži a dospělým, festival samozřejmě nezapomněl i na dětské obecenstvo. Zde se projevily všechny bolesti i obecné problémy, které inscenace pro děti na současných scénách provázejí: snaha po přímé komunikaci a aktivizaci dětského publika, mnohdy jen za pomoci nezbytných a nic neříkajících, ale rytmických písniček, drsnější komediální situace za každou cenu a mnohdy podcenění – nejen dětského – publika. Na mezinárodní festivaly se většinou přivážejí inscenace s minimem textu založené právě na těchto prvoplánových nápadech i provedení. Čestnou výjimkou bylo stále čisté a vkusné představení Dívky v modrém Ciróka Bábszínház z maďarského Kecskemétu (u nás jsme ho mohli vidět v r. 2007 na Spectaculu Interesse) těžící z oživlých Picassových obrazů, kombinace s technologicky jednoduchými, lidovou tradicí inspirovanými loutkami a projekcí Picassových děl i portrétů, které znovu připomínají jejich inspirační zdroj. Pro mne to je sice stále poněkud nevzrušivá inscenace jdoucí jako dobře seřízený stroj, ale je třeba přiznat, že v Lomži znovu obhájila svou dobrou pověst projektu ověnčeného celou řadou cen z domácích i zahraničních festivalů.

Ale abych byla spravedlivá, z „bujarých taškařic“ hostujících zahraničních souborů se tak trochu vymykala i Spící princezna/Šípková Růženka Teatru animaciji v Poznaniu, které uvedlo známou pohádku v autorském přepracování Kataríny Aulitisové a v dokonalém využití všeho, co nabízela invenční výprava Nataši Štefunkové. I přes obrovské nasazení a vervu hrajícího souboru (to se ostatně nedalo upřít ani dalším soutěžícím ansámblům) mi ale v paměti nakonec zůstává – na rozdíl od aplaudujícího publika a příznivě nakloněné poroty – pocit, že šlo jen o další podobu „veselého“ a rádoby „improvizovaného“ organizovaného zmatku a řadou odboček a motivů „vyfutrované“ pohádky, s tou původní, pravda dějově nikterak bohatou, nikterak nesouvisející.

Hostitelské divadlo Teatr lalki i aktora v Lomži se představilo v samotném závěru mimosoutěžním poetickým Kominíčkem, jehož předností (při absenci nosného dramatického konfliktu) byla především snová atmosféra příběhu sirotka Podzimka, jeho snů a cesty za hledáním sebe sama i přátel, které nakonec nachází právě mezi kominíky v režii Jaroslawa Antoniuka.

Lomža byla pro mne v mnoha ohledech lekcí. Znovu jsem se přesvědčila o tom, jak stále ještě málo víme o svých sousedech, jak rychle potom generalizujeme své soudy založené jen na povrchních znalostech a jak moc se polští loutkáři chtějí o nás a našich názorech dovědět víc. To, že se na festivalu objevil jen jeden host z České republiky (Dominik Tesař se svým starším představením Stará pověst, která byla určena do plenéru) je možná i pro naše loutkářství výzvou.

Valiska je dobrý, ambiciózní festival, který si do budoucna zaslouží nejen naši přízeň, ale i důstojnou reprezentaci. To, že ho v Polsku sledují i ředitelé jiných festivalů a ředitelé i těch divadel, která nebyla v programu zastoupena, svědčí o jejich zájmu o eventuální další výběr pro hostování či prostě jen o chuti sledovat vývoj a trendy současného loutkového divadla. Ve svém zavazadle (v Polsku by řekli „valizce“) jsem si odvážela z Lomže řadu informací a kontaktů. Patřily mezi ně i vizitky tří osobností, které se mnou zasedaly v porotě – svérázného činoherního režiséra Andrzeje Rozhina, autorky a kritičky Liliany Bardijewské, osobité výtvarnice Joanny Braun, jejíž soudy mě vždycky pobavily i inspirovaly.

Loutkář 4/2011, s. 175–177.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.