Loutkar.online

Marečková, Irena: Deset slonů v roce jedenáct

Tak kolik je vlastně těch mateřinkovských slonů? Na letošní jedenadvacáté Mateřince v roce dva tisíce jedenáct je jich na plakátu přesně desítka. Jubilejní! Zkusme se tedy blíž podívat na jejich původ. První vykráčel na plakáty dvanáctého ročníku v roce 1993 z ateliéru Pavla Kalfuse a měl veliký úspěch. Nato se jeho dalších devět exemplářů objevovalo s pravidelností bienále festivalu. A tento rok desátý slon, v doprovodu upomínkového stádečka, je dílem Kalfusova studenta z DAMU, Mathiase Strauba. Propagací, včetně průvodu v ulicích Liberce, dává o sobě festival divadla pro nejmenší vždycky dobře vědět.

Od 14. do 18. června tu bylo odehráno 16 soutěžních a 6 nesoutěžních inscenací. Přijely české i zahraniční soubory, ty z  kamenných divadel i nezávislé ansámbly a studenti. V doprovodném programu bylo možné zhlédnout film Kuky se vrací, zúčastnit se workshopu Dřevěná dílna Báry Hubené, seznámit se s videoinstalacemi Pavla Švece Hvězdné pohádky a také navštívit dvě výstavy. Jedna je z loutek Naivního divadla v Severočeském muzeu. Ta druhá, v divadelním foyeru, přinesla vzácné setkání s díly malířky a ilustrátorky Květy Pacovské i s ní osobně. Tři večery festivalového týdne zpříjemnily klubové koncerty.

Na všechna představení organizátoři pozvali věkem odpovídající dětské publikum. Mělo by to tak být vždycky, ale nebývá to u jiných festivalů tak samozřejmé.

Co nového jsme s dětmi viděli? Valná většina představení byla autorskou úpravou klasických pohádek. Jiné soutěžní inscenace byly napsané na motivy starších divadelních předloh.

To se týká i úvodního písničkového představení hradeckého DRAKu Bojí se tygři? Vzniklo ve spolupráci herců a režiséra Jakuba Krofty na motivy známé hry Hanny Januszewské Tygřík Petřík. Inscenátoři ji pojali velmi volně. Hraje se v temném sklepě, kam spadl fotbalový míč a kam se kupodivu zřejmě bojí i velcí kluci. Marek Zákostelecký do něj navrhl policové vybavení, které je, spolu s mnoha uskladněnými předměty, variabilní stavebnicí pro všechny situace. Péťu s hračkou Tygříka, poslaného pro sklenici okurek, léčí ze strachu improvizovaným cirkusem Nebojato a jednotlivými riskantními cirkusovými čísly. Rap, rytmizace slov a hudby doprovází pohybový plán, který ale po čase působí dost prázdně a mechanicky. V té původní předloze překoná bojácné tygří mládě svůj strach nakonec docela nevědomky, ale zato s velkou motivací pomoci nemocné mámě. U drakovského představení jde celou dobu o takovou milou a přátelskou hru, která tak silné impulsy postrádá.

Divadla Kabóca Bábszínház z maďarského města Pécz a Theater De Spiegel z Antverp v Belgii přivezla studiové představení Ha dede. Autorem režijního konceptu je Karel Van Ransbeeck, na výtvarném se podíleli oba herci, Ákos Futó a Erzsi Kiss. Erzsi je také autorkou skvělé hudební kompozice. Mohli jsme tu být svědky pozoruhodné akusticko-výtvarné performance pro děti už od jednoho roku, což je v našich domácích podmínkách stále raritou. Celým představením se prolíná rytmizovaný vokální projev herečky v rituálním rytmu dětské hry, řeč i zpěv. Slova smyšlená a citoslovce. Děj zprvu není patrný, zato jsou zkoumány vlastností dvou skupin artefaktů, oblých měkkých a hranatých tvrdých. Kontakt s dětmi je přirozeně navazovaný pomocí této hry. Výtvarné mikrosituace později vyjadřují kontrasty a odlišnosti. Hranaté a oblé, muž a žena, neorganické a organické, krabice a ulita. Dva domečky, dvě tělesné schránky a situace při jejich kontaktu utvářejí jejich další vztahy, dialog, budují děj. Dalším tématem je vnímání odlišnosti, tolerance, překonávání překážek v přátelském porozumění. Soužití. Jejich nalezená pospolitost je šťastnou pointou příběhu. Uvědomujeme si přitom, že toto emotivní představení posouvá hranice našeho vnímání o věkové adrese pro obrazné divadlo. Jednoleté, ba i mladší děti, totiž reagovaly neuvěřitelně spontánně, některé se v závěru bez zábran plížily do jeviště a evidentně toužily být součástí té zvláštní podívané. I v nás dospělých ustupovalo racio před osvobozující fantazií.

Hostitelské divadlo nabídlo kus Jakub a obří broskev Roalda Dahla, v dramatizaci Davida Wooda, režii Michaely Homolové a ve výpravě Petra Matáska. Na začátku zaujme „japonsky“ čistým prostorem, ohraničeným čtyřmi sloupy s žebrovanými průsvity. Horizont je vytvořen projekčním plátnem. V tomto prostředí je děj o útěku Jakuba v obrovské broskvi od zlostných tet propojovaný jedním vypravěčem. Rád kreslí a to světelnou stopou po zadním horizontu. Když už si člověk myslí, že je to celé předtočený trik, vyjde jedno z dětí na jeviště a světlem opravdu něco nakreslí také, obrázek nemizí! Technologii té kouzelné baterky vyvinuli specialisté přímo pro tuhle inscenaci. Scénická výprava se tu skládá jako koláž z jednotlivých fragmentů obrazové multiinformace, která běží současně. Stínohra připomene vystřihovánku. Pohyblivá projekce zase koláž z barevných papírů. Dohromady si tu informaci složí divák. Například když obří broskev nese její brouččí obyvatele i s Jakubem daleko k moři. Vidíme na normálně rovné podlaze zmítající se herce, před nimi jen svítící statickou lineární kresbu broskve, skrze ni na horizontu projekci moře s plovoucím oranžovým bodem. Broskev atakující žraloci pak dorážejí někde v hloubce scény do boků z pružné látky. Inscenace přinesla současný výraz, vystihující schopnost dnešních dětí vnímat docela přirozeně několik fragmentů informací paralelně. Je to vlastně hra, která není podávána polopatě, ale dává ještě prostor k dalším asociacím. V závěrečné pointě je vypravěčem vlastně už dospělý Jakub a svěří se, že se stal naivním malířem, jak si vždycky přál.

Jestliže předchozí inscenace pracovala s metaforickým nepopisným obrazem, je Zlatá husa i poetika Buchet a loutek úplným opakem. Forma kulis má evokovat zašlé, kutilsky zfušované rodinné loutkové divadlo. Je v něm všechno řečeno a také tak loutkou zahráno. Nonsensový humor je tu založený právě na doslovném a herecky expresivním hraní toho, co obsahuje text. Tři bratři se postupně vypraví do světa, kvůli své lakotě přichází oba starší o některé svoje údy, kdežto nejmladší vyzíská zlatou husu, která je pro všechny tak přitažlivá, že se na ni doslova lepí. Smutná princezna, šílící z ukrutně vtipného otce, se rozjaří letem s Honzou na kouzelné huse a podle otcovského slibu má tedy její ruka připadnout právě jemu. Než se tak stane, zbývá mu ještě splnit tři úkoly, do kterých vstupuje další postava, obryně Krasula. Sarkasticky humorná absurdita pohádky, podle informace z bulletinu inspirované předlohou od bratří Grimmů, je dílem celého souboru pod vedením a v režii Marka Bečky. Dřevěné marionetky připravil Robert Smolík. Jejich do současnosti posunutá stylizace a technologie bez výjimky koresponduje s jazykem inscenace.

Tři prasátka a vlci doputovali z maďarského města Pécs s divadlem Bóbita Bábszínház. Na jevišti umístili čtyřstranný otočný kvádr s nápaditým členěním plánů pro akční hru maňásků. Scénografické zadání pro „putovačku“ tady bylo vtipně vyřešené objektem, který se dá postavit vlastně kdekoliv, i v exteriéru. Tím spíš, že jeho čelní stěnu tvoří plakát inscenace s názvem a obsazením. Dvojice herců je celou dobu uvnitř. Vše v jednom. Sympatická maňáskárna je čistá akční groteska o chytrých čunících a hloupých vlcích. Hlasy zvířat jsou podkreslené dobře rozlišitelnými hudebními nástroji a také přesnými ruchy, což pomáhá skvělému temporytmu. Publikum je chycené už na začátku a prochechtává se inscenací od začátku až do konce. Málokdy se stává, že smích diváků patří nějakým momentům samotné výpravy. Tady se to dělo, například ve chvíli, kdy si maňásci sednou kolem stolu a vidíme je večeřet z nadhledu. Pod svěží výpravou jsou podepsáni tři autoři, Mari Takács, Anny Bódi Kövecses a Géza Nagy Kovács. Autoři scénáře, režiséři a zároveň herci všech rolí jsou Viktória Éva Nagy a Jankó Schneider.

Jedna z nejstarších pohádek Hanse Christiana Anderesena Malenka byla předlohou stejnojmenné inscenace Starého divadla Karola Spišáka v Nitře. Malenka je holčička narozená ze semínka v květináči a je tak drobná, že skoro vidět není. Na cestě velikánským světem přírody se dostává do různých nebezpečných vztahů s jeho obyvateli. Touží po porozumění, chce se někomu podobat a někam patřit, hledá svoje místo. Najde ho ve chvíli, kdy zjistí, že její úkol je pomáhat druhým, jakkoli odlišným. Baladické představení, plné poetických obrazů, vzniklo v režii Ivana Martinky, který je spolu s Janou Šturdíkovou i autorem scénáře. Scéna závěsného mobilního listoví vytváří spolu s jinými zvětšenými přírodninami svět přírody i obraz některých snových postav. Domov a mateřské bezpečí charakterizuje kruh, stůl, květináč, hnízdo. Jsou dílem Evy Farkašové. Nápadité a výrazně expresivní loutky z říše fauny navrhla Martina Fintorová. Hraje se beze slov s detailně a velmi působivě zpracovaným zvukovým plánem Andreje Kalinky.

Na inscenaci Jiřího Adámka Moje první encyklopedie byl vypravený autobus přímo do místa jejího zrodu v Praze. Důvodem byla nepřenosnost, protože byla koncipovaná konkrétně do atypického strmě stoupajícího hlediště Divadla Minor. My diváci jsme seděli na jevišti a bylo nás opravdu pomálu. Přítomné bylo jen jedno pražské dítě a později se ještě dostavila skupina turistů z Japonska. Venku se totiž odborově generálně stávkovalo. Tuhle stávku ovšem ignorovaly všechny profese, které byly inscenátory představovány formou encyklopedických hesel v jednotlivých klipech. Stylizace kostýmů i jednoduché geometrické tvary a jejich skládání asociovaly zároveň dětské omalovánky či vystřihovánky. Působily jako ze šedesátých let, z doby jejich značné popularizace. Škoda, že zvláštnost využití stoupajícího hlediště a občasné vynořování herců mezi jeho řadami nebyla jasněji výtvarně pojmenovaná. Například jako kartotéka s písmeny rejstříku, docela se to nabízelo. A tak jenom odhaduji, jaký byl hlavní záměr výměny prostorů hlediště a jeviště. Možná byl nakonec provozní, aby se hrálo jen pro malou skupinu dětí. Hudební plán s použitím voicebandu a zpěvem s živým doprovodem byl určitě nejsilnější složkou inscenace.

Divadlo Neslyším z Brna inscenovalo autorský text Zoji Mikotové, volně inspirovaný knihou Arcadia Lobata Největší poklad. A co jím je? Přátelství, které nemůžeme koupit, ale které můžeme na obtížné cestě společně sdílet. Pouť čarodějky a havrana vede souší, vzduchem i mořem, promítanými na pozadí scény. S komorní výpravou Jardy Milfajta si pro nás pohrála Petra Vaňurová se zpěvákem Karlem Heřmanem ze skupiny Čankišou. Sympatický byl hlavně jejich přirozeně navázaný kontakt s neslyšící částí dětského publika. Texty veršů byly zároveň tlumočené do znakové řeči.

Halo, Jácíčku, ozývá se z jeviště Divadla rozmanitostí a protentokrát také z Naivního. Oblíbená poetická knížka Daisy Mrázkové v úpravě a režii Zdeňka Říhy a s výpravou Vlasty Brože se znovu vrací k dětským divákům. V bulletinu festivalu se dvojsmyslně píše, že je to loutková výprava do lesa. Rámec příběhu zajíce a jeho veverčí kamarádky tu opravdu tvoří skupinka muzicírujících výletníků, kteří jsou v pauze svého bloumání lesem, na mýtině pod velkým dubem, konfrontováni s maňáskovými protagonisty příběhu. Vyprávění pak pulzuje mezi živým a loutkovým plánem, doprovázeno zpěvem a živou muzikou.

Tým plzeňské Alfy, režisér Tomáš Dvořák a scénograf Ivan Nesveda, mají osvědčenou spolupráci s libereckým Vítkem Peřinou, autorem textu, několikrát úspěšně za sebou. Znovu představili, se svou pověstnou řemeslnou precizností, klasické loutkářské postupy v dvojbloku Hrnečku vař! aneb Dvě pohádky o hrnečku. Je rámovaný trhoveckým vyprávěním s propojující postavou Mileny Jelínkové jako muzikantky a vypravěčky. Ta pak zasahuje do děje i coby stařenka s kouzelným hrnečkem. První část je adaptací Erbenovy verze pohádky bratří Grimmů, obohacené o nové motivy lásky Barunky a krejčíka Františka. Díky nakynuté zatuhlé kaši v údolí doslovně překonávají propast, která je od sebe dělí, natruc žárlivému mlynáři. O mlynářském řemesle je pak další pohádka. V ní má Honza dokázat, aby do mlýna tekla voda a mohlo se mlít. Cestu k prameni a vysvobození na něm usazené žabí princezny doprovází řada úsměvných slovních a situačních gagů. Voda nakonec teče a mele se a mele vesele dál.

Jarmila Vlčková má své vlastní Divadlo u staré herečky v Hradci Králové. Její Šípková Růženka je one woman show s marionetami Pavla Hubáčka. Stůl s obrazem a kyticí růží jsou jedinými kulisami této autorské adaptace klasiky. V obnovené premiéře obsahuje některé zvláštnosti, jako je třeba motivace tak trochu jiného prince. Odmítá se prát s kytkami a mudruje o stáří Růženky po stoletém spánku. Sudičky vstupují do děje prakticky po celý čas a přibyla sem i agresivně komická postava kejklíře, loutka s technologií dupáka. Zdá se, že celku moc nepomohly loutky, které samy nedokážou stát, a tak je sólové hraní opravdu hodně ztížené.

V klubu NDL jsme si nato dali vzpružující Divadlo dobré kávy. Víte, co je punkové divadlo? To je divadlo ze všelijakých posbíraných zahozených předmětů, které nemáte za peníze, a výtvarníci prý o takových výpravách říkají, že jsou hnusné. Jakub Folvarčný nás uvedl do svého příběhu Vlk a hlad. Když Hlad nebo hladový herec navštíví vlka, nebožákovi nezbude nic jiného, než se pídit v ledových pláních po potravě. Kůzlata a Karkulka končí sice bledě, ale nakonec se věci rozuzlí tak, jak mají. Vlk, molitanová hlava s kapesníkem, odlétá do nebe z plastové koupací čepice. Reinkarnuje se v dalším životě v medúzu. Forma a původ hracích předmětů jsou různorodé, ale hlavní je vždycky jejich funkce. Například prázdné břicho vlka je srolovaná nákupní taška bez obsahu a telefonní sluchátko zastupuje babičku, volající o pomoc. Jakub není ten případ herce, u kterého poznáváme stokrát omletá klišé. Působí zprvu, jakoby ani nechtěl zaujmout, jen vtipně glosuje a sem tam ukáže nějaký ten neužitečný předmět. Stupňuje tím zvědavost i představivost dětí do nejvyšších obrátek. Navazuje s nimi velice neformální, ohromně živý dialog a navíc komunikuje podle jejich volby ve finštině i češtině. Inscenace totiž vznikala během jeho studijní stáže ve Finsku.

A znovu přišla na scénu předloha v podobě pohádky bratří Grimmů. Tři přadleny, upravené a s vtipnou nadsázkou hrané Markétou Sýkorovou, jsou v tomto případě volným pokračováním „grimmovky“ Jak chodil Kuba za Markytou. Anekdota o neuvěřitelně líné dívce, hromadě nespředeného lnu a podivuhodných přadlenách se hraje na stole, opět ve výpravě Jardy Doležala a režii Zdeňka Peřiny.

Sympatická izraelská dvojice Noa a Nir z jeruzalémského Train Theatre excelovala v invenčním představení beze slov s názvem Cirkus kostek. Jde o výtvarně pohybovou kreaci, s kostkami v různých podobách a sestavách, inspirovanou divadlem německého Bauhausu. Obdivuhodná je hlavně nápaditost plynulých výtvarných proměn kubusových objektů, demonstrovaných s bravurní klaunskou nadsázkou. Z krychlí a jejich stěn se tvoří vše, baletní sukně, štěkající pes, lev, kobra, lachtan a další a další aktéři cirkusu. A nakonec i ti klauni v něm mají hranaté nosy. Autorkou výtvarného konceptu a výpravy je Galia Levy-Grand, scénář je dílem Marit Benisrael a na režii se podílely obě společně.

V dalším soutěžním představení jsme opět viděli oblíbenou formu stolního divadla, současné obdoby rodinných divadélek do komorních prostorů, tak vhodných pro cestování po mateřských školkách. Jeden herecký pár a jeden hráč na ukulele předvedli produkci Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, vzniklou ve spolupráci se sdružením Serpens z Prahy. Pod scénářem, režií i scénografií je podepsána Jana Špalová. Příběh O panence a panáčkovi s malými dřevěnými loutkami má jasnou inspiraci v klasických dřevěných v hračkách a stavebnicích z padesátých let. Ostatně systém a mechanika těchto her se používá v hračkářství dodnes. Zdálo se ale, že se herci s tak konkrétní technologií trochu perou. Sdělení totiž záviselo místy víc na textu, než na akci s panáčky a celku tak ubíral na působivosti. Je ale sympatické, že se „alterna“ loutek nevzdává a stále prověřuje jejich výrazové možnosti. Také účast studentů na festivalu bývá obvykle jeho osvěžením.

Pár minut po začátku inscenace Sněhurka divadla Lokvar se z hlediště naštvaně zvedla herečka Ivana Lokajová, aby svému kolegovi Vargovi vysvětlila, jak správně hrát pro děti a že se správné pohádky nehrají v duchu televizních blbin. Věta: „Tak si to pojďte zahrát sama!“ je provokativní výzvou k utvoření tandemu, který na malém jevišti Báry Hubené v režii Míši Homolové rozehraje celý známý příběh. V loutkárně s činoherními vstupy některých postav jsou oba hlavní prostory děje, zámek i trpasličí domek, postavené simultánně. Přestavby se nekonají, ruce jsou potřebné k loutkám na drátě i maňáskovému Kašparovi. Protože se Ivana po děkovačce do hlediště nevrátí, situace se neuzavře a odpověď na vnucující se otázku chybí. Byla tahle produkce kvalitnější než ty televizní?

Mezi představení festivalu se zařadilo i pět nesoutěžních inscenací, z nichž se víc zmíním o dvou nejvýraznějších. Obě jsou v režii výborného Jakuba Vašíčka a výpravě Terezy Venclové.

Amaterska lutkovna skupina Športniki v koprodukci s Loutkovým divadlem v Mariboru představila Návrat do Bullerbynu jako první českoslovinskou soap-operu. Literární předloha se připomíná členěním do kapitol a uvedením jejich názvu. Děti z příběhu Astrid Lindgrenové dospějí a co je s nimi dál? Spletitými vtipnými peripetiemi se postupně dostaneme k zárodku slavné švédské skupiny ABBA. Na představení je geniálně trefená loutková mikrovýprava. Hraje se na prázdném stole i na tělech animátorů. Loutky jsou obyčejní hadroví panáčci, natažení na ruku. Těla jsou na jejím hřbetě a nohama hýbou prsty. Připomínají výtvory ze školních ručních prací. Jen tak se dá krásně živě zahrát skupinová choreografie bruslení, společného koncertování a jiné kousky. Inscenace se nevešla do věkového určení pro děti do 7 let, ale starší a dospělí se bavili opravdu znamenitě. I porota zalitovala, že neexistuje cena, kterou by bylo možné inscenaci udělit.

Mirka Bělohlávková se svým Divadlem jednoho Edy z Pomezí zahrála další část svého pětidílného projektu Červená Karkulka 3 – Volání krve. Tento psychologický horor je třetím pokračováním interpretace známé pohádky, tentokrát pro vyspělé publikum. Loni na Skupově Plzni byla k vidění předešlá část pro starší děti s podtitulem Rodové prokletí. Herečka jako maminka vypráví svému ještě nenarozenému potomkovi pohádku o tatínkovi myslivci. Je to Červená Karkulka a animuje se přímo na jejím břiše. Tomáš Jarkovský v autorském textu pojal myslivce jako rozdvojenou osobnost. Hraje ho Karel Kratochvíl. Z jeho násilnického alter ega se nakonec vyklube vlk lačnící po krvi a horor vyúsťuje v náznak dědičného zatížení ještě nenarozeného dítěte.

Dalšími nesoutěžními představeními byly Pojízdný lunapark Schworz Divadla Minor, Otec čísel Divadla Jeleního muže, Kraťasy Naivního divadla a festival uzavíralo zahraniční představení hostů z Japonska. Jejich divadlo se jmenuje Shadow Play Theatre Kakashi-Za a je z Yokohamy. Předvedlo své Animare – ruce a stíny, artistní podívanou na plejádu stínových postav, vytvořených pouze rukama.

Porota pracovala v trojčlenném složení. Irena Marečková jako předsedkyně a Karel Král s Jiřím Vyšohlídem jako její členové. Udělila tato ocenění:

1 – cena festivalu:

Erzsi Kiss za hudbu k inscenaci Ha dede divadel Kabóca Bábszínház, Pécz a Theater De Spiegel, Antverpy

2 – cena festivalu:

Petr Matásek za výpravu k inscenaci Jakub a obří broskev Naivního divadla, Liberec

3 – cena festivalu:

Buchty a loutky pod vedením Marka Bečky za scénář Zlatá husa divadla Buchty a loutky, Praha

4 – cena festivalu:

Jan Matásek za hudbu k inscenaci Moje první encyklopedie Divadla Minor, Praha

5 – cena festivalu:

Jakub Folvarčný za autorství a hraní produkce Vlk a hlad Divadla dobré kávy, Praha

Zvláštní cena poroty za nejlepší inscenaci v kategorii 3–5 let:

Ha dede – Divadlo Kabóca Bábszínház, Pécs a Divadlo De Spiegel, Antverpy

Zvláštní cena poroty za nejlepší inscenaci v kategorii 5–7 let:

Zlatá husa – Buchty a loutky, Praha

Děkuji organizátorům, všem dobrým slonům a dalším spolupůsobícím velkým zvířatům za stálou péči a podporu tohoto jedinečného festivalu.

Loutkář 4/2011, s. 171–174.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.