Dušková, Linda: Crowning Glory

V rámci letošního loutkářského biennale v Paříži (Biennale Internationale des Arts de la Marionnette) pořádaného divadlem Le Théâtre de la Marionnette jsem měla příležitost zhlédnout novou inscenaci francouzské divadelní společnosti Akselere.

Tentokrát se herečka Colette Garrigan vydala, jak už název napovídá, do prostředí kadeřnického salonu. Otáčivé křeslo na mytí hlavy, bílé pláště, smeták a lopatka na ostříhané vlasy, nůžky, holící přípravky, šampony, malé kouzelné skříňky plné zrcadel, béžové stěny z papíru připravené na hru stínů. Vizuální stránka a estetika inscenace byla provedena velmi pečlivě.

Do tohoto světa si přichází hrát kadeřnice středního věku. Prvních pět minut tak trochu zkouší trpělivost francouzského publika a věnuje dostatečnou pozornost každému z předmětů na jevišti, oživuje je, zdraví se s nimi, velmi pečlivě. Navíc už v tuto chvíli na samém začátku divák zjišťuje, že představení bude pravděpodobně bilingvní – tedy nikoli s titulky, ale v přímém překladu na jevišti. Smysl tohoto počinu zůstal nejasný. Ačkoli se představení odehrávalo v rámci mezinárodního festivalu, všechny zúčastněné inscenace probíhaly ve francouzštině, nebo s titulky přeloženými do francouzštiny. Kde tedy francouzská herečka odtušila potřebu překládat každou svou druhou větu do angličtiny, to se můžeme jenom dohadovat. Snad je to vinou její lásky k Anglii a anglickému humoru, snad tím chtěla estetiku svého představení jenom trochu okořenit. Pravdou ale bohužel je, že už po pěti minutách se divák cítí, jako by v televizi sledoval lekci angličtiny pro Francouze. Většinu publika tvořilo mladé obecenstvo, tedy lidé běžně ovládající oba dva zmíněné jazyky, okamžitý překlad tedy vzbudil jisté rozpaky. Někteří diváci měli tendenci si francouzské věty z legrace překládat zároveň s herečkou, jiní se trapně rozhlíželi, co na to ostatní. Přidáme-li k tomu obraz herečky mluvící ke svému křeslu, jako začátek inscenace pro pařížské publikum to bylo opravdu příliš.

Když jsme se seznámili se všemi holičskými nástroji, Colette Garrigan se pustila do příběhu inspirovaného Alenkou v kraji divů a za zrcadlem a začala vyprávět svoje dětství a svoje sny. Několik obrazů bylo opravdu pěkně provedených – například celé těhotenství a narození, které herečka zvládla uhrát ve stínu jenom pomocí vlastního těla a nůžek. Další obraz, který mi utkvěl v hlavě je stínový kolotoč vytvořený pouze zrcátky a vyřezávanou dřevěnou skříňkou. Většinu obrazů jako takových herečka bravurně zvládala a vytvářela zajímavé atmosféry. Bohužel k její smůle, opět, jak už to v tradici francouzského divadla bývá, přecenila slovo. Většinu času totiž představení bylo nedramatické a obrazy ilustrovaly hereččino povídání. Což je vzhledem k výborně připravenému vizuálu škoda, tak to totiž dopadá, pokud si připravíme materiál na dvacet minut, ale ve skutečnosti se pokoušíme o hodinovou show. Jinými slovy, jak představení okomentoval jeden z diváků: Colette Garrigan prostě do světa za zrcadlem nevstoupila.

Linda Dušková

Foto: Eric Grundmann

La compagnie Akselere: Crowning Glory

Scénář a režie: Sylvain Diamand, Colette Garrigan, scénografie: Sylvain Diamand, výprava: Jonas Delhaye, kostýmy: Géraldine Maamar Dine, dramaturgická spolupráce: Marja Nykanen, Claude Lapointe, umělecká spolupráce: Sarah de Foresta, Johanna Saalov

Loutkář 4/2011, s. 169.